Z mého roku 2012, i něco pro senzace chtivce

Protože jsem letos to blogování docela flákala, bylo by dobré ten rok tak nějak po měsících shrnout, abych si zachovala vzpomínky a vy neztratili přehled o mém životě (:-D). Budu psát to, co se mi jako první vybaví, když si vzpomenu ten daný měsíc. Možná se objeví i něco málo pro senzace chtivce ;-) 

Zdroj:http://www.colourbox.com/preview/3028080-30193-tree-winter-spring-summer-autumn-calendar-2012-vector-illustration.jpg

Leden 2012 – Zažila jsem svoje první zkouškové, myslela jsem si, jak je to hrozné, ale ve skutečnosti to bylo úplně v pohodě oproti dalším semestrům (:-D). Místo učení na tu nejtěžší zkoušku jsem raději psala vlastní rukou dopis panu Ideálnímu, protože se mi po něm stýskalo. Ale všechny zkoušky jsem udělala na první pokus :) 

Únor 2012 – Byli jsme s L. bruslit. Trochu pršelo, takže jsme se na kluzišti mohly pořádně vyřádit. Viděla jsem fotku z dnešního bruslení a bylo tam fakt přeplněno (:-D). Jinak si ještě vzpomínám, že teploměr v tomto měsíci ukazoval arktické teploty kolem -20 °C a já jsem i v takových mrazech musela roznášet noviny. Kupodivu mi v těch všech vrstvách oblečení, co jsem měla na sobě, bylo vedro (:-D). Doufám, že letos bude mírnější zima. 

Březen 2012 – Začala jsem si psát svůj soukromý deník a mimochodem stále píšu, proto jsem jaksi spontánně začala na blog přispívat méně častěji, podle archivu se to dá dobře pozorovat. Navíc jsem si zapsala více předmětů, než bych doopravdy musela, takže jsem se už pomalu začínala i více věnovat škole. Na ty tři příšerné eseje do jednoho předmětu asi jen tak nezapomenu (:-D). 

Duben 2012 – Akorát si vzpomínám na číslo deset, což byl počet kluků, kteří mě o Velikonocích přišli vymrskat. Ačkoli zpětně vůbec nechápu, kde se vzali a kdo to všechno vůbec byl (:-D). Možná si podle mého psaní myslíte, že jsme s panem Ideálním opravdu ideální pár, ale samozřejmě tomu tak není. Podle svého deníčku jsem zrovna v tomto měsíci něco řešila (teda já jako každá ženská furt něco řeším :-D) ohledně našeho vztahu. Prostě jsem se na něm nemohla s něčím smířit, nebo jsem si asi myslela, že třeba svůj postoj změní … Kupodivu můžu říci, že nyní jsem se s tím už smířila :) A dostala jsem vlastně svoje první Áčko (a zatím taky poslední, nesmějte se mi prosím :-P). 

Květen 2012 – Já i pan Ideální jsme byli plně zaneprázdněni zkouškami a školními povinnostmi. Ani deník nemluví o něčem výjimečném či zajímavém, to je hrůza. Beru si z toho poučení a doufám, že tak nedopadnu i těch o zkouškových (:-D). 

Červen 2012 – Oslavili jsme s panem Ideálním roční výročí, mimochodem dnes je to přesně rok a půl :) Připravila jsem pro něj program, takovou hru, v podobě vzpomínek na významné události našeho vztahu. Nakonec jsme skončili v cukrárně, kde jsme měli první rande, dali jsme si oba to stejné co před rokem – zmrzlinový pohár a potom mojito. Taktéž proběhla jeho promoce a získal červený diplom pana inženýra. Já jsem si na tu příležitost úplně shodou okolností koupila šaty ve stejné barvě jako onen diplom (:-D). Úspěšně jsem zakončila druhé zkouškové pouze s jednou zkouškou udělanou až na druhý pokus (:-D). 

