18. Kecskemet

17. - 19. den – 11. - 13. 8. – pondělí až středa 

Na nádraží v Kecskemetu už na nás čekala Žuža, naše hostitelka. Rozhodly jsme se totiž, že v Kesckemetu poprvé vyzkoušíme couchsurfing (Nechce se mi tu vysvětlovat, co to je, tak si to vygooglete :-P). Město samotné mě na první pohled velmi oslovilo, čisté ulice, krásné budovy.

V pozadí radnice v Kecskemetu

Poprvé po 14 dnech zase můžeme spát v posteli, tedy na gauči, mít soukromí ve sprše… Přes noc nás nechala spát v bytě v centru a sama si odjela do domu, kde bydlí. Jsme s kamarádkou prostě zatím nadšené :) Večer jsme tedy ještě přijaly na chvíli její pozvání na wine festival. Ochutnaly jsme zdejší festivalovou specialitu naslano, nějaké místní víno a trošičku maďarského piva. Povídaly jsme si a já jsem se po tom jednom kelímku vína cítila „drunky“ (Což je slovo, které jsem jednou na workcampu omylem ve dvě ráno použila :-D). 

Další den jsme chtěly strávit v typické maďarské vesnici Bugac, avšak vstupné i cesta tam by pro nás byly až moc drahé. Takže jsme nakonec zůstaly v Kecskemetu a Žuža nás tu provedla. Podívaly jsme se na významné budovy v centru a dokonce i do dvou muzeí – jedno se týkalo maďarské kultury, druhé první světové války. Strávily jsme spolu asi pět hodin a pak jsme „dostaly“ volno, protože naše hostitelka si potřebovala zařídit pár věcí. Člověk by neřekl, jak je náročné tak dlouho se snažit udržovat konverzaci s relativně cizím člověkem (:-D). 

K našemu překvapení jsme zjistily, že se tady v centru nachází docela nová keška. Skočily jsme si ji tedy ulovit a následně jsme si udělaly procházku k nějakému parku na okraji Kecskemetu. Jdeme, jdeme, když vtom vidíme, že je tu nějaká vodní nádrž s tobogánem. Celé překvapené, co jsme to náhodou našly, se bleskovou rychlostí vracíme zpátky do bytu pro plavky a ručník, abychom se tam zase vzápětí mohly vrátit a tak na hodinku těsně před zavírací dobou se vykoupat. U kasy už nikdo nebyl, tudíž jsme se nakonec koupaly for free a ušetřily každá 500 forintů (:-D). Bylo to tam super, po celém horkém dni krásně vyhřátá voda, písčitá pláž. 

Večer jsme se pak se Žužou opět vydaly na wine festival, který tu v centru probíhá snad každý den, jak nám říkala. Ochutnala jsem cherry wine a opravdu moc dobré :) I ten pokec s ní se mi líbil. Jo a dozvěděly jsme, že v Szegedu nemají segedínský guláš tak, jak jej známe z Česka, ale pouze něco z ryby. A v Debrecenu zase nemají debrecínku (:-D). 

Poslední den nám ještě zařídila prohlídku místní krásné radnice se zvonkohrou. Odpoledne jsme se už konečně vydaly autobusem na cestu do Budapešti a z Budapešti žlutým domů. Zase jsme tam potkali partu Italů. Bouchali mě do hlavy, tahali za vlasy, opírali se o mě, ale co, už mě to naštvání na ně přešlo (:-D).

