Kde se bere jídlo? V supermarketu?

Poslední dobou jsem se začala více zajímat o jídlo a jeho původ. Přijde mi, že dnešní západní společnost je hrozně odcizená. Odcizená od různých věcí a také od původu jídla. Zdá se mi, že občas člověk i zapomene, kde že se to jídlo vlastně bere. V supermarketu? 

Zdroj:http://useast.mymarkettoolkit.com/90/gallery/large/supermarketdisplay_32098.jpg

Jo, v supermarketu seženeme skoro všechno v prakticky jakoukoli roční dobu. Určitě to má výhody, můžeme si dopřát ten komfort a koupit si, na co máme zrovna chuť. Jenže nás to taky od toho jídla hrozně vzdaluje. Zapomínáme třeba, kdy je jaké ovoce a zelenina u nás sezónní, kde rostou, jak rostou. Nedochází nám, že jsme ještě pořád závislí na přírodě a na úrodě. Možná nám ani nepřijde, že základní potraviny, z nichž máme na talíři připravené jídlo, musely někde vyrůst. 

Většina z nás asi konzumuje například mléko jako potravinu (mléko, máslo, sýr, jogurt apod.) každý den, někdy i několikrát denně. Ale uvědomujeme si, kde se to mléko bere? To stejné s masem. Zamýšleli jste se někdy nad tím, jestli byste to zvíře, které konzumujete, taky dokázali zabít? Já se přiznávám, že bych to prostě nezvládla. Naši předci to dělali celkem běžně a celkem běžně si tato zvířata i sami chovali, to já beru, to je v pořádku. Avšak již mi nepřijde moc v pořádku jíst maso každý den a už si vlastně ani nedokázat představit, jak že to maso vlastně vypadalo, když bylo ještě živé a v jakých podmínkách vlastně žilo. Ona si ta zvířata ve velkochovech nežijí tak idylicky, jak nám marketing předkládá na obalech a v reklamách. Podle mě by tohle měl každý vědět a vidět na vlastní oči, pak ať se sám rozhodne, co bude jíst. 

Samozřejmě, že právě naší lhostejnosti a nevědomosti využívají korporace, které nám do jídla přidávají všechno možné, protože nám je to jedno. Hlavně že je to dobře dostupné a chuťově dobré. Zkusme si někdy rozebrat svůj jídelníček na základní potraviny. Přijdeme na to, že je vlastně hrozně chudý, když nepočítám ty uměle přidané chemické látky :) Řekla bych, že u většiny Čechů převažuje mouka, mléko, maso, vejce, cukr. To mě ovšem přivádí na myšlenku udělat analýzu nějakého mainstreamového časopisu s recepty :) 

Další věc, co s tím odcizením souvisí, je plýtvání. Když si to jídlo koupíme v supermarketu, aniž bychom se starali, odkud pochází, nemáme k němu prakticky žádný citový vztah. Když se zkazí, tak se zkazí, když nám nebude chutnat, tak nám nebude chutnat, odpadkový koš je vždy při ruce. Ale všimli jste si, že když si nějakou tu zeleninku sami vypěstujeme, chleba sami upečeme, něco si uvaříme, máme k tomu úplně jiný vztah? Mně třeba vždycky hrozně mrzí, když někomu něco uvařím, dám si s něčím práci, věnuju mu svůj čas a dotyčný to buď odmítne jíst, nebo má plno řečí, jak to vůbec není dobré. Buďme vděční za jídlo, protože jídlo rozhodně není samozřejmost, jak si možná myslíme. Neplýtvejme jídlem, protože třeba kvůli tomu, abychom my mohli jíst, musí někdo někde v rozvojové zemi hladovět, protože to jídlo musel poslat nám. Pokud je někdo tak hodný (většinou asi maminka :), že nám uvaří jídlo, poděkujme mu/jí za to, pochvalme mu/jí to. Dokud si přípravu jídla sami nezkusíme, asi nám příliš nedojde, kolik je v tom práce a času. 

Já bych ráda v naší rodině vařila (a přitom třeba použila pestřejší paletu potravin než těch pět výše zmíněných), jenže bohužel naši strávníci jsou tak příšerně rozmlsaní, že se to skoro ani nedá. Každý jí jen určitou množinu potravin a tyto množiny se překrývají pouze minimálně. Když jsem naposledy vařila, orientální brambory s květákem, z té snůšky nadávek (i sprostých) na mě a moje jídlo, jsem se ještě nějakou dobu musela psychicky vzpamatovávat. A tak bych si přála, aby nastal den, kdy bych uvařila, bylo to nějaké zdravější jídlo a všichni to s úsměvem snědli. Zřejmě musím víc pilovat svoje kuchařské dovednosti :)

Kdo není polyhistor, je v dnešní společnosti nahraný

Před Vánocemi jsem se rozhodla, že zkusím svým kamarádkám vyrobit nějaký dárek. Nakonec to vyhrály šumivé koule do koupele. O tom, že se do nich dává jedlá soda, kyselina citronová a další suroviny, teď psát nechci, ale rovněž se do nich může přidat nějaká sušená bylinka. Já jsem si tedy vybrala levanduli. Vydala jsem se ji shánět do města. Nikde ji neměli, ale to bylo spíš tím, že jsem zřejmě nezašla do správného obchodu. No poslední naději ve mně vzbudil obchod, kde prodávají takové různé přírodní a podomácku vyrobené věci. Tam jsem látkový pytlíček s nápisem „voňavá levandule“ našla, koupila jsem ho tedy. Doma jsem se nadšeně pustila do výroby, frkla jsem tam i tu sušenou levanduli. Tady by se hodily uvozovky, protože když se na to mamka, která se v rostlinách vyzná rozhodně více než já, naprostý amatér, mrkla, oznámila mi, že to přece není levandule, ale pohanka! A vidíte, já bych to svým kamarádkám s klidnou tváří dala v domnění, že je tam levandule. Taková ostuda, moje i toho obchodu, poněvadž na obalu nic o pohance nepsali. 

Zdroj:http://www.kondice.cz/wp-content/uploads/2011/07/levandule_final.jpg

No ale pak jsem si uvědomila, že přesně takto funguje dnešní společnost. Obrovské korporace, které produkují a ovládají téměř vše, přesně využívají naší neznalosti, toho, že nikdo nerozumí všemu, že nikdo není polyhistor (Vzpomínám si na slova našeho pana učitele snad v dějepisu, že polyhistor byl v minulosti člověk, který ovládal vědění ze všech oborů. Ovšem třeba Wikipedie tvrdí, že polyhistor je také člověk, jenž má velké množství znalostí z rozličných oborů, tedy ne úplně ze všech.). 

Řekla bych, že za posledních pár měsíců se mi hodně změnil pohled na svět. Vše asi začalo tím, že jsem se začala věnovat genealogii a zkoumání historie rodů, ze kterých pocházím. Uvědomila jsem si, že před námi tu byli naši předci a po nás tu zase (snad) budou naši potomci a všichni mají nějaké příběhy. Nemůžeme tedy myslet pouze na sebe tady a teď, ale musíme se chovat tak, aby tu i naši potomci měli vůbec kde nějak slušně žít (Samozřejmě jsem se tak snažila chovat i dříve.). 

Ve škole jsem úspěšně absolvovala předmět ekologická ekonomie. A konečně se mi to všechno spojilo. Doporučuju vám přečíst si velmi zajímavou knížku od Naděždy Johanisové „Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem.“ Dříve mi přišlo jako konspirační teorie, když mi naši tvrdili, že lékaři nemají zájem pacienty vyléčit, to by přece přišli o práci a o peníze, že jejich snahou je, aby lidé byli ba právě naopak co nejvíce nemocní, aby na jejich léčbu mohli používat co nejdražší léky, technologie, postupy a měli z toho co největší zisky. No řeknu vám to takhle, ti lékaři by třeba i rádi lidi vyléčili, ale jsou prostě součástí soukolí, z něhož nejde tak snadno vystoupit. Všechno to zastřešuje nadvláda tzv. globální monetokracie, kdy všem jde a z podstaty systému musí jít pouze o peníze, maximalizaci zisku, snižování nákladů, ekonomický růst. Kdyby to tak nebylo, celý systém spadne, protože se přestanou tvořit peníze, které vznikají, když si kdokoli, třeba firma, bere půjčku a následně ji musí splatit i s úrokem. Jenže na ten úrok musí někde vzít ty peníze. Musí buď zvýšit výrobu, nebo třeba propustit zaměstnance, resp. jim snížit mzdy a provést nějakou automatizaci, nebo alespoň na ně klást větší tlak, aby byli produktivnější, nebo taky může drahé složky svých výrobků nahradit levnějšími. Jaký tohle všechno může mít vliv na člověka, který si dané výrobky koupí, člověka jako pracovníka, či na životní prostředí a budoucí generace, to jej už nezajímá, to se dá těžko nějak vyčíslit, tudíž se takovými věcmi moderní středoproudá ekonomická teorie nezabývá. 