Červenec 2012 – Prožívala jsem krizi způsobenou náročným zkouškovým, resp. tím, že jsem se věnovala vlastně jenom škole a panu Ideálnímu a náhle jsem neměla absolutně co dělat. Nic mě nebavilo, žádnou další brigádu kromě roznášení novin jsem nikde nesehnala …, prostě něco jako deprese. Napsala jsem si tedy seznam věcí, které chci během prázdnin zvládnout. Něco se povedlo, něco ne, ale už to bylo lepší. S panem Ideálním jsme v závěru tohoto měsíce jeli na první společnou dovolenou k Máchovu jezeru. Bylo to tam s ním skvělé, skoro jako moře, které jsme nakonec zavrhli, ačkoli by se nám oběma líbilo :) 

Srpen 2012 – Myslím, že tady nastal docela zvrat v mém životě. Řekla jsem si, že pokud se mi někdy naskytne nějaká příležitost, jakákoli, prostě se ji pokusím využít bez ohledu na to, ať to vyjde, nebo ne. Pořád to praktikuji a cítím se dobře:) Třeba zrovna dnes jsem poslala životopis se žádostí o praxi do jedné firmy. Nebudu se stresovat, jak to dopadne, protože tím stejně ničeho nedosáhnu, pak mi třeba dají vědět (:-D). V tomto měsíci jsem zatoužila po chvílích strávených společně s rodinou. Podnikli jsme všichni výlet na kopec za město a bylo to úžasné, později jsme se ještě jeli podívat do Bratislavy :) Něco pro senzace chtivce, málem jsme se s panem Ideálním rozešli (možná za to taky částečně mohl PMS :-D), resp. jsem svoje emoce nedokázala udržet na uzdě před rodinou. Zůstali jsme však spolu :-* 

Září 2012 – Rozhodla jsem se, že každý týden podniknu něco, čím se ten týden bude odlišovat od týdnů minulých a budoucích, klidně nějakou maličkost. Zúčastnili jsme se třeba honu na Barona v ulicích naší moravské metropole. Jako trénink jsem začala hrát online Osadníky z Katanu, ve skutečném turnaji jsem pak získala čtvrté bramborové místo :) 

Říjen 2012 – Hned od prvního října se mi snad ztrojnásobilo množství novin, které teď každý den kromě neděle musím roznášet. Začala jsem vstávat mnohem dříve, nyní kolem 5:15 – 5:30, ale s chozením dřív spát to moc slavné není, takže jsem si pomalu zvykla na šest hodin spánku denně. Nemůžu se tedy divit, že jsem předevčírem v hlavní vysílací čas usínala u mého nejoblíbenějšího filmu Mrazík. Ve škole mi taky začaly průběžné testy, celkem jsem jich za semestr napsala sedm, takže jsem na zkouškové vycvičená a doufám, že už se nebudu nijak stresovat :-D S panem Ideálním jsme byli na koncertě Elánů. Něco pro senzace chtivce, můj prastrýc poslal dopis, ve kterém vytáhl rok starou událost, na kterou jsem již dávno zapomněla, úplnou malichernost, a naznačil, že mě vlastně nenávidí a kvůli mně už nikdy nemůže přijet za babičkou. Necítila jsem se absolutně vinna, ale poslala jsem mu písemnou omluvu ;) 

Listopad 2012 – Pronikla jsem do tajů time managementu, hodně mě to zaujalo. Pro svou esej jsem přečetla knížky Snězte tu žábu a Mít vše hotovo. Více se mi líbila ta druhá svou konkrétností, pořád plánuji, že si ten systém zavedu, ale ještě se tak nestalo (:-D). Něco pro senzace chtivce, ani mně se nevyhnuly ty zvěsti o 21. 12. 2012. Hodně jsem o tom přemýšlela, v rodině i s panem Ideálním jsme se o tom bavili. A nakonec jsem došla k závěru, že pokud se ten den něco stane, budou za to moci lidé, kteří to něco udělají právě kvůli datu, co je v kalendáři. Sebenaplňující proroctví se tomu odborně říká, naštěstí se nic takového nestalo :) Taky jsem se zúčastnila veletrhu neziskových organizací, připnula si na tašku placku s nápisem „Budu dobrovolník“ a rozhodla se, že to vyzkouším :) 

Prosinec 2012 – Docela jsem filozofovala o svém životě a dospěla jsem k závěru, že bych chtěla dělat práci, která je užitečná a lidem neškodí. Bohužel jsem našla jen minimum příkladů. Minulý rok jsem si chtěla pořádně užít předvánoční atmosféru a v klidu nakoupit dárky, tak jsem si na poslední týden před Vánoc nedávala žádnou zkoušku. Letos toho mám mnohem mnohem víc, tudíž to bylo potřeba. Můžu však říct, že jsem si to užila i tak :) Poprvé s námi Vánoce tráví i druhá babička. A momentálně mám v ISu 10 kreditů za tento semestr (:-P).