17. Zážitek se Srbskými železnicemi

17. den – 11. 8. 2014 – pondělí 

Dnes jsme vyjížděli brzo, nejdříve ze všech voluntýrů, v osm ráno. Jako první dopravní prostředek na nás čekal autobus, který toho zažil už opravdu hodně. Naučila jsem kamaráda z Hong Kongu nové české slovo – šrot. On si pak myslel, že je to značka toho autobusu a pochází z Česka (:-D). Takto jsme se dopravili z Bački Monoštor do Somboru. Chtěla jsem se zde rozloučit s naším známým, ale bohužel tu byl zrovna dnes místo něj někdo jiný, mnohem formálnější a zdvořilejší (:-D). Ze Somboru jsme už s kamarádkou pokračovaly jen my dvě do Subotice (to by mě zajímalo, jak mám toto slovo skloňovat :-D). To všechno zatím bylo v pohodě. Měly jsme tu na přestup však pouze půl hodiny, přičemž jsme si ještě chtěly směnit zbytek srbských dinárů na eura, protože v jiné zemi je to složitější. Navíc autobusové a vlakové nádraží se nachází každé někde jinde. Využily jsme tedy opět služeb taxíka. Nějak jsme si to teď oblíbily (:-D). Ale protože směnárna na nádraží byla zavřená, stejně jsme si peníze nesměnily. 

Čekáme, čekáme na náš vlak z Beogradu do Prahy. My jsme však chtěly přestoupit v Kiskunhalas a směřovat do Kecskemetu, to vše v Maďarsku. Vtom přišel jakýsi chlap a začíná každému jednotlivě vykládat, že náš vlak bude mít tak 2-3 hodiny zpoždění. Já nevím, nemůžu si pomoct, ale prostě ten první dojem v Somboru, kdy jsem si zafixovala, že tihle chlápci chtějí cizincům nakukat všechno možné, jen aby si vzali taxíka a ti na tom pořádně vydělali, udělal hodně. Měla jsem k této informaci nedůvěru. Bohužel záhy se ukázalo, že je pravdivá. Někde se prý rozbila kolej a tento vlak měl celkově x hodin zpoždění (rozhodně více než původních 200 minut). Ten chlápek byl nakonec docela milý, uměl anglicky a poradil nám s náhradní cestou do Kecskemetu. 

V rámci čekání jsme se podívaly také na náměstí v Subotice. Ta radnice se mi líbí, musela jsem ji vidět :) 

Nějaký hezký dům blízko nádraží - Subotica

A dostaly jsme zdarma od Srbských železnic 2 litry vody, protože čekání v takovém vedru bylo opravdu úmorné. Nakonec jsme se tedy rozhodly, že pojedeme místo přes hraniční přechod Kelebija přes Hogroš a pak přes Szeged v Maďarsku. Tak prostě čekáme a čekáme, vlak přijel s asi 20 minutovým zpožděním. V Srbsku je to tak, že žádné informační tabule, kde by se cokoli aktualizovalo, nejsou. Zpoždění se také nehlásí, všechno mezi lidi rozšiřuje ten chlápek. Já v tom vidím pozitivum, a to udržování jakési soudržnosti a komunikace mezi lidmi navzájem. Ale je tu taky pohodička, nikdo se nad takovým zpožděním nepozastavuje. 

Konečně nasedáme do vlaku. Nevypadá špatně. Avšak čas od času tu na světelné tabuli projede nápis „You are welcome Moscow“. Znejistíme, zda vůbec sedíme ve správném vlaku (:-D). Odhaduju, že se tento vlak dříve používal v Rusku, proto ta věta. Pořád nejedeme a my se už ze zoufalství musíme smát, protože kolem projde průvodčí a říká něco jako: „Motor neni dobre." Vypadá to, že jsme snad v tom Srbsku uvízly. 

Avšak štěstí se na nás nakonec usmálo a my jsme šnečím tempem v 16:50 překročili srbsko-maďarské hranice. Po téměř devíti hodinách cestování jsme zdolaly vzdálenost 15 kilometrů! (:-D) Tak daleko se totiž Bački Monoštor nachází vzdušnou čarou od maďarských hranic. Jedeme si tak v motoráčku, když vtom vidím, že nějaká postarší paní stojí na opěradlech sedadel, drží v ruce šroubovák a odmontovává mřížku ze stropu vlaku. Užasle na ni hledíme, jak odtud něco vyndává. A pak mi to docvaklo, takto se ze Srbska do Maďarska pašují cigarety a alkohol. To stejné pak bylo i na WC. Policisté na hranicích nic neodhalili (:-D). 

