17. Zážitek se Srbskými železnicemi

17. den – 11. 8. 2014 – pondělí 

Dnes jsme vyjížděli brzo, nejdříve ze všech voluntýrů, v osm ráno. Jako první dopravní prostředek na nás čekal autobus, který toho zažil už opravdu hodně. Naučila jsem kamaráda z Hong Kongu nové české slovo – šrot. On si pak myslel, že je to značka toho autobusu a pochází z Česka (:-D). Takto jsme se dopravili z Bački Monoštor do Somboru. Chtěla jsem se zde rozloučit s naším známým, ale bohužel tu byl zrovna dnes místo něj někdo jiný, mnohem formálnější a zdvořilejší (:-D). Ze Somboru jsme už s kamarádkou pokračovaly jen my dvě do Subotice (to by mě zajímalo, jak mám toto slovo skloňovat :-D). To všechno zatím bylo v pohodě. Měly jsme tu na přestup však pouze půl hodiny, přičemž jsme si ještě chtěly směnit zbytek srbských dinárů na eura, protože v jiné zemi je to složitější. Navíc autobusové a vlakové nádraží se nachází každé někde jinde. Využily jsme tedy opět služeb taxíka. Nějak jsme si to teď oblíbily (:-D). Ale protože směnárna na nádraží byla zavřená, stejně jsme si peníze nesměnily. 

Čekáme, čekáme na náš vlak z Beogradu do Prahy. My jsme však chtěly přestoupit v Kiskunhalas a směřovat do Kecskemetu, to vše v Maďarsku. Vtom přišel jakýsi chlap a začíná každému jednotlivě vykládat, že náš vlak bude mít tak 2-3 hodiny zpoždění. Já nevím, nemůžu si pomoct, ale prostě ten první dojem v Somboru, kdy jsem si zafixovala, že tihle chlápci chtějí cizincům nakukat všechno možné, jen aby si vzali taxíka a ti na tom pořádně vydělali, udělal hodně. Měla jsem k této informaci nedůvěru. Bohužel záhy se ukázalo, že je pravdivá. Někde se prý rozbila kolej a tento vlak měl celkově x hodin zpoždění (rozhodně více než původních 200 minut). Ten chlápek byl nakonec docela milý, uměl anglicky a poradil nám s náhradní cestou do Kecskemetu. 

V rámci čekání jsme se podívaly také na náměstí v Subotice. Ta radnice se mi líbí, musela jsem ji vidět :) 

Nějaký hezký dům blízko nádraží - Subotica

A dostaly jsme zdarma od Srbských železnic 2 litry vody, protože čekání v takovém vedru bylo opravdu úmorné. Nakonec jsme se tedy rozhodly, že pojedeme místo přes hraniční přechod Kelebija přes Hogroš a pak přes Szeged v Maďarsku. Tak prostě čekáme a čekáme, vlak přijel s asi 20 minutovým zpožděním. V Srbsku je to tak, že žádné informační tabule, kde by se cokoli aktualizovalo, nejsou. Zpoždění se také nehlásí, všechno mezi lidi rozšiřuje ten chlápek. Já v tom vidím pozitivum, a to udržování jakési soudržnosti a komunikace mezi lidmi navzájem. Ale je tu taky pohodička, nikdo se nad takovým zpožděním nepozastavuje. 

Konečně nasedáme do vlaku. Nevypadá špatně. Avšak čas od času tu na světelné tabuli projede nápis „You are welcome Moscow“. Znejistíme, zda vůbec sedíme ve správném vlaku (:-D). Odhaduju, že se tento vlak dříve používal v Rusku, proto ta věta. Pořád nejedeme a my se už ze zoufalství musíme smát, protože kolem projde průvodčí a říká něco jako: „Motor neni dobre." Vypadá to, že jsme snad v tom Srbsku uvízly. 

Avšak štěstí se na nás nakonec usmálo a my jsme šnečím tempem v 16:50 překročili srbsko-maďarské hranice. Po téměř devíti hodinách cestování jsme zdolaly vzdálenost 15 kilometrů! (:-D) Tak daleko se totiž Bački Monoštor nachází vzdušnou čarou od maďarských hranic. Jedeme si tak v motoráčku, když vtom vidím, že nějaká postarší paní stojí na opěradlech sedadel, drží v ruce šroubovák a odmontovává mřížku ze stropu vlaku. Užasle na ni hledíme, jak odtud něco vyndává. A pak mi to docvaklo, takto se ze Srbska do Maďarska pašují cigarety a alkohol. To stejné pak bylo i na WC. Policisté na hranicích nic neodhalili (:-D). 

Byl vidět ten obrovský rozdíl mezi srbskými a maďarskými železnicemi. Ze Szegedu jsme se již snadno dostaly do Kecskemetu. Dorazily jsme tam kolem sedmé hodiny večerní, tedy po téměř 11 hodinách cesty (:-D). 

Co jsme v tomto maďarském městě dělaly si nechám na příští poslední díl této série článků :)