Opomenuté události roku 2011

Napadají mě minimálně dvě události, o kterých se tu žádná zmínka neobjevila, ale jistě by si ji zasloužily. Poslední den letošního roku jsem se rozhodla to napravit. 

Čtvrtek 12. 5. 2011 – poslední zvonění 

V pátek 13. 5. 2011 jsme naposledy navštívili náš gympl za účelem vzdělávání se. Pokud si dobře vzpomínám, učili jsme se. Myslím, že jsme v literatuře využívali poslední okamžiky k dobrání toho, co jsme v minulých čtyřech letech nestihli (Václav Havel apod.). Pak následovalo předání vysvědčení. Víte, že ani nevím, jaké jsem na něm měla známky? (:-D) 

Současně se konal pohřeb našeho spolužáka …, takže se s ohledem na tuto mimořádnou událost poslední zvonění odehrálo o den dříve. Na naší škole jsou ve čtvrťáku vždy tři třídy a každá se domluví na jednom společném tématu, ve kterém přijdou všichni sladění. Naše třída chtěla být opět originální. Už dávno jsme si vymysleli, že se přestrojíme za Vánoce. Takže se to po městě a ve škole hemžilo samými Santy Clausi, vánočními stromečky, dárky, skřítky, cukrovím a tzv. vánočními mixy, mezi něž jsem patřila i já, resp. nešla jsem za nic konkrétního – nasadila jsem si červené tričko, bílé kalhoty, na krk si hodila zlatý vánoční řetěz, nějakou tu ozdobu a v ruce jsem držela nějakého plyšového Santu nebo co to je (:-D). Na shánění typické vánoční čepice jsem se o opravdových Vánocích vykašlala, takže ta mi chyběla. Napekli jsme cukroví, přetextovali pár vánočních koled a poté, co jsme ráno obsadili nádraží, náměstí a podobná místa, kde se kumuluje nejvíce lidí, abychom vybrali hodně peněz na maturitní večírek se slovy : „Přispějete nám, prosím, na maturitu?“, jsme začali obcházet třídu po třídě a předvádět, co jsme si nacvičili, třebas zpívání na melodii Tiché noci, jak nás poslední rok chyt amok z učení, mučení … Poté jsme po vzoru jiných škol zavedli na té naší dražení všelijakých „odpustků“ pro nižší ročníky. Pokud chtěl někdo získat speciální kartičku potvrzenou od daného učitele, aby si např. mohl příští školní rok odložit zkoušení, musel se pěkně zúčastnit aukce. Nevím, jestli je to úplně nejférovější, ale díky tomuto jsme si vydělali pořádný balík peněz na chlast.
Podle mého názoru jsme se chovali slušně, snad jsme ve škole nic nezničili, s rtěnkami, čistícími prostředky a voňavkami jsme taky docela šetřili. ;) 

Pátek 28. 10. 2011 – výlet do Kutné Hory

O státním svátku jsme se s L. vydaly do města, které se nachází na seznamu památek UNESCO, Kutné Hory. Pokud bych psala samostatný článek, jistě bych ho pojmenovala "28. října cestují jenom takoví idioti, jako jsme my." Ve vlaku jsme totiž potkaly jednoho chlapa, který toto povídal do telefonu zřejmě své manželce. Dozvěděly jsme se toho o něm ale daleko více. Třeba, že za sebou má třicet pět dvanáctek. Bohužel nespecifikoval, jak to myslí (:-D). Byl zedník a k rodině se vracel po měsíci, co ji neviděl. Nedokázala bych si představit, že bych milovanou osobu/y neviděla měsíc :-( A nazval mě "empatickou slečnou", co do něho měla kopnout, až bude vlak přibržďovat v Kutné Hoře, aby nezaspal, až bude mít o pár zastávek dál vystupovat ;)

Navštívily jsme kupříkladu známou kostnici. Když si člověk nepřipustil, že jej obklopují lidské kosti, ani mu to nepřipadalo tak depresivní. Opravdu však byly úplně všude.

Docela mě překvapilo, kolik jsme tam v tuto roční dobu potkali návštěvníků, převážně cizinců, pravděpodobně Japonců (?). 

Po roce opět Vánoce

Že já jsem si četla pitomej článek o třech zlatých pravidlech, jak být dívkou jeho snů! Ne, nemyslete, že ten server čtu pravidelně, mám snad svou hlavu, takže si ve skříni najdu něco, co si obleču pod stromeček (narážím na titulek jiného článku odtud) a nemusím si pro radu chodit do nějaké internetové továrny s pásovou výrobou článků na ovládání masy mladých dívek. Vím, proč si takovéhle stránky blokuji, jenom ty titulky mě občas zlákají (:-D). 

Prostě mi přišlo, jako bych po přečtení ztratila část jeho. Asi ho beru i za nejlepšího kamaráda, kterého/kterou jsem pořádně ani nikdy neměla. Jedno vím jistě, nikdy jsem toho nikomu neřekla tolik jako jemu. Bohužel taky si mu stěžuju, upozorňuju ho na své nedostatky (že by až příliš?), ráda mu povídám o sobě ... Tohle všechno je špatně? Vypadá to tedy, že si budu stěžovat jenom vám, protože nikomu jinému nemůžu, aniž bych ho neštvala. Jenže když před ním pořád budu jenom optimistická, sebevědomá a nebudu s ním otevřeně mluvit o skoro všem jako rovný s rovným, nebude to mé pravé já, nebudeme si tak blízko. Nechci ho ztratit. Asi potřebuju znát názor na tuto problematiku i od vás starších a zkušenějších. 

Když jsem před Vánocemi balila dárky, zase po několikaměsíční pauze jsem se pustila do sledování dalších dílů seriálu Jak jsem poznal vaši matku. Druhá série mě hrozně chytla a už chápu, proč je to tak oblíbené :) Stejně jako v září mám ještě pořád v oblibě Barneyho a především dvojici Lilly a Marshall, nad jejich překrásným vztahem, který překonává všechny překážky, se nelze než rozplývat :-)) 

Zdroj:http://www.freechristmaswallpapers.net/images/wallpapers/Christmas-Tree-Fireplace-1024-127315.jpeg

Co se týče Vánoc, překvapivě jsem se netěšila na nějaké dárky, ale hlavně na to, že bude víc času, že budu moci být více s panem Ideálním. Jenže těšit se nemá, takže o moc víc než běžně s ním nebudu, můžeme být rádi alespoň za něco. Třeba díky tomu zvládnu napsat ty dvě eseje, co mi zbývají. 

Štědrý den jsem samozřejmě trávila s rodinou. Jako každý rok proběhl ve velkém shonu, uklidit a navařit se prostě dřív nestíhá, i když si to tak vždycky naplánujeme. Tento rok nás ještě neustále popoháněl brácha, který se nemohl dočkat svých dárků. Mimochodem, nevyplácí se nakupovat oblečení a obuv přes internet, dorazily mu boty o několik čísel větší než potřebuje, takže teď je mezi jeho tělem a chodidly výrazný nepoměr (:-D). Já jsem dostala nejvíc dárků ze všech, chcete vědět nepodstatné číslo? Osmnáct balíčků (:-P). Objevily se tam hodinky, nádherně vonící: šampon, sprchový gel, pěna do koupele, sada Playboy Play It Rock i deodorant Kappa. A pak oblečení, hrozně se mi líbí třeba teď moderní sibiřská beranice, kterou už taky vlastním :) Fakt se nevychloubám a vlastně to byl na naše poměry velmi bohatý Ježíšek, děkuju :) Pokud bych se měla zmínit o nějakém dárku ode mě, byl by to plyšový pejsek, kterého jsem věnovala babičce. Snad jí udělal radost, hned si ho pojmenovala Pacík.

Možná trochu opožděně tedy přeju pohodové Vánoce, které ještě rozhodně neskončily, a samé dobré vyhlídky do nového roku 2012 :) A snad se nic nepokazí, až k nám přijede oslavit Vánoce i pan Ideální.

Vysokoškolský kolektiv

Tak nám skončila výuka v tomto semestru. Zatím mám pocit, že systém vysoké školy je pro mě přesně to pravé, co jsem potřebovala. Že je nás na jednom oboru kolem 140 spatřuji z hlediska kolektivu jako výhodu. Je nás hrozně moc, nikdy se nemůžeme všichni navzájem trochu víc poznat, i kdybychom chtěli. A to je dobře. Jeden člověk se docela snadno zneviditelní v takovém davu a nikdo ho neřeší. Líbí se mi, že do školy už chodíme výhradně kvůli výuce. A když se nám nechce, tak prostě většinou bez jakékoliv sankce nejdeme, to ale není můj případ, protože těch přednášek, cvičení a seminářů mám tak málo, že pro svůj dobrý pocit, že nejsem úplný flákač a že se třeba něco nového zajímavého dozvím, obětuju malou část svého volného času. Nemusím tam zbytečně trávit třeba tento předvánoční čas a nudit se, protože jsou přece Vánoce, tak se nebudeme příliš učit. Nemusím poslouchat skuhrání, narážky na svou či cizí osobu nebo osobní výlevy některých vyučujících. Nemusím se ani účastnit nejrůznějších her týkajících se výuky, ty jsem vždycky strašně "milovala".

