11. Válka v kuchyni

10. den – 4. 8. 2014 – pondělí 

Dnes jsme s kamarádkou tvořily kitchen team, takže jsme se měly postarat o přípravu snídaně, obědu i večeře, umývání nádobí, uklízení kuchyně atd. Vůbec jsem se na ten den netěšila, resp. jsem se ho obávala, protože já a vaření? (:-D) Chtěly jsme připravit typické české jídlo koprovou omáčku s bramborami, protože knedle se tu samozřejmě sehnat nedají (:-D). 

Nejhorší bylo, že jsme musely spolupracovat s místní ženou, takovou polovedoucí, která však řídila pouze kuchyni. Domluvit se s ní na něčem, co budeme vařit, se zdálo zcela nemožné. Pořád nám tu koprovku chtěla nějak upravovat. Že nejsou na některé suroviny peníze, to bych i chápala. Rozhodla, že to tedy bude koprovka s rybou a bramborami, že musíme udělat i polévku a k tomu všemu přidáme jako přílohu salát ze zelí a červené řepy. Opravdu zvláštní kombinace. Já jsem very open-minded, já bych to tak klidně udělala, ale kamarádka byla docela proti tomu. 

Začaly jsme tedy vařit, ale znáte to, ženy se prostě v kuchyni nesnesou. Přišlo mi, jako by se nám Mehi, což je přezdívka, kterou jsme jí daly, snažila to naše vaření koprovky co nejvíce znepříjemnit, abychom to nemohly udělat, nebo prostě abychom to udělaly špatně. Bylo to prostě jako válka v kuchyni., kde ještě k tomu jsou poněkud skromné podmínky pro vaření čehokoli. 

Tak se nám ta omáčka samozřejmě nepovedla, nezhoustla totiž, takže z ní byla koprová polévka. Avšak na oběd jsme to už nestihly připravit. Ryba s česnekovou omáčkou, kterou především vařila Mehi, byla dobrá, avšak nějak se dostalo k vedoucím, že to vlastně nebyla příliš naše práce a že naše omáčka se ještě stále vaří. Mehi dostala hodně vynadáno a je jasné, že jsme si to pak v kuchyni vyžraly my dvě s kamarádkou. Mehi nám začala vyčítat, že jsme neschopné, že bez ní by žádný oběd nebyl a kdesi cosi… Jenže to se člověk ani neumí bránit, pokud neumí dobře anglicky. Takže jsem raději mlčela, ale její slova mě, stejně jako kamarádku, zraňovala. 

Při umývání nádobí jsme to už v sobě neudržely a prostě se rozbrečely. Vedoucí si toho všimly a začaly nás utěšovat. Protože toto nebyl první incident s Mehi v kuchyni, ale pouze vyvrcholení. Prostě jsme ji takříkajíc „vyhnaly“ a myslím, že se tu už neukáže. Tudíž ode dneška si musíme komplet vařit sami, ale zase do toho nikdo nikomu nebude pořád kecat. 

Po tomhle jsem dnešek považovala za doposud nejhorší den tohoto workcampu, nejraději bych se sbalila, hned odjela domů a už se nikdy žádného workcampu neúčastnila. Jenže jsme musely ještě připravit večeři, na což jsem už skoro neměla sílu. 

Vymyslely jsme, že do koprové omáčky přidáme brambory, usmažíme topinky ze zdejšího chleba, který bychom v Česku označili za veku, a uděláme k tomu salát z rajčat, česneku a bazalky. Jako dezert jsme naservírovaly tradiční české sladkosti – medový perník, lázeňské oplatky, hořické trubičky a hašlerky. Všichni byli unešení. Koprová polévka se bramborami zahustila a chutnalo to nakonec jako kulajda (:-D). Všichni říkali, že to bylo moc dobré. Tak snad se nám jen nebáli říct pravdu, abychom se znovu nerozbrečely (:-D). 

