Malý búú

Došla jsem k závěru, že jsem zralá na psychologa a taky psychiatra. Možná bychom s babičkou, která by to taky potřebovala, měly vyrazit na odbornou konzultaci.

Diagnostikovala jsem si methyfobii - strach z alkoholu. Nevím proč. Negativní zkušenosti z dětství rozhodně nemám. Měli jsme maturitní večírek, resp. třídenní rozlučkovou kalbu (ještě trvá). No a co se na takových akcích výhradně dělá? ... Fakt jsem se hrozně bála, že, jak nejsem vůbec zvyklá, se opiju do němoty, nebudu vědět o sobě a způsobím ještě větší ostudu než obvykle za střízliva. Ono taky není vůbec příjemné, když máte mladší zkušenější bratry, kteří do vás klidně zvládnou dvě hodiny v kuse, a to příliš nepřeháním, hustit, co všechno by se vám tak mohlo přihodit a že domů po svých rozhodně nemáte šanci dojít. Po třech dnech je to jasná věc, proto jsem se rozhodla, pominu-li skutečnost, že musím každý den brzy ráno roznášet noviny, zúčastnit se akce jenom první den, abych to fyzicky i psychicky přežila a taky, abych si naposledy nezkazila obrázek o svých spolužácích.

Zdroj:http://www.shopaservice.com/articles/wp-content/uploads/bachelorette-party.jpg

Nakonec to chvílemi nebylo tak špatné. Anglicky konverzující spolužák mi namíchal nějakej energeťák s vodkou. Nechtěl ale říct, co do toho všechno dal, vypila jsem skoro celý kelímek a naštěstí zatím žiju (:-D). Dále jsem měla mojito. Nejlepší :-) Pak jsem ještě ochutnala "malý búú" (Malibu) a nějakou kolu s rumem. Že bych se zbavila své fóbie? Neožrala jsem se z toho, žádná kocovina a do zámku u dveří jsem se klíčem taky trefila. Dokázala jsem si, že se tak ÚPLNĚ hned neopiju, jak jsem se hrozně bála :) Samozřejmě, že spolužáci ze mě chtěli mít ještě většího exota a snažili se mě ožrat, ale nepovedlo se :-P 

Oproti spolužákům jsem absolutní nula.

V souvislosti s naší rozlučkou jsem snad poprvé slyšela taťku vyslovit tabuizované slovo "sex". Oni se všichni hrozně báli, že mě někdo znásilní. Možná i oprávněně. Raději jsem večer plánovaně zdrhla. Já taková citlivka jsem nebrečela, vlastně, myslím, ani nikdo nebrečel, i když jsme se loučili s třídními, které se tam taky objevily. Aspoň mi nikdo nemohl vyčíst, že mám srdce z kamene jako tomu bylo poslední den na základce, kdy jsem se snažila držet co nejdéle a nakonec se zřejmě rozbulela kvůli tomuhle nařčení (:-D). 

Rozhodně musím zkonstatovat, že se z nás nakonec vyklubala lepší třída než ta na základce. Asi za to může věk. Možná se mi bude i chvíli stýskat :´-(

Povýšila jsem

Z brigády se mi ozvali, takže odteď každý den kromě neděle pěkně do hokny. Není to ale tak hrozné, jak se na první pohled zdá. Stejně jako minulý rok jsem se i letos dostala k roznášení, tentokrát však už ne reklamních tiskovin, ale novin. Prostě jsem povýšila :) Roznos novin by mi neměl denně zabrat více než dvě hodiny. Jediná nevýhoda je velmi brzké ranní vstávání, dnes jsem se kupříkladu musela dostavit na poštu na 5:30, zítra to bude o něco později. Avšak ranní ptáče dál doskáče.