Zdroj:http://www.sxc.hu/browse.phtml?f=download&id=241663

Bude to znít jako paradox, ale na druhou stranu já potřebuju, aby se mi někdo věnoval individuálně, aby ten někdo byl aktivnější než já, popostrkoval mě a tak. Pak bych ukázala, že když jsou příhodné podmínky, nejsem zase úplně nejuzavřenější a nejméně mluvný člověk na světě, jak si o mně většina lidí ze základky a gymplu myslí. Ale rozhodně se tak nedokážu projevit či otevřít ve větším kolektivu, např. běžná školní třída, kde se vyskytuji průměrně šest hodin denně, pět dní v týdnu. Byla jsem příliš pasivní, také hodně stydlivá (jsem ještě pořád) a udržovala se svými spolužáky jenom takové povrchové vztahy, nechtěla jsem se příliš do hloubky ukazovat, aby nevěděli, že jsem zranitelná, abych se neztrapňovala, takové lidi nikoho moc nezajímají. Je překvapující, že když teď někoho z nich potkám, většinou se k sobě máme, prohodíme spolu pár slov, a to i s těmi, se kterými jsem se ve škole ani moc nebavila. Na vysoké škole spolu obecně trávíme mnohem mnohem méně času, tudíž není čas na nějaké školní vztahy, spory, pomluvy ... Jak se říká, každý si jede sám za sebe. Ovšem je dobré nestát se zcela osamoceným individuem. Toho si byla vědoma i slečna V., tak jsme se seznámily, sedíme spolu na přednáškách, budeme spolu psát skupinovou práci, jezdíme spolu na nádraží apod. Píšu hrozně infantilně, já vím. Asi jste nepochopili, co jsem chtěla říct. Nedokážu přesně vyjádřit své myšlenky, aby na sebe navazovaly, ale prostě to takto cítím.
Snad ale jediný člověk kromě mé rodiny, se kterým se cítím v bezpečí, před kterým se nestydím a kterému důvěřuji, je pan Ideální :-)

O zaopatřovacích ústavech

Získala jsem svoje první 4 kredity, ze Základů práva. Jó! :-) Ale stejně si připadám, že nic nevím, že ty tři, resp. pět let, co bych měla studovat, je tak hrozně málo, že se nemám šanci cokoliv naučit, abych to mohla někde upotřebit, k něčemu mi to bylo ... Chci toho vědět co nejvíc, aby ty roky nebyly promarněné. Nechci dostat titul jen tak "zadarmo". Asi si budu muset na příští semestr zapsat hoodně předmětů (:-D). 

To se dostáváme k mé eseji. Psala jsem o velmi zajímavém tématu, které souvisí s předchozím odstavcem. Prominete mi, že nepoužiju přesnou citační normu Českého sociologického časopisu, že ano? 

 „Školy se jakožto instituce snadno stávají zaopatřovacími ústavy, jakýmisi ´čekárnami´, které už neplní úkoly v oblasti profesní kvalifikace, jež jsou jim svěřeny.“ Toto Ulrich Beck napsal už v roce 1986 ve své knize Riziková společnost a od té doby jeho tvrzení mohlo jedině zesílit. Mimochodem, hrozně jsem si oblíbila právě to sousloví "zaopatřovací ústavy" :) 

Ale k jádru věci. Za všechny rychlé změny ve společnosti můžou neustále se vyvíjející a zdokonalující  informační, komunikační a výrobní technologie. Mnohem více práce než tomu bylo dříve, zastanou stroje. Navíc kvůli dnešní emancipaci žen, které se taky chtějí zapojit do pracovního procesu oproti minulosti, kdy raději zůstávaly v domácnosti a pečovaly o děti, se logicky snižuje počet volných pracovních míst. Hrozí zvyšování nezaměstnanosti. Řešením, jak tomu v budoucnu zabránit, je zavedení kratší pracovní doby a více různých přechodných zaměstnání (flexibilizace práce), tím pádem ale samozřejmě nižší příjmy.

Zdroj:http://img5.rajce.idnes.cz/d0511/0/171/171753_d76a850bdf9f495320cad955568b8c66/images/Kosicky_metar.jpg

Protože se společnost vyvíjí tak rychle, nejsme schopni odhadnout, jaká zaměstnání budou nejvíce vyžadovaná za pár let, takže škola jenom těžko někoho připraví na budoucí povolání. Mladí lidé se bojí svého povětšinou neúspěšného vstupu na pracovní trh, a proto studují co nejdéle. A sem bych vložila onu citovanou větu. Pak se stane, že téměř každý dostane vysokoškolský diplom, který se ovšem tím pádem zcela degraduje. "Škola nám k ničemu není, nic nás nenaučí, ale přesto je nezbytné ji absolvovat, abychom našli alespoň nějakou práci," takhle nějak to zaznělo na přednášce. Kdo nebude mít vysokoškolské vzdělání, jako by nebyl. Nějaké zaměstnání sežene jen velmi velmi obtížně. I na obyčejného zametače bude potřeba mít univerzitní titul. Z toho vyplývá, že se uplatníme s největší pravděpodobností až na pár vyvolených v úplně jiných oborech, než které vystudujeme. 

Takže studujte, co vás baví, je prakticky jedno co, hlavně něco, protože nikdo neví, co za pár let bude ...

Předvánoční čas

Můžete mi podrobněji vysvětlit, co jsou to ty zápočtové testy? Naše fakulta nebo alespoň moje obory nic takového nevedou. To ale neznamená, že nemám co dělat do školy. Zkouškové sice začíná až v lednu, ale, jak jsem zmiňovala minule, na zkoušku ze Základů práva jsem se přihlásila v předtermínu, tzn. za pět dní. V jednu chvíli jsem byla přihlášená ještě na zkoušku ze Základů ekonomie o týden později, ale druhý den mi naštěstí docvaklo, že bych si samým učením úplně zkazila předvánoční atmosféru, neměla bych čas na nakupování vánočních dárků, uklízení, eventuálně pečení cukroví, ani na pana Ideálního. Raději tento termín přenechám v této oblasti chytřejším absolventům obchodních akademií. Ale stejně musím napsat esej týkající se rizik postmoderní společnosti. Naše společnost má velice pesimistické vyhlídky do budoucna, i když to autor tak nemyslel a spíše chtěl poukázat na možnosti změny k lepšímu. Když jsme jednotlivé části oné knížky rozebírali na přednáškách, vždycky se mi zhoršila nálada. Ale zastávám názor, že nepřítele je důležité co nejlépe poznat a ta témata jsou hodně zajímavá, takže si to chci a vlastně musím přečíst. Ve své eseji budu rozebírat práci a vzdělání, dva pojmy, pro které vlastně žijeme a které spolu ve svých důsledcích vůbec nesouvisejí.

Adresovala už vám někdy nějaká virtuální osoba email s oslovením "Mé nešťastné dítě"? Mně před nedávnem takový mail dorazil a od mého otce rozhodně nebyl (:-D). Chtěla jsem "poetovi" odpovědět sociologickou hantýrkou, ale nějak jsem si nenašla dostatek času. A asi jsem vymyslela novou filozofii. Lidi, které neznám osobně, jsou pro mě pouhé virtuální osoby bez masa a kostí. Zhmotňují se, až se reálně potkáme. Výjimku tvoří ti, které mám zařazené mezi svými facebookovými "přáteli" a samozřejmě dlouhodobí a pravidelní návštěvníci mého blogu :)

Zdroj:http://img5.visualizeus.com/thumbs/39/77/hearts,love,winter,loveart,fell,form,where,-3977c5433aca974fb6017fba8cbf1ac8_h.jpg

Na závěr něco o mém tajném snu, resp. jak bych chtěla strávit konec letošního roku. Všude bílý sníh. Zasněžená krajina. Romantická horská chata či penzion. Jen my dva sami pozorujíce padající vločky, chumlajíce se pod peřinu. Novoroční polibek, přípitek a procházka ... Aspoň v noci by se mi o tom mohlo zdát :)

Absurdnosti a zhlédnuté filmy za poslední měsíc

Poslední dobou se setkávám se samými absurdnostmi. 

Absurdnost číslo 1: Využila jsem práva půjčit si knihu z jakékoliv fakultní knihovny naší univerzity. Tu, kterou jsem potřebovala, měli na právnické fakultě. Mimochodem prostředí tam se mi vůbec nezamlouvá (:-P). Na informacích mi poradili, kde mám svou knížku hledat a dodali, že si mám kabát odložit do skříňky. U obslužného pultu mi knihovnice vrazila do ruky leták s nějakým knihovním řádem a řekla : "Příště si sundejte kabát, ano?" Měla jsem chuť zeptat se proč jako, ale nechtěla jsem se chovat, jak malé dítě, tak jsem odpověděla : "Hmm." Doteď to nechápu. Kde je má svoboda? Co když je mi zima? (Běžně ve škole sedím při přednášce v kabátě :-D) Co když jsem se sem stavila jenom na minutku a spěchám? S takovouto povinností jsem se ještě v žádné knihovně nesetkala. 

Absurdnost číslo 2: Protože jsem vstávala hodně brzo, byla jsem na odpolední přednášce už pěkně ospalá. Dostala jsem chuť na kafe. Cappuccino prej není kafe, tak tedy na nápoj z automatu. Normálně jsem nasedla do šaliny (Přestala jsem používat pojmenování "tramvaj", abych byla konformní ;), že si ho během čtvrthodinky cesty vychutnám. Jenže se objevila paní s odznakem = revizorka a já jsem, jakožto inteligentní žena, jak mě označila, dostala na výběr ze tří možností - zaplatit na místě pokutu 700 Kč, vystoupit si s tou kávou ven, nebo ji okamžitě vypít. Protože jsem chtěla být s plnou peněženkou brzy doma, vůbec jsem si to kafe nemohla vychutnat, ale probuzená jsem byla pořádně, to jo.