Nakonec ten den dopadl skvěle a snad díky této večeři alespoň trochu stoupne naše prestiž zde (:-D). Únavou jsem pak však padla do postele. Můžu se ale všude chlubit, že umím uvařit koprovku pro patnáct lidí (:-D). Mrzí mě, že nemám fotku našeho krásně naaranžovaného stolu. Ale tak alespoň přikládám jeden vzkaz adresovaný mé osobě :)

10. Chemistry juice

9. den – 3. 8. 2014 – neděle 

Protože byl dnes free day, vstávali jsme později. Plán dne se však volnému dni příliš nepodobal – malování na tašky, črtání obrázků na zeď, eventuálně koupání v kanálu. Tak jsme se s kamarádkou rozhodly, že si prostě sami zajedeme autobusem s naším kamarádem z Hong Kongu do Somboru. Vedoucí byly maličko zaskočené, ale souhlasily. 

Nejprve jsme klasicky trochu bloudili, než jsme se dostali do historického centra s překrásným monumentálním kostelem

 a radnicí. 

Téměř nikde nikdo. Akorát když nás míjela nějaká paní na kole, sesedla a cosi na nás spustila, tak jsme jí odpověděli, že nerozumíme. No pak nám došlo, že chce money, řekli jsme, že ne, ona zpátky nasedla na kolo a ujela (:-D). 

Kešky jsou v Srbsku docela ojedinělý jev, avšak zrovna v Somboru se nachází dvě. Vydali jsme se tedy hledat jednu z nich a zároveň ukázat našemu kolegovi z Hong Kongu, co je to geocaching. Nemohli jsme ji najít, objevili jsme pouze nějakou krabičku oblepenou maskáčovým vzorem. Nešla otevřít. A protože jsme v Srbsku, trochu jsme se báli, jestli to není bomba (:-D). Raději jsme to tedy nechali být. (Až později jsme se dozvěděli, že to opravdu bylo ono) 

Vydali jsme se do pizzerie na pizzu. Objednali jsme si také jakýsi tradiční srbský salát, avšak bylo tam tolik feferonek, že se to skoro nedalo jíst. A zřejmě to byl pouze marketingový název. Překvapivě i zde číšník uměl anglicky. Chtěli jsme džus. Číšník nám tedy nabídl buď „chemistry juice“, nebo „organic juice“ (:-D). Prostě vtip dne. V pizzerii jsme strávili docela dost času, ale to nevadilo, protože autobus nám jel až po půl osmé večer a taxík jsme si chtěli vzít jenom v nejnutnějším případě. 

Ovšem začínala bouřka, na což jsme moc nehleděli a vydali jsme se pro druhou kešku na místní katolický hřbitov. Tu se nám konečně podařilo najít, takže jsme ze své první srbské kešky byli náležitě šťastní. Chtěli jsme se před bouřkou schovat ve staré kapli na hřbitově, bylo tam i otevřeno. Avšak uvnitř to vypadalo docela strašidelně. Ze stropu visela nějaká smyčka a kříž byl spadený, resp. nebyl na ničem připevněný. Tedy já jsem se nebála, ale třeba náš kamarád z Hong Kongu nikdy nebyl na hřbitově, tak se tam bál možná víc než samotné bouřky, která začínala pomalu ustupovat. Raději jsme tedy celý hřbitov opustili. Prošli jsme si snad celé město. Zase tolik toho k vidění toto padesátitisícové město však nemá. 

Na autobusovém nádraží jsme pak potkali zase našeho známého s rozepnutou košilí a cigaretou v puse, na něhož nemám dobré vzpomínky z prvního dne, jelikož nám pořád nutil taxíka. Moc dobře si nás pamatoval (:-D). Ale možná byl náš první dojem mylný a on nám chtěl jenom pomoci, protože tentokrát nám správně poradil, odkud jede náš autobus. Třeba na něho ještě změním názor (:-D). 

