Cti otce svého i matku svou, cti mluvu mateřskou.

[: Před víc jak rokem sem při prohlížení babiččina památníku narazila na toto moudro, zalíbilo se mi, tak sem si ho jako Viewegh zapsala do svých poznámek. 

Jak ste si už možná všimli, neska píšu trochu netradiční článek v hranatých závorkách, což znamená, že bych vám ráda přiblížila svou mluvu. Su z jižní Moravy, ale nemluvim vyloženě jenom moravsky, ňáký český slova určitě taky používám. Někdy si říkam, jestli vlastně nežiju na ňákým česko-moravským jazykovým pomezí.  

V pátečních Lidových novinách sem narazila na zajímavý téma. Čeština se stejně jako věčina jazyků vyvíjí, takže asi brzo dojde k jazykové reformě, ke splynutí některých mluvených a psaných slov. Podívejte se dolů na srovnání. Mimochodem ta aplikace na http://syd.korpus.cz je taky hodně zajímavá.

Jazykovědci namítají, že psanej jazyk se bezpodmínečně musí přizpůsobovat tomu mluvenýmu. Jinak by se taky mohlo stát, že by se čeština dočkala stejnýho osudu jako angličtina. Angličani jsou známí svou konzervativností, takže se rozhodli, že psaná podoba jazyka zůstane furt stejná, ale mluvená se přirozeně vyvíjí. Proto v angličtině neexistujou žádný univerzální pravidla výslovnosti. 

Když vidim slovo "abysme", zvedá se mi žaludek a vzpomenu si, co nám po celý ty roky učitelé vtlókali do hlav. Samozdřejmě nepopírám, že běžně to taky říkám, ale (nejen) v psaní jsem konzervativní. Úplně mě zarazilo zaměňování slova "dýl" za "později". Dyť ty dvě slova mají úplně jinej význam. V životě by mě nenapadlo říct třeba větu : "Neska přídu dýl dom." A ani sem, myslim, nikoho nikdy neslyšela, že by to říkal. Asi žiju mezi těma jedenácti procentama lidí. Dále v článku psali, že používání "mně" je úplně zbytečný. Stačí všude psát "mě". Jenže pak ty slova už nevypadají tak hezky. Prohlásila sem, že budu psat furt stejně, ať se mění, co chce ... (:-D) 

Btw. Občas zabrousím na diskuzní fórum mojí univerzity, a když vidím off - topic příspěvky jednoho prof. PhDr. ... CSc., musím se nahlas smát. Místo, aby odpověděl na dotaz, opraví dotyčnýmu pravopisný chyby. Ale chápejte, pokaždý je to tak maximálně jedna, dvě chyby a von vám hned málem radí absolvovat předmět Čeština pro nebohemisty. Naštěstí nemluvim ze své zkušenosti, jinak bych byla asi fakt pořádně vytočená.

Chtělo by to vymyslet nějakej text, kde bych pořádně předvedla, odkaď pocházím. Momentálně se mi vybavuje jedno slovo, který se používá výhradně v Čechách, a který opravdu nesnáším. Je jím slovíčko "ject" místo "jet". Nejvíc mi vadí, že ho používají i televizní moderátoři a herci. 

Fuj, to je hnusnej článek, takhle se fakt vyjadřuju? Připadám si jak největší nevzdělanec a idiot. To je hrozný, ale je možný, že za pár let se takto bude psát úplně běžně. :]

Ve Víru dobrodružství

Někomu do konce prázdnin zbývá už jen pár dní, já mezi tyto nešťastníky naštěstí nepatřím. L. však posledním rokem ano, takže byl nejvyšší čas někam spolu vyrazit. Zamířily jsme na dva dny do okolí Vírské přehrady. Myslím, že jsme toho zajímavého zažily celkem dost, ale zřejmě mám takový pocit jenom já, nebo, to bude pravděpodobnější, neumím poutavě vyprávět, protože se mi zdálo, že jsem svým povídáním nudila i pana Abstinenta, o sourozencích se raději ani nezmiňuji. 