Absurdnost číslo 3: Máme tady tak blbě zavedený integrovaný dopravní systém, že když jedu za panem Ideálním, musím jet vlakem buď 400 metrů načerno, nebo kvůli nim zaplatit v horším případě 10 korun, v lepším 3 koruny navíc. Párkrát jsem to neřešila, průvodčím nedošlo, že se na necelý půlkilometr stávám černým pasažérem (:-D). Až naposledy přišla revizorka. Samozřejmě to zjistila, pokutu mi naštěstí nedala. Bylo by hodně zajímavé, kdybych kvůli blbým 400 metrům zaplatila tisícikorunovou (?) pokutu, že?

Na závěr něco z kultury. Včera jsem podruhé viděla Kajínka. Hodně mě ten film zaujal, má něco do sebe. Donutil mě přemýšlet ... A možná by mě bavilo dělat advokátku, jenže to by na právnické fakultě nesmělo být nesympatické prostředí a nesvoboda v knihovně (:-P) Ale na předtermín zkoušky ze Základů práva už přihlášená jsem, to si nemyslete :) Příští semestr chci ještě absolvovat Sociální právo.

S panem Ideálním jsem se zúčastnila jediného promítání filmu The PHD Movie v České republice. Film vtipně pojednával o studentech doktorského studia. Smála jsem se téměř celou dobu, i když si myslím, že některé části by pro mě byly ještě vtipnější, kdyby se mě tato problematika plně týkala. Co jsem si z toho odnesla? Nechodit na doktorské studium! ;) A myslím, že jsem v tom sále byla asi nejmladší. Ve filmu by mnou obyčejnou prvačkou z bakalářského pořádně opovrhli (:-D).

V kině jsme byli na filmu Johny English se vrací. Na akčňák bych se asi sama nepodívala, ale když byl spojený s humorem, líbilo se mi to. U minimálně dvou scén jsme skoro brečeli smíchy a nešlo se přestat smát. Škoda, že nemůžu víc spoilovat.

Poslední film, který zmíním, je Milionář z chatrče. Kupodivu si vzpomínám, o čem byl ;) S ním budu mít spojenou tu výjimečnou atmosféru při jeho sledování (v objetí pana Ideálního :-).

"Má hezký boty."

Pořídila jsem si nové zimní boty. V obchodě mě okamžitě trkly do oka, strašně se mi líbí. Že neklapou, jsem zjistila až doma, což většinou bývá moje podmínka, když si kupuju boty, ale těmhle to klidně odpustím :-) Jsem v nich vyšší než pan Ideální, ale to se taky přežije (6,5 centimetrový podpatek). Je to jenom na přechodnou dobu, jak říká.

Nový červený kabát mi už pochválili čtyři lidé, i ti, od nichž bych to teda nečekala. (Vůbec se nevychloubám :-P) Prej je to kus oblečení, za kterým se každý kluk musí otočit, tak nevím, jestli to nebude panu Ideálnímu vadit. Avšak ty boty pořád nikdo. Až jsem v nich šla včera večer domů kolem partičky nějakých individuí, jeden z nich prohlásil : "Má hezký boty." Jsem spokojená, že si aspoň někdo všiml (:-D).

Ale neptejte se, kde jsem je koupila, ano? (:-P)

Trošku krkolomný a nepřirozený postoj, aby boty byly vidět z různých úhlů.

Když mi byly tři roky ...

A uplynul další rok. Už jsou to celkem tedy tři roky, co na internet dobrovolně vystavuju sama sebe prostřednictvím písmenek, nepočítám-li ještě půlrok navíc, kdy jsem se v blogování chovala hodně dětinsky ... Nemá cenu tady rozepisovat, co se za ten rok událo, k tomu tak trochu může posloužit minulý článek. Možná jen, že jsem už opravdu vyrostla z častého stěhování blogu na jinou adresu (zde mi to plně vyhovuje), z přílišného přidávání nových článků, protože buď nemám vůbec čas, nebo myšlenku, nebo náladu (momentálně něco napíšu tak jednou za deset dní). Tím pádem jsem občas docela překvapená z na mé poměry vysoké návštěvnosti, když povětšinou ani nikomu nic nekomentuju. Ale ostatní blogy čtu, ne že ne. Jsem ráda za menší komunitu (chtěla jsem napsat "rodinu" :), která kolem mého blogu existuje. Děkuju za komentáře :) 

Kdysi jsem si řekla, že bylo hezké, každý rok v tuto dobu zveřejnit svoje fotky, kde jsem zase o dvanáct měsíců starší, tak berte, že tento článek píšu jenom kvůli nim. 

Když mi byly tři roky ...

Baretka a její narozeninový dort se třemi svíčkami.

Vidíte? Už ve třech letech jsem ulítávala na kloboucích :)

Konečně máme doma i skener. Je poznat, že jsou fotky oskenované?

Hudba evokuje vzpomínky

Dnes budu psát o obrovském klišé. Hudba jsou vzpomínky. Mám v mobilu několik písniček, které když slyším, úplně se mi vybaví atmosféra, pocity, události doby, kdy jsem je poslouchala, kdy se mi hrozně líbily, kdy jsem si je třeba i nastavila jako vyzvánění budíku. Ale prostě patří jenom k tomu období a já je teď už moc poslouchat nechci třeba kvůli těm vzpomínkám, ke kterým se v některých případech už příliš vracet nechci.

Malá ochutnávka za poslední rok, kdybych je třeba někdy nedopatřením zapomněla (:-D):

1) David Deyl - Akorát [Podzim 2010 - Ve slabé chvilce jsem zrušila svůj bývalý blog. Dobře jsem udělala. Byla jsem platonicky zamilovaná do člověka, kterého jsem v životě neviděla a nechci vidět. Nechápu, co mě na něm tak bralo. Vybaví se mi i Gaudeamus, kterého jsem se vůbec neúčastnila. Ale David Deyl tam měl koncert, na který jsem chtěla jít, kvůli roznášení letáků to bohužel padlo.]

2) Verona - Ztracená bloudím [Jarní prázdniny 2011 - Že bych vypracovávala maturitní otázky do češtiny?]

3) Bryan Adams - Everything I Do It For You [Květen - červen 2011 - Asi jsem už měla po ústní části maturity, možná před, možná po písemné maturitě státní části. Anglicky konverzující spolužák totiž jel na koncert Bryana Adamse a mně se jeho hudba taky zalíbila :)] 

4) Elán - Ak nie si moja [Červen 2011 - Kompletně jsem měla po všech písemných maturitních testech a začaly mi tolik očekávané dlouhé letní prázdniny. V knihovně jsem si půjčila knížku 1984, kterou jsem nikdy nedočetla. Pak jsem se dozvěděla jednu zprávu, jenž ukončila éru započatou v prvním bodě, osvobodila mě a nepřímo mi postupně změnila život k lepšímu :-) Tehdy jsem ráda poslouchala od Elánu ještě např. Voda, co ma drží nad vodou a Jedenaste prikazanie.]

5) Kristína - Hotel Mama [Červen 2011 - Předávání maturitního vysvědčení a moje krátké působení na Badoo. Celkově se mi líbily (i ještě pořád líbí) vlastně všechny písničky od Kristíny, namátkově např. Stonka, Tajná láska, Pri oltári, V sieti t´a mám ...]

6) Eric Clapton - Tears In Heaven [Červenec - září 2011 - A to jsem už znala pana Ideálního. On mě k této písničce přivedl. Mám ji spojenou s ním, s námi :) Paralelně také Always od Bon Jovi.]

7) Casting Crowns - Does Anybody Hear Her [Podzim 2011 - Tuhle písničku mám už nějakou tu dobu nastavenou jako vyzvánění budíku, takže se s ní budím každý den. Vždycky mám takový zvláštní pocit. Motýlci v břiše? Kdoví? :)]

Pesimismus

Přemýšlím, jaká asi můžu být, když žiju v rodině se samými pesimisty? Babička je pro mě odstrašující příklad snad ve všech ohledech. Za každou cenu se vyhýbejte dvougeneračnímu bydlení, opravdu to nebude dělat dobrotu. Já jsem vždycky tak ráda, když můžu z baráku někam vypadnout. Venku (třeba i ve škole) se cítím v pohodě, než většinou dorazím domů. Jak by někdo dokázal vydržet žít v domácnosti s člověkem, který neustále na všem vidí jenom to špatné, nadává, nikdy nikoho za nic nepochválí a neřekne nic pozitivního, všechno mu vadí, hledá si záminky pro hádky, posměšky, nerozumí legraci, všechno si bere osobně ...? K tomu ještě pubertální bratr, který absolutně není vychovaný a nenechá svou starší sestřičku chvíli na pokoji. Schválně vypíná internet, nepoklízí si po sobě svoje věci a když člověk uklidí, přijde a vše okamžitě vrátí do původní podoby, vadí mu každá maličkost, řve, babičku považuje za svého vrstevníka ... Tohle všechno (nejen) mně musí zákonitě snižovat sebevědomí a kazit náladu.

