Opomenuté události roku 2011

Napadají mě minimálně dvě události, o kterých se tu žádná zmínka neobjevila, ale jistě by si ji zasloužily. Poslední den letošního roku jsem se rozhodla to napravit. 

Čtvrtek 12. 5. 2011 – poslední zvonění 

V pátek 13. 5. 2011 jsme naposledy navštívili náš gympl za účelem vzdělávání se. Pokud si dobře vzpomínám, učili jsme se. Myslím, že jsme v literatuře využívali poslední okamžiky k dobrání toho, co jsme v minulých čtyřech letech nestihli (Václav Havel apod.). Pak následovalo předání vysvědčení. Víte, že ani nevím, jaké jsem na něm měla známky? (:-D) 

Současně se konal pohřeb našeho spolužáka …, takže se s ohledem na tuto mimořádnou událost poslední zvonění odehrálo o den dříve. Na naší škole jsou ve čtvrťáku vždy tři třídy a každá se domluví na jednom společném tématu, ve kterém přijdou všichni sladění. Naše třída chtěla být opět originální. Už dávno jsme si vymysleli, že se přestrojíme za Vánoce. Takže se to po městě a ve škole hemžilo samými Santy Clausi, vánočními stromečky, dárky, skřítky, cukrovím a tzv. vánočními mixy, mezi něž jsem patřila i já, resp. nešla jsem za nic konkrétního – nasadila jsem si červené tričko, bílé kalhoty, na krk si hodila zlatý vánoční řetěz, nějakou tu ozdobu a v ruce jsem držela nějakého plyšového Santu nebo co to je (:-D). Na shánění typické vánoční čepice jsem se o opravdových Vánocích vykašlala, takže ta mi chyběla. Napekli jsme cukroví, přetextovali pár vánočních koled a poté, co jsme ráno obsadili nádraží, náměstí a podobná místa, kde se kumuluje nejvíce lidí, abychom vybrali hodně peněz na maturitní večírek se slovy : „Přispějete nám, prosím, na maturitu?“, jsme začali obcházet třídu po třídě a předvádět, co jsme si nacvičili, třebas zpívání na melodii Tiché noci, jak nás poslední rok chyt amok z učení, mučení … Poté jsme po vzoru jiných škol zavedli na té naší dražení všelijakých „odpustků“ pro nižší ročníky. Pokud chtěl někdo získat speciální kartičku potvrzenou od daného učitele, aby si např. mohl příští školní rok odložit zkoušení, musel se pěkně zúčastnit aukce. Nevím, jestli je to úplně nejférovější, ale díky tomuto jsme si vydělali pořádný balík peněz na chlast.
Podle mého názoru jsme se chovali slušně, snad jsme ve škole nic nezničili, s rtěnkami, čistícími prostředky a voňavkami jsme taky docela šetřili. ;) 

Pátek 28. 10. 2011 – výlet do Kutné Hory

O státním svátku jsme se s L. vydaly do města, které se nachází na seznamu památek UNESCO, Kutné Hory. Pokud bych psala samostatný článek, jistě bych ho pojmenovala "28. října cestují jenom takoví idioti, jako jsme my." Ve vlaku jsme totiž potkaly jednoho chlapa, který toto povídal do telefonu zřejmě své manželce. Dozvěděly jsme se toho o něm ale daleko více. Třeba, že za sebou má třicet pět dvanáctek. Bohužel nespecifikoval, jak to myslí (:-D). Byl zedník a k rodině se vracel po měsíci, co ji neviděl. Nedokázala bych si představit, že bych milovanou osobu/y neviděla měsíc :-( A nazval mě "empatickou slečnou", co do něho měla kopnout, až bude vlak přibržďovat v Kutné Hoře, aby nezaspal, až bude mít o pár zastávek dál vystupovat ;)

Navštívily jsme kupříkladu známou kostnici. Když si člověk nepřipustil, že jej obklopují lidské kosti, ani mu to nepřipadalo tak depresivní. Opravdu však byly úplně všude.

Docela mě překvapilo, kolik jsme tam v tuto roční dobu potkali návštěvníků, převážně cizinců, pravděpodobně Japonců (?). 