Nejdříve jsme se domluvily, že se ubytujeme v jednom kempu, který vlastní jeden Holanďan, webové stránky jsou psané v holandštině a většinou se sem jezdí ubytovávat právě Holanďané. Češi jsou zde samozřejmě taky vítáni, jen musí ve své vlasti komunikovat v angličtině, němčině nebo v té holandštině ... ale pozor, platí se zde českými korunami (:-D). Člověka hned napadne, jaké by to mohlo být dobrodružství. Nakonec jsme ale raději přespaly v modře omítnuté turistické ubytovně (na fotce budova vpravo s červenou střechou), která nám poskytovala lepší výchozí pozici pro naše pěší výlety a asi i komfort. V ubytovně ticho po pěšině. Že by zde majitelka moc hostů neměla?

No nic, vydaly jsme se i přes padající teplotní rekordy na celodenní výšlap po okolních zříceninách. Cestou jsme úplně omylem zabloudily na jednu nádhernou vyhlídku nad obcí, odkud je také pořízeno dokumentační foto.

Zřícenina Zubštejn je, myslím, i docela známá, ne? Tam se nám líbilo nejvíc, protože je nově zrekonstruovaná a asi i nejlépe zachovalá.

Viděly jsem však i jiné zříceniny jako Pyšolec či Aueršperk.

Vedro bylo příšerné, kopců všude nespočet, L. pomalu docházelo pití a jako naschvál v žádné vesnici, kudy jsme procházely, nic jako obchod nevedli. No co, tak poprosila jedny lidi o trošku vody. Věnovali jí ji dokonce i s malinovou příchutí, jen jsme se trochu bály, co do té flašky ten pán za zavřenými dveřmi tajně přidal (:-D).

I přestože jsme šly ve stopách českých turistů - značkařů, několikrát jsme zabloudily, musely se vracet a bez GPSky bychom už zřejmě ani nikdy nenašly správnou cestu (:-D). Ještě, že ty moderní vymoženosti existují. U Holanďanů jsme se neubytovaly, ale stejně jsme alespoň chtěly vidět, jak to v jejich kempu vypadá. Jenže jak se na ono místo dostat, když podle našich elektronických i papírových map tam žádná cesta nevede? Po dlouhém přemýšlení jsme se rozhodly překonat potok (a nejen jednou). Nohy jsme si namočit nechtěly, takže jsme si musely vyrobit provizorní přemostění z kamenů z lesa a větví. Byla to sranda ... Chvíle napětí, stovky metrů vysoké trávy a dorazily jsme na místo. Holanďané nám nabídli osvěžení ve formě zmrzliny a vychlazené minerálky, někteří si zakonverzovali v angličtině, že? ;) A opravdu jsme zde žádného Čecha nepotkaly.    

Večer přijdeme na ubytovnu, všude zhasnuto a zamčeno. Vypadá to, že jsme v budově s padesáti lůžky a "papírovými" stěnami samy, trochu strašidelné, ne? Naše separé nám však kolem desáté hodiny večerní narušil jakýsi chlap, který měl naneštěstí pokoj hned vedle nás. Dvě dívky a jeden neznámý muž sami přes noc v jednom domě. Všechno dobře dopadlo, akorát první, co jsem ráno zaslechla byl jeho sprostý výkřik fungující jako budíček.

Vypravily jsme si obhlédnout Vírskou přehradu, která slouží jako zdroj pitné vody, tudíž se v ní nedá koupat. Stejně tam bylo nádherně :-)

Posléze nás čekaly 3 km do příšerného kopce v hrozném horku ke karasínské rozhledně. Uf, zvládly jsme to. Cestou se nás naskytly úchvatné pohledy na blízkou i vzdálenou krajinu.

Stín rozhledny při pohledu z jejího vrcholu.