Úplně mě fascinuje, jak vůbec nedokážu odhadnout reakci svých rodičů na určité záležitosti. Vždy trefím přesný opak. Vzpomínám si třeba, že celkem riskovala a nikomu neřekla, že jdu na první schůzku s panem Ideálním, protože jsem se prostě bála, že mi to budou vymlouvat, budou mě za to odsuzovat, nebudou mě chtít nikam pustit a budou se o mě strašně bát. Když jsem vyšla s pravdou ven, vzali to úplně v pohodě, pochopili mě a dokonce i podporovali, žádné z výše zmíněných reakcí jsem se nedočkala. Nebo jsem se dlouho před taťkou snažila utajit, že jsem byla navštívit pana Ideálního u něho doma. Nechtěla jsem znovu poslouchat jeho "kázání" a osobní zkušenosti. Když se to provalilo, myslíte, že jsem musela nějaký monolog přetrpět? :-) A v neposlední řadě můj neúspěch s první sociologickou esejí. Vrátili mi ji jako nedostačující k přepracování. (Zamyslela jsem se, jestli na ten obor vůbec mám, ale nevzdám se.) Čekala jsem reakci typu : "Vidíš, neměla jsi chodit na tak těžký a v podstatě zbytečný obor, když ho stejně nezvládáš ..." A při té myšlence mi bylo ještě hůř. Potřebovala jsem spíše nějakou podporu a povzbuzení, že začátky jsou vždycky těžké a napodruhé už to snad dopadne líp. Dočkala jsem se :-)) Tak snad jo.

O "hollywoodských" typech, sebevědomí a pubertě

Sociologové na Facebooku se zbláznili z první eseje, kterou jsme museli odevzdat (proto jsem neměla vůbec čas psát něco jiného :-P), jinak si nedokážu vysvětlit jejich chování v naší prvácké naštěstí veřejnosti uzavřené skupině (:-D). Já bych se ale raději zaměřila na něco trochu jiného - jak ten internet hrozně zkresluje naše představy. Člověk by si myslel, že lidé ve facebookové skupině nejaktivnější, nejdůvtipnější ... jsou největší kingové, kteří všechno znají, všechno dokonale zvládají a ještě k tomu vypadají přesně tak dokonale, jak ukazuje jejich profilová fotka. Jenže když je uvidíte v reálu, zjistíte, že "hollywoodské" typy rozhodně nejsou. Když mají referát, slyšíte, že vlastně ani skoro neumí mluvit. Neříkám, že já umím, můj poslední referát z celého semináře bude taková třešnička na dortu, jen mě to celkem překvapilo. Já do naší skupiny taky někdy něco napíšu či olajkuju a nevím, jestli bych se stejně zvládla zachovat i ve skutečnosti. Studovat dvouobor fakt není z jistých hledisek sranda, člověk se musí začlenit do dvou odlišných kolektivů (protnutí obou množin je zcela zanedbatelné). Smůla, že kvůli absenci nějakého seznamováku na veřejné politice jsem se tam s nikým blíže neseznámila. Ti lidé mi přijdou úplně jiní než na sociologii, takoví typičtí sociální pracovníci (:-D). Ale nelituju svého rozhodnutí právě pro tuto kombinaci oborů. Mezinárodní vztahy, matematika nebo ekonomie by mě nebavily a asi bych to i moc nezvládala, když slyším ohlasy ostatních. 

Zdroj:http://sickfacebook.com/images/facebook-teenagers.JPG

A víte, že můžete někomu snížit sebevědomí bez jediného slova, gesta či pohledu? Potkávám ve škole jednu holku, chodí do prvního semestru prezenčního studia, což je dost důležité. Nevím přesně, kolik jí může být let, o moc víc než mně zřejmě ne. Podle jejího vzhledu (při těle, zamračená, oblečení, které se k sobě barevně příliš nehodí, tričko až ke krku bez jakéhokoliv výstřihu, navíc tichá a neprůbojná ...) bych jí hádala tak 45 - 50 let. Je ode mě hrozně škaredý, že ji tady tak řeším, ale vždycky když ji spatřím, sebevědomí se mi opravdu sníží a já si říkám, co když vypadám nebo jsem někdy vypadala jako ona? Stydím se za svoje akné, které se mi nehorázně zhoršilo, nic nepomáhá. ... Tělesný vzhled je důležitý, jedinci fyzicky odlišní vždycky budou znevýhodnění bez ohledu na svoje schopnosti, znalosti a dovednosti, nepokoušejte se mi tvrdit opak a raději si to ověřte v Baumanovi :-P 

Puberta je opravdu podle mého názoru pozorovatele jedna z nejhorších částí lidského života. 16 - 17 let je fakt krizových. Jsem strašně ráda, že jsem to období, kdy se z holek stávají děvky a alkoholičky nebo alespoň utíkají z domu ke své partě, protože nesnáší své rodiče, nějak přeskočila. Doufám, že se mi to někdy nevrátí. Na druhou stranu jako nejhezčí shledávám dobu, kdy je člověk zamilovaný :-) 

Bezprostřední myšlenky

Bezprostřední pocity ze včerejška napsané narychlo bez možnosti příliš se soustředit. 

"Za ¾ hodiny mi začíná seminář, myslíte, že tento článek stihnu dopsat? Mám dvouhodinovou pauzu a nudím se. Říkala jsem si, že to uběhne rychle, však známe s panem Ideálním :) A ono ne. Poslední dobou se mi zdá, že všechno trvá tak hrozně dlouho v porovnání s našimi schůzkami (:-D). Byla jsem v knihovně číst si povinnou četbu o tom, jak mám myslet sociologicky. Pak jsem dostala hlad, tudíž jsem si šla koupit něco menšího k snědku. Sušenky. Zpátky jsem se však už vrátit nemohla, protože bych se tam s chroupáním v tichu a rušením ostatních asi cítila celkem trapně. Tak křoupám tady … á poslední sušenka. Moje stravovací návyky jsou příšerné. Samá bageta, samá pizza, samé těstoviny ... Potom raději dlouho nic nejím, protože se bojím, že hrozně ztloustnu. Do menzy nechodím, poněvadž to prostě nestíhám. Ranní noviny ještě pořád roznáším a chci tak činit i nadále. Dělám to totiž hlavně kvůli své kondičce, která by jinak díky absenci těláku byla téměř nulová. Změřila jsem si, že každé ráno ujdu 6,5 km. A od jisté doby vstávám na šestou hodinu, tedy kolem 5:45. Není to tak hrozné, že? Štve mě, že s sebou do školy tahám tenhle těžkej notebook, štve mě, že je venku taková zima a prší, štve mě, že tu nejsou šatny a já musím všechny svoje svetry a bundy nosit všude s sebou. Nepraktické. Ale jinak nemám tak špatnou náladu, jak se může zdát :-)"

Zdroj:http://thecorpus.files.wordpress.com/2011/05/universeandman.jpg

Samozřejmě jsem to nestihla dopsat, což bylo celkem jasné. Přišla slečna V. (lepší pojmenování pro ni by nebylo?), která se se mnou chce strašně kamarádit. Nevadí mi to, jsem ráda, ale na něco takového nejsem vůbec zvyklá. Zažila jsem to někdy? Myslím, že leda od lidí, kteří byli až moc vlezlí a nesympatičtí. Za tu dobu mi dvakrát stačila vyjádřit obdiv, jak jsem aktivní (:-D). Já? Nikdy, akorát jsem nedopatřením přečetla tři kapitoly jedné odborné sociologické knížky místo jediné povinné a každé ráno vstávám za tmy. A úplně jsem se nepoznávala, jak mi ta pusa jede, že jsem ji ani málem nepustila ke slovu, fakt. Jinak mě dostala moje "aktivita" na onom semináři. Na hodně otázek bych znala odpověď, jenže než jsem se odhodlala je vyslovit, už to někdo udělal za mě. Celkem paradox oproti předchozímu tvrzení, že? (:-D) Pak z té hodiny má ale člověk docela špatnej pocit. 

Ještě z trochu jiného soudku, abyste se tolik nenudili. Kluci si opravdu oblečení nevšímají, takže je mi vlastně k ničemu, že si na každou schůzku s panem Ideálním snažím na sebe brát jiný kousek ze svého skromného šatníku. Dobře, asi nemám zase tak málo oblečení, jak občas s oblibou říkám. Sociologická otázka: Proč se tak strojíme, když chlapům je to ve své podstatě jedno? A druhá sociologická otázka: Proč ženy kladou takový důraz na velikost svých prsou, když většina mužů jsou dolňáci? ... O takových věcech jsem dříve vůbec nepřemýšlela (:-D).

Netěšte se!

... že budu psát častěji (:-P). Pokud o mě měl někdo strach, že jsem nepřežila tu sociologickou chlastačku, na kterou jsem se tak netěšila, můžu vás uklidnit, že jsem se v pořádku před více než týdnem vrátila. Dokonce se pochlubím, že jsem nevypila ani kapku alkoholu (i bez něj jsem tam dokázala téměř dvě hodiny v kuse skákat a tancovat na koncertě jedné začínající rockové kapely;) a seznámila se se skvělými holkami, budoucími socioložkami. Vzhledem k tomu, jaký problém mi seznamování dělá, je to velký úspěch, že? Ne, že bych neměla čas sem psát jenom kvůli škole, ale prostě tak celkově jsem pořád něčím zaneprázdněná, někde pryč nebo se mi nechce (:-D). Ale vymyslela jsem svou novou teorii, tedy zjistila jsem, proč člověk bývá zklamaný, když se na něco hrozně moc těší a naopak. Při těšení si tu určitou věc, událost, člověka podvědomě zidealizujete. A až nastane tvrdé střetnutí s realitou, musíte být jednoznačně zklamáni, protože nic ideálního neexistuje. Když se nějaké skutečnosti bojíte (opak těšení?), třeba jen podvědomě si ji ve své mysli vykreslíte v těch nejčernějších barvách. Jenže nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Tím pádem jste mile potěšeni, jak to nakonec všechno dobře dopadlo. Tak se snažím na nic netěšit, ale občas to bývá těžké :)