Poslední zážitek z dneška máme, když jsme šly do sprch, resp. když jsme se vracely s kamarádkou, téměř doslova kolem nás létaly blesky. A to jsme se opravdu bály, protože kousek cesty se jde po poli. Byly jsme pak opravdu rády, že jsme zase zpátky v našem kulturáku.

9. Jsme slavní

8. den – 2. 8. 2014 – sobota 

Free day zatím znamená nicnedělání. Ale jo, dopoledne jsme kreslili návrhy, co namalovat na tu zeď u základní školy, jež jsme ve středu nabílili. Zdá se mi, že slečna vedoucí má hrozně nadšené, ale docela nereálné představy, jak co dělat. 

Abych nezapomněla, objevil se o nás článek v místních novinách, jsme slavní :) 

Rozumíte? Já docela jo :)

Večer jsme se vydali do šest kilometrů vzdálené Bezdaně na festival. To jsem si na sebe konečně mohla vzít ty krásné šaty (:-D). Cestou jsme se ještě zastavili ve Ville Strbac, neboli Titově ville, což bývalo jakési letní sídlo významných politiků za dob Jugoslávie. 

Festival v Bezdani si můžete představit něco jako naše trhy s jídlem, ručně vyráběnými věcmi apod. a do toho na pódiu hrála nějaká kapela. Prodávali tu trdelníky a říkali, že je to tradiční maďarská specialita, tak kdoví. U nás se běžně minimálně na vánočních trzích také dají koupit. Byla jsem mile překvapena, když mi tam nějaká žena vyprávěla pohádku v němčině a já jsem jí rozuměla :) 

Aranžmá na festivalu v Bezdani

Náš turecký kolega se nás s kamarádkou ptal, jestli jsme setry? Že jsme si prý so close, pořád tady všude chodíme spolu, no jo. A další věc, co tomu prý nasvědčuje, že obě naše jména končí na „-a“ (:-D). Hodně divné je, že se nás na tohle po chvíli ptal nezávisle na něm i chlap prodávající trdelníky. Jiný den nám stejnou otázku položil ještě jeden voják (:-D). Vše vyvrcholilo ohňostrojem a slečna vedoucí rozhodla, že se ještě takhle večer pojede do Somboru, města vzdáleného asi dvacet kilometrů od Bezdaně, na punk party. To se tedy mě, kamarádce, ani klukovi z Hong Kongu příliš nechtělo. Obzvlášť když bychom si nazpátek museli zaplatit taxíka. Raději bychom se chtěli podívat do Somboru ve dne. Tak jsme se prostě trhli a šli normálně spát (:-D).

8. Značení cest

7. den – 1. 8. 2014 – pátek 

Dnes jsme se vydali značit cesty. Malovali jsme na stromy stopy podle šablon vyrobených podle našich nohou. To se mi líbilo a dokonce nás s kamarádkou napadlo, že bychom se i v Česku mohly přidat ke klubu českých turistů a obnovovat značení cest :) 

Dorazili jsme až do sítě chorvatského mobilního operátora, což pro nás byla radostná zpráva a pětkrát levnější smska domů, čehož jsme prostě musely využít (:-D). Udělali jsme si oběd v přírodě, to znamená opékání slaniny nad ohněm u nějaké chaty u jednoho kanálu blízko naší vesnice. Prošli jsme si místní krásnou přírodu, viděli dvě divoká prasata a obdivovali rozmanitost zdejších rekreačních bungalovů. 

Bungalov vyrobený ze starého auta

Zpátky jsme dorazili až odpoledne a docela vyčerpaní z horka. Stále se řeší, že jsme včera s kamarádkou byly ve sprchách strašně dlouho. Přitom ty Rusky moc dobře musí vědět, že to není pravda a že ony tam bývají stejně dlouho, ne-li o dost déle… Je to nespravedlivé. 