Když jsme se dosytosti pokochaly, L. si ještě odskočila na bufetové WC. Jenže ouha. Paní nesympatické, resp. obsluhující bufet náhle bliklo v hlavě, rychle vše zamčela a utíkala kamsi do neznáma. Ovšem nebohá L. se nacházela uvnitř. Co teď? Vylézt záchodovým okýnkem, nebo počkat, zda se paní za chvíli neuráčí vrátit? Naštěstí se stala skutečností ta druhá možnost, ale stejně takové šoky ... a ani se neomluvila!

Pokračovaly jsme tedy dál až k pěknému kostelíku ve Vítochově.

Závěrečné dobrodružství na nás čekalo, když jsme se v Bystřici nad Pernštejnem snažily dostat z autobusového na 1,5 km vzdálené vlakové nádraží, abychom stihly poslední vlak, který nám ten den jel. Opět bychom bez GPSky mohly leda tak přenocovat na náměstí (:-D). Nedokázaly jsme pochopit, koho napadlo postavit tyto dvě nádraží na opačných koncích města. Nějakého chlapa? (:-P) Nakonec jsme vše ještě s rezervou stihly a v pořádku dorazily domů.

Myslím, že jsme toho za dva dny viděly a zažily spoustu, snad si něco podobného příští prázdniny zase zopakujeme :) 

Steinwandklamm

Opravdu bych měla psát častěji, protože možná i kvůli tomu mi připadá, jako bych o prázdninách nikde nebyla a nic nezažila, přitom to vůbec není pravda. Náhodou jsou toto výjimečné prázdniny. S panem Abstinentem jsem byla už na deseti schůzkách, při čemž každá trvala v průměru tak šest hodin. Nutno podotknout, že od sebe bohužel bydlíme asi 50 km daleko. Kdyby mi s ním nebylo dobře, netrávím v jeho přítomnosti tolik času :-))

Třeba mám výše popsaný pocit kvůli absenci návštěvy nějaké trošičku více vzdálenější oblasti, ani ČR či sousedními státy nepohrdnu.

Včera jsem to napravila. S L. jsme se vydaly na jednodenní zájezd do Rakouska. Navštívili jsme Steinwandklamm alias soutěsku Kamennou stěnu kousek za Vídní. I přestože moje baterky ve foťáku stávkovaly (musím si konečně koupit nové), zvládla jsem díky hodné L. něco málo vyfotit. Ale když třeba vidím téměř profesionální fotky úžasného fotografa pana Abstinenta z našeho posledního výletu u sochy jedné z postav knihy Viléma Mrštíka, kde nám jen tak mimochodem romantiku na klidném místě překazili nějací účastníci zájezdu, ani se mi ty fotky z obyčejného kompaktu nechtějí zveřejňovat. Nesmím však být tak náročná (:-D).

Cesta autobusem ani netrvala nikterak dlouho. Za tři hodiny jsme byli na místě. Průvodkyně nás zabavila povídáním o Rakousku a, nevím zda předem cílenou, příliš okatou reklamou na další zájezdy od jejich cestovní kanceláře, takže jsem se do Účastníků zájezdu po cestě nezačetla, jak jsem plánovala. Kafe nám řidič taky mohl uvařit, ale hnědé podšálky byl příliš velký luxus, tudíž se to muselo pít z těch rozpálenejch kelímků, což se fakticky nedá (:-D).

Nad rakouským nebem se honily dešťové mraky, které se naštěstí během pár hodin protrhaly a pak už celou dobu jenom svítilo sluníčko.

Skály jsme zdolávali díky dlouhým klouzavým kovovým žebříkům, občas i kolmým k zemi a některým působící závratě.

Vylezli jsme na krásnou vyhlídku Hausstein.

Nakonec jsme se dostali až k nádherným vodopádům řeky Pernitz s názvem Myrafälle. 

Tady už mi ovšem baterky definitivně vypověděly službu, takže jsem nemohla vyfotit závěrečný romantický pohled na skály, lesy, jezírko a hospůdku. Fotka od L.