Napsala jsem svou první anotaci, o sociologické imaginaci. Vůbec netuším, jestli jsem to provedla správně nebo úplně špatně, ale nakonec to čtení a psaní nebylo tak hrozně těžké, jak jsem se bála (Vidíte? ;). Nedokážu ale pochopit, jak jsem mohla vymyslet něco tak odbornýho (:-D). Pomalu mi začíná docházet, že vysoká škola je vlastně ten nejvyšší level, to už je věda a nikdo nemůže čekat, že by nějaký vědní obor byl lehký, všechny jsou těžké. Až dopíšu tento článek, chystám se třeba na přednášku od Legendy naší katedry. Jméno tohoto docenta se zde skloňuje ve všech pádech. Většina (a já patřím mezi ně) nechápe jeho myšlenkové pochody. Doufám, že dneska už tam fakt nebude skoro nikdo, abych si konečně mohla sobecky zabrat jednu elektrickou zásuvku pro svůj notebook (Budu ho mít nabitý z domu, tak nic :-D). Celkově mi na naší fakultě vadí ta sobeckost. Zásuvek v učebnách je žalostně málo a když se někomu podaří ji ukořistit, nechá si tam zapojený svůj noťásek klidně pět hodin. Pochybuju, že to tak dlouho potřebuje. Další negativum je ta obrovská masa studentů. Bylo nám vysvětleno, že čím více studentů, tím více peněz. Dobře, beru, ale je potřeba zajistit i odpovídající množství učebních materiálů. Narážím na nedostatek knížek ve fakultní knihovně. Nemá cenu tam cokoli hledat pro absenční půjčení. Ještě, že existuje poslední záchrana v podobě serveru Ulož.to, ale chudáci naše lesy, je mi jich líto.

Zdroj:http://fc05.deviantart.net/fs15/i/2009/134/5/2/Love_by_ahermin.jpg

I ženy mají své dny. Prostě jednou za čas mám den, kdy se mi chce jen tak pro nic za nic brečet a rozhodí mě každá maličkost, jenže on to nikdo nedokáže pochopit a místo, aby mi metaforicky přinesl růži, jak je to krásně napsáno v jedné knížce, naváží se do mě ještě více, dělá si ze mě srandu, nadává a řve na mě ...

První věta tohoto odstavce mi připomíná, že jsme byli s panem Ideálním v kině. Na Aloisi Nebelovi. Musím se trochu zastydět, protože jsem se jaksi nedokázala vůbec soustředit ;) Tudíž prakticky nevím, o čem ten film byl, ale byl příliš krátký :-)). Po přečtení některých komentářů k němu zjišťuji, že téměř ani žádný děj nemá, aspoň že tak (:-D).

Co považujete za větší romantiku? Tančení v krásně křupajícím podzimním listí a šeptání, když jste u sebe tak blízko, při západu slunce? Nebo objímání, tisknutí se k sobě a opět šeptání, když všude kolem poskakují či poletují desítky bažantů? ... :-) (Tohle vyjadřování mi nikdy příliš nešlo.) Kéž by byly pořád prázdniny. I když chození do školy mi nevadí, jenom by nemuselo být moc povinností, abychom měli spoustu volného času :)

Sama v davu aneb nebuďme otroky času

Víceméně mám za sebou první týden na vysoké škole, kromě dvou předmětů, které začínají až po víkendu. Pocity? Asi rozporuplné. První přednáška ze sociologie byl docela šok. Největší přednáškový sál s kapacitou 200 lidí zcela zaplněný a někteří ještě museli stát. Přednášku jsem nějak zvlášť nepobírala od docenta se zvláštním cizojazyčným jménem, ale zato jsem na rozdíl od jiných vydržela celou dobu dávat pozor a dokonce si i dělat poznámky (!), které ovšem nedávají smysl (:-D). Zapřemýšlela jsem však, zda jsem si vůbec vybrala ten pravý obor ke svému studiu. Záhy jsem se dozvěděla, že podobné dojmy z přednášky má valná většina, takže příště bude určitě vylidněno. Ale stejně nechápu, co je tohle za móresy nechodit na přednášky? Vždyť na základní a střední škole nic takového neexistovalo a ve škole jsme trávili skoro všechen svůj čas na rozdíl od vysoké.

Prvotní dojem je takový, že mě zřejmě v prvním semestru budou o trošku více bavit předměty z veřejné politiky. Paradox. Po prvním týdnu říkám, že jsem ráda, že jsem si tento obor vybrala. A příště si musím zvolit i nějaké povinně - volitelné sociologické předměty, které jsou rozhodně zajímavější, než ty povinné. Statistika nuda je? Kdepak! Statistika v podání našeho přednášejícího je pěkná sranda, fakt. I když nevím, kolik nás toho naučí, ale rozhodně "nebudeme otroky času". Kdyby někdo přišel na to, jak se vymanit z otroctví času, dejte mu vědět (:-D). A práce v programu na zpracovávání výsledků dotazníků "je sice k zbláznění", ale celkem mě baví. Neměla bych si tak brzy vytvářet ukvapené názory, že? (:-D)

Jsem hrozně ráda, že jsem byla na tom seznamováku. Pár lidí na fakultě a oborech teď znám. Aspoň se s nimi pozdravím či na přednášce přisednu. Nedokážu si totiž představit, že bych jen tak k někomu přišla a hned bychom byli málem nejlepší kamarádi. Stejně se tam ale cítím sama v davu (Vím, je to na vysoké škole všeobecný problém, zvláště ze začátku.). Asi mě nepochopíte, však to od vás ani nežádám, já ale na druhou stranu ani nemám potřebu se tam s někým kamarádit, někoho si pouštět blíž k tělu. Vím, jak je to těžký a zdlouhavý proces a prostě se mi nechce. Moc nad tím přemýšlím. Jsem jiná než oni, např. nechci být neustále naložená v lihu ... O víkendu ale jedu na sociologickou chlastačku, tak možná bude u mě v tomto ohledu proveden brainwashing (:-D).

A hrozně mi vadí, jak existuje jen těch několik desítek typů lidí, které se neustále opakují. Už dříve jsem se o tomto problému zmiňovala. Já pak mám k tomu určitému novému člověku již vytvořené předsudky, protože jeho "dvojníka" už znám déle a vím, co je zač. Jenže to tak úplně nemusí být pravda, že? Je to zvláštní, mám tento smysl jenom já nebo i ostatní lidé?

Už abych se začala věnovat četbě stovek stran odborné literatury, ze které máme na nejbližší dobu zadané anotace na vypracování. 

První školní den trávím doma

Venku prší a já už bych teď teoreticky měla po své první vysokoškolské přednášce, jenže jsem stále ve svém rodném městě. Výuka mi začíná až zítra. Zjistila jsem, že do školy budu chodit opravdu jenom zřídkakdy. Připadám si jako na kombinovaném studiu. Budu ji navštěvovat jenom dva dny v týdnu, jednou měsíčně se k tomu přidají pondělní Základy ekonomie. Jinak samé domácí samostudium. Když jsem viděla ty učební materiály, které už máme v některých předmětech k dispozici, okamžitě jsem dostala nutkání si je začít pročítat nebo alespoň částečně vytisknout. Po dopsání tohoto článku se na to vrhnu ;) Snad mě můj dvouobor bude alespoň bavit, ale nevím, co jiného by mě mělo bavit, když už ne tohle. Již teď se začínám bát všech těch seminárek a zkoušek ...

Ale víte co? Jsem ráda, že mi škola nezačíná až v říjnu jako někomu. Já bych se doma zbláznila, fakt. Poslední dny jsem nedělala prakticky nic, počítač jediná zábava. Jenže co tam? Vyhledávače mi akorát pomáhají v tedování. Jo, viděla jsem první sezónu seriálu Jak jsem poznal vaši matku. Říkám, že hodnocení 89% je přeceněné, Přátelé jsou na tom, co se týče vtipu, podle mého názoru mnohem lépe. Avšak zase tak špatné to taky není. Celkem jsem si oblíbila dvojici Marshall - Lilly a pak Barneyho. Zbylí dva Ted a Robin mi příliš sympatičtí nepřijdou. Po zhlédnutí posledního dílu jsem ale dostala hrozně špatnou náladu a už ani nemám chuť pokračovat ve sledování dalších sezón. Zjišťuji, že jsem asi hodně psychicky labilní, protože moje myšlenky dokáže ovlivnit blbej HIMYM nebo třeba Zpovědnice.cz. Nesmím tam chodit, nesmím, protože pak akorát hledám problémy, kde nejsou. Navštěvování té stránky je vzhledem k velmi časté aktualizaci hrozně návykové a mně občas nepomáhá ani blokování, chtělo by to ban (:-D). Asi strašně rychle podléhám závislostem, takže mi nikdy žádnou "drogu" nenabízejte, ano? (:-D) Doufám, že během semestru nebudu mít na blbiny čas.

Nikdy nikomu nelezte byť neúmyslně do soukromí, sladká nevědomost, mohli byste o tom člověku ztratit iluze. Neměla jsem omylem klikat na tlačítko Historie a ani se omylem podívat do nesprávné kapsy "cizího" batohu.

Zdroj:http://static.desktopnexus.com/thumbnails/699842-bigthumbnail.jpg

Nejkrásnější chvíle jsou samozřejmě ve společnosti pana Ideálního (pozn. přejmenovala jsem pana Abstinenta). Tehdy nemyslím na nic negativního, nemám žádné pochybnosti. Chtěla bych, aby se zastavil čas a my se nemuseli rozloučit, aby se nikdy nic nepokazilo a všechno časem nevyprchalo. Je úžasné, kolik je v naší moravské metropoli romantických zelených zákoutí a parků, že? :) Chci, aby bylo pořád léto nebo alespoň počasí podobné tomu včerejšímu, protože momentálně je naším největším nepřítelem zima, když ovšem pominu dotěrného pána, který nemůže nechat zamilovanému párečku trošku toho soukromí. Jasně, chápu, sluníčko svítí jenom na to jedno místo. Tak mi raději půjdeme mrznout, jinam.

