Uprostřed prázdnin

Je poslední den v měsíci, tudíž bych mohla napsat, jak si vlastně žiju, že? (Chápejte, abych za červenec neměla tak málo zveřejněných článků ;) Asi to zase jednou vezmu neuspořádaně v bodech.

I. Jestli moje studium dopadne jako má fotka na ISIC kartu, tak se mám opravdu na co těšit. Vypadala jsem na ní fakt hrozně, navíc v místnosti měli špatné osvětlení, takže byla fotka příliš tmavá a divně se mi na ní odrazily brýle. Doufám, že ji nevidělo moc lidí, protože jsem se za ni upřímně styděla. A rozhodně to nebyl pocit nějaké namyšlené barbíny. Hned další den jsem se jela přefotit. Ještě, že to univerzita umožňuje. S druhým pokusem jsem už naštěstí docela spokojená. Lepší už to nebude :)

II. Asi jako skoro každý jsem jeden den strávila nad ISem a registrováním předmětů podle doporučeného studijního plánu. Fakt jsem myslela, že se zblázním, střídavě mě popadaly maniodepresivní záchvaty pláče a nekontrolovatelného smíchu. Nakonec budu zřejmě mít šest předmětů - Úvod do sociologie, Proseminář k úvodu do sociologie, Klasické sociologické teorie, Základy práva, Základy ekonomie, Statistika pro veřejnou politiku a lidské zdroje. V příštím semestru, kdy už nebudu takový nováček, si musím dát větší nálož (nějaké zajímavější předměty), abych se neflákala (:-D) A dokonce jsem konečně našla i někoho se stejnou kombinací oborů, jako mám já. Ještě by mi mohla odpovědět na můj mail a bylo by to super.

III. S panem Abstinentem jsme byli na prohlídce podzemí naší moravské metropole. Víte, co je hrozně zajímavé? Až asi na jednu či dvě výjimky (matka/babička s dětmi) tam byli jenom samé párečky kluk - holka. Zřejmě šíleně romantické místo pro randění. Hlavně mučírna ;) Podle mě však prohlídka neodpovídá tak relativně vysokému vstupnému.

IV. Včera jsme měli měsíční výročí našeho setkání. Šli jsme do kina. Na Janu Eyrovou. Viděla jsem i tu starší verzi, i když se lišily, celkově bych obě zpracování hodnotila tak nastejno. Začátek se mi zdál trochu rozpačitý, asi u dvou scén jsem nevěděla, zda se mám smát či brečet. Jinak samozřejmě krásné prostředí i kostýmy, hlavně klobouky :) Prostě úžasná doba. Jen mi trochu vadilo, že ženské herečky asi pro větší autenticitu nebyly nalíčené. 

Zdroj:http://www.realfilm.cz/bilden/aktuality/jana_eyre_main_bild.jpg

V kinosále se nacházelo téměř výhradně ženské osazenstvo, kromě tří pánů, kteří skýtali doprovod (svým) dívkám. Pan Abstinent se však vyjádřil, že se mu film líbil a že si možná rozšíří okruhy svých oblíbených žánrů ;)

V. Dostala jsem od něj růži a plyšáka. Jsou to hrozně krásné chvíle s ním. (Jenže zde existuje i množství překážek.) Nikdy by mě nenapadlo, že se někomu budu líbit taková, jaká jsem :-) Ale určitě jsem se třeba od základky docela změnila.

VI. Konečně taky došlo na z mé strany dvakrát odřeknuté (:-() přátelské setkání s blogerem Davidem, i když od sebe bydlíme hodně daleko. Několik měsíců jsme si psali, tak jsme také chtěli zjistit, s kým jsme vlastně měli tu čest. Musím říct, že je to v pohodě kluk. Já jsem se vlastně přes internet zatím neseznámila s nikým, kdo by nebyl v pohodě ;)

VII. Všechno? Víceméně asi jo.

Je ostudou mít partnera ze seznamky?