Připadá mi, že jsem od maturity již kompletně všechno zapomněla. Ujistila jsem se, že na tom ale ještě nejsem úplně nejhůř, protože jsem se u stánku se suvenýry německy domluvila a koupila si, co jsem chtěla. Zajímavé je, že když jsem nějaké slovíčko nevěděla hned německy, automaticky bez přemýšlení jsem je na prodávající vypálila anglicky (:-D). Panu Abstinentovi jsem jako dárek jak jinak koupila štamprli s obrázkem vodopádů ;) L. to měla těžší, když se snažila v hospodě získat bottle of still water. Nakonec taky pochodila. Byla o jeden litr vody těžší, avšak o 4 Eura lehčí.

Výlet to byl skutečně nenáročný oproti těm dvěma na Ötscher a Raxalpe, které jsem již před několika lety absolvovala. Tehdy jsme prakticky šli a šli celý den málem bez zastavení. Tuto procházku zvládlo i mimino aneb jeden mladý Rakušan si z recese nasadil plínky, dudlík a vydal se na cestu. Když takového člověka potkáte, fakt nevíte, zda jej máte litovat za jeho postižení a zároveň obdivovat, anebo se smát jeho vtípku.

Naháči

Konečně jsem po necelých čtyřech měsících dočetla prvotinu Slávka Boury s názvem Naháči. Upřímně jsem ráda, že už to mám za sebou (:-D). Myslím, že celkem i právem jsem se styděla na tuto knížku v knihovně nahlas zeptat, když jsem ji nemohla najít. Raději jsem se začala při prohrabávání knižními novinkami více snažit. Mimochodem i na Naháčích byla taková nezávazná cedulka s nápisem "Novinka - vraťte do 14 dnů" - pro mě přímo nadlidský výkon.

Zdroj:http://www.amazonek.cz/obrazky/nahaci-boura-slavek-e162007-full.jpg

Příběh má pojednávat o Facebooku a vztazích na něm. Nevzpomínám si však, že bych to slovíčko Facebook vůbec někde v knize objevila, nepočítám-li titulní stranu. Na internetu vzniká mnoho klubů sdružujících lidi s podobným zaměřením a zájmy. Jako příklad uvedu třeba Klub snílků, jehož členy jsou blogeři, kteří rádi sní. Nevím, do jaké míry mají ponětí o Naháčích, ale částečně se podobají Klubu porozumění z oné knihy. Asi shodou okolností se i zde objevuje členka s přezdívkou Berenika ;) Tito lidé se nikdy osobně neviděli, ale přitom se přes internet znají jako své boty, mají pro sebe pochopení a rozumí si. Jednoho dne se rozhodnou, že je na čase se poznat i naživo. Robert, jeden z nich, pro ně však vymyslí těžko uvěřitelné překvapení. Pozve je k sobě domů, připraví program a vše, co se tam bude odehrávat, bude přenášeno na internet pomocí webových kamer rozmístěných na každém kroku. Logicky tato reality show neskončí nijak dobře. Ke konci se zde objevuje úplně absurdní smrt, které čtenář snad ani nemůže uvěřit, natož se do situace vžít a pak taky jakési zneužití ... Závěr je opravdu nijaký, ani nemůžu říct otevřený. Z postav mi nebyla žádná sympatická, ani podle jména (:-D). Navíc mi bilo do očí značné množství stylistických a občas i pravopisných chyb. A nějak jsem nedokázala přijít na to, jakým způsobem si členové Klubu porozumění postupně pro svou live show získávali tolik diváků. Ke konci tuto amatérskou reality show sledovalo přes dva miliony lidí. Leckterý celovečerní film by jim mohl závidět. Jenže jak se lidi  bez propagace mohli dozvědět, že někde něco takového probíhá? Leda přes ty nezmiňované sociální sítě. Napadá mě otázka - Dívali byste se, jak někde právě teď jančí obyčejná partička kamarádů, kteří se setkali poprvé v životě? Kdybych je neznala, tak by mě to zřejmě ani nijak nelákalo. 

Knížku vám rozhodně k přečtení nedoporučuji. Zaujal mě pouze úvodní text na přebalu knihy, jenž je bohužel pro nalákání čtenářů ten nejdůležitější. Předpokládám správně, že jej napsal někdo jiný?