Večer jsme měli vymýšlet návrhy na malování na zeď blízko zdejší základní školy. A opravdu jsme s tím začali téměř kolem desáté hodiny večer (:-D). My s kamarádkou jsme však místo brainstormingu daly přednost několikahodinové konverzaci s klukem z Hong Kongu a myslím, že nás to obohatilo mnohem více. Dozvěděly jsme se spoustu zajímavého o jeho zemi. Třeba že někdy na základní škole si lidé z Číny a podobných asijských zemí vybírají nějaké anglické jméno a to pak mohou také oficiálně používat. Nebo že v Hong Kongu je strašně moc mrakodrapů a kromě parků snad ani skoro žádná příroda. K tomu jsme pojídali místní tradiční dobrotu, česky prostě křupky, a mimo jiné se snažily našeho kamaráda naučit vyslovovat český název tohoto jídla. Byla to sranda, protože mu slovo „křupky“ přijde výslovností stejné jako „čubky“ (:-D). 

Všechno vyvrcholilo tím, když jsme se šli v noci projít a kochat se pohledem na hvězdy. Ty v Hong Kongu kvůli light polution prý vidět nejsou.

7. Incident ve sprchách

6. den – 31. 7. 2014 – čtvrtek 

Protože včera pršelo, rozhodly vedoucí, že ani dnes nepůjdeme pracovat do rezervace, ale zůstaneme uvnitř a budeme malovat na tašky motivy přírody. Ty se pak prý budou prodávat na festivalu, který se tu za týden koná. Po obědě se už však nedělo nic zajímavého a vlastně jsme ani nic nedělali. Avšak konečně tu zprovoznili wifi, tak jsem si hodinu volala s panem Ideálním přes Skype a myslím, že mi tady opravdu nic neuniklo. 

Tu jsem namalovala já.

Jinak jsme se s kamarádkou zapsaly v očích všech, hlavně teda vedoucích, jako holky, které pořád chodí buď do sprchy, nebo do obchodu. Ještě, že si o nás myslí, že jsme z Ruska (:-D). Už jsme tu taky měly první incident. Klasika, jdeme do sprch a zjišťujeme, že slečna vedoucí je uvnitř, tak prostě čekáme. Druhá slečna vedoucí nám povídá něco o tom, že se tu kolem budovy se sprchami pohybují kluci, kteří rádi pozorují holky, ať si dáme pozor. Tak ok. Předaly nám klíč, zamknuly jsme se, daly ručník na okno, aby dotěrní kluci neměli šanci. Když vtom opravdu někdo buší na okno i na vrata a dobývá se dovnitř. Automaticky jsme si myslely, že jsou to ti kluci, tak jsme se bránily a za žádnou cenu nikoho pustit nechtěly. Ovšem když na nás pak ti dobývající se „kluci“ křičeli: „We can go inside!“, napadla mě druhá varianta, že jsou to ti vojáci a ti přece můžou všude, takže i k nám do sprch, ačkoli se zrovna sprchujeme. Rozuzlení je takové, že to byly Rusky a jedno obrovské nedorozumění. Takže po tomto to dnes vypadalo, že je na nás naštvaný celý workcamp. Z mé strany to bylo reciproční (:-D). 

V devět večer se pak vedoucí rozhodly, že si obtiskneme svoje chodidla na papír a velmi složitým způsobem z nich vyrobíme šablony na malování značek na stromy pro další den. Předpokládám, že zítra začneme pracovat až v deset večer (:-D).

6. Bájný pes ve sprchách

5. den – 30. 7. 2014 – středa 

Je to tady docela luxus, protože nás za prací dovezl minibus až k místu, kde vojáci staví most a vstupuje se do rezervace. Měli jsme si projít les a sbírat odpadky, avšak zjistili jsme, že lidé jsou tu zřejmě docela pořádkumilovní, protože moc odpadků jsme tedy nenašli. Tak jsme se zase vrátili, avšak vojáci byli tak hodní, že nás vzali na projížďku na motorovém člunu po kanálu, který obklopuje vesnici. Je tu opravdu krásně. 

