Su, nebo nejsu socka?

Víte, jak jsem minule mluvila o něčem "výjimečném", co chci každý týden udělat? Tak bych se mohla zmínit o dvou "výjimečnostech" tohoto týdne.

Jak jsem psala, vyrazila jsem si na tradiční večírek naší katedry. Popravdě sama bych tam určitě nešla, ale slečna V. mě tak nějak překecala, i když to se mnou neměla moc těžký. Prostě vidině placky s nápisem "Su socka" nešlo odolat. Kdo by takový odznáček nechtěl nosit na tašce, že? Já teda jo (:-P). Bohužel oproti minulému roku se design placek změnil, takže mě nyní můžete potkat pouze s chabou náhražkou "Já dělám výzkum". Dorazily jsme tedy na místo a pokud jsme se chtěly někde usadit, musely jsme vzít zavděk posledním volným menším stolem, který byl však docela separovaný od ostatních, což je celkem nepříjemná situace (:-D). Tak jsme alespoň chvíli pokecaly spolu. Zjistila jsem, že moje hudební oblíbence má taky ráda a na koncert Elánů má podobný názor jako já. Nakonec se s námi pár kolegů dalo do řeči. Z akce jsem měla hodně dobrý pocit, i program se mi líbil. Dokonce jsem se ani nebála přiznat, že pivo si objednávat nechci, protože mi zaprvé nijak zvlášť nechutná, zadruhé nejsem zvyklá a zatřetí bych se určitě vožrala (:-D). No jo, tak samozřejmě mě slečna V. chtěla vidět pod obraz, proto mi neustále dávala pít to její (:-D). Škoda, že musím každé ráno vstávat tak brzo, a proto jsem musela  tak v polovině odejít. Každopádně příští rok bych si to určitě ráda zopakovala :)

Zdroj:http://health.ninemsn.com.au/img/news/Clean.jpg

Kořeny druhé akce sahají až někam k půli září. Ani nevím, co mě k tomu vedlo, zřejmě nuda, ale popadla jsem nějaké regionální noviny, které nám chodí každý týden zdarma do schránky, vyluštila křížovku, co jsem uvnitř našla a nakonec ji i poslala do soutěže. Jaké pak bylo mé překvapení, když si tak jednou sedím na přednášce a zapípá mi mobil s smskou, že jsem vyhrála. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to zřejmě ten den, kdy jsem si na tu křížovku zrovna vzpomněla, avšak vůbec by mě nenapadlo, že vyhraju. Abych to zbytečně neokecávala, vyhrála jsem zdarma ošetření a analýzu pleti v jednom kosmetickém studiu.

Nevím, nakolik to byla výhra, nebo zda tam takto zvou každého, kdo správně odpoví ... Samozřejmě jak jsem tušila, mám asi tak nejhorší pleť na světě. Některá místa mého obličeje dokonce házela do toho měřícího přístroje error (:-D). Není to moc k smíchu, ale není se čemu divit, vždyť já péči o pleť příliš nedávám. Moc přípravků, které používám, jsem vyjmenovat nemohla. Asi tři čtvrtě hodiny jsem ležela na lehátku opečovávaná tou nejdražší kosmetikou a ujišťovaná, že se ta má hrozná pleť jen tak sama nespraví a budu s ní už konečně muset něco začít dělat, jinak se mi brzy objeví vrásky ... Jistě v tom figuruje manipulace, jejímž cílem je maximalizovat zisky, ať už té firmy nebo v širší perspektivě i celého (nejen) kosmetického průmyslu, ale aspoň mě to dovedlo k myšlence, že bych se o sebe měla začít trochu víc starat. Přemýšlím, že bych si na tu kosmetiku mohla postupně ze své výplatičky našetřit a zkusit to teda. Peněz by mi rozhodně nebylo líto tolik, jako když bych o ně požádala rodiče. A když jsme u toho, taky musím zajít ke kadeřnici, ty moje víc jak pěticentimetrové odrosty se mi už přestaly líbit (:-D).