P.S. Momentálně čtu Romanci u moře od Jane Austenové. Shodou okolností je tato knížka hodnocena stejně jako výše zmíněné seriály. Potřebuji prostě na chvíli uniknout z této zkažené společnosti (Myslíte, že vědu o ní dokážu vystudovat?) někam do minulosti. Během semestru na mě pak bude čekat jen hromada odborné literatury. 

Žhavé novinky

I. Nějak se všichni poslední dobou párují, tedy alespoň Facebook to tvrdí. Dokonce jedna moje o tři roky starší kolegyně z volební komise do toho praštila a vdala se. Já jsem zatím jenom ve vztahu :-) Dvaceti procentům mých facebookových přátel se to líbí, přitom pana Abstinenta (Tuhle jsem přemýšlela, že jsem ho raději měla nazvat panem Ideálním ;) nezná nikdo. Co víc psát? Ani nevím, ale pokusím se pro vás sesmolit pár dalších bodů.

II. Víc jak čtrnáct dní mám nastavený nový design. Obrázek v záhlaví pochází z filmu Jana Eyrová. Hrozně se mi líbí, nevíte proč? :) A dostala jsem chuť přečíst si nějaký anglický román z 19. století. Dneska si zajdu do knihovny. Účastníky zájezdu jsem už dočetla. Musím říct, že to nebylo nic převratného, film se mi asi líbil víc. Scéna s Budějovičáky v úvodu a v závěru mi přišla (možná na dnešní dobu?) příliš absurdní.

III. Do delší době jsem zase chytla tu smrtelnou mužskou nemoc na sedm. Rýmičku. Vůbec nevím kde, jak, kdy. Dneska je mi ale líp, už mě nebolí nosní dutina, ani hlava.

IV. Ex-spolužáci z gymplu naplánovali slučák. Prostřednictvím Facebooku málem člověka vydírají, když to nastaví jako událost, na kterou pozvou výhradně lidi z naší třídy. "Zúčastníš se - nezúčastníš se?" Místo "Nech se překvapit!" Polovina z nich se ještě nevyjádřila, včetně mě. S vybranými lidmi bych se sešla, není problém, ale se všemi? Nechce se mi, navíc mám naplánovaný příjemnější program než nějaké chlastání ;)

V. V pondělí jdu na svou první vysokoškolskou přednášku. Celkově jsem tak nějak nabyla subjektivního dojmu, že díky velmi nízkému percentilu pro přijetí třeba na jednooborovou sociologii, se tam budou vyskytovat samé "blondýnky". A řekla bych, že ze skoro každého druhého na té fakultě bude žurnalista. Naštěstí těch se stejnou kombinací oborů jako mám já, je tam tak pět. Nerada chodím s davem.

VI. Zdá se mi, že už pomalu přestávám umět něco kloudného napsat (:-D).

Vysokoškolská seznamovací akce

Neznalý člověk by si myslel, že na něco jako seznamovací pobyty pro prváky se na vysoké škole už nehraje, ale opak je pravdou. Já ten seznamovák mám již za sebou. Trval dva dny.

Víceméně fatální byl už samotný příchod na místo určení, tedy do atria fakulty. Nikoho jsem tam neznala, takže bylo důležité si vybrat lidi, ke kterým se přidružím. Nutno podotknout, že většina se navzájem viděla poprvé v životě, o to bylo spřátelování jednodušší. Tuto první fázi ještě tak docela zvládám na rozdíl od dalších. Ani jsem to moc neřešila a sedla si k holkám, které měly u stolu poslední volné místo. Konverzace mezi námi byla trošku rozpačitá a navíc s ani jednou z nich jsem neměla společný žádný obor. Všimla jsem si jedné holky, takový ten typ, co je ráda středem zájmu. Hned se kolem ní vytvořil hlouček lidí. Vzpomněla jsem si, že zřejmě chodila do stejného přípravného kurzu jako já. Takže práva nevyšly? Co si budeme povídat, neměla jsem ji moc ráda.

Ale to už dorazili i lektoři, chápejte cca. o dva roky starší spolužáci. Vyrazili jsme do parku hrát různé seznamovací hry. Moc dobře si vzpomínám na začátek prváku na gymplu, opravdu jsem si je "užívala". Jenže teď jsem zase o čtyři roky starší a mám to hlavě o něco víc srovnané. Třeba už vím, že můj nejoblíbenější alkohol je mojito. Jo, měli jsme tvořit skupinky podle věcí, které máme společné. Můj obdiv patří slečně, která se nebála přiznat v dnešní vožralecké společnosti, že je abstinentka. Byla bohužel jen jedna.

Pokud si dobře vzpomínám, následně jsme se opět přesunuli do budovy fakulty, kde jsme ztvrdli na několik hodin. Lektoři se nám snažili podat užitečné informace o studiu a ISu. Bylo to důležité, místy i zajímavé, ale já jsem opravdu měla co dělat, aby mi hlava neklesla na klávesnici, když jsme se zrovna učili vychytávat práci s ISem. Pak nám oznámili, že večer se půjde pařit do klubu a teď máme tříhodinovou pauzu na přípravu  a ubytování na koleji pro ty, kteří jsou z daleka. Já nejsem z daleka, ani zblízka. Nicméně tu kolej jsem zaplacenou neměla. Z toho dne se mi nejvíc vybavuje právě to tříhodinové čekání. Aspoň jsem si ale dala čínské nudle a výbornou malinovou zmrzlinu, mňam!

V klubu jsme se zúčastnili posledního programu, a to předvádění scének. Byla jsem docela ráda, že si naše skupinka vytáhla pantomimu (:-D). Měly jsme to dobře vymyšlené, ale myslím, že to stejně nikdo nepochopil. Nevadí. Vítěznou šňůrku na krk s logem univerzity jsem získala pod záštitou svého mladšího bratra, protože lektoři se nemohli rozhodnout, kdo vyhraje (:-D). Pak se někteří vydali na bar, jiní na taneční parket a já na vlak domů do své postele, ale nestěžuju si. Jeden lektor se prý opil natolik, že nebyl schopen sám dojít domů, tudíž musel využít pomoci čerstvých prváků. Ostuda největší, že v tolika letech ještě nepozná, kdy má dost, být ním, zahrabu se dva metry pod zem! Celkově jsem po prvním dni měla pocit zklamání z tolik vychvalovaného seznamováku. Druhý den to naštěstí napravil.

Zdroj:http://fc04.deviantart.net/fs16/i/2007/157/2/8/Free_Hugs_by_aleka_rock_rose.jpg

Program se skládal ze dvou bloků. Nejprve nám předali svoje bohaté osobní zkušenosti s místními (nejen) alkoholickými zařízeními, kluby ... ale abych jim nekřivdila i dalšími praktickými věcmi. Dozvěděli jsme se toho hodně i o Erasmu. Ve druhé části jsme se rozdělili do skupinek a zahráli si takovou bojovou hru po městě. Byla to zábava :-) Co byste třeba dělali, kdybyste seděli na lavičce a najednou by se k vám s hrozným křikem přiřítily tři holky a začaly objímat strom za vámi? (:-D) To byl jeden z úkolů, čtvrtá z nás to měla všechno točit na kameru (foťák). Představte si, že chlap na lavičce ani neutekl, dokonce se ohlédl až tehdy, když jsme se na ten strom sápaly. Nebo jsme sepsaly petici proti kálení holubů na ulicích a úplně v pohodě našli pět lidí, kteří nám to podepsali. Holkám se moc nechtělo provozovat tzv. free hugs, já bych do toho klidně šla. Jedná se o objímání lidí na ulicích. Já se nezdám, že? (:-D) Nakonec jsme každá objala jednoho a toho stejného cizince a nechaly se vyfotit. Pan Abstinent bude rád, až se to dozví (:-P). Musely jsme hledat a tajně fotit bezdomovce, natáčet reportáž o naší seznamovací akci apod.
Když jdu takhle po naší moravské metropoli s někým z daleka, připadá mi, že tady bydlím. Přitom to není vůbec pravda. Trochu jsem se styděla za svůj špatný orientační smysl a neznalost některých míst. S panem Abstinentem jsme toho zatím zřejmě prošli málo, musíme se polepšit ;)

Závěrečná hra moje očekávání nakonec splnila. Myslím, že jsem si seznamovák i docela užila a hlavně poznala nové lidi. Bohužel tam nebyl nikdo se stejnou kombinací oborů jako mám já. Třeba se s někým z nich ještě někdy potkám (:-D). Ale docela mi vadilo moje asociativní myšlení. Ať jsem se podívala téměř na kohokoli, vždycky mi připomněl svou vizáží, mluvou či chováním někoho známého. Já zastávám názor, že na světě existuje jenom několik typů lidí (teda trochu víc) a ti se pořád opakují. Takže žádný člověk originál neexistuje, nene (:-P). 

Cti otce svého i matku svou, cti mluvu mateřskou.

[: Před víc jak rokem sem při prohlížení babiččina památníku narazila na toto moudro, zalíbilo se mi, tak sem si ho jako Viewegh zapsala do svých poznámek. 

Jak ste si už možná všimli, neska píšu trochu netradiční článek v hranatých závorkách, což znamená, že bych vám ráda přiblížila svou mluvu. Su z jižní Moravy, ale nemluvim vyloženě jenom moravsky, ňáký český slova určitě taky používám. Někdy si říkam, jestli vlastně nežiju na ňákým česko-moravským jazykovým pomezí.  