Už několikrát jsem se při svých toulkách internetem setkala s názorem (většinou dívek), že odsuzují svoje rodiče, protože se seznámili na seznamce či přes inzerát. Brali byste takový fakt jako obrovskou ostudu? Holkám zřejmě vadila jejich introvertní až asociální povaha, a tak ji svedli na své rodiče - dva největší asociály, kteří se jinak nedokázali seznámit a vlastně na sebe prakticky zbyli. Já osobně obdivuji lidi, kteří se našli přes seznamku, že měli takové štěstí a dotáhli to třeba až do spokojeného manželství. Sice se to nezdá, ale je to obrovský kumšt.

Zdroj:http://the-love-blog.com/wp-content/uploads/2011/04/internet_dating.jpg

Abych přihodila svou zkušenost, nedávno jsem se dozvěděla celou pravdu. A to že moji rodiče se také nepřímo seznámili přes inzerát. Tedy na inzerát se sešla mamka s mým strýcem, jenže jaksi nepřeskočila ta pomyslná jiskra nebo si prostě nepadli do noty. Jeho bratr to však bylo něco úplně jiného. No a ten bratr je logicky můj taťka ;) Jsou manželé již skoro čtvrt století a stále si perfektně rozumí, obzvlášť poslední dobou, kdy si našli jeden významný společný zájem. Opravdu jsem je nikdy neslyšela se spolu hádat. Hodně si důvěřují a jsou si vzácní, protože spolu vlastně mají takový vztah na dálku. Abych je trošku ospravedlnila, nehledali sociologicky normální vztah, tj. ve společnosti převažující bez ohledu na správnost, morálku, jinak by určitě neměli problém ;) O co jde, nemá cenu sociologicky normálním lidem vysvětlovat, protože by to nepochopili. Já si připadám jako mezi dvěma mlýnskými koly. Chtěla bych žít jako oni, ale zároveň vím, že je to v dnešní společnosti strašně těžké, ne-li přímo nemožné.

Podle mě seznámení přes internet není nic ostudného. Pokud se člověk bojí, jak by tohle případně později vysvětloval svým dětem, může být klidu. Myslím si, že až děti vyrostou, bude už docela běžné udržovat klidně jenom virtuální vztah, aniž by se lidé někdy osobně setkali. Však jsme něco podobného mohli před pár týdny vidět ve zprávách. Dva mladí lidé spolu komunikovali a "chodili" pouze přes Facebook. Holka naznala, že ji kluk nemá dostatečně rád a oznámila mu, že kvůli němu spáchá sebevraždu (...) Nějaké seznámení přes seznamku bude úplně normální, což už je ostatně skoro i teď.  

Aby byla dovolená

I když jsem si myslela, že se o letošních prázdninách žádná rodinná dovolená konat nebude z několika důvodů ..., nakonec jsme na necelý týden odjeli na chatu příbuzných hned za humny - k Pryglu. Kvůli uplakanému počasí jsme se však museli neplánovaně vrátit o jeden den dříve domů. Kdybychom dovolenkovali někde na druhém konci republiky, nikoho by taková možnost nenapadla. Holt stinná stránka dovolených blízko domova (lákadlo jezdit domů), jen aby nějaké byly.

Skoro jako u moře :)

Chata byla podle zvyklostí z minulých let úděsná, všude hrozně moc prachu a rozpadajících se starých krámů. Člověk si zvykne, ale doma je samozřejmě doma :) Ležela jsem na krátké posteli přikrytá krátkou peřinou, avšak kupodivu se mi spalo skvěle.
Diagnóza : maniodepresivní psychóza, anorexie, bárbinkovství, Aspergerův syndrom, zastydlá puberta, psychická labilita ... Fakt na sobě pozoruji příznaky těchto psychických poruch, fyzické nemá ani cenu vyjmenovávat. Buď jsou sourozenci tak hrozní, že se s nimi nedá vyjít, nebo jsem taková já. Možná bych se přikláněla i ke druhé variantě. Házeli mi klacky pod nohy a kamenovali mě.

Nenavštívili jsme žádné celosvětově známé památky, takže, myslím, nemá cenu něco vypisovat. Koupali jsme se, jezdili na šlapadlech a většinu času bloudili po lesích, překonávali brody, lezli po skalách či se kochali krásnou přírodou. S. K. Neumann měl pravdu. Na každém kroku jsme ale viděli plno přejetých žab, chudinky :-(

V pondělí ráno v 5:45 hod. (!) mě vzbudil vyzvánějící mobil. Nebyl to budík, jak jsem si myslela. Volala mi za mě zaskakující "novinářka", abych jí okamžitě doručila klíče od paneláků. Měla štěstí, že jsem velice zodpovědná osoba! Kdybych si třeba odjela do Ameriky, asi by se se svým výdělkem dostala do mínusu (:-D).

