4. Srbsko - tak domácké a zároveň tak exotické

3. den – 28. 7. 2014 – pondělí 

Poslední noc v Budapešti se k nám přidala i kamarádka a dnes jsme se už vydaly samy směr Srbsko. Vstávali jsme kolem páté, protože autobus nám odjížděl v sedm. Až dnes, třetí den v Budapešti, jsem tedy poprvé jela budapešťským metrem. Opět se konalo dojemné loučení s panem Ideálním a já jsem se zařekla, že už nikdy na žádný workcamp nepojedu (:-D). 

Poprvé v životě jsem zažila pasovou kontrolu na hranicích, Maďarska se Srbskem. Mám v pasu první razítko v kolonce Víza, docela jsem se divila (:-D). A to se mi začalo na Srbsku líbit, že sice razítko mám, ale jinak si tu trochu připadám jako v Česku a fakt částečně rozumím :) Dokonce v Subotice v bance i na nádraží umí anglicky (:-D). Ze Subotice jsme jely autobusem do Somboru. Přijel na srbské poměry docela luxusní autobus dokonce i s jakousi napůl průvodčí a napůl stevardkou. Severtrans je tu asi něco jako u nás Student Agency (:-D). V Somboru se však můj pozitivní dojem ze Srbska pokazil, když nám nebohým turistkám stále nějací chlapi nutili taxíka. 500 dinárů (cca 110 Kč) za jednu osobu za 15 km do Bački Monoštor se nám zdálo docela hodně. Jenže jsme zjistily, že bohužel další a zároveň poslední autobus opravdu jede až za 3,5 hodiny, tak jsme nakonec s obrovskou nedůvěrou a paranoiou souhlasily, avšak trnuly, kam že nás to vlastně zaveze. Už na autobusovém nádraží se projevil typický zvyk většiny Srbů. Ten chlápek, nabízeč taxíků, nám z nepozornosti odsypával popel z cigarety na naše zavazadla a ani v taxíku to s kouřením nebylo jiné. Tak jsem v Srbsku poprvé v životě jela taxíkem. Naštěstí všechno bylo v pořádku. 

Ale už po cestě jsem si říkala, že asi opravdu jedeme na pravý srbský venkov, protože všude samá příroda, žádná civilizace. Vedoucí workcampu tvrdí, že Bački Monoštor je village, ale podle infrastruktury bych to tedy spíše klasifikovala jako town, poněvadž tu jsou obchody se vším možným, bankomat, směnárna, holič, kostel, restaurace, autobus… a máme slíbený i internet (:-D). Podle naplánovaného programu ten workcamp vypadá opravdu zajímavě – představení zdejší tradiční kultury a zároveň práce související s ochranou tamější téměř panenské přírody. Mám pocit, že je tu toho tolik co k objevování :) 

Naše ubytování

Spřátelování s ostatními voluntýry nevypadá moc pozitivně, ale co už, člověk nemůže chtít vše (:-D). Aspoň, že jsem tu s kamarádkou. Ačkoli na ubytování a sociální zařízení si taky budu muset zvyknout. Spíme na tvrdých matracích, spíše tedy žíněnkách. Snad se časem nebudu budit celá rozlámaná. Mimochodem ty matrace jsou všechny těsně blízko sebe a hned vedle mě spí Onur. No to bude tedy zajímavé (:-D). Na záchod se chodí venkem kolem hlavního vchodu do kulturního domu, v němž jsme ubytovaní ještě spolu s vojáky. Prý se nemáme bát, ačkoli tady mají i velké vojenské auto, nechystají se zde na válku, ale jen staví nějaký most. Sprchy jsou však až za dědinou u fotbalového hřiště, kam se chodí sprchovat kromě nás i fotbalisté a zmiňovaní vojáci (:-D). To jsme si s kamarádkou už opravdu říkaly, kam jsme to vlezly, ovšem pořád se mi tu to prostředí a atmosféra prostě líbí. 

A docela vtipné bylo, když nám vedoucí vyprávěla nějaké organizační záležitosti a dodala, že my voluntýři jsme snad všichni víceméně nekuřáci (hustý! :-D), ale oni jsou všichni kuřáci, takže nám jenom oznamují, že budou kouřit i uvnitř místnosti i tam, kde jíme a prostě všude. To je snad ještě více hardcore než na Sicílii (:-D). A ochutnala jsem tradiční srbský alkohol – rakiju, je to lepší než slivovice (:-D). Na večeři bylo nějaké typické srbské jídlo – ryba vymáchaná v nějaké červené paprikové šťávě s těstovinami. Ale dobré :)