V pátečních Lidových novinách sem narazila na zajímavý téma. Čeština se stejně jako věčina jazyků vyvíjí, takže asi brzo dojde k jazykové reformě, ke splynutí některých mluvených a psaných slov. Podívejte se dolů na srovnání. Mimochodem ta aplikace na http://syd.korpus.cz je taky hodně zajímavá.

Jazykovědci namítají, že psanej jazyk se bezpodmínečně musí přizpůsobovat tomu mluvenýmu. Jinak by se taky mohlo stát, že by se čeština dočkala stejnýho osudu jako angličtina. Angličani jsou známí svou konzervativností, takže se rozhodli, že psaná podoba jazyka zůstane furt stejná, ale mluvená se přirozeně vyvíjí. Proto v angličtině neexistujou žádný univerzální pravidla výslovnosti. 

Když vidim slovo "abysme", zvedá se mi žaludek a vzpomenu si, co nám po celý ty roky učitelé vtlókali do hlav. Samozdřejmě nepopírám, že běžně to taky říkám, ale (nejen) v psaní jsem konzervativní. Úplně mě zarazilo zaměňování slova "dýl" za "později". Dyť ty dvě slova mají úplně jinej význam. V životě by mě nenapadlo říct třeba větu : "Neska přídu dýl dom." A ani sem, myslim, nikoho nikdy neslyšela, že by to říkal. Asi žiju mezi těma jedenácti procentama lidí. Dále v článku psali, že používání "mně" je úplně zbytečný. Stačí všude psát "mě". Jenže pak ty slova už nevypadají tak hezky. Prohlásila sem, že budu psat furt stejně, ať se mění, co chce ... (:-D) 

Btw. Občas zabrousím na diskuzní fórum mojí univerzity, a když vidím off - topic příspěvky jednoho prof. PhDr. ... CSc., musím se nahlas smát. Místo, aby odpověděl na dotaz, opraví dotyčnýmu pravopisný chyby. Ale chápejte, pokaždý je to tak maximálně jedna, dvě chyby a von vám hned málem radí absolvovat předmět Čeština pro nebohemisty. Naštěstí nemluvim ze své zkušenosti, jinak bych byla asi fakt pořádně vytočená.

Chtělo by to vymyslet nějakej text, kde bych pořádně předvedla, odkaď pocházím. Momentálně se mi vybavuje jedno slovo, který se používá výhradně v Čechách, a který opravdu nesnáším. Je jím slovíčko "ject" místo "jet". Nejvíc mi vadí, že ho používají i televizní moderátoři a herci. 

Fuj, to je hnusnej článek, takhle se fakt vyjadřuju? Připadám si jak největší nevzdělanec a idiot. To je hrozný, ale je možný, že za pár let se takto bude psát úplně běžně. :]

Ve Víru dobrodružství

Někomu do konce prázdnin zbývá už jen pár dní, já mezi tyto nešťastníky naštěstí nepatřím. L. však posledním rokem ano, takže byl nejvyšší čas někam spolu vyrazit. Zamířily jsme na dva dny do okolí Vírské přehrady. Myslím, že jsme toho zajímavého zažily celkem dost, ale zřejmě mám takový pocit jenom já, nebo, to bude pravděpodobnější, neumím poutavě vyprávět, protože se mi zdálo, že jsem svým povídáním nudila i pana Abstinenta, o sourozencích se raději ani nezmiňuji. 

Nejdříve jsme se domluvily, že se ubytujeme v jednom kempu, který vlastní jeden Holanďan, webové stránky jsou psané v holandštině a většinou se sem jezdí ubytovávat právě Holanďané. Češi jsou zde samozřejmě taky vítáni, jen musí ve své vlasti komunikovat v angličtině, němčině nebo v té holandštině ... ale pozor, platí se zde českými korunami (:-D). Člověka hned napadne, jaké by to mohlo být dobrodružství. Nakonec jsme ale raději přespaly v modře omítnuté turistické ubytovně (na fotce budova vpravo s červenou střechou), která nám poskytovala lepší výchozí pozici pro naše pěší výlety a asi i komfort. V ubytovně ticho po pěšině. Že by zde majitelka moc hostů neměla?

No nic, vydaly jsme se i přes padající teplotní rekordy na celodenní výšlap po okolních zříceninách. Cestou jsme úplně omylem zabloudily na jednu nádhernou vyhlídku nad obcí, odkud je také pořízeno dokumentační foto.

Zřícenina Zubštejn je, myslím, i docela známá, ne? Tam se nám líbilo nejvíc, protože je nově zrekonstruovaná a asi i nejlépe zachovalá.

Viděly jsem však i jiné zříceniny jako Pyšolec či Aueršperk.

Vedro bylo příšerné, kopců všude nespočet, L. pomalu docházelo pití a jako naschvál v žádné vesnici, kudy jsme procházely, nic jako obchod nevedli. No co, tak poprosila jedny lidi o trošku vody. Věnovali jí ji dokonce i s malinovou příchutí, jen jsme se trochu bály, co do té flašky ten pán za zavřenými dveřmi tajně přidal (:-D).

I přestože jsme šly ve stopách českých turistů - značkařů, několikrát jsme zabloudily, musely se vracet a bez GPSky bychom už zřejmě ani nikdy nenašly správnou cestu (:-D). Ještě, že ty moderní vymoženosti existují. U Holanďanů jsme se neubytovaly, ale stejně jsme alespoň chtěly vidět, jak to v jejich kempu vypadá. Jenže jak se na ono místo dostat, když podle našich elektronických i papírových map tam žádná cesta nevede? Po dlouhém přemýšlení jsme se rozhodly překonat potok (a nejen jednou). Nohy jsme si namočit nechtěly, takže jsme si musely vyrobit provizorní přemostění z kamenů z lesa a větví. Byla to sranda ... Chvíle napětí, stovky metrů vysoké trávy a dorazily jsme na místo. Holanďané nám nabídli osvěžení ve formě zmrzliny a vychlazené minerálky, někteří si zakonverzovali v angličtině, že? ;) A opravdu jsme zde žádného Čecha nepotkaly.    

Večer přijdeme na ubytovnu, všude zhasnuto a zamčeno. Vypadá to, že jsme v budově s padesáti lůžky a "papírovými" stěnami samy, trochu strašidelné, ne? Naše separé nám však kolem desáté hodiny večerní narušil jakýsi chlap, který měl naneštěstí pokoj hned vedle nás. Dvě dívky a jeden neznámý muž sami přes noc v jednom domě. Všechno dobře dopadlo, akorát první, co jsem ráno zaslechla byl jeho sprostý výkřik fungující jako budíček.

Vypravily jsme si obhlédnout Vírskou přehradu, která slouží jako zdroj pitné vody, tudíž se v ní nedá koupat. Stejně tam bylo nádherně :-)

Posléze nás čekaly 3 km do příšerného kopce v hrozném horku ke karasínské rozhledně. Uf, zvládly jsme to. Cestou se nás naskytly úchvatné pohledy na blízkou i vzdálenou krajinu.

Stín rozhledny při pohledu z jejího vrcholu.

Když jsme se dosytosti pokochaly, L. si ještě odskočila na bufetové WC. Jenže ouha. Paní nesympatické, resp. obsluhující bufet náhle bliklo v hlavě, rychle vše zamčela a utíkala kamsi do neznáma. Ovšem nebohá L. se nacházela uvnitř. Co teď? Vylézt záchodovým okýnkem, nebo počkat, zda se paní za chvíli neuráčí vrátit? Naštěstí se stala skutečností ta druhá možnost, ale stejně takové šoky ... a ani se neomluvila!

Pokračovaly jsme tedy dál až k pěknému kostelíku ve Vítochově.

Závěrečné dobrodružství na nás čekalo, když jsme se v Bystřici nad Pernštejnem snažily dostat z autobusového na 1,5 km vzdálené vlakové nádraží, abychom stihly poslední vlak, který nám ten den jel. Opět bychom bez GPSky mohly leda tak přenocovat na náměstí (:-D). Nedokázaly jsme pochopit, koho napadlo postavit tyto dvě nádraží na opačných koncích města. Nějakého chlapa? (:-P) Nakonec jsme vše ještě s rezervou stihly a v pořádku dorazily domů.

Myslím, že jsme toho za dva dny viděly a zažily spoustu, snad si něco podobného příští prázdniny zase zopakujeme :) 

Steinwandklamm

Opravdu bych měla psát častěji, protože možná i kvůli tomu mi připadá, jako bych o prázdninách nikde nebyla a nic nezažila, přitom to vůbec není pravda. Náhodou jsou toto výjimečné prázdniny. S panem Abstinentem jsem byla už na deseti schůzkách, při čemž každá trvala v průměru tak šest hodin. Nutno podotknout, že od sebe bohužel bydlíme asi 50 km daleko. Kdyby mi s ním nebylo dobře, netrávím v jeho přítomnosti tolik času :-))

Třeba mám výše popsaný pocit kvůli absenci návštěvy nějaké trošičku více vzdálenější oblasti, ani ČR či sousedními státy nepohrdnu.

Včera jsem to napravila. S L. jsme se vydaly na jednodenní zájezd do Rakouska. Navštívili jsme Steinwandklamm alias soutěsku Kamennou stěnu kousek za Vídní. I přestože moje baterky ve foťáku stávkovaly (musím si konečně koupit nové), zvládla jsem díky hodné L. něco málo vyfotit. Ale když třeba vidím téměř profesionální fotky úžasného fotografa pana Abstinenta z našeho posledního výletu u sochy jedné z postav knihy Viléma Mrštíka, kde nám jen tak mimochodem romantiku na klidném místě překazili nějací účastníci zájezdu, ani se mi ty fotky z obyčejného kompaktu nechtějí zveřejňovat. Nesmím však být tak náročná (:-D).