Potom jsme se šli koupat do kanálu, ale na jiné místo, než kde jsme byli dopoledne.

Obědu jsme se dočkali až ve čtyři hodiny odpoledne, ale bylo to zajímavé, protože jsme stolovali s desítkami zdejších občanů. Vypadali jako Romové, ale těžko říct, zda to byli členové zdejší komunity nebo normálně vesničané. Jedli jsme těstoviny s masem a nějakou šťávou, resp. omáčkou. 

Bylo kolem tři čtvrtě na osm, když jsme se konečně vydali něco dělat. Natřeli jsme část zdi blízko místní základní školy na bílo. Ovšem začínalo se stmívat, pouliční lampy sem sotva dosvítily a navíc blýskání a hřmění zesilovalo. Takže opravdu skvělý nápad (:-D). 

Večer jsme se dívali na nějaký film o naší vesnici a okolní přírodě. Kolem půl desáté jsme se s kamarádkou vzpamatovaly, že se přece musíme jít osprchovat. Avšak nastal takový malý problém. Lidé, kteří ty sprchy spravují a bydlí u nich, prý vždy v deset hodin večer vypouští obrovského nebezpečného rozzuřeného štěkajícího psa, tudíž máme zakázáno chodit do sprch po této hodině. Některé dny tam zase jsou mezi 18:00 – 20:00 fotbalisté, tak tam taky nemůžeme. Prostě člověk se tu ani nemůže v klidu osprchovat. Museli jsme tedy utíkat, abychom tam za půl hodiny stihli doběhnout a ještě se osprchovat. Stejně jsme ale museli čekat, protože ve sprchách před námi byli vojáci. Byl s námi i kluk z Hong Kongu a chudák musel běžet v žabkách (:-D). Ale stejně jsme málem měli dvě sprchy, venku totiž zase začínalo pršet a opravdu hodně v dáli se blýskalo, což bylo v té tmě vidět, protože je to tu samá rovina, avšak hřmění sem nedolehlo. Večeři jsme měli až po desáté hodině a potom až do jedné hodiny hráli hry. Oceňuji, že jsme se dokázali bavit i bez alkoholu :)

5. Život v srbské vesnici

4. den – 29. 7. 2014 – úterý 

Snídani jsme měli až na devátou a potom chvíli čas, tak Polka zorganizovala procházku po vesnici. Hrozně se mi líbí, že tady hodně lidí jezdí na kolech (opravdu úplně na jakýchkoli, hlavně že to kousek ujede :-D) místo autem, proto je v postranních ulicích klid a pohoda. Mimochodem asi nejrozšířenějším autem je tu značka Yugo. Dopoledne jsme si ještě prohlédli zdejší velký kostel a dozvěděli se o něm od jedné vedoucí nějaké zajímavosti. Nacházíme se sice v Srbsku, ale u hranic s Chorvatskem a Maďarskem. Zajímavostí může být to, že tento kostel je katolický, ačkoli v Srbsku drtivě převládá pravoslavné křesťanství, a také že je k poměru velikosti vesnice mnohem větší, než bývá zvykem.

Poté jsme si měli všichni společně namalovat vlajku našeho workcampu, kde by byly vyobrazeny důležité symboly a věci charakteristické pro naše země – Španělsko, Hong Kong, Turecko, Polsko, Rusko, Srbsko, Česká republika.

Odpoledne jsme se vydali na prohlídku jednoho typického tradičního domu Bački Monoštor. Před sto lety v takových domech prý žili všichni obyvatelé této vesnice. A co mě velmi zaujalo, je celý vyrobený z přírodních materiálů. Paní majitelka této etno-kuči nám dokonce udělala zdejší specialitu na pití. Byla to bezová šťáva s vodou, v Česku alespoň mně dobře známá (:-D). 