Dostali jsme se taky do jednoho velmi zajímavého mlýna, napěchovaného mimo mlýnské vybavení i jinými sto a více let starými věcmi. Chtěla bych si některé z nich pořídit domů :) Netušili jsme však, že nás sympatický a milý pan mlynář svým interaktivním výkladem (Pokládal nám relativně jednoduché otázky a my jsme s hrůzou zjistili, jak hloupí vlastně jsme.) a prohlídkou zdrží celé dvě hodiny. Ke konci jsem už byla z jeho povídání docela zmožená, takže jsem nepovažovala několik smyček různé tloušťky z různých materiálů visících ze stropu za náhodu ... (:-D) Černý humor. 

Několikrát jsem prohlásila, že už s nimi nikdy na žádnou dovolenou nepojedu. Kdoví, ale bylo by to symbolické, protože právě na této chatě jsme byli na naší první dovolené.

Btw. Jsem za půlkou Báječných let s Klausem a baví mě to rozhodně mnohem více než sci-fi 1984. Možná proto, že to čtu jako pokračování Vieweghovy autobiografie, jinak bych příběh zřejmě považovala za nudu.

Zmatená veřejná politička

... a taky socioložka, ale s tím se počítalo už asi dva roky :-)

Byla jsem na zápisu na vysokou školu. Tak důležité životní rozhodnutí, jako který obor si mám vybrat pro své vysokoškolské studium, jsem odložila až úplně na poslední chvíli. Hádejte, kdo mě do té doby pořád rozptyloval? Zvážila jsem klady a zápory, konečně našla studijní plány a došlo mi, že ty mezinárodní vztahy nejsou nic pro mě, prostě na jejich vystudování a následné uplatnění nemám. Zvolila jsem si tedy dvouobor Sociologie - veřejná politika a lidské zdroje. Ano, je tam slůvko "politika" a já se přece o politiku nezajímám. Víceméně všechny obory, ze kterých jsem měla na výběr, se nějakým způsobem týkaly politiky. Dvakrát jsem seděla ve volební komisi, u maturity jsem si vytáhla otázku Politický systém, takže ze mě prostě bude politička (:-D). Ne, tohle se spíš týká sociální oblasti a trhu práce, snad by se z toho mohlo najít i nějaké uplatnění v oboru. I když s tím v dnešní době příliš nepočítám. Mým cílem je najít v budoucnu vůbec nějakou práci. 

Zdroj:http://files.volby-cr.cz/200000018-00f3e0136d/vtipy_lichy_politika.jpg

Jó, bude to studium těžké, docela se už začínám bát. Paní ze studijního ani nemusela promluvit, aby mi bylo jasné, že bude podobně "milá" jako naše sekretářka na gymplu. Jaká to náhoda, že jsem si sedla na první volné místo a při vyplňování nějakých papírů jsem zjistila, že vedle mě sedí můj formální příbuzný. Chápejte, měli jsme stejné příjmení, a to je nás podle serveru kdejsme.cz pouze 4272 v celé ČR. Na ISIC fotce, myslím, špulím pusu, ale za to může ten foťák, já jsem se tvářila normálně (:-D). Třeba to nebude tak hrozný, stejně jako celé studium. Tři roky mi připadají jako strašně krátká doba. A už nám prvákům naši starší kolegové naplánovali hned dvě seznamovací akce, jedna z nich je určena výhradně elitě celé fakulty - sociologům přece :-))   

Zápis se docela protáhl. Pana Abstinenta to však neodradilo a ochotně na mě počkal ve vstupních prostorách fakulty. Prošli jsme si dva parky v centru naší moravské metropole, dali jsme si pizzu, seděli jsme na lavičce a hodně dlouho si povídali. Když ještě dodám, že před týdnem jsme spolu byli v zoo, bude to znít asi jako největší romantika, jenže je tu samozřejmě ALE. Je to ve mně, jsem zmatená, nevím, co chci. (Jeden den se cítím tak, druhý den o sto procent jinak.) Pokud mám pochybnosti, je to špatné znamení, že? Vzhled je taky důležitý, i když jsem si to nemyslela, ale on není škaredý ... Nechci mu ublížit, protože je hrozně fajn, jsme si podobní (nemyslím vzhledově), naladěni na stejné vlně, nevadí mu, jaká jsem, prostě můj ideální partner. Jenže stačí to? Navíc se cítím jako Robin v 6. dílu 1. série HIMYM a i ten následující díl není úplně od věci.
Jestli mi nebylo lépe minulý rok?