Ona už je to vlastně taková ideologie podobně jako například marxismus, protože nějaký Adam Smith v 18. století nezamýšlel, že ekonomický růst může postupovat do nekonečna. Teorie komparativní výhody, kdy se má každý stát specializovat na výrobu zboží, která je v jeho případě relativně nejproduktivnější, prodávat to ostatním státům a kupovat si od nich zase to jejich zboží, se také jaksi vymknula kontrole. Zaprvé se vůbec neberou v potaz ekologické náklady na dopravu, zadruhé z toho vzešly monopoly, tedy obrovské nadnárodní korporace, jež si můžou diktovat jakékoli podmínky, vlastně si můžou dělat, cokoli se jim zachce, poněvadž jsou tak bohaté, že na ně nikdo nemá, vlády jednotlivých států už vůbec ne. Když jsem mluvila o medicíně, tak tu ovládají farmaceutické společnosti, financují lékařský výzkum, říkají lékařům, kterým lékem mají léčit kterou nemoc apod. Co mě velmi zaujalo, že občané obecně ztrácejí zájem o politiku a toho právě využívají členové korporací, kteří vstupují do politických stran a získávají tak možnost regulovat zákony ve svůj prospěch. 

Dalo by se to rozvádět ještě dále, ale to si kdyžtak nastudujte, resp. nad tím zapřemýšlejte sami. Už po tom incidentu s levandulí jsem se rozhodla, že na jaře si začnu bylinky pěstovat sama, abych věděla, jak vypadají a taky třeba k čemu jsou užitečné, aby mě zase nemohli ošidit. Pak jsem v knihkupectví narazila na knížku o výrobě domácí kosmetiky a čistících prostředků, to mě okouzlilo. Hlavně, jak je to jednoduché a člověk přesně ví, co do toho přidává. Poněvadž když si přečtete jako laik složení na kupované kosmetice, těžko těm převelice odborným názvům látek porozumíte, že ano? Mamka už dlouho peče každý týden domácí chleba, konečně jsem měla motivaci se to naučit. Teď se pustila do vyrábění domácího sýru a dalších věcí. Prostě když to vezmeme kolem a kolem, hodně se nám začala zamlouvat idea co největší soběstačnosti a života v souladu s přírodou. 

Mým snem je naučit se toho co nejvíce, vlastně stát se takovou polyhistorkou, bydlet někde na vesnici nebo na samotě u lesa, chovat třeba ovce, pěstovat ovoce a zeleninu, hodně věcí si vyrábět nebo směňovat s ostatními, vést děti k úctě k přírodě a nemateriálním hodnotám. Všechno tohle se uskutečnit dá, jsou lidé, kteří takto podobně žijí. Jak jsem někde četla, největší překážka pro naplnění jakéhokoli snu jsou vlastní myšlenky, že to člověk nezvládne, že to se nedá, že to nejde a samozřejmě stejné řeči od blízkých i vzdálených lidí. 

 „Když chce člověk změnit společnost, musí začít u sebe.“

Vypadá to bledě

Po dlouhé době se opět vracím, abych vám oznámila, že mi v poslední době už jaksi na blogování nezbývá čas, ani chuť. Řeknu vám, že to navazující magisterské studium je o dost náročnější než bakalářské, což jsem tedy nečekala. Pořád musíme něco číst, a není toho rozhodně málo, klidně z týdne na týden kolem dvě stránek, z toho tak osmdesát procent celé té četby je v angličtině. Říkám, že když to člověk všechno přečte, tak už ani skoro nemá čas žít. A občas jsou to tedy ke čtení pěkný kraviny (:-D). 

Co se stalo za tu dobu, co jsem se neozvala? 

V polovině září nás přijel navštívit náš kamarád z Hong Kongu, jak jsme se s ním seznámily na workcampu. Strávil v České republice víkend. V sobotu jsme se vypravili na naprosto komerční akci Znojemské vinobraní, kam už bych znovu kvůli předraženosti úplně všeho nejela. V neděli jsme ho povodily po významných místech naší moravské metropole. Divil se, že odtud pochází Johan Gregor Mendel. Ukázaly jsme mu tedy, že tu má i muzeum. Ptaly jsme se jej, zda se chce jít podívat dovnitř na výstavu. Nějak se nedokázal rozhodnout, tak se ptal nás a my jsme mu odpověděly, že bychom se kvůli němu „sacrifice,“ což u něj způsobilo zděšení. No pak jsme se tomu ještě dlouho smáli, ale nepřál si, abychom se obětovaly (:-D). Na oběd jsme si zašli do menzy. Náš kamarád z Hong Kongu chtěl ochutnat další české jídlo a jelikož svíčkovou (neboli candle sauce) měl už předchozí den, doporučily jsme mu bramborové knedlíky se zelím (měli jen bez masa). A tak se stalo, že jeho oběd stál jen 24 Kč. To se pak člověk nemůže divit, že mu jízdenka na dvacet minut za 20 Kč připadala opravdu hodně drahá v porovnání s jeho obědem (:-D). Taky jsme natrefili na psa, na něhož jeho páníček volal stejně, jako se jmenuje náš kamarád. To zase nemohl pochopit, jak to, že u nás dáváme psům lidská jména (:-D). 

A našla jsem si nový koníček, možná mánii, to se pozná až časem, jestli mě to přejde, nebo ne. Začala jsem se zajímat o genealogii, tedy o tvorbu rodokmenu. Impulzem se mi stal jeden článek v novinách, kde jsem zjistila, že spousta matrik je v dnešní době již digitalizovaná, tedy oskenovaná, na internetu, takže pobíhání z jednoho archivu do druhého se značně omezilo. A to je něco pro mě. Vždy mě lákala představa mít rodokmen mé rodiny, ovšem věděla jsem, že je to pro mě asi nereálné. Jenže ouha, nyní jsem se pustila do toho. Momentálně jsem se dostala zatím někam na konec 18. století. A fakt mě to hrozně baví :-) Dokonce se kvůli tomu učím i kurent, což je jiný druh písma než naše latinka, kterým dříve psali. Taky mě hrozně začala zajímat historie, kterou jsem na gymplu nesnášela. Na základce jsem ji naopak měla ráda a pořady jako o poklad Anežky České či O Korunu krále Karla, to bylo moje. Tak snad mi to vydrží (:-D). 

Jinak ještě na začátku září jsme si s panem Ideálním zajeli na víkend do Jeseníků – vyšlápli jsme si na Praděd, podívali se do Velkých Losin i do Šumperku na interaktivní výstavu o čarodějnických procesech, což bylo docela dost depresivní, ale jinak jsme si hory zamilovali, takže se asi dáme na horskou turistiku :-) Vůbec se nám odtamtud nechtělo odjíždět, musíme se někdy vrátit! 

Mějte se krásně a třeba se zase někdy ozvu :)

18. Kecskemet

17. - 19. den – 11. - 13. 8. – pondělí až středa 

Na nádraží v Kecskemetu už na nás čekala Žuža, naše hostitelka. Rozhodly jsme se totiž, že v Kesckemetu poprvé vyzkoušíme couchsurfing (Nechce se mi tu vysvětlovat, co to je, tak si to vygooglete :-P). Město samotné mě na první pohled velmi oslovilo, čisté ulice, krásné budovy.

V pozadí radnice v Kecskemetu

Poprvé po 14 dnech zase můžeme spát v posteli, tedy na gauči, mít soukromí ve sprše… Přes noc nás nechala spát v bytě v centru a sama si odjela do domu, kde bydlí. Jsme s kamarádkou prostě zatím nadšené :) Večer jsme tedy ještě přijaly na chvíli její pozvání na wine festival. Ochutnaly jsme zdejší festivalovou specialitu naslano, nějaké místní víno a trošičku maďarského piva. Povídaly jsme si a já jsem se po tom jednom kelímku vína cítila „drunky“ (Což je slovo, které jsem jednou na workcampu omylem ve dvě ráno použila :-D). 

Další den jsme chtěly strávit v typické maďarské vesnici Bugac, avšak vstupné i cesta tam by pro nás byly až moc drahé. Takže jsme nakonec zůstaly v Kecskemetu a Žuža nás tu provedla. Podívaly jsme se na významné budovy v centru a dokonce i do dvou muzeí – jedno se týkalo maďarské kultury, druhé první světové války. Strávily jsme spolu asi pět hodin a pak jsme „dostaly“ volno, protože naše hostitelka si potřebovala zařídit pár věcí. Člověk by neřekl, jak je náročné tak dlouho se snažit udržovat konverzaci s relativně cizím člověkem (:-D). 