Ložnice v etno kuči

Dnes nám přijel ještě poslední člen našeho týmu, kluk z Hong Kongu. To byla pro mě a kamarádku příležitost, jak si najít spřízněnou duši. Hezky jsme si s ním popovídaly. Avšak jinak se zdá, že jsme s kamarádkou splynuly v jednu neviditelnou osobu. 

Večeře byla až kolem deváté a před tím najednou úplně spontánně přišel návrh od jednoho místního, zda se nechceme svézt vzadu na voze taženém koněm, kde se obvykle vozí třeba seno atd. atd. Byl to úžasný zážitek, jela jsem takto poprvé v životě a přiznávám, že hlavně ze začátku jsem se trochu bála. Jinak kromě kol tu také často můžete potkat právě tyto koňské povozy nebo jak to nazvat.

Před spaním jsme se ještě trochu hecly a přijaly pozvání jednoho z našich vedoucích, specialistu na IT, a s několika ostatními jsme si dali pivo. Prodává se tu stejně jako v Maďarsku české pivo (např. Staropramen; v Maďarsku jsem viděla ještě také Krušovice, Kozel), my jsme však ochutnaly srbského Jelena. A prostě normální pivo (:-D). Ale co je nejzásadnější, pokecaly jsme si, takže mám celkově z dnešního dne pozitivní pocit :)

4. Srbsko - tak domácké a zároveň tak exotické

3. den – 28. 7. 2014 – pondělí 

Poslední noc v Budapešti se k nám přidala i kamarádka a dnes jsme se už vydaly samy směr Srbsko. Vstávali jsme kolem páté, protože autobus nám odjížděl v sedm. Až dnes, třetí den v Budapešti, jsem tedy poprvé jela budapešťským metrem. Opět se konalo dojemné loučení s panem Ideálním a já jsem se zařekla, že už nikdy na žádný workcamp nepojedu (:-D). 

Poprvé v životě jsem zažila pasovou kontrolu na hranicích, Maďarska se Srbskem. Mám v pasu první razítko v kolonce Víza, docela jsem se divila (:-D). A to se mi začalo na Srbsku líbit, že sice razítko mám, ale jinak si tu trochu připadám jako v Česku a fakt částečně rozumím :) Dokonce v Subotice v bance i na nádraží umí anglicky (:-D). Ze Subotice jsme jely autobusem do Somboru. Přijel na srbské poměry docela luxusní autobus dokonce i s jakousi napůl průvodčí a napůl stevardkou. Severtrans je tu asi něco jako u nás Student Agency (:-D). V Somboru se však můj pozitivní dojem ze Srbska pokazil, když nám nebohým turistkám stále nějací chlapi nutili taxíka. 500 dinárů (cca 110 Kč) za jednu osobu za 15 km do Bački Monoštor se nám zdálo docela hodně. Jenže jsme zjistily, že bohužel další a zároveň poslední autobus opravdu jede až za 3,5 hodiny, tak jsme nakonec s obrovskou nedůvěrou a paranoiou souhlasily, avšak trnuly, kam že nás to vlastně zaveze. Už na autobusovém nádraží se projevil typický zvyk většiny Srbů. Ten chlápek, nabízeč taxíků, nám z nepozornosti odsypával popel z cigarety na naše zavazadla a ani v taxíku to s kouřením nebylo jiné. Tak jsem v Srbsku poprvé v životě jela taxíkem. Naštěstí všechno bylo v pořádku. 

Ale už po cestě jsem si říkala, že asi opravdu jedeme na pravý srbský venkov, protože všude samá příroda, žádná civilizace. Vedoucí workcampu tvrdí, že Bački Monoštor je village, ale podle infrastruktury bych to tedy spíše klasifikovala jako town, poněvadž tu jsou obchody se vším možným, bankomat, směnárna, holič, kostel, restaurace, autobus… a máme slíbený i internet (:-D). Podle naplánovaného programu ten workcamp vypadá opravdu zajímavě – představení zdejší tradiční kultury a zároveň práce související s ochranou tamější téměř panenské přírody. Mám pocit, že je tu toho tolik co k objevování :) 