Gól celému dni dal následně pan docent na přednášce, když hodil do placu otázku pro pány, pak si nějaké vybíral, aby mu sdělili svůj subjektivní názor a u mě si nebyl jistý, zda jsem ženského, či mužského rodu (slovo "pohlaví" se mu nelíbí). Že by to mělo nějakou souvislost s onou čistící kosmetikou? (:-DD) ... Ne, dobře, mám prozaičtější vysvětlení. Prý jsem seděla příliš vzadu schovaná za svým notebookem.

„Dnes bychom za zranění stříleli, zítra bychom za křivdu uhodili, vzpomínka na ni nás ještě pozítří rozzlobí, za rok z ní zůstane smutek nebo se nad ní už usmějeme“

Rozhodla jsem se, že pokud něco chci, tak si svoje úkoly musím rozvrhnout tak, abych všechno zvládla a rozhodně nebudu veškerý svůj čas věnovat škole, ačkoli toho mám hodně. A každý týden udělám něco „výjimečného“ v porovnání s ostatními týdny, abych ten život neměla tak jednotvárný. Hlavně nesmím sklouznout k tomu, co je možná běžný postup lidí chodících na základní či střední školu nebo párů se vztahem na dálku, a to přežívání od jednoho víkendu ke druhému. Nemůžeme si přece takto ten život nechat proklouznout mezi prsty! To jest moje strategie, jen tak na úvod. 

Nějak mi to všechno připomíná dobu před dvěma lety. Když si občas na některé události vzpomenu, jednou se divím, že jsou to teprve dva roky, jindy si říkám, že už je to tak strašně dlouho. Před měsícem jsem dočetla knížku Cesta k mým matkám od Edith Holé. Tu tady teď rozebírat nechci, avšak zalíbil se mi citát

„Dnes bychom za zranění stříleli, zítra bychom za křivdu uhodili, vzpomínka na ni nás ještě pozítří rozzlobí, za rok z ní zůstane smutek nebo se nad ní už usmějeme“. 

Před těmi dvěma roky jsem ještě až příliš žila ve virtuálním světě skryta před lidmi ze svého reálného života, což se samozřejmě nevyplácí. Přesvědčila jsem se o tom záhy, když je napadlo opět mou blogovou identitu najít. Nebylo to tak těžké. Můj blog a já jsme se staly bezbranným terčem posměchu. Ale protože já vždycky musím mít něco specifického, všechno se to dělo nepřímo, do očí mi nikdo nikdy nic neřekl. Proběhla výměna několika zpráv na Facebooku, kde jsem byla od spolužačky, se kterou jsem mimochodem sdílela jednu šatní skříňku (Zpětně nechápu, jak jsme spolu po tomto virtuálním konfliktu mohly vydržet :-D), označena za tu divnou, která si píše na svůj blogísek, je obdivována třináctiletými holčičkami a měla jsem je „normální“ nechat na pokoji, tedy nezmiňovat se o nich ve svých článcích. Na každém šprochu, pravdy trochu, že? Trošičku pravdy na tom bylo, ale myslím, že tehdy moje Gaussova křivka dosáhla v blogování vrcholu. Tuším, že ještě ten den jsem celý blog zrušila, naštěstí jsem si však všechny články zálohovala, takže se k nim můžu kdykoli vrátit. Jenže tohle nebyl konec! Ony si prý celý můj blog stáhly, takže i ony měly všechny články k dispozici. A jednoho krásného podzimního dne se s nimi ve třídě vytasily, když je o přestávce předčítaly nahlas a hlasitě se jim smály. Chtělo se mi brečet. Ovšem kvůli svému nízkému sebevědomí a snad i nevíře, že přece nedělám nic špatného, jsem se nepokusila samu sebe hájit nebo jim v tom bránit ... Časem, až to pořádně vyšumělo, jsem jim i odpustila a s některými z té centrální skupinky jsem se dokonce i na třídním srazu teď v létě dokázala v rámci svých komunikačních schopností (:-D) normálně bavit. Jojo, ten citát je pravdivý. 