Hezký Silvestr i nový rok 2013 :-)

Vánoce v minulém století a dnes

Letošní Vánoce jsou u nás trošku jiné než obvykle. Už třeba tím, že sníh vydržel :-)) Ale hlavně přijela totiž rovnou z nemocnice babička, takže rázem se v našem malém domě pohybovalo sedm lidí (+ jeden Kocour) a zdvojnásobil se počet příslušníků nejstarší generace. K tomu ještě štědrodenní přípravy a netolerantnost, nepřizpůsobivost mého bratra … Ale jo, zvládli jsme to docela dobře, nijak zvlášť jsme se nepohádali (:-D). Chtěla jsem vyzkoušet, co nám říkal pan docent o konverzaci se staršími lidmi. Podle něj se s nimi dá bavit o třech stěžejních tématech – o zdraví a nemocech (to se však spíše baví mezi sebou), o smrti (to jsem tak dvakrát zkoušela na babičce a vždycky se rozbrečela) a mládí (jediné téma, o němž se dá s jednou babičkou trochu povídat). Druhé babičce jsem tedy položila otázku, jak probíhal její Štědrý den někdy v 50. letech minulého století, když jí bylo kolem patnácti let. Vzápětí jsem toho velmi litovala, protože babiččina řeč se zvrhla v úplně něco jiného. Začala mluvit o panence, která se jí vždy před Vánoci podivně ztratila a pak ji našla jako dárek pod stromečkem v novým šatičkách. Prý byla opravdu šťastná a vlastně všechny děti v té době byly velmi šťastné, ačkoli dostávaly jen drobné dárky. Dnešní děti prý nejsou vůbec šťastné, neváží si dárků za tisíce, které dostávají. Tehdy byly Vánoce úžasné, nyní jsou úplně příšerné … Naštvala jsem se. Jak může takto generalizovat, když o dnešních dětech nic neví? Má snad nějaký relevantní komparativní výzkum, aby to mohla tvrdit? (:-D) Radši jsem se šla ještě před večeří projít ven. Štědrovečerní večeře potom naštěstí proběhla v klidu, možná taky proto, že jsem pustila trochu hlasitěji koledy, tudíž se nemohly moc dobře vést nějaké debaty. 

Zdroj:http://www.plan59.com/images/JPGs/xmas_1948_watchmakers_0.jpg

Avšak na tomto obrázku z 50. tet ty Vánoce opravdu vypadají nádherně, tak možná měla babička pravdu (:-D). 

Uvědomila jsem si, že v rodině dodržujeme hodně vánočních rituálů, jak by řekl pan docent. Letos jsme zavedli líbání pod jmelím každý s každým (ale pan Ideální přijede až zítra :-D) a přáním veselých Vánoc. Taky jsem se rozhodla, že každý rok zanesu bezdomovcům trochu cukroví. Mimochodem, věděli jste, že bezdomovci na toto oslovení slyší? Přesvědčila jsem se o tom včera v podchodu, když jsem o svém záměru vyprávěla panu Ideálnímu (:-D). Tentokrát je však nechci dát nějakým ožralům jako minulý rok. Líbilo by se mi koupit si od nějakého z nich Nový prostor a za to mu nabídnout trochu cukroví, možná i prohodit pár slov. Mám jednoho vyhlédnutého, snad bude zrovna v práci, až za ním půjdeme (:-D). 