Byl vidět ten obrovský rozdíl mezi srbskými a maďarskými železnicemi. Ze Szegedu jsme se již snadno dostaly do Kecskemetu. Dorazily jsme tam kolem sedmé hodiny večerní, tedy po téměř 11 hodinách cesty (:-D). 

Co jsme v tomto maďarském městě dělaly si nechám na příští poslední díl této série článků :)

16. Chorvatská Batina

16. den – 10. 8. 2014 – neděle 

Na dnešek nám kamarád taxikář jedné naší slečny vedoucí slíbil, že nás vezme za dobrou cenu do chorvatské Batiny a povozí nás tam kolem. Ale samozřejmě dal vědět, že vlastně dneska nemůže. Museli jsme si tedy složitě vybojovat, aby nám vedoucí zavolala jiného taxíka, obyčejného licencovaného, u něhož jsme nakonec platili 1000 dinárů (cca 217 Kč) na osobu za 15 kilometrů tam a 15 kilometrů nazpátek + několikahodinové čekání na nás. Ale rozhodně těch peněz nelituji, protože to byl skvělý výlet. 

Já a kamarádka jsme se tam opět vydaly s naším kamarádem z Hong Kongu. Přijedeme na srbsko-chorvatské hranice a objevuje se první problém. Srbové nám oznamují, že náš kamarád nemá vízum do Chorvatska, takže tam nemůže. Ovšem počkali jsme nějakou dobu, přijela nějaká pohraniční policie a nakonec byl naštěstí i on vpuštěn na území Chorvatska. Další problém se vynořil následně, když jsem zjistila, že si Srbové na hranicích omylem nechali moje potvrzení o pobytu v Srbsku, co jsem měla v pasu založené (Možná si jej nechat měli, ale určitě by mi ho sami od sebe při návratu nevrátili). Je složité tohle řešit, když taxikář moc anglicky neumí a na hranicích to taky moc slavné není. Ale protože jsme taxikáři dali dýško, byl ochotný mi pomoci a dokonce s úsměvem, takže jsem na zpáteční cestě své potvrzení o pobytu získala zpět. Nesmírně se mi ulevilo :) 

Samotná Batina byla úžasná, téměř nikde nikdo, nádherný kostel a hlavně monument s překrásnými výhledy na Dunaj s mostem přes řeku a vesnici. A dokonce se nám tu podařilo najít naši první chorvatskou kešku. Všichni tři jsme totiž byli Chorvatsku poprvé v životě (:-D). Prostě ten výlet stál za to. 

Jinak je tedy dnes prakticky poslední den workcampu. Večer jsme jej měli celý hodnotit a já jsem si uvědomila, že se mi tu vlastně líbilo a že mi to tu bude chybět. Byl to můj nejlepší workcamp v životě (:-D). Vzájemně jsme si všichni všem napsali vzkazy a musím říct, že je to hrozně milé a krásná vzpomínka. Dokonce jsme při loučení ani nebrečeli, úspěch! (:-D) Chci se do této oblasti ještě někdy podívat :)

15. Ryba a dvě piva

15. den – 9. 8. 2014 – sobota 

I když se včera všichni opili, stejně jsme dnes vstávali relativně brzo, totiž v sedm. Potřebovali jsme květinami nazdobit pódium. Práce na několik desítek minut. Potom se mi však splnil jeden z mých snů. Měla jsem si na sebe obléci masku ryby a spolu s kolegou orlem a kolegyní pandou obveselovat dětičky v jakémsi dětském koutku, kde si vybarvovaly obrázky. No bylo v tom samozřejmě hrozné vedro a ještě můj převlek neměl ruce. Ale prostě to byla hrozná sranda :) A já jsem si vždycky přála zkusit si tu brigádu, kdy v převleku rozdáváte nějaké letáčky a při tom se procházíte někde po náměstí. Samozřejmě se s námi děti chtěly fotit a byli jsme středem pozornosti (:-D). 