K našemu překvapení jsme zjistily, že se tady v centru nachází docela nová keška. Skočily jsme si ji tedy ulovit a následně jsme si udělaly procházku k nějakému parku na okraji Kecskemetu. Jdeme, jdeme, když vtom vidíme, že je tu nějaká vodní nádrž s tobogánem. Celé překvapené, co jsme to náhodou našly, se bleskovou rychlostí vracíme zpátky do bytu pro plavky a ručník, abychom se tam zase vzápětí mohly vrátit a tak na hodinku těsně před zavírací dobou se vykoupat. U kasy už nikdo nebyl, tudíž jsme se nakonec koupaly for free a ušetřily každá 500 forintů (:-D). Bylo to tam super, po celém horkém dni krásně vyhřátá voda, písčitá pláž. 

Večer jsme se pak se Žužou opět vydaly na wine festival, který tu v centru probíhá snad každý den, jak nám říkala. Ochutnala jsem cherry wine a opravdu moc dobré :) I ten pokec s ní se mi líbil. Jo a dozvěděly jsme, že v Szegedu nemají segedínský guláš tak, jak jej známe z Česka, ale pouze něco z ryby. A v Debrecenu zase nemají debrecínku (:-D). 

Poslední den nám ještě zařídila prohlídku místní krásné radnice se zvonkohrou. Odpoledne jsme se už konečně vydaly autobusem na cestu do Budapešti a z Budapešti žlutým domů. Zase jsme tam potkali partu Italů. Bouchali mě do hlavy, tahali za vlasy, opírali se o mě, ale co, už mě to naštvání na ně přešlo (:-D).

17. Zážitek se Srbskými železnicemi

17. den – 11. 8. 2014 – pondělí 

Dnes jsme vyjížděli brzo, nejdříve ze všech voluntýrů, v osm ráno. Jako první dopravní prostředek na nás čekal autobus, který toho zažil už opravdu hodně. Naučila jsem kamaráda z Hong Kongu nové české slovo – šrot. On si pak myslel, že je to značka toho autobusu a pochází z Česka (:-D). Takto jsme se dopravili z Bački Monoštor do Somboru. Chtěla jsem se zde rozloučit s naším známým, ale bohužel tu byl zrovna dnes místo něj někdo jiný, mnohem formálnější a zdvořilejší (:-D). Ze Somboru jsme už s kamarádkou pokračovaly jen my dvě do Subotice (to by mě zajímalo, jak mám toto slovo skloňovat :-D). To všechno zatím bylo v pohodě. Měly jsme tu na přestup však pouze půl hodiny, přičemž jsme si ještě chtěly směnit zbytek srbských dinárů na eura, protože v jiné zemi je to složitější. Navíc autobusové a vlakové nádraží se nachází každé někde jinde. Využily jsme tedy opět služeb taxíka. Nějak jsme si to teď oblíbily (:-D). Ale protože směnárna na nádraží byla zavřená, stejně jsme si peníze nesměnily. 

Čekáme, čekáme na náš vlak z Beogradu do Prahy. My jsme však chtěly přestoupit v Kiskunhalas a směřovat do Kecskemetu, to vše v Maďarsku. Vtom přišel jakýsi chlap a začíná každému jednotlivě vykládat, že náš vlak bude mít tak 2-3 hodiny zpoždění. Já nevím, nemůžu si pomoct, ale prostě ten první dojem v Somboru, kdy jsem si zafixovala, že tihle chlápci chtějí cizincům nakukat všechno možné, jen aby si vzali taxíka a ti na tom pořádně vydělali, udělal hodně. Měla jsem k této informaci nedůvěru. Bohužel záhy se ukázalo, že je pravdivá. Někde se prý rozbila kolej a tento vlak měl celkově x hodin zpoždění (rozhodně více než původních 200 minut). Ten chlápek byl nakonec docela milý, uměl anglicky a poradil nám s náhradní cestou do Kecskemetu. 

V rámci čekání jsme se podívaly také na náměstí v Subotice. Ta radnice se mi líbí, musela jsem ji vidět :) 

Nějaký hezký dům blízko nádraží - Subotica

A dostaly jsme zdarma od Srbských železnic 2 litry vody, protože čekání v takovém vedru bylo opravdu úmorné. Nakonec jsme se tedy rozhodly, že pojedeme místo přes hraniční přechod Kelebija přes Hogroš a pak přes Szeged v Maďarsku. Tak prostě čekáme a čekáme, vlak přijel s asi 20 minutovým zpožděním. V Srbsku je to tak, že žádné informační tabule, kde by se cokoli aktualizovalo, nejsou. Zpoždění se také nehlásí, všechno mezi lidi rozšiřuje ten chlápek. Já v tom vidím pozitivum, a to udržování jakési soudržnosti a komunikace mezi lidmi navzájem. Ale je tu taky pohodička, nikdo se nad takovým zpožděním nepozastavuje. 

Konečně nasedáme do vlaku. Nevypadá špatně. Avšak čas od času tu na světelné tabuli projede nápis „You are welcome Moscow“. Znejistíme, zda vůbec sedíme ve správném vlaku (:-D). Odhaduju, že se tento vlak dříve používal v Rusku, proto ta věta. Pořád nejedeme a my se už ze zoufalství musíme smát, protože kolem projde průvodčí a říká něco jako: „Motor neni dobre." Vypadá to, že jsme snad v tom Srbsku uvízly. 

Avšak štěstí se na nás nakonec usmálo a my jsme šnečím tempem v 16:50 překročili srbsko-maďarské hranice. Po téměř devíti hodinách cestování jsme zdolaly vzdálenost 15 kilometrů! (:-D) Tak daleko se totiž Bački Monoštor nachází vzdušnou čarou od maďarských hranic. Jedeme si tak v motoráčku, když vtom vidím, že nějaká postarší paní stojí na opěradlech sedadel, drží v ruce šroubovák a odmontovává mřížku ze stropu vlaku. Užasle na ni hledíme, jak odtud něco vyndává. A pak mi to docvaklo, takto se ze Srbska do Maďarska pašují cigarety a alkohol. To stejné pak bylo i na WC. Policisté na hranicích nic neodhalili (:-D). 

Byl vidět ten obrovský rozdíl mezi srbskými a maďarskými železnicemi. Ze Szegedu jsme se již snadno dostaly do Kecskemetu. Dorazily jsme tam kolem sedmé hodiny večerní, tedy po téměř 11 hodinách cesty (:-D). 

Co jsme v tomto maďarském městě dělaly si nechám na příští poslední díl této série článků :)

16. Chorvatská Batina

16. den – 10. 8. 2014 – neděle 

Na dnešek nám kamarád taxikář jedné naší slečny vedoucí slíbil, že nás vezme za dobrou cenu do chorvatské Batiny a povozí nás tam kolem. Ale samozřejmě dal vědět, že vlastně dneska nemůže. Museli jsme si tedy složitě vybojovat, aby nám vedoucí zavolala jiného taxíka, obyčejného licencovaného, u něhož jsme nakonec platili 1000 dinárů (cca 217 Kč) na osobu za 15 kilometrů tam a 15 kilometrů nazpátek + několikahodinové čekání na nás. Ale rozhodně těch peněz nelituji, protože to byl skvělý výlet. 

Já a kamarádka jsme se tam opět vydaly s naším kamarádem z Hong Kongu. Přijedeme na srbsko-chorvatské hranice a objevuje se první problém. Srbové nám oznamují, že náš kamarád nemá vízum do Chorvatska, takže tam nemůže. Ovšem počkali jsme nějakou dobu, přijela nějaká pohraniční policie a nakonec byl naštěstí i on vpuštěn na území Chorvatska. Další problém se vynořil následně, když jsem zjistila, že si Srbové na hranicích omylem nechali moje potvrzení o pobytu v Srbsku, co jsem měla v pasu založené (Možná si jej nechat měli, ale určitě by mi ho sami od sebe při návratu nevrátili). Je složité tohle řešit, když taxikář moc anglicky neumí a na hranicích to taky moc slavné není. Ale protože jsme taxikáři dali dýško, byl ochotný mi pomoci a dokonce s úsměvem, takže jsem na zpáteční cestě své potvrzení o pobytu získala zpět. Nesmírně se mi ulevilo :) 

Samotná Batina byla úžasná, téměř nikde nikdo, nádherný kostel a hlavně monument s překrásnými výhledy na Dunaj s mostem přes řeku a vesnici. A dokonce se nám tu podařilo najít naši první chorvatskou kešku. Všichni tři jsme totiž byli Chorvatsku poprvé v životě (:-D). Prostě ten výlet stál za to. 