Nápis na poště (foceno mým "velice kvalitním" mobilem)

V porovnání s letáky platí úplně královsky. S vedoucí jsem se již taky párkrát viděla, kdežto s šéfem té distribuční agentury ani jednou, všechno se vyřizovalo telefonicky, poštou nebo přes řidiče v růžovém tričku, který mi vždycky vyhodil mraky balíků před dům. Hlavně ale, že mi jej pořád Facebook nabízí ke spřátelení. Ani jsem nemohla uvěřit, kdy se mi do rukou dostal seznam pouze 41 adres, které budu muset obejít. Batoh jsem klidně mohla nechat doma. Letáků mi běžně vozili 1500 ks od každého druhu na tři dny. Byla mi přidělena jiná část našeho města než minulý rok, tudíž jsem se opět dostala do míst, kam bych jinak jen těžko zabloudila, a to na další sídliště. Musím konstatovat, že ač je starší a komunističtější, líbí se mi mnohem více než "satelitní" městečko na opačné straně města. Člověk je tam tak nějak blíže přírodě, všude samá zeleň a klid (byla jsem tam i odpoledne). A přemýšlela jsem, jaké to asi je bydlet v úplně nejvyšším patře v paneláku postaveném na úplně nejvyšším bodě. Sídliště totiž celé leží na kopci, takže se člověk při výstupu pěkně zapotí. Dokonce mně jako velmi zodpovědné osobě byl svěřen svazek klíčů od paneláků, abych nemusela v časných ranních hodinách obtěžovat a budit chudáky předplatitele novin. Volno si taky vzít můžu, ale musím je nahlásit s dostatečným předstihem. Co víc si přát?  

Mám Europass s vyznamenáním

Europas už taky nějaký ten pátek vlastním, takže zjevně úspěšně uzavírám jednu rubriku tohoto blogu.

Moje složka "europass", část mých růžových šatů a také moje růžové nehty.

Dnes se mi do vlastnictví už konečně dostala složka s názvem Europass plná všelijakých lejster jako maturitní vysvědčení, protokol o výsledcích společné části maturity, kopie od naší (ne)milé paní sekretářky aj. Odteď se můžu chlubit úplným středoškolským vzděláním s maturitou. Dokonce jsem překvapivě odmaturovala s vyznamenáním. Z češtiny jsem nakonec vybojovala jedničku, ze školní angličtiny taky, ze státní matematiky dvojku, ze základů společenských věd taktéž, co se týče nepovinných státních zkoušek - z vyšší úrovně matematiky jsem dostala trojku (60% - stejně jako při školní generálce v březnu), z vyšší úrovně společenskovědního základu dvojku. S procentuální úspěšností však příliš spokojená nejsem. V matice jsem si oproti generálce docela pohoršila. Ale aspoň, že mám percentil 100 z didaktického testu z češtiny (:-D), a to jsem se po napsání bála, abych to vůbec udělala. Stejně je to však jedno, hlavně že patříme mezi těch jednasedmdesát procent úspěšných :-) Na našem gymplu nikdo nepropadl, stejně jako na jiných gymplech, co jsem se tak dozvěděla. Dvacet procent neúspěšných (dalších 9% k maturitě nebylo připuštěno) se asi opravdu muselo rozprostřít výhradně mezi učební obory s maturitou. Četla jsem v novinách názor, že díky státním maturitám budou gymnázia praskat ve švech, aby měli studenti a jejich rodiče větší jistotu, že získají maturitu, protože tento typ škol nejvíce podněcuje žáky k rozvíjení schopností, které se třeba v češtině testují. 

Škola do mě investovala přesně 879 Kč. Ani nevím proč, jsem dostala poukázku na knížku v hodnotě 250 Kč, kterou si musím vybrat v místním knihkupectví. Abych začala přemýšlet, co by se mi tak líbilo :) Dále mně jako úspěšné maturantce byla věnována zdarma vstupenka do kina na film Lidice, abych se nepřestala kulturně vzdělávat a nezapomněla na důležitou historickou událost, od hejtmana našeho kraje, který jen tak mimochodem taky úspěšně absolvoval naše gymnázium. A do třetice všeho dobrého jsem ve své složce "europass" našla obálku s finanční odměnou za všechna vysvědčení s vyznamenáním během svého studia. Podle mého maturitního papíru jsem pracovala přesně 157 týdnů. Byla to fakt fuška.