Btw. Když jsme tak seděli na lavičce jako pár, vyhlédli si nás dva chlapíci v oblecích s šanony pod paží. Nějaká promo akce od Vodafonu pro studenty. Možná to byla jenom marketingová maska, ale ten jeden z nich mi byl hodně sympatický (zase špatně). Prý vystudoval mezinárodní vztahy právě na FSS. Místo, aby seděl na velvyslanectví, chytá po parcích naivní studenty. Ale tak třeba se plat zase tolik neliší, co já vím (:-D)?

Z x-té ruky

Docela mě mrzí, že jsem nedokoukala (70/90) Alboradu a už jaksi není možnost, leda ve španělštině na Youtube. Doba se za posledních 150 let hodně změnila ve všech ohledech. Nevím, do jaké míry se jisté části toho ´seriálu´ přibližují realitě. Nedokázala jsem prostě pochopit, proč muž nechce dívku, kterou evidentně miluje (stejně jako ona jeho) jenom kvůli tomu, že už není panna. Dobře, chápala bych, kdyby se svého panenství vzdala dobrovolně, ale nebylo tomu tak ... (Jasně, beztak se na konci dají dohromady ;-) 

A v dnešní době? Udělala jsem si takový malý sociologický průzkum, abych potrénovala, na serveru Zpovědnice.cz. Trochu odbočka, zjistila jsem, že tam opravdu chodí samí zoufalci a když si tak člověk pročítá problémy ostatních, dostane hroznou depku, jak je ten svět zlej, občas se však ujistí, že na tom ještě není úplně nejhůř (:-D). Ale na druhou stranu si lidé navštěvující onu stránku dokážou vzájemně poradit a pomoci. Pro budoucí psychology dobrá praxe. Na chvíli jsem zauvažovala, jestli bych si nezměnila svůj studijní obor (Zápis se blíží mílovými kroky a já si nejsem pořád jistá co studovat :-(), ale myslím, že by se má citlivá dušička z těch problémů druhých brzy zcvokla. Většina psychologů se stala psychology, protože si potřebovali vyřešit nějaký problém sami se sebou. 

Zdroj:http://www.sxc.hu/browse.phtml?f=download&id=1173221

Kdybych před dnešního muže postavila dvě identické osoby - prototypy jeho ideální vysněné partnerky s jediným rozdílem, že jedna by byla panna a druhá nikoliv, kterou by si vybral k dlouhodobému vztahu? Kupodivu výsledkem není druhý extrém, ale je to tak půl na půl. Některým mužům by na takové malichernosti ani nezáleželo. Snad jediný důvod, který jsem zaznamenala, proč ano pannu, bylo riziko přenosu pohlavních chorob. Proč pannu ne? Je to přece pro její dobro, aby si užila s více muži, ne? Pánové nejsou vůbec sobečtí. 

Došla jsem tedy k závěru, že muži 21. století již neberou ženu jako věc, kterou by v životě mohli vlastnit pouze oni sami, klidně nepohrdnou i nějakou z x-té ruky. Z jistého úhlu pohledu známka emancipace žen.

Po 411 zprávách

Nerada píšu o neuzavřených záležitostech, protože zkrátka netuším, jak dopadnou. Pro jednou ale asi udělám výjimku.