Po roce opět Vánoce

Že já jsem si četla pitomej článek o třech zlatých pravidlech, jak být dívkou jeho snů! Ne, nemyslete, že ten server čtu pravidelně, mám snad svou hlavu, takže si ve skříni najdu něco, co si obleču pod stromeček (narážím na titulek jiného článku odtud) a nemusím si pro radu chodit do nějaké internetové továrny s pásovou výrobou článků na ovládání masy mladých dívek. Vím, proč si takovéhle stránky blokuji, jenom ty titulky mě občas zlákají (:-D). 

Prostě mi přišlo, jako bych po přečtení ztratila část jeho. Asi ho beru i za nejlepšího kamaráda, kterého/kterou jsem pořádně ani nikdy neměla. Jedno vím jistě, nikdy jsem toho nikomu neřekla tolik jako jemu. Bohužel taky si mu stěžuju, upozorňuju ho na své nedostatky (že by až příliš?), ráda mu povídám o sobě ... Tohle všechno je špatně? Vypadá to tedy, že si budu stěžovat jenom vám, protože nikomu jinému nemůžu, aniž bych ho neštvala. Jenže když před ním pořád budu jenom optimistická, sebevědomá a nebudu s ním otevřeně mluvit o skoro všem jako rovný s rovným, nebude to mé pravé já, nebudeme si tak blízko. Nechci ho ztratit. Asi potřebuju znát názor na tuto problematiku i od vás starších a zkušenějších. 

Když jsem před Vánocemi balila dárky, zase po několikaměsíční pauze jsem se pustila do sledování dalších dílů seriálu Jak jsem poznal vaši matku. Druhá série mě hrozně chytla a už chápu, proč je to tak oblíbené :) Stejně jako v září mám ještě pořád v oblibě Barneyho a především dvojici Lilly a Marshall, nad jejich překrásným vztahem, který překonává všechny překážky, se nelze než rozplývat :-)) 

Zdroj:http://www.freechristmaswallpapers.net/images/wallpapers/Christmas-Tree-Fireplace-1024-127315.jpeg

Co se týče Vánoc, překvapivě jsem se netěšila na nějaké dárky, ale hlavně na to, že bude víc času, že budu moci být více s panem Ideálním. Jenže těšit se nemá, takže o moc víc než běžně s ním nebudu, můžeme být rádi alespoň za něco. Třeba díky tomu zvládnu napsat ty dvě eseje, co mi zbývají. 

Štědrý den jsem samozřejmě trávila s rodinou. Jako každý rok proběhl ve velkém shonu, uklidit a navařit se prostě dřív nestíhá, i když si to tak vždycky naplánujeme. Tento rok nás ještě neustále popoháněl brácha, který se nemohl dočkat svých dárků. Mimochodem, nevyplácí se nakupovat oblečení a obuv přes internet, dorazily mu boty o několik čísel větší než potřebuje, takže teď je mezi jeho tělem a chodidly výrazný nepoměr (:-D). Já jsem dostala nejvíc dárků ze všech, chcete vědět nepodstatné číslo? Osmnáct balíčků (:-P). Objevily se tam hodinky, nádherně vonící: šampon, sprchový gel, pěna do koupele, sada Playboy Play It Rock i deodorant Kappa. A pak oblečení, hrozně se mi líbí třeba teď moderní sibiřská beranice, kterou už taky vlastním :) Fakt se nevychloubám a vlastně to byl na naše poměry velmi bohatý Ježíšek, děkuju :) Pokud bych se měla zmínit o nějakém dárku ode mě, byl by to plyšový pejsek, kterého jsem věnovala babičce. Snad jí udělal radost, hned si ho pojmenovala Pacík.

Možná trochu opožděně tedy přeju pohodové Vánoce, které ještě rozhodně neskončily, a samé dobré vyhlídky do nového roku 2012 :) A snad se nic nepokazí, až k nám přijede oslavit Vánoce i pan Ideální.

Vysokoškolský kolektiv

Tak nám skončila výuka v tomto semestru. Zatím mám pocit, že systém vysoké školy je pro mě přesně to pravé, co jsem potřebovala. Že je nás na jednom oboru kolem 140 spatřuji z hlediska kolektivu jako výhodu. Je nás hrozně moc, nikdy se nemůžeme všichni navzájem trochu víc poznat, i kdybychom chtěli. A to je dobře. Jeden člověk se docela snadno zneviditelní v takovém davu a nikdo ho neřeší. Líbí se mi, že do školy už chodíme výhradně kvůli výuce. A když se nám nechce, tak prostě většinou bez jakékoliv sankce nejdeme, to ale není můj případ, protože těch přednášek, cvičení a seminářů mám tak málo, že pro svůj dobrý pocit, že nejsem úplný flákač a že se třeba něco nového zajímavého dozvím, obětuju malou část svého volného času. Nemusím tam zbytečně trávit třeba tento předvánoční čas a nudit se, protože jsou přece Vánoce, tak se nebudeme příliš učit. Nemusím poslouchat skuhrání, narážky na svou či cizí osobu nebo osobní výlevy některých vyučujících. Nemusím se ani účastnit nejrůznějších her týkajících se výuky, ty jsem vždycky strašně "milovala".