Jinak je tedy dnes prakticky poslední den workcampu. Večer jsme jej měli celý hodnotit a já jsem si uvědomila, že se mi tu vlastně líbilo a že mi to tu bude chybět. Byl to můj nejlepší workcamp v životě (:-D). Vzájemně jsme si všichni všem napsali vzkazy a musím říct, že je to hrozně milé a krásná vzpomínka. Dokonce jsme při loučení ani nebrečeli, úspěch! (:-D) Chci se do této oblasti ještě někdy podívat :)

15. Ryba a dvě piva

15. den – 9. 8. 2014 – sobota 

I když se včera všichni opili, stejně jsme dnes vstávali relativně brzo, totiž v sedm. Potřebovali jsme květinami nazdobit pódium. Práce na několik desítek minut. Potom se mi však splnil jeden z mých snů. Měla jsem si na sebe obléci masku ryby a spolu s kolegou orlem a kolegyní pandou obveselovat dětičky v jakémsi dětském koutku, kde si vybarvovaly obrázky. No bylo v tom samozřejmě hrozné vedro a ještě můj převlek neměl ruce. Ale prostě to byla hrozná sranda :) A já jsem si vždycky přála zkusit si tu brigádu, kdy v převleku rozdáváte nějaké letáčky a při tom se procházíte někde po náměstí. Samozřejmě se s námi děti chtěly fotit a byli jsme středem pozornosti (:-D). 

Já v masce ryby

Odpoledne jsem si pak několikrát prošla všechny stánky. Bylo to podobné jako na hodech v mém home-townu, tedy většinou cetky, které k ničemu nejsou. Ani ty suvenýry se tu pořádně nedaly koupit, ačkoli jsem se opravdu snažila něco vybrat. Koupila jsem akorát nějaké náušnice, magnetku s motivem Bački Monoštor a nějaké sladkosti. K večeru jsem následně strávila hodinu na infostánku týkajícím se Srbska, zdejší přírodní rezervace, Dunaje apod. Bylo to hned vedle pódia, takže jsem se nenudila, protože na něm zrovna začaly vystupovat folklorní soubory mimo jiných také z Chorvatska, možná i z Maďarska a bylo to hodně zajímavé.

V noci se tu konala party hard, pojali jsme to trochu rozlučkově, protože v pondělí již odjíždíme. A co je nejlepší na rozloučenou? Pořádně se všichni spárovat, že ano. Tak jsme si s kamarádkou a kamarádem z Hong Kongu řekli, že tu party tedy taky zkusíme, abychom věděli, jaké to je (:-D). No bylo to docela divné. Všichni byli překvapení, že pijeme pivo. Já jsem měla opět svoji premiéru, vypila jsem za ten večer a noc dvě piva (!) (Mimochodem, uvědomila jsem si, že jsem do té doby vlastně ani celé české pivo nikdy nevypila, jenom jedno německé v Itálii a dvě srbské. Po návratu jsem to s tím českým taky napravila a fakt mi chutnalo mnohem víc než ty zahraniční :-D). 

Bylo hrozně vtipné, jak si s námi pokoušeli povídat i místní vojáci, kteří tu také pařili, a byli tak opilí, že ze sebe těžko dokázali vysoukat nějakou větu anglicky. Nepřipadala jsem si se svou špatnou angličtinou úplně nejhůř (:-D). Nakonec musím říct, že jsme si to užili po svém. Spát jsme šli až ve dvě ráno. Procházeli jsme se po vesnici s pivem v ruce, povídali si, seděli na lavičce a zase si povídali. Doprovázel nás „náš“ toulavý pes s krásným jménem Lajka. Hrozně jsem si ji oblíbila, sama od sebe všude chodí s námi. Prostě to bylo skvělé, díky :) 

Hudba nám však pod okny duněla do pozdních ranních hodin. A málem bych zapomněla zmínit, že v ty dvě hodiny v noci, jak jsme už šli spát, naši známí opilí vojáci už byli zase v uniformách a asi nastoupili do služby. To by mě zajímalo, jestli tak rychle vystřízlivěli, nebo co (:-D).

14. Hromadná večeře na náměstí

14. den – 8. 8. 2014 – pátek 

Dnes začínáme pomáhat s přípravou Bodrog Festu. Opravdu „tvrdá“ práce nám začala až po obědě, tedy ve čtyři hodiny odpoledne (:-D). Rozdělili jsme se do skupinek a každá měla zadaný nějaký úkol. My s kamarádkou třeba navlékání šňůrek na visačky pro organizátory, voluntýry, novináře, údržbáře apod. Podle těchto cedulek se zdá, že je to opravdu významný festival a navíc 10. ročník. 

Přesně v 19:30 jsme měli sraz, že půjdeme na večeři. Vedoucí ještě mně a kamarádce zdůrazňovala, že musíme být už nejpozději v 19:15 po sprše. Ok, ok. Jenže je to Srbsko, že. Proto se vedoucí ještě s několika dalšími voluntýrkami nepochopitelně rozhodly, že jdou do sprchy. Bylo asi 19:45 (:-D). 

Avšak večeře na náměstí se stovkami dalších lidí je nezapomenutelný zážitek. Všude stoly, lavice, talíře… Jedli jsme zdejší tradiční jídlo – rybí omáčku s těstovinami. A opravdu dobré, několikrát jsme si přidala (:-D). Však to ti lidé tady taky sami připravovali v kotlících v postranní ulici, to jsem taky ještě nikdy neviděla.

Příprava večeře na ulici

Konečně jsme si s kamarádkou koupily také trička s motivem festivalu. Dokonce jsme i tancovali na srbskou hudbu. Připomínalo mi to hudbu romskou (vzpomeňte na Gipsy.cz). A celkově je ten festival podobný jako u nás v Česku (nebo jenom na Moravě?) hody. 

Pohybovalo se tady po vesnici strašně moc lidí. Řekla bych, že i právě hodně romských, tak jsem se začala i trochu bát (:-D). Jo a místní Srbové nám tu pořád nutili pivo, resp. Jelena nám nutila Jelena (:-D). Že přece když jsme z České republiky, tak musíme (have to) pít pivo! Jako jo, daly jsme si trochu, proč ne? Ale prostě z principu mi nikdo nic takového nutit nemůže… 

Ostatní pak ještě chtěli jít na party do gipsy village, ale to by mě teda mohlo. Tam bych se bála ještě mnohem víc (:-D). Já vím, tohle je podobná generalizace jako Češi a pivo, ale tímto alespoň nikoho do ničeho nenutím (:-D).

13. A máme po práci

12. den – 6. 8. 2014 – středa 

Jelikož tady téměř každý večer a někdy i noc prší, což byl zrovna případ noci na dnešek, opět jsme nešli pracovat do lesa. Malovali jsme zase na tašky. Zajímavé je, že vojáci tam byli s námi. Že by ze stejného důvodu nešli stavět most? Upřímně ono to tady na první pohled vypadá, jako by vždy jen popojeli s autem a jinak tu nic nedělali. Ale nemůžu soudit, nic o nich nevím. 

Oběd byl pozdě, až kolem čtvrté, takže jsme už s kamarádkou hlady nemohly vydržet a šly si koupit zdejší výborné vanilko-čokoládové oplatky a také odeslaly pohledy. Už jsem si tu tak zvykla, že si tady připadám jako v Česku někde na vesnici u babičky (:-D). 

Po obědě si pro nás kolegyně polská voluntýrka připravila workshop o lidských právech a Amnesty International. To jsem si připadala jako ve škole v hodinách angličtiny, kde jsme něco na tento způsob, popisování obrázků, komentování různých úryvků skutečných životních příběhů apod., také prováděli. Přišlo mi to ale zabarvené určitým směrem, ne úplně neutrální. Protože když se řekne motto: „Moje tělo, moje práva“, jednoznačně to např. svádí ke schvalování potratů, protože tohle z tohoto motta vyplývá… 

Až do večeře jsme se pak nudili. To je jedna z věcí, která se mi na workcampech nelíbí. Večer se pak konalo něco na způsob miniparty se španělskou sangriou. Nemůžu si pomoct, ale jediné, co bylo na workcampu v Itálii jednoznačně lepší, je jídlo (úplně amazing) a pak ty party. Tady mi přijdou takové méně familiérnější. Možná proto, že se pije také tvrdý alkohol – rakije. Ale ne, že bychom tu měli každý den nějakou party. 

13. den – 7. 8. 2014 – čtvrtek

Ráno jsme se dozvěděli, že se nám rozbil minibus, takže už nikdy nemůžeme jet do lesa pracovat, super, že? Dnes tedy opět nic neděláme. S kamarádkou a klukem z Hong Kongu jsme se rozhodli, že bychom si taxíkem mohli udělat výlet do chorvatské Batiny, vzdálené patnáct kilometrů odtud. Podívat se na památky, najít třeba nějakou kešku. Avšak ukázalo se jako velký problém sehnat tady v tento den taxík. Vedoucí nám ale slíbila, že v neděli nás tam vezme její kamarád taxikář a ještě k tomu nám tam vše ukáže za dobrou cenu. Dopoledne nám odjel chlápek z té naší organizace. Musím říct, že jsem si ho za těch několik dní docela oblíbila. Má opravdu specifický smysl pro humor a vlastně i jeho vzhled a chování jsou specifické. Museli byste jej vidět (:-D).