Já v masce ryby

Odpoledne jsem si pak několikrát prošla všechny stánky. Bylo to podobné jako na hodech v mém home-townu, tedy většinou cetky, které k ničemu nejsou. Ani ty suvenýry se tu pořádně nedaly koupit, ačkoli jsem se opravdu snažila něco vybrat. Koupila jsem akorát nějaké náušnice, magnetku s motivem Bački Monoštor a nějaké sladkosti. K večeru jsem následně strávila hodinu na infostánku týkajícím se Srbska, zdejší přírodní rezervace, Dunaje apod. Bylo to hned vedle pódia, takže jsem se nenudila, protože na něm zrovna začaly vystupovat folklorní soubory mimo jiných také z Chorvatska, možná i z Maďarska a bylo to hodně zajímavé.

V noci se tu konala party hard, pojali jsme to trochu rozlučkově, protože v pondělí již odjíždíme. A co je nejlepší na rozloučenou? Pořádně se všichni spárovat, že ano. Tak jsme si s kamarádkou a kamarádem z Hong Kongu řekli, že tu party tedy taky zkusíme, abychom věděli, jaké to je (:-D). No bylo to docela divné. Všichni byli překvapení, že pijeme pivo. Já jsem měla opět svoji premiéru, vypila jsem za ten večer a noc dvě piva (!) (Mimochodem, uvědomila jsem si, že jsem do té doby vlastně ani celé české pivo nikdy nevypila, jenom jedno německé v Itálii a dvě srbské. Po návratu jsem to s tím českým taky napravila a fakt mi chutnalo mnohem víc než ty zahraniční :-D). 

Bylo hrozně vtipné, jak si s námi pokoušeli povídat i místní vojáci, kteří tu také pařili, a byli tak opilí, že ze sebe těžko dokázali vysoukat nějakou větu anglicky. Nepřipadala jsem si se svou špatnou angličtinou úplně nejhůř (:-D). Nakonec musím říct, že jsme si to užili po svém. Spát jsme šli až ve dvě ráno. Procházeli jsme se po vesnici s pivem v ruce, povídali si, seděli na lavičce a zase si povídali. Doprovázel nás „náš“ toulavý pes s krásným jménem Lajka. Hrozně jsem si ji oblíbila, sama od sebe všude chodí s námi. Prostě to bylo skvělé, díky :) 

Hudba nám však pod okny duněla do pozdních ranních hodin. A málem bych zapomněla zmínit, že v ty dvě hodiny v noci, jak jsme už šli spát, naši známí opilí vojáci už byli zase v uniformách a asi nastoupili do služby. To by mě zajímalo, jestli tak rychle vystřízlivěli, nebo co (:-D).

14. Hromadná večeře na náměstí

14. den – 8. 8. 2014 – pátek 

Dnes začínáme pomáhat s přípravou Bodrog Festu. Opravdu „tvrdá“ práce nám začala až po obědě, tedy ve čtyři hodiny odpoledne (:-D). Rozdělili jsme se do skupinek a každá měla zadaný nějaký úkol. My s kamarádkou třeba navlékání šňůrek na visačky pro organizátory, voluntýry, novináře, údržbáře apod. Podle těchto cedulek se zdá, že je to opravdu významný festival a navíc 10. ročník. 

Přesně v 19:30 jsme měli sraz, že půjdeme na večeři. Vedoucí ještě mně a kamarádce zdůrazňovala, že musíme být už nejpozději v 19:15 po sprše. Ok, ok. Jenže je to Srbsko, že. Proto se vedoucí ještě s několika dalšími voluntýrkami nepochopitelně rozhodly, že jdou do sprchy. Bylo asi 19:45 (:-D). 

Avšak večeře na náměstí se stovkami dalších lidí je nezapomenutelný zážitek. Všude stoly, lavice, talíře… Jedli jsme zdejší tradiční jídlo – rybí omáčku s těstovinami. A opravdu dobré, několikrát jsme si přidala (:-D). Však to ti lidé tady taky sami připravovali v kotlících v postranní ulici, to jsem taky ještě nikdy neviděla.