Mamka mi zatím předala jeden z našich rodinných šperků (prsten). Až moje dcera odmaturuje, bude zase patřit jí. Silně zavazující. Mám slíbeny i hodinky a možná nějaký kratší výlet k moři. Třeba ty prázdniny zase nebudou tak špatné :-)

Blbnu

(Jen pro vaši informaci, abyste mi neříkali, ať neblbnu.)

Byla mi doporučena k přečtení jedna příručka k výběru životního partnera. Ne, že bych si ji chtěla číst, ale alespoň jsem si ji v knihovně prolistovala. Našla jsem ji v poličce se štítkem "Logika", tudíž jasný vzkaz od paní knihovnice ;)

Terapeutická skupina kolem mého blogu zřejmě nefunguje. Já se však ani tak nedivím. Přirovnání bude znít divně, ale jaký pán, takový pes. Taky bych to nezvládla. Takže není skoro o čem psát ... Chovám se jako nějaká čtrnáctiletá zhrzená puberťačka. Někdy to přijít muselo, byť o pět let později. Abych si začala hledat čtenáře v jiné věkové kategorii, co?

Vlezla jsem na seznamku, slavné Badoo.com, kdyby vás to zajímalo, jak člověka bombardují emaily, dokud se nezaregistruje. A hlavně se tam nemusím sama aktivně angažovat a doprošovat, zájemci a ještě z mého blízkého okolí si mě najdou sami, stačí si tam hodit svou fotku a trochu vyplnit profil. Vzkazy od mužů, jak jsem krásná, moc fajn ... dokážou potěšit a pozvednout náladu, i když vím, že to většinou nemyslí vážně a píšou každé.

Uvědomila jsem si, jaké to je, když vás někdo neustále otravuje, tím hůř člověk bez svého názoru, který s vámi ve všem bezhlavě souhlasí a snaží se být vaše identické dvojče jen, aby se vám zalíbil. Ale s některými se píše dobře. Nejen způsob vyjadřování, ale i forma o člověku hodně prozradí. Musím zaklepat, že jsem se zatím s žádnými oplzlostmi nesetkala (Ale včera jsem se tady na blogu dozvěděla zajímavé věci.), když ovšem pominu nějakého Alžířana žijícího údajně v Moskvě, který jaksi nedokázal pochopit, proč si s ním nechci povídat přes Skype. Prý se se mnou chce setkat 111 lidí, jsem totiž velmi atraktivní, jak mi hlásí Badoo. Dobře, mám je brát po jednom, nebo všechny zároveň? (:-D)

Ne, já prostě musím být neustále něčím zaměstnaná, abych nedělala blbosti. Jenže se prakticky nemám ani na co těšit. Brigádu mám i nemám, prostě nevím, na čem jsem. A než se to dozvím, nemůžu si ani nic pořádně na prázdniny naplánovat. Super. S L. jsme chtěly jet do Itálie, ale nakonec při nejlepším skončíme někde pod stanem v naší vlasti jako čím dál více Čechů. Včerejší výlet jsme si užily, takže bychom, myslím, spolu mohly vydržet, aniž bychom si začaly lézt na nervy, i ten týden. Doufám však, že někdy vyjde i nějaký film v kině, stará či nová setkání :)

Blog jako prostředek k seznámení

Blogování a seznamování, jde to dohromady? Samozřejmě, že ano, ale člověk si musí uvědomit, co na svůj blog vlastně zveřejňuje a co se stane, až se s někým blíže pozná a třeba i sejde naživo. Pokud si píše tajný osobní deníček, kam občas nezapomene přihodit nějakou tu intimnost, měl by na seznamování hned zapomenout. Celkově je divné, když se s někým sejdete a on o vás ví více než ledaskdo z vašeho okolí. A na tohle se často zapomíná, když si budete chtít na svého nového kamaráda někdy postěžovat, mezi námi nic a nikdo není dokonalý, jaksi nebudete mít kde ... Na druhou stranu je ale seznámení přes blog tak trochu bezpečnější než třeba přes chat. Člověk si může být mnohem více jistý, že si píše a následně i potká s osobou, kterou přes blog poznal. Ať chceme nebo ne, články o nás taky hodně prozradí, nemusíme se tedy spoléhat jen na to, co si píšeme soukromě. A v prvotní fázi si snadněji najdeme člověka s podobnými zájmy, smýšlením apod.