Bohužel jinak se dnes nudíme. Až večer se tu začalo něco dít. Šli jsme se totiž podívat k místnímu včelaři a následně k prvnímu výrobci lodí v Srbsku. U včelaře to zprvu vypadalo, že jsme tam přišli jen tak na skok a žádná story o včelách nebude. Prý nemáme absolutně čas a lidé z jiného campu tady na nás čekali alespoň hodinu. Pak však přišla na řadu ochutnávka medové rakije a hned se najednou čas udělal, takže jsme si nakonec zkrácenou verzi přece jen poslechli (:-D). 

Následně jsme se vydali pěšky přes les bez rozsvícených baterek do zázemí toho druhého campu, co se tu taky zrovna koná. Jsou tu jen na týden, komunikují spolu prý německy a jsou zaměřeni spíše umělecky. Dostali jsme tam večeři. Kamarádka poznamenala, že to asi byla nejlepší večeře za celou dobu, co jsme tady (:-D). A dalo by se říct, že se tam konal jistý druh party u ohně. Ale nijak zvlášť mě to nezaujalo, prostě v Itálii byly lepší party (:-D).

12. Sbírání odpadků kolem Dunaje

11. den – 5. 8. 2014 – úterý 

Vydali jsme se sbírat odpadky do chatové oblasti podél toku řeky Dunaje. Přímo uprostřed řeky se nachází státní hranice mezi Srbskem a Chorvatskem. Naskytly se nám nádherné pohledy na chorvatskou vesnici Batina s krásným kostelem i monumentem připomínajícím bitvu u Batiny během druhé světové války. Hrozně se mi tam líbilo. Měla jsem štěstí, že na mě zbyla levá rukavice, kterou jsem sbírala odpadky, a pravou rukou jsem mohla fotit (:-D). 

Když jsme se vraceli, museli jsme s sebou do minibusu naskládat i všechny naše naplněné pytle s odpadky. K našemu překvapení jsme je následně vyhodili na nějakou skládku v polích. Jak by řekl klasik – to je prostě Srbsko. 

Odpoledne jsme pak dokončovali malování na zeď, aby měly zdejší dětičky radost. Ty ovšem měly takovou radost, že tam ty obrázky nevydržely ani jeden den, aniž by jim nějaký vandal nepřimaloval knír. Takže docela vtipné (:-D). 

Večer jsme se s Ruskami, Rusem, klukem z Hong Kongu, ale především s chlápkem ze srbské organizace, která se stará o dobrovolníky, přijímá je apod., vydali na zmrzlinu. Opravdu ji tady mají výbornou, dala jsem si příchuť Rafaelo. On tu teď s námi pracuje, jí, spí, baví se, prostě všechno. Bylo zajímavé poslouchat ho, které workcampy se mu nejvíce líbily, kde je vysoká úroveň kvality, kde byla nejtěžší práce apod. Takové motivující (:-D). 

A málem bych zapomněla zmínit, že i ze dneška mám příhodu ze sprch. To by si člověk tady snad bez něčeho takového ani nedokázal představit být (:-D). Vedoucí nám říká, že máme jít do sprch, že fotbalisti tam dneska nejsou. Tak si s kamarádkou říkáme ok a vyrážíme. No samozřejmě byli na hřišti, že. Před námi se ještě sprchovali vojáci a ten jeden nás upozorňuje, ať si pospíšíme, že za 10-20 minut fotbalisti končí a vtrhnou nám do sprch. To se tu člověk opravdu nemůže ani v klidu osprchovat (:-D). No samozřejmě snad skončili ještě dřív, ale naštěstí chviličku počkali a vše bylo v pořádku. 

Kolem deváté večer byla samozřejmě bouřka jako snad každý den. Hráli jsme tedy karty. A co je nevídané, objevila se tam i Mehi. Úplně jsem se jí bála, jak se nám asi pomstí. Dokonce pak s námi i hrála karty. Ptala jsem se jí, jak to mezi námi teď je a že jsme nechtěly, aby se to tak stalo. A prý je všechno v pohodě, nic proti nám nemá. Tak snad je to pravda. Ale dokonce si mě i přidala do přátel na facebooku, jsem tedy zvědavá, co z toho zase vznikne za aféru (:-D).

11. Válka v kuchyni

10. den – 4. 8. 2014 – pondělí 

Dnes jsme s kamarádkou tvořily kitchen team, takže jsme se měly postarat o přípravu snídaně, obědu i večeře, umývání nádobí, uklízení kuchyně atd. Vůbec jsem se na ten den netěšila, resp. jsem se ho obávala, protože já a vaření? (:-D) Chtěly jsme připravit typické české jídlo koprovou omáčku s bramborami, protože knedle se tu samozřejmě sehnat nedají (:-D). 

Nejhorší bylo, že jsme musely spolupracovat s místní ženou, takovou polovedoucí, která však řídila pouze kuchyni. Domluvit se s ní na něčem, co budeme vařit, se zdálo zcela nemožné. Pořád nám tu koprovku chtěla nějak upravovat. Že nejsou na některé suroviny peníze, to bych i chápala. Rozhodla, že to tedy bude koprovka s rybou a bramborami, že musíme udělat i polévku a k tomu všemu přidáme jako přílohu salát ze zelí a červené řepy. Opravdu zvláštní kombinace. Já jsem very open-minded, já bych to tak klidně udělala, ale kamarádka byla docela proti tomu. 

Začaly jsme tedy vařit, ale znáte to, ženy se prostě v kuchyni nesnesou. Přišlo mi, jako by se nám Mehi, což je přezdívka, kterou jsme jí daly, snažila to naše vaření koprovky co nejvíce znepříjemnit, abychom to nemohly udělat, nebo prostě abychom to udělaly špatně. Bylo to prostě jako válka v kuchyni., kde ještě k tomu jsou poněkud skromné podmínky pro vaření čehokoli. 

Tak se nám ta omáčka samozřejmě nepovedla, nezhoustla totiž, takže z ní byla koprová polévka. Avšak na oběd jsme to už nestihly připravit. Ryba s česnekovou omáčkou, kterou především vařila Mehi, byla dobrá, avšak nějak se dostalo k vedoucím, že to vlastně nebyla příliš naše práce a že naše omáčka se ještě stále vaří. Mehi dostala hodně vynadáno a je jasné, že jsme si to pak v kuchyni vyžraly my dvě s kamarádkou. Mehi nám začala vyčítat, že jsme neschopné, že bez ní by žádný oběd nebyl a kdesi cosi… Jenže to se člověk ani neumí bránit, pokud neumí dobře anglicky. Takže jsem raději mlčela, ale její slova mě, stejně jako kamarádku, zraňovala. 

Při umývání nádobí jsme to už v sobě neudržely a prostě se rozbrečely. Vedoucí si toho všimly a začaly nás utěšovat. Protože toto nebyl první incident s Mehi v kuchyni, ale pouze vyvrcholení. Prostě jsme ji takříkajíc „vyhnaly“ a myslím, že se tu už neukáže. Tudíž ode dneška si musíme komplet vařit sami, ale zase do toho nikdo nikomu nebude pořád kecat. 

Po tomhle jsem dnešek považovala za doposud nejhorší den tohoto workcampu, nejraději bych se sbalila, hned odjela domů a už se nikdy žádného workcampu neúčastnila. Jenže jsme musely ještě připravit večeři, na což jsem už skoro neměla sílu. 

Vymyslely jsme, že do koprové omáčky přidáme brambory, usmažíme topinky ze zdejšího chleba, který bychom v Česku označili za veku, a uděláme k tomu salát z rajčat, česneku a bazalky. Jako dezert jsme naservírovaly tradiční české sladkosti – medový perník, lázeňské oplatky, hořické trubičky a hašlerky. Všichni byli unešení. Koprová polévka se bramborami zahustila a chutnalo to nakonec jako kulajda (:-D). Všichni říkali, že to bylo moc dobré. Tak snad se nám jen nebáli říct pravdu, abychom se znovu nerozbrečely (:-D). 

Nakonec ten den dopadl skvěle a snad díky této večeři alespoň trochu stoupne naše prestiž zde (:-D). Únavou jsem pak však padla do postele. Můžu se ale všude chlubit, že umím uvařit koprovku pro patnáct lidí (:-D). Mrzí mě, že nemám fotku našeho krásně naaranžovaného stolu. Ale tak alespoň přikládám jeden vzkaz adresovaný mé osobě :)

10. Chemistry juice

9. den – 3. 8. 2014 – neděle 

Protože byl dnes free day, vstávali jsme později. Plán dne se však volnému dni příliš nepodobal – malování na tašky, črtání obrázků na zeď, eventuálně koupání v kanálu. Tak jsme se s kamarádkou rozhodly, že si prostě sami zajedeme autobusem s naším kamarádem z Hong Kongu do Somboru. Vedoucí byly maličko zaskočené, ale souhlasily. 