Příprava večeře na ulici

Konečně jsme si s kamarádkou koupily také trička s motivem festivalu. Dokonce jsme i tancovali na srbskou hudbu. Připomínalo mi to hudbu romskou (vzpomeňte na Gipsy.cz). A celkově je ten festival podobný jako u nás v Česku (nebo jenom na Moravě?) hody. 

Pohybovalo se tady po vesnici strašně moc lidí. Řekla bych, že i právě hodně romských, tak jsem se začala i trochu bát (:-D). Jo a místní Srbové nám tu pořád nutili pivo, resp. Jelena nám nutila Jelena (:-D). Že přece když jsme z České republiky, tak musíme (have to) pít pivo! Jako jo, daly jsme si trochu, proč ne? Ale prostě z principu mi nikdo nic takového nutit nemůže… 

Ostatní pak ještě chtěli jít na party do gipsy village, ale to by mě teda mohlo. Tam bych se bála ještě mnohem víc (:-D). Já vím, tohle je podobná generalizace jako Češi a pivo, ale tímto alespoň nikoho do ničeho nenutím (:-D).

13. A máme po práci

12. den – 6. 8. 2014 – středa 

Jelikož tady téměř každý večer a někdy i noc prší, což byl zrovna případ noci na dnešek, opět jsme nešli pracovat do lesa. Malovali jsme zase na tašky. Zajímavé je, že vojáci tam byli s námi. Že by ze stejného důvodu nešli stavět most? Upřímně ono to tady na první pohled vypadá, jako by vždy jen popojeli s autem a jinak tu nic nedělali. Ale nemůžu soudit, nic o nich nevím. 

Oběd byl pozdě, až kolem čtvrté, takže jsme už s kamarádkou hlady nemohly vydržet a šly si koupit zdejší výborné vanilko-čokoládové oplatky a také odeslaly pohledy. Už jsem si tu tak zvykla, že si tady připadám jako v Česku někde na vesnici u babičky (:-D). 

Po obědě si pro nás kolegyně polská voluntýrka připravila workshop o lidských právech a Amnesty International. To jsem si připadala jako ve škole v hodinách angličtiny, kde jsme něco na tento způsob, popisování obrázků, komentování různých úryvků skutečných životních příběhů apod., také prováděli. Přišlo mi to ale zabarvené určitým směrem, ne úplně neutrální. Protože když se řekne motto: „Moje tělo, moje práva“, jednoznačně to např. svádí ke schvalování potratů, protože tohle z tohoto motta vyplývá… 

Až do večeře jsme se pak nudili. To je jedna z věcí, která se mi na workcampech nelíbí. Večer se pak konalo něco na způsob miniparty se španělskou sangriou. Nemůžu si pomoct, ale jediné, co bylo na workcampu v Itálii jednoznačně lepší, je jídlo (úplně amazing) a pak ty party. Tady mi přijdou takové méně familiérnější. Možná proto, že se pije také tvrdý alkohol – rakije. Ale ne, že bychom tu měli každý den nějakou party. 

13. den – 7. 8. 2014 – čtvrtek

Ráno jsme se dozvěděli, že se nám rozbil minibus, takže už nikdy nemůžeme jet do lesa pracovat, super, že? Dnes tedy opět nic neděláme. S kamarádkou a klukem z Hong Kongu jsme se rozhodli, že bychom si taxíkem mohli udělat výlet do chorvatské Batiny, vzdálené patnáct kilometrů odtud. Podívat se na památky, najít třeba nějakou kešku. Avšak ukázalo se jako velký problém sehnat tady v tento den taxík. Vedoucí nám ale slíbila, že v neděli nás tam vezme její kamarád taxikář a ještě k tomu nám tam vše ukáže za dobrou cenu. Dopoledne nám odjel chlápek z té naší organizace. Musím říct, že jsem si ho za těch několik dní docela oblíbila. Má opravdu specifický smysl pro humor a vlastně i jeho vzhled a chování jsou specifické. Museli byste jej vidět (:-D).