Píšu si víceméně tajný deníčkový blog, protože většina lidí by jednoduše nepochopila smysl blogování. Jenže zároveň tak nějak tíhnu i k tomu seznamování. Zatím jsem se teda potkala se samýma super holkama a rozhodně to nebylo jen jednou :-) Jenže teď jsem přešla na trochu vyšší level, což už rozhodně není sranda. Píšu si s chlapci, jak jeden z nich podotkl. Avšak pak o nich sem nemůžu psát. I za to málo, co si tu našli, jsem byla málem bita. Nemůžu o nich psát, když se vlastně vůbec neznáme! (Až budu slavná spisovatelka, budete ještě škemrat, abych se o vás slovíčkem zmínila :-P) Jsem hrozně ráda, že si mé články čtou, ale kdyby o mém blogu nevěděli, asi by se zde o nich objevovala větší zmínka. Žádnou adresu ani nic podobného však měnit nehodlám, tak holt nemůžu mít všechno.   

Přemýšlím, proč si vlastně vůbec píšeme? Kamarádi? Asi těžko, že? Něco takového se stává v životě jen výjimečně. Dříve či později vznikne buď láska, nebo nenávist, když to jeden z těch dvou pokazí a chce něco víc, kdežto druhý ne. Nakonec jsem tedy došla k celkem zajímavému závěru. Takže bude možná lepší se nadále stýkat jen virtuálně, kde nic nehrozí. I když jsem si říkala, že by nebylo špatné se potkat i osobně a vzájemně si vyvrátit všechny iluze, pokud nějaké existují. 

Lolitou

Udělaly jsme si s mamkou dámskou jízdu a jely nakupovat nějaké ty hadříky a módní doplňky. S výsledkem nákupu jsem nakonec spokojená, i když jsem si říkala, že oblečení si musím nakupovat výhradně sama, aby mi do toho nikdo nekecal. Jenže sem tam nějaká rada je taky důležitá. Aspoň mám malou pojistku, že se neoblékám jako debil. Občas mě však napadají takové myšlenky jako : "Co když se oblíkám úplně nevkusně a jen se mi to každý bojí říct?"

Nejprve jsem se chtěla ve všech doplňcích vyfotit zároveň, jenže se k sobě příliš nehodí, tak vám je ukážu postupně :-)

Asi se mi hodně začala líbit růžová barva. Možná je to tím, že růžového oblečení je teď v obchodech všude strašně moc. Představuji vám svoje nové šaty, které si hodlám vzít na předávání maturitního vysvědčení. Trochu ve stylu lolita. Jistý člověk by ze mě měl radost ;)

Za poslední dobu jsou to moje už druhé růžové šaty. Abych nepůsobila úplně jako barbína, musím dát prostor zase jenom výhradně jiným barvám. Ale aspoň mi k nim budou ladit nehty, které si teď lakuji jedině tmavě růžovou. Červený lak mi nějak vyschl a já se jaksi pořád nemůžu dostat do obchodu pro nový (:-D). Jiný se mi na mých nehtech nelíbí. Pěkně mě otravuje, jak se olupuje. Musím jej však používat jako terapeutickou metodu proti kousání nehtů. 

Mám nový klobouk, už třetí :) Tento na mě mrkl v C&A, když už jsem měla zamířeno k východu. Snad jediná věc, která se mi v tom obchodu líbila, já si prostě nemůžu pomoct. Nijak zvlášť se netajím tím, že nakupuji u Vietnamců. Svůj dojem bych shrnula takto - Protože jsem osoba nerozhodná, těžko si něco vybírám v kterémkoliv obchodě. U Vietnamců se mi líbí téměř vše, v "kamenném" obchodě téměř nic. Podle mě musí být nakupování velmi omezující, když si něco chcete vybrat pouze v "kamenném" obchodě. Jedinou výhodu vidím v tom, že v "kamenném" obchodě vás nechají být. Pokud nechcete, nestarají se o vás, nevnucují vám nic. A taky tam bývá občas příjemnější kultura nakupování, když to srovnám s některými pofidérními zákoutími  podchodu v naší moravské metropoli.