Nejprve jsme klasicky trochu bloudili, než jsme se dostali do historického centra s překrásným monumentálním kostelem

 a radnicí. 

Téměř nikde nikdo. Akorát když nás míjela nějaká paní na kole, sesedla a cosi na nás spustila, tak jsme jí odpověděli, že nerozumíme. No pak nám došlo, že chce money, řekli jsme, že ne, ona zpátky nasedla na kolo a ujela (:-D). 

Kešky jsou v Srbsku docela ojedinělý jev, avšak zrovna v Somboru se nachází dvě. Vydali jsme se tedy hledat jednu z nich a zároveň ukázat našemu kolegovi z Hong Kongu, co je to geocaching. Nemohli jsme ji najít, objevili jsme pouze nějakou krabičku oblepenou maskáčovým vzorem. Nešla otevřít. A protože jsme v Srbsku, trochu jsme se báli, jestli to není bomba (:-D). Raději jsme to tedy nechali být. (Až později jsme se dozvěděli, že to opravdu bylo ono) 

Vydali jsme se do pizzerie na pizzu. Objednali jsme si také jakýsi tradiční srbský salát, avšak bylo tam tolik feferonek, že se to skoro nedalo jíst. A zřejmě to byl pouze marketingový název. Překvapivě i zde číšník uměl anglicky. Chtěli jsme džus. Číšník nám tedy nabídl buď „chemistry juice“, nebo „organic juice“ (:-D). Prostě vtip dne. V pizzerii jsme strávili docela dost času, ale to nevadilo, protože autobus nám jel až po půl osmé večer a taxík jsme si chtěli vzít jenom v nejnutnějším případě. 

Ovšem začínala bouřka, na což jsme moc nehleděli a vydali jsme se pro druhou kešku na místní katolický hřbitov. Tu se nám konečně podařilo najít, takže jsme ze své první srbské kešky byli náležitě šťastní. Chtěli jsme se před bouřkou schovat ve staré kapli na hřbitově, bylo tam i otevřeno. Avšak uvnitř to vypadalo docela strašidelně. Ze stropu visela nějaká smyčka a kříž byl spadený, resp. nebyl na ničem připevněný. Tedy já jsem se nebála, ale třeba náš kamarád z Hong Kongu nikdy nebyl na hřbitově, tak se tam bál možná víc než samotné bouřky, která začínala pomalu ustupovat. Raději jsme tedy celý hřbitov opustili. Prošli jsme si snad celé město. Zase tolik toho k vidění toto padesátitisícové město však nemá. 

Na autobusovém nádraží jsme pak potkali zase našeho známého s rozepnutou košilí a cigaretou v puse, na něhož nemám dobré vzpomínky z prvního dne, jelikož nám pořád nutil taxíka. Moc dobře si nás pamatoval (:-D). Ale možná byl náš první dojem mylný a on nám chtěl jenom pomoci, protože tentokrát nám správně poradil, odkud jede náš autobus. Třeba na něho ještě změním názor (:-D). 

Poslední zážitek z dneška máme, když jsme šly do sprch, resp. když jsme se vracely s kamarádkou, téměř doslova kolem nás létaly blesky. A to jsme se opravdu bály, protože kousek cesty se jde po poli. Byly jsme pak opravdu rády, že jsme zase zpátky v našem kulturáku.

9. Jsme slavní

8. den – 2. 8. 2014 – sobota 

Free day zatím znamená nicnedělání. Ale jo, dopoledne jsme kreslili návrhy, co namalovat na tu zeď u základní školy, jež jsme ve středu nabílili. Zdá se mi, že slečna vedoucí má hrozně nadšené, ale docela nereálné představy, jak co dělat. 

Abych nezapomněla, objevil se o nás článek v místních novinách, jsme slavní :) 

Rozumíte? Já docela jo :)

Večer jsme se vydali do šest kilometrů vzdálené Bezdaně na festival. To jsem si na sebe konečně mohla vzít ty krásné šaty (:-D). Cestou jsme se ještě zastavili ve Ville Strbac, neboli Titově ville, což bývalo jakési letní sídlo významných politiků za dob Jugoslávie. 

Festival v Bezdani si můžete představit něco jako naše trhy s jídlem, ručně vyráběnými věcmi apod. a do toho na pódiu hrála nějaká kapela. Prodávali tu trdelníky a říkali, že je to tradiční maďarská specialita, tak kdoví. U nás se běžně minimálně na vánočních trzích také dají koupit. Byla jsem mile překvapena, když mi tam nějaká žena vyprávěla pohádku v němčině a já jsem jí rozuměla :) 

Aranžmá na festivalu v Bezdani

Náš turecký kolega se nás s kamarádkou ptal, jestli jsme setry? Že jsme si prý so close, pořád tady všude chodíme spolu, no jo. A další věc, co tomu prý nasvědčuje, že obě naše jména končí na „-a“ (:-D). Hodně divné je, že se nás na tohle po chvíli ptal nezávisle na něm i chlap prodávající trdelníky. Jiný den nám stejnou otázku položil ještě jeden voják (:-D). Vše vyvrcholilo ohňostrojem a slečna vedoucí rozhodla, že se ještě takhle večer pojede do Somboru, města vzdáleného asi dvacet kilometrů od Bezdaně, na punk party. To se tedy mě, kamarádce, ani klukovi z Hong Kongu příliš nechtělo. Obzvlášť když bychom si nazpátek museli zaplatit taxíka. Raději bychom se chtěli podívat do Somboru ve dne. Tak jsme se prostě trhli a šli normálně spát (:-D).

8. Značení cest

7. den – 1. 8. 2014 – pátek 

Dnes jsme se vydali značit cesty. Malovali jsme na stromy stopy podle šablon vyrobených podle našich nohou. To se mi líbilo a dokonce nás s kamarádkou napadlo, že bychom se i v Česku mohly přidat ke klubu českých turistů a obnovovat značení cest :) 

Dorazili jsme až do sítě chorvatského mobilního operátora, což pro nás byla radostná zpráva a pětkrát levnější smska domů, čehož jsme prostě musely využít (:-D). Udělali jsme si oběd v přírodě, to znamená opékání slaniny nad ohněm u nějaké chaty u jednoho kanálu blízko naší vesnice. Prošli jsme si místní krásnou přírodu, viděli dvě divoká prasata a obdivovali rozmanitost zdejších rekreačních bungalovů. 

Bungalov vyrobený ze starého auta

Zpátky jsme dorazili až odpoledne a docela vyčerpaní z horka. Stále se řeší, že jsme včera s kamarádkou byly ve sprchách strašně dlouho. Přitom ty Rusky moc dobře musí vědět, že to není pravda a že ony tam bývají stejně dlouho, ne-li o dost déle… Je to nespravedlivé. 

Večer jsme měli vymýšlet návrhy na malování na zeď blízko zdejší základní školy. A opravdu jsme s tím začali téměř kolem desáté hodiny večer (:-D). My s kamarádkou jsme však místo brainstormingu daly přednost několikahodinové konverzaci s klukem z Hong Kongu a myslím, že nás to obohatilo mnohem více. Dozvěděly jsme se spoustu zajímavého o jeho zemi. Třeba že někdy na základní škole si lidé z Číny a podobných asijských zemí vybírají nějaké anglické jméno a to pak mohou také oficiálně používat. Nebo že v Hong Kongu je strašně moc mrakodrapů a kromě parků snad ani skoro žádná příroda. K tomu jsme pojídali místní tradiční dobrotu, česky prostě křupky, a mimo jiné se snažily našeho kamaráda naučit vyslovovat český název tohoto jídla. Byla to sranda, protože mu slovo „křupky“ přijde výslovností stejné jako „čubky“ (:-D). 

Všechno vyvrcholilo tím, když jsme se šli v noci projít a kochat se pohledem na hvězdy. Ty v Hong Kongu kvůli light polution prý vidět nejsou.

7. Incident ve sprchách

6. den – 31. 7. 2014 – čtvrtek 

Protože včera pršelo, rozhodly vedoucí, že ani dnes nepůjdeme pracovat do rezervace, ale zůstaneme uvnitř a budeme malovat na tašky motivy přírody. Ty se pak prý budou prodávat na festivalu, který se tu za týden koná. Po obědě se už však nedělo nic zajímavého a vlastně jsme ani nic nedělali. Avšak konečně tu zprovoznili wifi, tak jsem si hodinu volala s panem Ideálním přes Skype a myslím, že mi tady opravdu nic neuniklo. 

Tu jsem namalovala já.