Napsal mi někdo, kdo prakticky odpovídá mému popisu ideálního muže, když ovšem pominu svoje nedůležité požadavky na vzhled (a jednu podstatnou věc, kterou nebudu zmiňovat) ... Je to pan Abstinent, ajťák, fotograf, blonďák a skoro starosta (:-D). Kvůli němu jsem na tom jistém serveru zůstala ještě zaregistrovaná. Ostatní pisálci mě jaksi nezaujali, obzvláště když se hned v první zprávě chtěli sejít. Na internetu jsem si přečetla pár chytrých rad (Teď si už připadám jako Kvido :-D) a taky zkušeností. Pokud žena v maximálně páté zprávě nesouhlasí s osobním setkáním, nemá s ní nějaké další chatování cenu. Pochopila jsem, že na tom něco pravdy bude. Alespoň se během tak krátké doby nestihne vytvořit příliš velká iluze. Pan Abstinent byl ochotný si se mnou psát, dokonce i bez pravopisných chyb a na určité formální úrovni (jsem zvyklá z emailů). Působil neskonale vtipně a dokázali jsme se dlouho bavit o nepodstatných věcech, ty důležité jsme si schovávali na reálné setkání. Jenže já věrohodnosti lidí na různých chatech a seznamkách moc nevěřím. Bála jsem se, že není ten, za koho se vydává. Vymyslela jsem bláznivou věc, měl zajít před webovou kameru vysílající na internet umístěnou na náměstí a zamávat mi. Docela se zdráhal, ale když bych udělala to stejné i já, souhlasil. Nakonec k tomu nedošlo, ale hlavně že jsme si za tímto účelem vyměnili telefonní čísla. To jsem zase nebyla příliš nadšená já. Nějak se mi nechtělo utrácet za smsky s nějakou "virtuální" osobou. Napsali jsme si společně přesně 411 zpráv za necelé dva týdny. Pak jsme se setkali.

Google najde každého, takže jsem věděla, že osoba s jeho totožností jistojistě existuje, ale pořád mě napadaly paranoidní myšlenky : "Co když si jenom nějaký úchyl vypůjčil jeho identitu?" Byla jsem hodně nervózní (Za celý den jsem snědla jenom banán, krajíc chleba se sýrem, stěží pizza rohlík a večer ještě kousek domácí pizzy.) Smířila jsem se s představou, že člověk je ve skutečnosti přesně opačný, než jak působí na internetu. Chtěla jsem jen, aby opravdu dorazil pan Abstinent. Po přečtení historek od zkušenějších dam jsem si říkala, že při nejhorším ho alespoň prozkoumám jako psychologický exemplář (:-D).

Zdroj:http://www.ayushveda.com/magazine/wp-content/uploads/2010/05/First-date.jpg

Fakt to byl on, i když ... občanku jsem mu nekontrolovala (:-D). Pozval mě na zmrzlinový pohár. Jenže jako na potvoru se při cestě strhl příšerný liják i s vichrem, kdy i deštník byl zbytečný. Tak jsme byli docela mokří a mně se úplně zničila ta dlouho vytvářená vizáž (:-D). Seděli jsme na zahrádce cukrárny schovaní pod slunečníkem, protože ještě stále pršelo, asi tři hodiny. Náš pohovor, jak naše rande pan Abstinent dříve nazval, trval ještě asi o hodinu déle. Podle příruček ticho není trapné, ale kupodivu ani nenastalo. A dokonce jsem ho naučila i chlastat :-P Díky mně prý poprvé v životě ochutnal mojito (zase je ze mě maniak). Anglicky konverzující spolužák ale dělá lepší ;) 

Následně vše proběhlo přesně podle "návodů", které nečetl. Doprovodil mě na nádraží, zeptal se, jestli se za něj nestydím, že by se mnou šel až na nástupiště. Odpověděla jsem, že ne, ale přesto jsme zůstali stát ve vestibulu. Objal mě, následovala pusa a posléze i otázka, jestli se ještě někdy uvidíme :-) Ve vlaku mi pak došla smska s poděkováním, prý jsem udělala dobrý dojem :)

Jenže co bude dál? Nějak tápu. Nebylo to špatný, ale ...
Internet je opravdu jiný než realita, ať člověk chce, nebo ne. A myslím, že bych rozhodně neměla tolik trpělivosti, abych tohle podstupovala třeba každý týden s někým jiným jako někteří, než bych si vybrala. To radši nic (:-D).

Btw. Začala jsem sledovat ten tolik vychvalovaný seriál How I Met Your Mother. Podle mě je to průměrný sitcom, asi jsem čekala něco víc. Dívat se na to ale dá. Barney je prostě nejlepší, a taky blonďák ...