A ne abyste si ho taky kupovaly a opičily se po mně! (:-D)

Na výběr jsem měla mraky bot. Po dlouhém rozhodování jsem zvolila tyto. Perfektně mi sedí na noze. Jedinou nevýhodu bych viděla v zipu v zadní části. Bojím se, že mě budou dřít do nohou a já je nakonec nebudu moci nosit.

Poslední věcí je nádherná kabelka s kytičkou. Ale je trochu malá, takže si budu muset pořídit ještě jednu větší.

Viděla jsem krásné vějíře. Možná si taky nějaký pořídím. I když ... k čemu mi bude? (:-D)

Ideální muž neexistuje, i přestože ...

... jej každá vidíme jinak.

Můj pohled? Ale berte to prosím občas trochu s nadhledem ;)

Zdroj:http://blog.lsdcdn.in/img/love-at-first-sight.jpg

Vzhled, původ a podobně stále ještě řadím až na poslední místo. Ale když na těchto detailech trváte ... Můj ideální muž by měl být nebo alespoň vypadat jako Rus. Kdyby byl trochu plešatý, vůbec by mi to nevadilo. Jinak raději preferuji hnědé vlasy. Knírek je v dnešní době celkem neobvyklý, ale hezký :) Kdyby byl Rus, očekávala bych nějaké pěkné ruské jméno a příjmení. Poslední dobou se mi začala líbit i tradiční česká mužská jména - Josef, František, Antonín, ale i ta s koncovkou -slav, -mír, -mil.

Vzdělání je na rozdíl od vzhledu důležité, ale takovéhle věci zamilovaný člověk neřeší. Měl by mít vysokoškolské humanitní vzdělání, abychom si rozuměli. Když ne, tak alespoň nějakou uniformu :)

A teď tedy přejdeme k povaze. Samozřejmě by měl mít takové ty základní vlastnosti, které si přeje téměř každá holka - hodný, milý, tolerantní, milující, věrný, nepříliš žárlivý, spolehlivý, zodpovědný. Dále, aby mě přijal takovou, jaká jsem a snažil se mě pochopit, ne předělat. Neměl by se urážet kvůli každé prkotině, ale brát věci s humorem a nejlépe mít podobný smysl pro humor jako já. Spíše bych asi ocenila "splachovacího" flegmatika, kterému by zase tolik nevadilo, kdybych to někdy přepískla se svou upřímností. Ale musel by se mnou jednat na rovinu, stejně jako bych se to snažila dělat já. A viděla bych v něm jakousi vrbu, které bych se mohla svěřovat se všemi malichernostmi, které se mi během dne přihodily a které nikoho nezajímají, ale já je potřebuji někomu říct. Měl by umět udělat první krok, aby to pořád nezbývalo na mě. Chytřejší a inteligentnější než já být může, abych ho mohla požádat o radu, kdybych něco nevěděla a abych mu neustále nemusela všechno vysvětlovat. Ale občas by měl prostě uznat, že mám pravdu já a ne mě pořád poučovat, aby to nevypadalo, že se jen vychloubá, jak snědl všechnu moudrost světa. Málem bych zapomněla, přednostně si vybírám romantiky - kytička, nějaký dárek, básnička či písnička myšlená od srdce. V žádném případě neberu alkoholika, ideálně nekuřáka a abstinenta, abych se za něj nemusela stydět. Chovat jako dlaždič by se taky nemusel. Mluva hodně svědčí o intelektu člověka.

Jistě jsem na něco zapomněla, ale prostě musíme být naladěni na stejné vlně a rozumět si :-)

Co dělat po maturitě?

Mám za sebou k dnešnímu dni devět jedenáctin všech důležitých zkoušek v tomto školním roce. Ty dvě jedenáctiny jsou nepovinné maturitní zkoušky, ze kterých se už vůbec nestresuji. Při nejhorším budu mít na nějakém maturitním protokolu pětku/y a stejně se nic nestane. Konečně se snad budu moct následující 3 - 4 měsíce cítit volně a bezstarostně, pak už bohužel zřejmě nikdy, protože asi konečně dospěju ... Jenže náhle  se střetávám se stejným problémem jako většina maturantů. Nám pilným (Samozřejmě znám i několik lidí, kteří se na maturitu vůbec nepřipravovali či den předem a někteří dopadli lépe než já.) učení vyplňovalo skoro celý den a teď jaksi není co dělat (:-D). 