Bohužel jinak se dnes nudíme. Až večer se tu začalo něco dít. Šli jsme se totiž podívat k místnímu včelaři a následně k prvnímu výrobci lodí v Srbsku. U včelaře to zprvu vypadalo, že jsme tam přišli jen tak na skok a žádná story o včelách nebude. Prý nemáme absolutně čas a lidé z jiného campu tady na nás čekali alespoň hodinu. Pak však přišla na řadu ochutnávka medové rakije a hned se najednou čas udělal, takže jsme si nakonec zkrácenou verzi přece jen poslechli (:-D). 

Následně jsme se vydali pěšky přes les bez rozsvícených baterek do zázemí toho druhého campu, co se tu taky zrovna koná. Jsou tu jen na týden, komunikují spolu prý německy a jsou zaměřeni spíše umělecky. Dostali jsme tam večeři. Kamarádka poznamenala, že to asi byla nejlepší večeře za celou dobu, co jsme tady (:-D). A dalo by se říct, že se tam konal jistý druh party u ohně. Ale nijak zvlášť mě to nezaujalo, prostě v Itálii byly lepší party (:-D).

12. Sbírání odpadků kolem Dunaje

11. den – 5. 8. 2014 – úterý 

Vydali jsme se sbírat odpadky do chatové oblasti podél toku řeky Dunaje. Přímo uprostřed řeky se nachází státní hranice mezi Srbskem a Chorvatskem. Naskytly se nám nádherné pohledy na chorvatskou vesnici Batina s krásným kostelem i monumentem připomínajícím bitvu u Batiny během druhé světové války. Hrozně se mi tam líbilo. Měla jsem štěstí, že na mě zbyla levá rukavice, kterou jsem sbírala odpadky, a pravou rukou jsem mohla fotit (:-D). 

Když jsme se vraceli, museli jsme s sebou do minibusu naskládat i všechny naše naplněné pytle s odpadky. K našemu překvapení jsme je následně vyhodili na nějakou skládku v polích. Jak by řekl klasik – to je prostě Srbsko. 

Odpoledne jsme pak dokončovali malování na zeď, aby měly zdejší dětičky radost. Ty ovšem měly takovou radost, že tam ty obrázky nevydržely ani jeden den, aniž by jim nějaký vandal nepřimaloval knír. Takže docela vtipné (:-D). 

Večer jsme se s Ruskami, Rusem, klukem z Hong Kongu, ale především s chlápkem ze srbské organizace, která se stará o dobrovolníky, přijímá je apod., vydali na zmrzlinu. Opravdu ji tady mají výbornou, dala jsem si příchuť Rafaelo. On tu teď s námi pracuje, jí, spí, baví se, prostě všechno. Bylo zajímavé poslouchat ho, které workcampy se mu nejvíce líbily, kde je vysoká úroveň kvality, kde byla nejtěžší práce apod. Takové motivující (:-D). 

A málem bych zapomněla zmínit, že i ze dneška mám příhodu ze sprch. To by si člověk tady snad bez něčeho takového ani nedokázal představit být (:-D). Vedoucí nám říká, že máme jít do sprch, že fotbalisti tam dneska nejsou. Tak si s kamarádkou říkáme ok a vyrážíme. No samozřejmě byli na hřišti, že. Před námi se ještě sprchovali vojáci a ten jeden nás upozorňuje, ať si pospíšíme, že za 10-20 minut fotbalisti končí a vtrhnou nám do sprch. To se tu člověk opravdu nemůže ani v klidu osprchovat (:-D). No samozřejmě snad skončili ještě dřív, ale naštěstí chviličku počkali a vše bylo v pořádku. 

Kolem deváté večer byla samozřejmě bouřka jako snad každý den. Hráli jsme tedy karty. A co je nevídané, objevila se tam i Mehi. Úplně jsem se jí bála, jak se nám asi pomstí. Dokonce pak s námi i hrála karty. Ptala jsem se jí, jak to mezi námi teď je a že jsme nechtěly, aby se to tak stalo. A prý je všechno v pohodě, nic proti nám nemá. Tak snad je to pravda. Ale dokonce si mě i přidala do přátel na facebooku, jsem tedy zvědavá, co z toho zase vznikne za aféru (:-D).