Ve volební pátek před necelými dvěma týdny na mě padla obrovská nostalgie. Připomněla jsem si, jak jsem seděla ve volební komisi. Večer jsem se s rodiči společně, abychom demonstrovali rodinnou soudržnost, vydala k volebním urnám. Zase spíše než na tu politickou rovinu bych se raději zaměřila na osobní. Velkým překvapením pro mě bylo, že místo mě tam seděla jedna moje dalo-by-se-říct-kamarádka. Ne, nejsem na ni naštvaná, ale ji jsem tam opravdu nečekala, ačkoli jsem si myslela, že to bude nějaký můj vrstevník, kterého dobře znám. Hned po příchodu se na mě zaměřily pohledy členů volební komise s otázkami, proč tu i letos nesedím s nimi? Zdálo se, že by i chtěli, abych tam byla. Nevím, jaká je skutečnost, zda mě třeba až jsem odešla, neprobírali v ne zrovna pozitivním slova smyslu, ale hodně mi zvedlo sebevědomí a zlepšilo náladu, že si vůbec pamatují, že nějaká Baretka tam s nimi před dvěma roky seděla :-)) Prý si mám na úřadě zažádat o členství ve volební komisi při lednových prezidentských volbách. Fakt mě potěšili. 

Minulý týden jsme se s panem Ideálním byli podívat na koncertě Elánů, mé oblíbené slovenské hudební skupiny. Oba jsme na takovém velkém koncertě byli poprvé. Ewu Farnou, když jsem byla mladší, v naší sokolovně nepočítám (:-D). Když už nic jiného, chtěli jsme alespoň zjistit, jaká že je ta atmosféra na koncertech. Hned u vchodu nás překvapil nějaký securiťák, když jsme mu museli ukázat obsah svých příručních zavazadel. Všechno jídlo a pití jsme museli vyhodit do vedle stojících odpadkových pytlů. Zbytek pití jsme dopili, sušenky propašovali. Říkali jsme si, že za ty dvě hodiny žízní neumřeme, tudíž nemá cenu si uvnitř areálu něco kupovat. Jo, vydržela jsem to, ale jen tak tak. Zkušenost pro příště – vzít si i v té největší zimě tričko s krátkým rukávem. Uprostřed takového davu lidí bylo příšerný vedro. Po skončení koncertu jsem byla tak vyčerpaná a zpocená, jako bych snad běžela maraton (:-D). Věřili byste ale tomu, že bych dokázala usnout uprostřed rockového koncertu? Ne? No já nevím, oči se mi kvůli spánkovému deficitu z posledních dní docela zavíraly (:-D). Pan Ideální se ukázal jako správný chlap a snažil se všemi způsoby zajistit, abych neusnula. Takže jsme si zatrsali a i na nějakého toho ploužáka došlo, konečně :-) Celkově však musím říct, že jsem byla trochu zklamaná. Celý jejich repertoár neznám úplně dokonale a zrovna ty moje nejoblíbenější písničky ani moc nehráli, některé se mi takhle naživo zase příliš nelíbily, ačkoli jinak nejsou špatné. Jsem však ráda, že panu Ideálnímu se koncert hodně líbil, asi víc než mně a to přitom není nějaký fanoušek Elánů (:-D). Až budou mít v České republice koncert AC/DC asi bych se měla na oplátku zase já trošku obětovat a na koncert jeho oblíbené skupiny s ním jít. 

Nejvíce se mi asi líbilo, jak hráli písničku „Voda, čo ma drží nad vodou“. I když jsem se trochu bála, co se mnou tato písnička udělá, přece jen ji ještě pořád mám spojenou s jistým obdobím, resp. virtuálním člověkem, konkrétně s jeho neexistující idealizací, také před dvěma lety. Nic, je to všechno dávno definitivně pryč, hurá :-) A nějak se mi zalíbila písnička s názvem „Sestrička z Kramárov“, chvílemi si ji pořád pobrukuju (:-D).

No nic, pomalu vyrážím na jeden tradiční večírek naší katedry, mějte se. A nebojte, nezměnila jsem kompletně svoji osobnost, jen mě tak zajímá, co se tam bude dít ;)

O nestíhání, kariérním růstu a sociálních vztazích

Jedním slovem nestíhám a mám pocit, že se to až do konce semestru nezlepší. Řekla bych však, že ani v dalším to nebude o nic lepší. Prostě pod čtyřicet kreditů jít nejde, ani kdybych chtěla (:-D). A od jara se na mém oboru díky Evropské unii zavádí povinně – volitelná praxe, aspoň k něčemu jsou ty šaškárny s vlaječkami užitečné :) 