Zdroj:http://www.sxc.hu/browse.phtml?f=download&id=241663

Bude to znít jako paradox, ale na druhou stranu já potřebuju, aby se mi někdo věnoval individuálně, aby ten někdo byl aktivnější než já, popostrkoval mě a tak. Pak bych ukázala, že když jsou příhodné podmínky, nejsem zase úplně nejuzavřenější a nejméně mluvný člověk na světě, jak si o mně většina lidí ze základky a gymplu myslí. Ale rozhodně se tak nedokážu projevit či otevřít ve větším kolektivu, např. běžná školní třída, kde se vyskytuji průměrně šest hodin denně, pět dní v týdnu. Byla jsem příliš pasivní, také hodně stydlivá (jsem ještě pořád) a udržovala se svými spolužáky jenom takové povrchové vztahy, nechtěla jsem se příliš do hloubky ukazovat, aby nevěděli, že jsem zranitelná, abych se neztrapňovala, takové lidi nikoho moc nezajímají. Je překvapující, že když teď někoho z nich potkám, většinou se k sobě máme, prohodíme spolu pár slov, a to i s těmi, se kterými jsem se ve škole ani moc nebavila. Na vysoké škole spolu obecně trávíme mnohem mnohem méně času, tudíž není čas na nějaké školní vztahy, spory, pomluvy ... Jak se říká, každý si jede sám za sebe. Ovšem je dobré nestát se zcela osamoceným individuem. Toho si byla vědoma i slečna V., tak jsme se seznámily, sedíme spolu na přednáškách, budeme spolu psát skupinovou práci, jezdíme spolu na nádraží apod. Píšu hrozně infantilně, já vím. Asi jste nepochopili, co jsem chtěla říct. Nedokážu přesně vyjádřit své myšlenky, aby na sebe navazovaly, ale prostě to takto cítím.
Snad ale jediný člověk kromě mé rodiny, se kterým se cítím v bezpečí, před kterým se nestydím a kterému důvěřuji, je pan Ideální :-)

O zaopatřovacích ústavech

Získala jsem svoje první 4 kredity, ze Základů práva. Jó! :-) Ale stejně si připadám, že nic nevím, že ty tři, resp. pět let, co bych měla studovat, je tak hrozně málo, že se nemám šanci cokoliv naučit, abych to mohla někde upotřebit, k něčemu mi to bylo ... Chci toho vědět co nejvíc, aby ty roky nebyly promarněné. Nechci dostat titul jen tak "zadarmo". Asi si budu muset na příští semestr zapsat hoodně předmětů (:-D). 

To se dostáváme k mé eseji. Psala jsem o velmi zajímavém tématu, které souvisí s předchozím odstavcem. Prominete mi, že nepoužiju přesnou citační normu Českého sociologického časopisu, že ano? 

 „Školy se jakožto instituce snadno stávají zaopatřovacími ústavy, jakýmisi ´čekárnami´, které už neplní úkoly v oblasti profesní kvalifikace, jež jsou jim svěřeny.“ Toto Ulrich Beck napsal už v roce 1986 ve své knize Riziková společnost a od té doby jeho tvrzení mohlo jedině zesílit. Mimochodem, hrozně jsem si oblíbila právě to sousloví "zaopatřovací ústavy" :) 

Ale k jádru věci. Za všechny rychlé změny ve společnosti můžou neustále se vyvíjející a zdokonalující  informační, komunikační a výrobní technologie. Mnohem více práce než tomu bylo dříve, zastanou stroje. Navíc kvůli dnešní emancipaci žen, které se taky chtějí zapojit do pracovního procesu oproti minulosti, kdy raději zůstávaly v domácnosti a pečovaly o děti, se logicky snižuje počet volných pracovních míst. Hrozí zvyšování nezaměstnanosti. Řešením, jak tomu v budoucnu zabránit, je zavedení kratší pracovní doby a více různých přechodných zaměstnání (flexibilizace práce), tím pádem ale samozřejmě nižší příjmy.