Jinak jsme se s kamarádkou zapsaly v očích všech, hlavně teda vedoucích, jako holky, které pořád chodí buď do sprchy, nebo do obchodu. Ještě, že si o nás myslí, že jsme z Ruska (:-D). Už jsme tu taky měly první incident. Klasika, jdeme do sprch a zjišťujeme, že slečna vedoucí je uvnitř, tak prostě čekáme. Druhá slečna vedoucí nám povídá něco o tom, že se tu kolem budovy se sprchami pohybují kluci, kteří rádi pozorují holky, ať si dáme pozor. Tak ok. Předaly nám klíč, zamknuly jsme se, daly ručník na okno, aby dotěrní kluci neměli šanci. Když vtom opravdu někdo buší na okno i na vrata a dobývá se dovnitř. Automaticky jsme si myslely, že jsou to ti kluci, tak jsme se bránily a za žádnou cenu nikoho pustit nechtěly. Ovšem když na nás pak ti dobývající se „kluci“ křičeli: „We can go inside!“, napadla mě druhá varianta, že jsou to ti vojáci a ti přece můžou všude, takže i k nám do sprch, ačkoli se zrovna sprchujeme. Rozuzlení je takové, že to byly Rusky a jedno obrovské nedorozumění. Takže po tomto to dnes vypadalo, že je na nás naštvaný celý workcamp. Z mé strany to bylo reciproční (:-D). 

V devět večer se pak vedoucí rozhodly, že si obtiskneme svoje chodidla na papír a velmi složitým způsobem z nich vyrobíme šablony na malování značek na stromy pro další den. Předpokládám, že zítra začneme pracovat až v deset večer (:-D).

6. Bájný pes ve sprchách

5. den – 30. 7. 2014 – středa 

Je to tady docela luxus, protože nás za prací dovezl minibus až k místu, kde vojáci staví most a vstupuje se do rezervace. Měli jsme si projít les a sbírat odpadky, avšak zjistili jsme, že lidé jsou tu zřejmě docela pořádkumilovní, protože moc odpadků jsme tedy nenašli. Tak jsme se zase vrátili, avšak vojáci byli tak hodní, že nás vzali na projížďku na motorovém člunu po kanálu, který obklopuje vesnici. Je tu opravdu krásně. 

Potom jsme se šli koupat do kanálu, ale na jiné místo, než kde jsme byli dopoledne.

Obědu jsme se dočkali až ve čtyři hodiny odpoledne, ale bylo to zajímavé, protože jsme stolovali s desítkami zdejších občanů. Vypadali jako Romové, ale těžko říct, zda to byli členové zdejší komunity nebo normálně vesničané. Jedli jsme těstoviny s masem a nějakou šťávou, resp. omáčkou. 

Bylo kolem tři čtvrtě na osm, když jsme se konečně vydali něco dělat. Natřeli jsme část zdi blízko místní základní školy na bílo. Ovšem začínalo se stmívat, pouliční lampy sem sotva dosvítily a navíc blýskání a hřmění zesilovalo. Takže opravdu skvělý nápad (:-D). 

Večer jsme se dívali na nějaký film o naší vesnici a okolní přírodě. Kolem půl desáté jsme se s kamarádkou vzpamatovaly, že se přece musíme jít osprchovat. Avšak nastal takový malý problém. Lidé, kteří ty sprchy spravují a bydlí u nich, prý vždy v deset hodin večer vypouští obrovského nebezpečného rozzuřeného štěkajícího psa, tudíž máme zakázáno chodit do sprch po této hodině. Některé dny tam zase jsou mezi 18:00 – 20:00 fotbalisté, tak tam taky nemůžeme. Prostě člověk se tu ani nemůže v klidu osprchovat. Museli jsme tedy utíkat, abychom tam za půl hodiny stihli doběhnout a ještě se osprchovat. Stejně jsme ale museli čekat, protože ve sprchách před námi byli vojáci. Byl s námi i kluk z Hong Kongu a chudák musel běžet v žabkách (:-D). Ale stejně jsme málem měli dvě sprchy, venku totiž zase začínalo pršet a opravdu hodně v dáli se blýskalo, což bylo v té tmě vidět, protože je to tu samá rovina, avšak hřmění sem nedolehlo. Večeři jsme měli až po desáté hodině a potom až do jedné hodiny hráli hry. Oceňuji, že jsme se dokázali bavit i bez alkoholu :)

5. Život v srbské vesnici

4. den – 29. 7. 2014 – úterý 

Snídani jsme měli až na devátou a potom chvíli čas, tak Polka zorganizovala procházku po vesnici. Hrozně se mi líbí, že tady hodně lidí jezdí na kolech (opravdu úplně na jakýchkoli, hlavně že to kousek ujede :-D) místo autem, proto je v postranních ulicích klid a pohoda. Mimochodem asi nejrozšířenějším autem je tu značka Yugo. Dopoledne jsme si ještě prohlédli zdejší velký kostel a dozvěděli se o něm od jedné vedoucí nějaké zajímavosti. Nacházíme se sice v Srbsku, ale u hranic s Chorvatskem a Maďarskem. Zajímavostí může být to, že tento kostel je katolický, ačkoli v Srbsku drtivě převládá pravoslavné křesťanství, a také že je k poměru velikosti vesnice mnohem větší, než bývá zvykem.

Poté jsme si měli všichni společně namalovat vlajku našeho workcampu, kde by byly vyobrazeny důležité symboly a věci charakteristické pro naše země – Španělsko, Hong Kong, Turecko, Polsko, Rusko, Srbsko, Česká republika.

Odpoledne jsme se vydali na prohlídku jednoho typického tradičního domu Bački Monoštor. Před sto lety v takových domech prý žili všichni obyvatelé této vesnice. A co mě velmi zaujalo, je celý vyrobený z přírodních materiálů. Paní majitelka této etno-kuči nám dokonce udělala zdejší specialitu na pití. Byla to bezová šťáva s vodou, v Česku alespoň mně dobře známá (:-D). 

Ložnice v etno kuči

Dnes nám přijel ještě poslední člen našeho týmu, kluk z Hong Kongu. To byla pro mě a kamarádku příležitost, jak si najít spřízněnou duši. Hezky jsme si s ním popovídaly. Avšak jinak se zdá, že jsme s kamarádkou splynuly v jednu neviditelnou osobu. 

Večeře byla až kolem deváté a před tím najednou úplně spontánně přišel návrh od jednoho místního, zda se nechceme svézt vzadu na voze taženém koněm, kde se obvykle vozí třeba seno atd. atd. Byl to úžasný zážitek, jela jsem takto poprvé v životě a přiznávám, že hlavně ze začátku jsem se trochu bála. Jinak kromě kol tu také často můžete potkat právě tyto koňské povozy nebo jak to nazvat.

Před spaním jsme se ještě trochu hecly a přijaly pozvání jednoho z našich vedoucích, specialistu na IT, a s několika ostatními jsme si dali pivo. Prodává se tu stejně jako v Maďarsku české pivo (např. Staropramen; v Maďarsku jsem viděla ještě také Krušovice, Kozel), my jsme však ochutnaly srbského Jelena. A prostě normální pivo (:-D). Ale co je nejzásadnější, pokecaly jsme si, takže mám celkově z dnešního dne pozitivní pocit :)

4. Srbsko - tak domácké a zároveň tak exotické

3. den – 28. 7. 2014 – pondělí 

Poslední noc v Budapešti se k nám přidala i kamarádka a dnes jsme se už vydaly samy směr Srbsko. Vstávali jsme kolem páté, protože autobus nám odjížděl v sedm. Až dnes, třetí den v Budapešti, jsem tedy poprvé jela budapešťským metrem. Opět se konalo dojemné loučení s panem Ideálním a já jsem se zařekla, že už nikdy na žádný workcamp nepojedu (:-D). 

Poprvé v životě jsem zažila pasovou kontrolu na hranicích, Maďarska se Srbskem. Mám v pasu první razítko v kolonce Víza, docela jsem se divila (:-D). A to se mi začalo na Srbsku líbit, že sice razítko mám, ale jinak si tu trochu připadám jako v Česku a fakt částečně rozumím :) Dokonce v Subotice v bance i na nádraží umí anglicky (:-D). Ze Subotice jsme jely autobusem do Somboru. Přijel na srbské poměry docela luxusní autobus dokonce i s jakousi napůl průvodčí a napůl stevardkou. Severtrans je tu asi něco jako u nás Student Agency (:-D). V Somboru se však můj pozitivní dojem ze Srbska pokazil, když nám nebohým turistkám stále nějací chlapi nutili taxíka. 500 dinárů (cca 110 Kč) za jednu osobu za 15 km do Bački Monoštor se nám zdálo docela hodně. Jenže jsme zjistily, že bohužel další a zároveň poslední autobus opravdu jede až za 3,5 hodiny, tak jsme nakonec s obrovskou nedůvěrou a paranoiou souhlasily, avšak trnuly, kam že nás to vlastně zaveze. Už na autobusovém nádraží se projevil typický zvyk většiny Srbů. Ten chlápek, nabízeč taxíků, nám z nepozornosti odsypával popel z cigarety na naše zavazadla a ani v taxíku to s kouřením nebylo jiné. Tak jsem v Srbsku poprvé v životě jela taxíkem. Naštěstí všechno bylo v pořádku. 