Cesta autobusem ani netrvala nikterak dlouho. Za tři hodiny jsme byli na místě. Průvodkyně nás zabavila povídáním o Rakousku a, nevím zda předem cílenou, příliš okatou reklamou na další zájezdy od jejich cestovní kanceláře, takže jsem se do Účastníků zájezdu po cestě nezačetla, jak jsem plánovala. Kafe nám řidič taky mohl uvařit, ale hnědé podšálky byl příliš velký luxus, tudíž se to muselo pít z těch rozpálenejch kelímků, což se fakticky nedá (:-D).

Nad rakouským nebem se honily dešťové mraky, které se naštěstí během pár hodin protrhaly a pak už celou dobu jenom svítilo sluníčko.

Skály jsme zdolávali díky dlouhým klouzavým kovovým žebříkům, občas i kolmým k zemi a některým působící závratě.

Vylezli jsme na krásnou vyhlídku Hausstein.

Nakonec jsme se dostali až k nádherným vodopádům řeky Pernitz s názvem Myrafälle. 

Tady už mi ovšem baterky definitivně vypověděly službu, takže jsem nemohla vyfotit závěrečný romantický pohled na skály, lesy, jezírko a hospůdku. Fotka od L.

Připadá mi, že jsem od maturity již kompletně všechno zapomněla. Ujistila jsem se, že na tom ale ještě nejsem úplně nejhůř, protože jsem se u stánku se suvenýry německy domluvila a koupila si, co jsem chtěla. Zajímavé je, že když jsem nějaké slovíčko nevěděla hned německy, automaticky bez přemýšlení jsem je na prodávající vypálila anglicky (:-D). Panu Abstinentovi jsem jako dárek jak jinak koupila štamprli s obrázkem vodopádů ;) L. to měla těžší, když se snažila v hospodě získat bottle of still water. Nakonec taky pochodila. Byla o jeden litr vody těžší, avšak o 4 Eura lehčí.

Výlet to byl skutečně nenáročný oproti těm dvěma na Ötscher a Raxalpe, které jsem již před několika lety absolvovala. Tehdy jsme prakticky šli a šli celý den málem bez zastavení. Tuto procházku zvládlo i mimino aneb jeden mladý Rakušan si z recese nasadil plínky, dudlík a vydal se na cestu. Když takového člověka potkáte, fakt nevíte, zda jej máte litovat za jeho postižení a zároveň obdivovat, anebo se smát jeho vtípku.

Naháči

Konečně jsem po necelých čtyřech měsících dočetla prvotinu Slávka Boury s názvem Naháči. Upřímně jsem ráda, že už to mám za sebou (:-D). Myslím, že celkem i právem jsem se styděla na tuto knížku v knihovně nahlas zeptat, když jsem ji nemohla najít. Raději jsem se začala při prohrabávání knižními novinkami více snažit. Mimochodem i na Naháčích byla taková nezávazná cedulka s nápisem "Novinka - vraťte do 14 dnů" - pro mě přímo nadlidský výkon.

Zdroj:http://www.amazonek.cz/obrazky/nahaci-boura-slavek-e162007-full.jpg

Příběh má pojednávat o Facebooku a vztazích na něm. Nevzpomínám si však, že bych to slovíčko Facebook vůbec někde v knize objevila, nepočítám-li titulní stranu. Na internetu vzniká mnoho klubů sdružujících lidi s podobným zaměřením a zájmy. Jako příklad uvedu třeba Klub snílků, jehož členy jsou blogeři, kteří rádi sní. Nevím, do jaké míry mají ponětí o Naháčích, ale částečně se podobají Klubu porozumění z oné knihy. Asi shodou okolností se i zde objevuje členka s přezdívkou Berenika ;) Tito lidé se nikdy osobně neviděli, ale přitom se přes internet znají jako své boty, mají pro sebe pochopení a rozumí si. Jednoho dne se rozhodnou, že je na čase se poznat i naživo. Robert, jeden z nich, pro ně však vymyslí těžko uvěřitelné překvapení. Pozve je k sobě domů, připraví program a vše, co se tam bude odehrávat, bude přenášeno na internet pomocí webových kamer rozmístěných na každém kroku. Logicky tato reality show neskončí nijak dobře. Ke konci se zde objevuje úplně absurdní smrt, které čtenář snad ani nemůže uvěřit, natož se do situace vžít a pak taky jakési zneužití ... Závěr je opravdu nijaký, ani nemůžu říct otevřený. Z postav mi nebyla žádná sympatická, ani podle jména (:-D). Navíc mi bilo do očí značné množství stylistických a občas i pravopisných chyb. A nějak jsem nedokázala přijít na to, jakým způsobem si členové Klubu porozumění postupně pro svou live show získávali tolik diváků. Ke konci tuto amatérskou reality show sledovalo přes dva miliony lidí. Leckterý celovečerní film by jim mohl závidět. Jenže jak se lidi  bez propagace mohli dozvědět, že někde něco takového probíhá? Leda přes ty nezmiňované sociální sítě. Napadá mě otázka - Dívali byste se, jak někde právě teď jančí obyčejná partička kamarádů, kteří se setkali poprvé v životě? Kdybych je neznala, tak by mě to zřejmě ani nijak nelákalo. 

Knížku vám rozhodně k přečtení nedoporučuji. Zaujal mě pouze úvodní text na přebalu knihy, jenž je bohužel pro nalákání čtenářů ten nejdůležitější. Předpokládám správně, že jej napsal někdo jiný?

Raději jsem se opět vrhla na Viewegha, tentokrát čtu Účastníky zájezdu. Musím se pak ještě jednou jinýma očima podívat na film, je můj oblíbený. Posléze se chystám na Lolitu. 1984 jsem vzdala, sci-fi prostě není můj šálek čaje, i když je to škoda.

Kvalita z Penny

Prostě vám musím ukázat jednu fotku.

Ten nápis "Ochutnejte kvalitu z Penny" mi připadá jako obrovský oxymóron nebo rovnou výsměch. Opravdu si člověk může koupit v Penny něco kvalitního? (:-D) Ať každý posoudí sám. Nevím jak jinde, ale u nás si z tohoto supermarketu děláme docela srandu. Ale tak byl pro naše město první, takže bychom k němu měli mít zvláštní citový vztah jako ke všemu, co je první :) 

Na jeden den dalekozraká

Po 3 a 3/4 roce jsem se konečně zase ukázala na očním. Návštěva byla fakt nutná, protože jsem už moc daleko svým ostřížím zrakem nedohlédla. Měli pravdu, když tvrdili, že kolem maturity se mi zrak zase poněkud zhorší. Neudělala jsem však zase tak velkou ostudu, jak jsem se trochu obávala, první největší písmeno jsem bez obtíží přečetla, dokonce i několik spodnějších řádků (:-D). Pak přišlo na řadu měření nitroočního tlaku. Pro mě opět nadlidský výkon. Prostě když víte, že vám do oka fouknou nějakým přístrojem, je skoro nemožné nechat oko otevřené. Nakonec jsem byla ráda, že se to povedlo, aspoň jsem nepůsobila jako úplně největší debil. Podle doktorky se moje oči snaží neustále hrozně zaostřovat, tak mi do nich cosi nakapali, aby tomu nutkání zabránili, a tudíž mi mohli správně určit dioptrie. Takže jsem pak celý den byla citlivá na světlo, hlavně venku jsem nevydržela mít pořádně otevřené oči, měla jsem hodně nepřirozeně rozšířené zorničky a navíc jsem ani ten jeden den neviděla na blízko (na dálku taky nic moc). Musím konstatovat, že dalekozrakost je mnohem horší než krátkozrakost. Pokud člověk špatně vidí na dálku, dá se to dlouhodobě nějak přežít, ale nedovedu si příliš představit, že bych viděla špatně na blízko. Je to  potřeba mnohem více a častěji. Opravdu nezávidím lidem po pětačtyřicítce to věčné nasazování brýlí.

Nakonec jsem se dozvěděla, že se již nacházím na hranici těžké krátkozrakosti. O více než jednu dioptrii mi skla zvýšit nemůžou, protože by to pro mé oči byl obrovský skok. Není však vyloučeno, že bych to třeba i potřebovala. Budu mít kolem pěti dioptrií na každé oko, což jsem si ale mylně myslela, že mám i teď. Zítra si jdu pro nové brýle. 

Od první třídy, kdy jsem začala nosit brýle, jsem vystřídala osmery.
Vlevo nahoře nejstarší, vpravo dole moje momentálně nošené (ve skutečnosti jsou tmavě červené ;). 

Ten stejný den jsem se ještě konečně zašla objednat ke kadeřnici, aby mi něco udělala s vlasy. Vypadalo to, že moc tržeb nemá, protože mě byla ochotná vzít hned. Takže to byl nakonec celkem náročný den. Svoje přerostlé vlasy mám zkrácené a obarvené na takovou světlejší hnědou, skoro až do zrzava, jak mi všichni radili a kterou jsem si ze vzorníku vybrala, aniž bych na ni pořádně viděla (:-D). Vypadá to celkem dobře, ale na můj vkus příliš drahé. Příště si asi zase zajdu někam jinam jako vždy. Svou stálou kadeřnici prostě nemám.

Fotku mám, ale nedám, jen vyvoleným, kteří si zažádají a mají na mě kontakt :-P  

Btw: Nějak se mi poslední dobou nechce na blog psát, čím to?