Zdroj:http://img5.rajce.idnes.cz/d0511/0/171/171753_d76a850bdf9f495320cad955568b8c66/images/Kosicky_metar.jpg

Protože se společnost vyvíjí tak rychle, nejsme schopni odhadnout, jaká zaměstnání budou nejvíce vyžadovaná za pár let, takže škola jenom těžko někoho připraví na budoucí povolání. Mladí lidé se bojí svého povětšinou neúspěšného vstupu na pracovní trh, a proto studují co nejdéle. A sem bych vložila onu citovanou větu. Pak se stane, že téměř každý dostane vysokoškolský diplom, který se ovšem tím pádem zcela degraduje. "Škola nám k ničemu není, nic nás nenaučí, ale přesto je nezbytné ji absolvovat, abychom našli alespoň nějakou práci," takhle nějak to zaznělo na přednášce. Kdo nebude mít vysokoškolské vzdělání, jako by nebyl. Nějaké zaměstnání sežene jen velmi velmi obtížně. I na obyčejného zametače bude potřeba mít univerzitní titul. Z toho vyplývá, že se uplatníme s největší pravděpodobností až na pár vyvolených v úplně jiných oborech, než které vystudujeme. 

Takže studujte, co vás baví, je prakticky jedno co, hlavně něco, protože nikdo neví, co za pár let bude ...

Předvánoční čas

Můžete mi podrobněji vysvětlit, co jsou to ty zápočtové testy? Naše fakulta nebo alespoň moje obory nic takového nevedou. To ale neznamená, že nemám co dělat do školy. Zkouškové sice začíná až v lednu, ale, jak jsem zmiňovala minule, na zkoušku ze Základů práva jsem se přihlásila v předtermínu, tzn. za pět dní. V jednu chvíli jsem byla přihlášená ještě na zkoušku ze Základů ekonomie o týden později, ale druhý den mi naštěstí docvaklo, že bych si samým učením úplně zkazila předvánoční atmosféru, neměla bych čas na nakupování vánočních dárků, uklízení, eventuálně pečení cukroví, ani na pana Ideálního. Raději tento termín přenechám v této oblasti chytřejším absolventům obchodních akademií. Ale stejně musím napsat esej týkající se rizik postmoderní společnosti. Naše společnost má velice pesimistické vyhlídky do budoucna, i když to autor tak nemyslel a spíše chtěl poukázat na možnosti změny k lepšímu. Když jsme jednotlivé části oné knížky rozebírali na přednáškách, vždycky se mi zhoršila nálada. Ale zastávám názor, že nepřítele je důležité co nejlépe poznat a ta témata jsou hodně zajímavá, takže si to chci a vlastně musím přečíst. Ve své eseji budu rozebírat práci a vzdělání, dva pojmy, pro které vlastně žijeme a které spolu ve svých důsledcích vůbec nesouvisejí.

Adresovala už vám někdy nějaká virtuální osoba email s oslovením "Mé nešťastné dítě"? Mně před nedávnem takový mail dorazil a od mého otce rozhodně nebyl (:-D). Chtěla jsem "poetovi" odpovědět sociologickou hantýrkou, ale nějak jsem si nenašla dostatek času. A asi jsem vymyslela novou filozofii. Lidi, které neznám osobně, jsou pro mě pouhé virtuální osoby bez masa a kostí. Zhmotňují se, až se reálně potkáme. Výjimku tvoří ti, které mám zařazené mezi svými facebookovými "přáteli" a samozřejmě dlouhodobí a pravidelní návštěvníci mého blogu :)

Zdroj:http://img5.visualizeus.com/thumbs/39/77/hearts,love,winter,loveart,fell,form,where,-3977c5433aca974fb6017fba8cbf1ac8_h.jpg

Na závěr něco o mém tajném snu, resp. jak bych chtěla strávit konec letošního roku. Všude bílý sníh. Zasněžená krajina. Romantická horská chata či penzion. Jen my dva sami pozorujíce padající vločky, chumlajíce se pod peřinu. Novoroční polibek, přípitek a procházka ... Aspoň v noci by se mi o tom mohlo zdát :)