Naše ubytování

Spřátelování s ostatními voluntýry nevypadá moc pozitivně, ale co už, člověk nemůže chtít vše (:-D). Aspoň, že jsem tu s kamarádkou. Ačkoli na ubytování a sociální zařízení si taky budu muset zvyknout. Spíme na tvrdých matracích, spíše tedy žíněnkách. Snad se časem nebudu budit celá rozlámaná. Mimochodem ty matrace jsou všechny těsně blízko sebe a hned vedle mě spí Onur. No to bude tedy zajímavé (:-D). Na záchod se chodí venkem kolem hlavního vchodu do kulturního domu, v němž jsme ubytovaní ještě spolu s vojáky. Prý se nemáme bát, ačkoli tady mají i velké vojenské auto, nechystají se zde na válku, ale jen staví nějaký most. Sprchy jsou však až za dědinou u fotbalového hřiště, kam se chodí sprchovat kromě nás i fotbalisté a zmiňovaní vojáci (:-D). To jsme si s kamarádkou už opravdu říkaly, kam jsme to vlezly, ovšem pořád se mi tu to prostředí a atmosféra prostě líbí. 

A docela vtipné bylo, když nám vedoucí vyprávěla nějaké organizační záležitosti a dodala, že my voluntýři jsme snad všichni víceméně nekuřáci (hustý! :-D), ale oni jsou všichni kuřáci, takže nám jenom oznamují, že budou kouřit i uvnitř místnosti i tam, kde jíme a prostě všude. To je snad ještě více hardcore než na Sicílii (:-D). A ochutnala jsem tradiční srbský alkohol – rakiju, je to lepší než slivovice (:-D). Na večeři bylo nějaké typické srbské jídlo – ryba vymáchaná v nějaké červené paprikové šťávě s těstovinami. Ale dobré :)

3. Budapeští po svých

2. den – 27. 7. 2014 – neděle

Druhý den jsme se s panem Ideálním vydali projít si Gellértův vrch a následně byl v plánu také hradní vrch.

Pohled na Dunaj a Gellértův vrch

Kříž a vpravo nahoře památník u citadely

Vyšli jsme nad skalní kostel, a protože už bylo poledne a tady nad křížem byla překrásná vyhlídka na Dunaj a prostě na celou Budapešť, rozhodli jsme se jako praví Češi, že si vytáhneme svoje sýry, rohlíky a naobědváme se. Bylo docela dusno a v dálce zamračeno. Říkám, že asi bude bouřka. V tom okamžiku zahřmělo. 

Bouřkové mraky nad Budapeští

Raději jsme tedy rychle dojedli a vydali se na cestu k vrcholu na citadelu. Ovšem bouřka se přibližovala rychleji, než jsme předpokládali a postihla nás snad na tom nejvyšším vrcholu v Budapešti. Všude kolem nás létaly blesky a my jsme se s ještě dalšími turisty schovávali v jakémsi stánku, který naštěstí nebyl v neděli otevřený. Docela jsem se bála, abych pravdu řekla. Naštěstí však vše dobře dopadlo a my jsme mohli pokračovat ve své cestě z Gellértu na hradní vrch. Podotýkám, že jsme celý den chodili pěšky, kdo se má totiž vyznat v systému MHD v Budapešti? (:-D) Všechno jsme stihli, takže se to pěšky dá zvládnout. 

Nejvíce se mi líbil ten úchvatný výhled na Parlament a také rybářská bašta či Matyášův kostel. 

Umělecká fotka s budapešťským Parlamentem v pozadí

Matyášův kostel na hradním vrchu

Rybářská bašta

Na hradním vrchu

Bohužel na oběd či večeři do nějaké maďarské restaurace jsme se už nedostali, jak jsme chtěli. Takže jsme jenom ochutnali minerální vodu Visegrád a nějaký tavený sýr s uherákem (:-D).