Co se týče dárků, letos jsem se těšila hlavně na ohlasy ostatních. Já jsem byla se všemi, co jsem nakoupila, spokojená. Snažila jsem se taky zapojit trošičku důvtipu, nebo aspoň aby to nebyly tak úplně obyčejné dárky. Samozřejmě nebyli příliš nadšeni. Jedné babičce jsem koupila úžasné teplé ponožky s 3D pandí hlavou. Tlačila by jí, tak mi je dala (:-D). Druhá babička zase našla ve vánočním papíru zabalenou mycí žínku s pejskem taktéž ve 3D, aby měla větší motivaci se koupat. Řekla, že by se s tou žínkou ještě více zašpinila, takže taky nic. Je téměř nemožné sehnat nějaký dárek, kterým by nepohrdla. Brácha nemá čas číst teoretickou knížku o učení cizích jazyků, tak si ji přečtu já (:-D). Druhému bratrovi jsem dala nějakou emulzi proti akné speciálně určenou pro mužskou pleť. Divil se, že mu to na nějaký pupínek po dvou hodinách nepomohlo (:-D). A Kocourovi sušené ryby vůbec nechutnají. 

S panem Ideálním si dárky předáme až zítra, doufám, že konečně dorazí nástěnný kalendář, co jsem mu přes internet objednala minulou neděli. Jinak mám pro něj mimo jiné taky dárek trošku v infantilnějším duchu, snad se moc neurazí, ale mě to prostě zaujalo a říkala jsem si, že by se mu to jakožto inženýrovi mohlo líbit (:-D), po zkušenostech s ostatními ale asi ne. V každém chlapovi však vždycky zůstane trochu dítěte (:-P). Je to taková praskající směs do koupele pro kluky :) 

A co jsem dostala já? Kupodivu má Ježíšek stejnou velikost bot i oblečení, dokonce i docela vkus, takže oblečení i boty, co jsem dostala, se mi líbí i sedí :-) Pro upřesnění já ten Ježíšek nejsem ;) Ještě zmíním knížku, kterou jsem si přála ze všeho nejvíc – Třeskutá kniha o Teorii velké třesku (:-P). 

Zdroj:http://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/169805_big.jpg

Jinak mě mrzí, že jsem na půlnoční neustále usínala a nešlo to prostě nijak ovládnout. Já se jako ranní skřivan prostě nezapřu (:-D). Na první svátek vánoční jsem potřebovala na chvíli vypadnout z baráku a zároveň vidět pana Ideálního, tak jsme konečně zašli na Hobita. Jako ušlo to, ale já prostě nemám ráda fantasy. Ovšem scény, kde se mluvilo, např. ta s hádankami, se mi líbily :-) 

Tak si užívejte Vánoce :-)

Předvánoční radost

Ani nevíte, jak mi to blogování během posledního měsíce chybělo, jenže jsem si jaksi nedokázala najít čas na to, abych něco napsala, ačkoli nápady by byly. Prostě jsem raději upřednostnila svůj reálný život, ale teď bych se zase psaní chtěla věnovat více :) Dneska jsem si napsání tohoto článku dala jako odměnu za to, že se naučím předposlední část do předmětu, z něhož mám zítra odpoledne ústní zkoušku. Abych byla hodně motivovaná a měla se na co těšit. Avšak tenhle systém odměn na mě příliš nefunguje, protože mám strašně slabou vůli a pokud ta odměna je dostupná, obdaruji se ještě před splněním úkolu (:-D). Třeba sledování seriálu The Big Bang Theory a zpravidla nezůstane jenom u jednoho dílu, ale podívám se rovnou tak na tři. Když on je to tak úžasnej seriál, HIMYM se s poslední sezónou hodně propadl a může se jít zahrabat. Ale abych mu tak úplně nekřivdila, teď u posledního dílu jsem brečela, jak to bylo dojemný (:-D). Ale to jsem trochu odběhla. Kdybych se mohla spolehnout na svou běloruskou kolegyni, s níž jsem „psala“ nejtěžší, nejšílenější, nejhroznější … (doplňte si jakákoli negativa, co vás napadají) seminárku v životě a vlastně vůbec netuším, co po nás ten pan Ph.D. chtěl, už jsem si mohla vychutnávat tvoření tohoto článku dříve. No nakonec jsem to splácala celý sama, protože ona asi jenom opsala některé odstavce z knížky, což naše školní aplikace Vejce vejci rozhodně pozná a byly bychom právem obviněny z plagiátorství. Jenže teď se samozřejmě naskýtá otázka, jestli ji mám do té práce vůbec zahrnout jako autorku? Pan Ideální tohle moc dobře zná a radil mi, že pokud ji nechci ztratit jako kamarádku, měla bych to udělat. Jenže je to tak nespravedlivé … Na druhou stranu to určitě máme celý blbě, tak asi není moc co řešit. 