Na podzimní semestr jsem si nakonec nechala předměty za 44 kreditů. Ještě jsem se do toho nezaběhla, ale řekla bych, že přesně polovina jich bude těžších, polovina jednodušších. Ale víte, co je nejhorší? Opět se cítím, jako bych se vrátila na střední školu, což se mi teda ale vůbec nezamlouvá! První ročník jsem se cítila opravdu jak na vysoké, ale teď? Jako výhodu vysoké školy jsem považovala jasně daný řád ve většině předmětů, kdy se člověk nemusí stresovat, že se bude psát neplánovaná písemka či dokonce jej učitel vyzkouší (stresy přesunuty na zkouškové :-D). Nic takového naštěstí zatím nemám, ale stejně si myslím, že budu většinu semestru vystresovaná. Ve dvou povinných předmětech čtyři průběžné testy, zkouška a ještě nějaké úkoly, nebo seminárka. Kdyby se ty testy v případě neúspěchu daly opravit, nic neříkám, ale že se nám ten profesor (ano, prof.) skoro přímo vysmíval, jak obešel studijní řád a že na tyto drobné testíky, se žádné opravné termíny nevztahují. Když bude naše úspěšnost byť v jednom z nich nižší než 66%, automaticky jsme asi předmět neukončili a hurá příští rok znovu. Dneska jsem absolvovala první z nich. Nejsem schopná vůbec odhadnout, jak to dopadlo, ale rozhodně mi to docela přišlo jako normální zkouška k zakončení jiných předmětů. Zjišťuju, že pro klidný život je potřeba stále se uklidňovat, že pořád ještě existují zadní vrátka, nějaká krajní alternativa. Třeba v případě zkoušek opravné termíny. 

Nesmím se však zaměřit jenom na školu, nebo dopadnu podobně jako teď v létě. Hlavně se věnovat i jiným věcem! Musím si vytvořit časový plán, abych všechno stíhala. A pozor, dostalo se i na můj kariérní růst, již neroznáším pouze jeden až dva druhy předplacených novin, ale všechny. Sice teď už fakt musím každý den vstávat kolem páté ranní, a tudíž chodit i dřív spát, ale na to si časem zvyknu, popř. až se to zaběhne, třeba si budu moct i o půl hodiny déle pospat :-)) 

Zdroj:http://unafide65.files.wordpress.com/2010/07/istock_000011929864xsmall1.jpg?w=640

Na závěr něco z mého sociálního života. Po dni stráveném ve škole se většinou cítím tak vyčerpaná, ale prostě ze společnosti, z těch lidí kolem mě, ze sociálních interakcí s nimi. Nezdá se vám, že je hrozně těžké udržovat a spravovat s ostatními sociální kontakty a vztahy? Prý mluvím, jak Sheldon, tak jsem možná slabší aspik (slangový výraz :-P), já to říkám furt (:-D). Je zajímavé, že výjimky snad tvoří jen pan Ideální a pak moje rodina. I když zřejmě tuším, že to bude tím, že oni mě berou takovou, jaká jsem. Víceméně se tak můžu chovat a nemusím se nějak bát, že bych jim byla na posměch nebo mě odsoudili, aspoň doufám. Jinak mi však připadá, že už bych měla jít k nějakému psychologovi. Prostě jsem se asi nepřijala (nemůžou mě přijmout ani ostatní), jak jsme řešili v jednom předmětu, nebo prostě nevěřím, že to co dělám (prakticky cokoli), by se ostatním lidem mohlo zamlouvat. Bojím se, že mě za to odsoudí, že se mi vysmějí … Asi i taky malá sebedůvěra, sebevědomí. Já to všechno vím, ale už nevím, jak s tím něco udělat, jak se toho zbavit. Ráda bych zašla někam mezi lidi na různé akce (Nemám na mysli nějaké diskotéky či zábavy – i když teď o víkendu jsem byla, na hodové, a poprvé v životě dostala papírovou pásku na ruku, červenou :-P) s lidmi s podobnými zájmy, jako mám já. Jenže se tam stejně s nikým nedokážu seznámit, což mě teda štve. Naštěstí pan Ideální v tom jede se mnou (:-D).