2. První dojmy z Budapešti

1. den – 26. 7. 2014 – sobota 

Měla jsem naplánováno, že se cestou na workcamp v Srbsku ještě na pár dní zastavím v Budapešti a pana Ideálního na tento výlet vezmu s sebou. Ráno jsem naposledy roznesla noviny, klasika (:-D). Samozřejmě opět proběhlo dojemné loučení, které se neobešlo bez slziček. O to horší to bylo, když jsem si vybavila, jak drahé je volání a přijímání hovorů ze Srbska. To jsem zalitovala, že nejedu někam do Evropské unie. Den předem jsem nám pekla na cestu výbornou bleskovou buchtu s meruňkami. Shodou okolností u nás zrovna zuřila průtrž mračen a blesky létaly i z oblohy (:-D). Tehdy jsem si přála nikam se do zahraničí nevydávat, jen péct doma buchty a jezdit si na výlety v naší krásné zemi. 

Do Budapešti jsme jeli vlakem, cesta trvá o hodinu méně, cena je srovnatelná s autobusem a teoreticky by to mělo být pohodlnější. O posledním pozitivu by se dalo spekulovat, protože my jsme seděli docela namáčknutí a moc místa jsme tam neměli. Jak jsme se vzdalovali od českých hranic, ubývalo ve vlaku Čechů. Jedni kluci mi svou vizáží připomínali Italy, i ta mluva by tomu tak odpovídala. Dělali v tom vlaku celkem hluk. Nevím, jestli Italové jezdí do Maďarska v tak hojném počtu, nebo jsem prostě jen měla smůlu, avšak s opravdu hlučnými Italy jsem se setkala také o více než dva týdny později při zpáteční cestě autobusem domů. 

Když jsme se konečně vymotali z nádraží, vydali jsme se hledat náš hostel. Bohužel můj orientační smysl je snad na nule, tak jsem byla ráda za gpsku pana Ideálního (:-D). Nezvolili jsme však zrovna moc prozíravě cestu, protože jsme se vydali tou nejkratší menšími uličkami. Pan Ideální konstatoval, že asi procházíme Cejlem (:-D). Bylo tam i hodně bezdomovců a prostě pochybných existencí. Toť náš první dojem z Budapešti. 

Avšak jakmile jsme dorazili na ulici, kde se nacházel náš hostel, ocitli jsme se rázem v úplně jiném, mnohem lepším světě :) Po ubytování jsme se vydali na procházku Peští. 

Na Váckou ulici. K Dunaji 

K synagoze

K překrásnému budapešťskému „london eye,“ jak jsem tomu kolu začala říkat. 

Ke katedrále svatého Štěpána atd. 

Po pár hodinách chození už byla tma, avšak lidí všude milion. Piknikovali, kde se dá. Prý se zrovna tento týden jede v Budapešti Grand Prix, možná proto tolik lidí. 

A jaké jsem zatím získala poznatky o Maďarech v Budapešti? Zásadně neřeší, zda je na semaforu červená či zelená a prostě jdou, když nic nejede. Auta by vás naopak přejela, když už docházíte přechod na červenou. Mají všude telefonní budky a telefonují z nich. Nechápu, jak se někdo může naučit maďarsky. Já jsem tam tyto prázdniny strávila alespoň čtyři dny a stěží jsem si zapamatovala "dobrý den" a "děkuji" (:-D). Ale ten pocit, že se mi z ní dělá špatně, ten docela přetrvává (:-D). Jinak jsme ubytovaní na takových vysokoškolských kolejích, jenž se zřejmě pouze přes prázdniny využívají jako hostel. Je to tady moc pěkné, tady bych si klidně dokázala představit bydlet. A co je nejvtipnější? Ten pohled, když jsme po desáté večer dorazili na recepci a všude kolem, venku i vevnitř posedávali, postávali, polehávali lidé se svými mobily, tablety, notebooky. Ono je to jediné místo, kde tady v hostelu chytnete wifi (:-D).