Raději jsem se opět vrhla na Viewegha, tentokrát čtu Účastníky zájezdu. Musím se pak ještě jednou jinýma očima podívat na film, je můj oblíbený. Posléze se chystám na Lolitu. 1984 jsem vzdala, sci-fi prostě není můj šálek čaje, i když je to škoda.

Kvalita z Penny

Prostě vám musím ukázat jednu fotku.

Ten nápis "Ochutnejte kvalitu z Penny" mi připadá jako obrovský oxymóron nebo rovnou výsměch. Opravdu si člověk může koupit v Penny něco kvalitního? (:-D) Ať každý posoudí sám. Nevím jak jinde, ale u nás si z tohoto supermarketu děláme docela srandu. Ale tak byl pro naše město první, takže bychom k němu měli mít zvláštní citový vztah jako ke všemu, co je první :) 

Na jeden den dalekozraká

Po 3 a 3/4 roce jsem se konečně zase ukázala na očním. Návštěva byla fakt nutná, protože jsem už moc daleko svým ostřížím zrakem nedohlédla. Měli pravdu, když tvrdili, že kolem maturity se mi zrak zase poněkud zhorší. Neudělala jsem však zase tak velkou ostudu, jak jsem se trochu obávala, první největší písmeno jsem bez obtíží přečetla, dokonce i několik spodnějších řádků (:-D). Pak přišlo na řadu měření nitroočního tlaku. Pro mě opět nadlidský výkon. Prostě když víte, že vám do oka fouknou nějakým přístrojem, je skoro nemožné nechat oko otevřené. Nakonec jsem byla ráda, že se to povedlo, aspoň jsem nepůsobila jako úplně největší debil. Podle doktorky se moje oči snaží neustále hrozně zaostřovat, tak mi do nich cosi nakapali, aby tomu nutkání zabránili, a tudíž mi mohli správně určit dioptrie. Takže jsem pak celý den byla citlivá na světlo, hlavně venku jsem nevydržela mít pořádně otevřené oči, měla jsem hodně nepřirozeně rozšířené zorničky a navíc jsem ani ten jeden den neviděla na blízko (na dálku taky nic moc). Musím konstatovat, že dalekozrakost je mnohem horší než krátkozrakost. Pokud člověk špatně vidí na dálku, dá se to dlouhodobě nějak přežít, ale nedovedu si příliš představit, že bych viděla špatně na blízko. Je to  potřeba mnohem více a častěji. Opravdu nezávidím lidem po pětačtyřicítce to věčné nasazování brýlí.

Nakonec jsem se dozvěděla, že se již nacházím na hranici těžké krátkozrakosti. O více než jednu dioptrii mi skla zvýšit nemůžou, protože by to pro mé oči byl obrovský skok. Není však vyloučeno, že bych to třeba i potřebovala. Budu mít kolem pěti dioptrií na každé oko, což jsem si ale mylně myslela, že mám i teď. Zítra si jdu pro nové brýle. 

Od první třídy, kdy jsem začala nosit brýle, jsem vystřídala osmery.
Vlevo nahoře nejstarší, vpravo dole moje momentálně nošené (ve skutečnosti jsou tmavě červené ;). 

Ten stejný den jsem se ještě konečně zašla objednat ke kadeřnici, aby mi něco udělala s vlasy. Vypadalo to, že moc tržeb nemá, protože mě byla ochotná vzít hned. Takže to byl nakonec celkem náročný den. Svoje přerostlé vlasy mám zkrácené a obarvené na takovou světlejší hnědou, skoro až do zrzava, jak mi všichni radili a kterou jsem si ze vzorníku vybrala, aniž bych na ni pořádně viděla (:-D). Vypadá to celkem dobře, ale na můj vkus příliš drahé. Příště si asi zase zajdu někam jinam jako vždy. Svou stálou kadeřnici prostě nemám.

Fotku mám, ale nedám, jen vyvoleným, kteří si zažádají a mají na mě kontakt :-P  

Btw: Nějak se mi poslední dobou nechce na blog psát, čím to?