11. Válka v kuchyni

10. den – 4. 8. 2014 – pondělí 

Dnes jsme s kamarádkou tvořily kitchen team, takže jsme se měly postarat o přípravu snídaně, obědu i večeře, umývání nádobí, uklízení kuchyně atd. Vůbec jsem se na ten den netěšila, resp. jsem se ho obávala, protože já a vaření? (:-D) Chtěly jsme připravit typické české jídlo koprovou omáčku s bramborami, protože knedle se tu samozřejmě sehnat nedají (:-D). 

Nejhorší bylo, že jsme musely spolupracovat s místní ženou, takovou polovedoucí, která však řídila pouze kuchyni. Domluvit se s ní na něčem, co budeme vařit, se zdálo zcela nemožné. Pořád nám tu koprovku chtěla nějak upravovat. Že nejsou na některé suroviny peníze, to bych i chápala. Rozhodla, že to tedy bude koprovka s rybou a bramborami, že musíme udělat i polévku a k tomu všemu přidáme jako přílohu salát ze zelí a červené řepy. Opravdu zvláštní kombinace. Já jsem very open-minded, já bych to tak klidně udělala, ale kamarádka byla docela proti tomu. 

Začaly jsme tedy vařit, ale znáte to, ženy se prostě v kuchyni nesnesou. Přišlo mi, jako by se nám Mehi, což je přezdívka, kterou jsme jí daly, snažila to naše vaření koprovky co nejvíce znepříjemnit, abychom to nemohly udělat, nebo prostě abychom to udělaly špatně. Bylo to prostě jako válka v kuchyni., kde ještě k tomu jsou poněkud skromné podmínky pro vaření čehokoli. 

Tak se nám ta omáčka samozřejmě nepovedla, nezhoustla totiž, takže z ní byla koprová polévka. Avšak na oběd jsme to už nestihly připravit. Ryba s česnekovou omáčkou, kterou především vařila Mehi, byla dobrá, avšak nějak se dostalo k vedoucím, že to vlastně nebyla příliš naše práce a že naše omáčka se ještě stále vaří. Mehi dostala hodně vynadáno a je jasné, že jsme si to pak v kuchyni vyžraly my dvě s kamarádkou. Mehi nám začala vyčítat, že jsme neschopné, že bez ní by žádný oběd nebyl a kdesi cosi… Jenže to se člověk ani neumí bránit, pokud neumí dobře anglicky. Takže jsem raději mlčela, ale její slova mě, stejně jako kamarádku, zraňovala. 

Při umývání nádobí jsme to už v sobě neudržely a prostě se rozbrečely. Vedoucí si toho všimly a začaly nás utěšovat. Protože toto nebyl první incident s Mehi v kuchyni, ale pouze vyvrcholení. Prostě jsme ji takříkajíc „vyhnaly“ a myslím, že se tu už neukáže. Tudíž ode dneška si musíme komplet vařit sami, ale zase do toho nikdo nikomu nebude pořád kecat. 

Po tomhle jsem dnešek považovala za doposud nejhorší den tohoto workcampu, nejraději bych se sbalila, hned odjela domů a už se nikdy žádného workcampu neúčastnila. Jenže jsme musely ještě připravit večeři, na což jsem už skoro neměla sílu. 

Vymyslely jsme, že do koprové omáčky přidáme brambory, usmažíme topinky ze zdejšího chleba, který bychom v Česku označili za veku, a uděláme k tomu salát z rajčat, česneku a bazalky. Jako dezert jsme naservírovaly tradiční české sladkosti – medový perník, lázeňské oplatky, hořické trubičky a hašlerky. Všichni byli unešení. Koprová polévka se bramborami zahustila a chutnalo to nakonec jako kulajda (:-D). Všichni říkali, že to bylo moc dobré. Tak snad se nám jen nebáli říct pravdu, abychom se znovu nerozbrečely (:-D). 

Nakonec ten den dopadl skvěle a snad díky této večeři alespoň trochu stoupne naše prestiž zde (:-D). Únavou jsem pak však padla do postele. Můžu se ale všude chlubit, že umím uvařit koprovku pro patnáct lidí (:-D). Mrzí mě, že nemám fotku našeho krásně naaranžovaného stolu. Ale tak alespoň přikládám jeden vzkaz adresovaný mé osobě :)