Ale už po cestě jsem si říkala, že asi opravdu jedeme na pravý srbský venkov, protože všude samá příroda, žádná civilizace. Vedoucí workcampu tvrdí, že Bački Monoštor je village, ale podle infrastruktury bych to tedy spíše klasifikovala jako town, poněvadž tu jsou obchody se vším možným, bankomat, směnárna, holič, kostel, restaurace, autobus… a máme slíbený i internet (:-D). Podle naplánovaného programu ten workcamp vypadá opravdu zajímavě – představení zdejší tradiční kultury a zároveň práce související s ochranou tamější téměř panenské přírody. Mám pocit, že je tu toho tolik co k objevování :) 

Naše ubytování

Spřátelování s ostatními voluntýry nevypadá moc pozitivně, ale co už, člověk nemůže chtít vše (:-D). Aspoň, že jsem tu s kamarádkou. Ačkoli na ubytování a sociální zařízení si taky budu muset zvyknout. Spíme na tvrdých matracích, spíše tedy žíněnkách. Snad se časem nebudu budit celá rozlámaná. Mimochodem ty matrace jsou všechny těsně blízko sebe a hned vedle mě spí Onur. No to bude tedy zajímavé (:-D). Na záchod se chodí venkem kolem hlavního vchodu do kulturního domu, v němž jsme ubytovaní ještě spolu s vojáky. Prý se nemáme bát, ačkoli tady mají i velké vojenské auto, nechystají se zde na válku, ale jen staví nějaký most. Sprchy jsou však až za dědinou u fotbalového hřiště, kam se chodí sprchovat kromě nás i fotbalisté a zmiňovaní vojáci (:-D). To jsme si s kamarádkou už opravdu říkaly, kam jsme to vlezly, ovšem pořád se mi tu to prostředí a atmosféra prostě líbí. 

A docela vtipné bylo, když nám vedoucí vyprávěla nějaké organizační záležitosti a dodala, že my voluntýři jsme snad všichni víceméně nekuřáci (hustý! :-D), ale oni jsou všichni kuřáci, takže nám jenom oznamují, že budou kouřit i uvnitř místnosti i tam, kde jíme a prostě všude. To je snad ještě více hardcore než na Sicílii (:-D). A ochutnala jsem tradiční srbský alkohol – rakiju, je to lepší než slivovice (:-D). Na večeři bylo nějaké typické srbské jídlo – ryba vymáchaná v nějaké červené paprikové šťávě s těstovinami. Ale dobré :)

3. Budapeští po svých

2. den – 27. 7. 2014 – neděle

Druhý den jsme se s panem Ideálním vydali projít si Gellértův vrch a následně byl v plánu také hradní vrch.

Pohled na Dunaj a Gellértův vrch

Kříž a vpravo nahoře památník u citadely

Vyšli jsme nad skalní kostel, a protože už bylo poledne a tady nad křížem byla překrásná vyhlídka na Dunaj a prostě na celou Budapešť, rozhodli jsme se jako praví Češi, že si vytáhneme svoje sýry, rohlíky a naobědváme se. Bylo docela dusno a v dálce zamračeno. Říkám, že asi bude bouřka. V tom okamžiku zahřmělo. 

Bouřkové mraky nad Budapeští

Raději jsme tedy rychle dojedli a vydali se na cestu k vrcholu na citadelu. Ovšem bouřka se přibližovala rychleji, než jsme předpokládali a postihla nás snad na tom nejvyšším vrcholu v Budapešti. Všude kolem nás létaly blesky a my jsme se s ještě dalšími turisty schovávali v jakémsi stánku, který naštěstí nebyl v neděli otevřený. Docela jsem se bála, abych pravdu řekla. Naštěstí však vše dobře dopadlo a my jsme mohli pokračovat ve své cestě z Gellértu na hradní vrch. Podotýkám, že jsme celý den chodili pěšky, kdo se má totiž vyznat v systému MHD v Budapešti? (:-D) Všechno jsme stihli, takže se to pěšky dá zvládnout. 

Nejvíce se mi líbil ten úchvatný výhled na Parlament a také rybářská bašta či Matyášův kostel. 

Umělecká fotka s budapešťským Parlamentem v pozadí

Matyášův kostel na hradním vrchu

Rybářská bašta

Na hradním vrchu

Bohužel na oběd či večeři do nějaké maďarské restaurace jsme se už nedostali, jak jsme chtěli. Takže jsme jenom ochutnali minerální vodu Visegrád a nějaký tavený sýr s uherákem (:-D).

2. První dojmy z Budapešti

1. den – 26. 7. 2014 – sobota 

Měla jsem naplánováno, že se cestou na workcamp v Srbsku ještě na pár dní zastavím v Budapešti a pana Ideálního na tento výlet vezmu s sebou. Ráno jsem naposledy roznesla noviny, klasika (:-D). Samozřejmě opět proběhlo dojemné loučení, které se neobešlo bez slziček. O to horší to bylo, když jsem si vybavila, jak drahé je volání a přijímání hovorů ze Srbska. To jsem zalitovala, že nejedu někam do Evropské unie. Den předem jsem nám pekla na cestu výbornou bleskovou buchtu s meruňkami. Shodou okolností u nás zrovna zuřila průtrž mračen a blesky létaly i z oblohy (:-D). Tehdy jsem si přála nikam se do zahraničí nevydávat, jen péct doma buchty a jezdit si na výlety v naší krásné zemi. 

Do Budapešti jsme jeli vlakem, cesta trvá o hodinu méně, cena je srovnatelná s autobusem a teoreticky by to mělo být pohodlnější. O posledním pozitivu by se dalo spekulovat, protože my jsme seděli docela namáčknutí a moc místa jsme tam neměli. Jak jsme se vzdalovali od českých hranic, ubývalo ve vlaku Čechů. Jedni kluci mi svou vizáží připomínali Italy, i ta mluva by tomu tak odpovídala. Dělali v tom vlaku celkem hluk. Nevím, jestli Italové jezdí do Maďarska v tak hojném počtu, nebo jsem prostě jen měla smůlu, avšak s opravdu hlučnými Italy jsem se setkala také o více než dva týdny později při zpáteční cestě autobusem domů. 

Když jsme se konečně vymotali z nádraží, vydali jsme se hledat náš hostel. Bohužel můj orientační smysl je snad na nule, tak jsem byla ráda za gpsku pana Ideálního (:-D). Nezvolili jsme však zrovna moc prozíravě cestu, protože jsme se vydali tou nejkratší menšími uličkami. Pan Ideální konstatoval, že asi procházíme Cejlem (:-D). Bylo tam i hodně bezdomovců a prostě pochybných existencí. Toť náš první dojem z Budapešti. 

Avšak jakmile jsme dorazili na ulici, kde se nacházel náš hostel, ocitli jsme se rázem v úplně jiném, mnohem lepším světě :) Po ubytování jsme se vydali na procházku Peští. 

Na Váckou ulici. K Dunaji 

K synagoze

K překrásnému budapešťskému „london eye,“ jak jsem tomu kolu začala říkat. 

Ke katedrále svatého Štěpána atd. 

Po pár hodinách chození už byla tma, avšak lidí všude milion. Piknikovali, kde se dá. Prý se zrovna tento týden jede v Budapešti Grand Prix, možná proto tolik lidí. 

A jaké jsem zatím získala poznatky o Maďarech v Budapešti? Zásadně neřeší, zda je na semaforu červená či zelená a prostě jdou, když nic nejede. Auta by vás naopak přejela, když už docházíte přechod na červenou. Mají všude telefonní budky a telefonují z nich. Nechápu, jak se někdo může naučit maďarsky. Já jsem tam tyto prázdniny strávila alespoň čtyři dny a stěží jsem si zapamatovala "dobrý den" a "děkuji" (:-D). Ale ten pocit, že se mi z ní dělá špatně, ten docela přetrvává (:-D). Jinak jsme ubytovaní na takových vysokoškolských kolejích, jenž se zřejmě pouze přes prázdniny využívají jako hostel. Je to tady moc pěkné, tady bych si klidně dokázala představit bydlet. A co je nejvtipnější? Ten pohled, když jsme po desáté večer dorazili na recepci a všude kolem, venku i vevnitř posedávali, postávali, polehávali lidé se svými mobily, tablety, notebooky. Ono je to jediné místo, kde tady v hostelu chytnete wifi (:-D).