Zatím jsem se vrhla na čtení. Momentálně mám rozečtené tři knížky naráz. Jsem zvědavá, jestli nějakou z nich dočtu do konce (:-D). Velmi mě zaujala kniha Umberta Eca Jméno růže. Stejnojmenný film jsem viděla dvakrát, takže děj pro mě není úplně neznámý, což je dobře. S nadšením zjišťuji, že Rogera Bacona či Viléma z Ockhamu znám z hodin filozofie. S historickou rovinou jsem na tom poněkud hůře, možná bych si měla alespoň zjistit, o čem že bylo to clunyjské hnutí. Další dvě knížky čtu už nějaký ten měsíc, protože během maturit prostě nebyl vůbec čas. O Vieweghově Výchově dívek v Čechách se zmiňovat nemusím. Třetí z nich je prvotina moderátora, hudebníka a herce Slávka Boury Naháči. Na obálce píšou, že to má být psychologický román o současných vztazích ve světě sociálních sítí na internetu ... Asi jsem čekala trochu něco jiného (lepšího?). Navíc mě odrazuje mnoho i stylistických chyb a fakt, že buď ani jedna z postav není kladná tak, jak bych si představovala, nikdo z "hrdinů" mi není sympatický, anebo že tato kniha odráží skutečný odstrašující stav dnešní společnosti. Možná se o ní ještě zmíním, jestli ji někdy dočtu.

Když jsme u té společnosti, hrozně mi vadí ty masy informací, které se na nás odevšad valí (3/5 jsou nesmysly, 1/5 informace dočasného charakteru, 1/5 skutečně důležité informace). Jsme jenom figurky ovládané prostřednictvím medií nějakou plutokracií (Možná bych si měla přečíst Reflex, že?). Robinson se měl v tomto ohledu lépe.

Zdroj:http://statics.podcasters.tv/podcastimage_235582.gif

Maturita není tak hrozná, jak se říká. Člověk se kvůli ní nemusí stresovat hned od září, stačí týden až měsíc před, spojený s učením (opakováním). Já jsem prakticky už od podzimu žila ve strachu z přijímaček. Dokonce jsem chodila i na přípravný kurz. Nevím, zda mi pomohl. Každopádně jsem se dostala na všechny obory, kam jsem chtěla. I když ten vysoký percentil připisuji spíše náhodě, dobře mi sedly otázky. Vypadá to, že jsem se již rozhodla pro obor, kam nastoupím. Avšak dokud nebudu zapsaná, není nic jistého. Ještě ani nemám maturitní vysvědčení, ale věřím, jsem vše zvládla. Potřebuju vysokou laťku, abych měla stále motivaci něco zlepšovat. Ale vidět, že jsem v něčem lepší než ostatní, je taky skvělý pocit :-) Zkusím Mezinárodní vztahy - Sociologii. Sice se trochu bojím, že ty mezinárodní vztahy budou takovej záhul, že mi na sociologii nebude zbývat vůbec čas, ale uvidím. Jeden ze strašáků mezinárodních vztahů je prý nějaká dvanáctisetstránková knížka, ze které se dělá zkouška, pro mě taky trochu historie, ve které zrovna nevynikám, a nezbytná angličtina. Jako kdybych měla říct bez okolků, co chci studovat nejvíc, byla by to jednooborová sociologie. Jenže někteří by možná měli kecy ohledně uplatnění (ono na vzdělání ani tak nezáleží), a co mě štve víc, percentil posledního přijatého klesl oproti minulému roku o třicet bodů dolů. Kdežto u výše zmiňované kombinace stoupl o dvanáct bodů nahoru, takže jsem 12. ze 16 přijímaných. Prostě elita :-)

Btw. Mít před jménem RNDr. by nevypadalo taky vůbec špatně, co říkáte? Aneb mám doma v papírové podobě přijetí na přírodovědeckou fakultu.