Ale jinak prožívám předvánoční radost. Ještě v pátek jsem neměla nakoupený ani jeden vánoční dárek, akorát pár tipů. Vlezla jsem do svého oblíbeného knihkupectví a kdybych u sebe měla dostatek peněz, asi bych tam byla schopná každému něco koupit (:-D). Nakonec jsem bráchovi sehnala knížku o tom, jak úspěšně studovat cizí jazyk, protože se mě již několikrát ptal, jak by to měl udělat, aby to bylo opravdu efektivní, mimochodem už mi taky leží v seznamu knih, které si někdy chci přečíst (:-D). 

Zdroj:http://im9.cz/iR/importprodukt-orig/1c5/1c530ae666c8ab5c6f167d7e7b58378a--mmf250x250.jpg

Jak jsem tam tak procházela mezi regály, otočím se a vybafne na mě moje momentálně nejoblíbenější knížka Mít vše hotovo. Zrovna jsem ji ten den musela vrátit zpět do knihovny (a zítra ji možná mimo jiné budu obhajovat u zkoušky, protože pan Mgr. tento typ knížek nemá vůbec rád :-D), tak jsem pomohla Ježíškovi s nákupem dárků pro sebe (:-D). 

Zdroj:http://data.bux.cz/book/013/394/0133942/large.jpg

Až sem zřejmě zním hodně sobecky, ale pro poslední dárek toho dne jsem se velmi obětovala (a můj úžasný pan Ideální se mnou :) Nejlepší je spontánní nákup dárků a největší radost máte z těch, které nezískáte jen tak zadarmo, čímž nemyslím jen finanční hodnotu. Zrovna v tom knihkupectví měla mít autogramiádu jedna kandidátka na prezidenta, oblíbenkyně především mého taťky, takže dárkem se stala její kniha s vlastnoručně napsaným věnováním (i pro mamku). Jenže paní kandidátka se zasekla v zácpě, a proto dorazila až skoro o dvě hodiny později. Vydrželi jsme tam na ni čekat :) Sice jsem si s ní potřásla rukou, ale mým favoritem stejně zůstal někdo jiný (:-P). Přijela i nějaká televize, takže jsme na fotce na internetu a i ve videu. Bylo hodně těžké o tom doma nic neříct a nedat jim ten dárek hned (:-D). 

Druhou radost mi udělala jedna suprová asi měsíc dopředu plánovaná akce s úžasnými lidmi z vysoké, žádná chlastačka, bavili jsme se hraním Activity, pojídali jednohubky, brambůrky, podobné dobrůtky a předali si vánoční dárky :) Vůbec nevadí, že je to od mého města vzdáleno vzdušnou čarou 50 km. Zjistila jsem, že se mi líbí mít takovej větší rozlet na všechny možné světové strany od naší moravské metropole (:-D). Dostavil se pocit, kterej jsem snad ani nikdy pořádně nezažila … že by mě mohli brát takovou, jaká jsem a možná i začlenit do jejich party (samozřejmě s panem Ideálním :) Prostě když to člověk vidí v těch seriálech, jak jsem se o nich zmiňovala výše, taky by to chtěl taky zažít (:-D). Takovéto to silné dlouhotrvající přátelství.

Čtyři roky blogující

I když jsem už dlouho nic nenapsala, rozhodně nečekejte nic zajímavého. Píšu jenom z každoročního zvyku, kdy sem kolem poloviny listopadu zveřejňuji svou fotku z dětství. Kolik let mi na té fotce je, tak už jakoby „opravdově“ bloguju. Letos jsou to čtyři roky. Ačkoli byste mohli zcela oprávněně namítnout, že to teda moc nebloguju, když tohle je za měsíc listopad první článek. Ale já ani nějak nevím, o čem psát. 

Sehnala jsem si dvě knížky do předmětu o time managementu, mám o nich napsat nějakou seminárku. Tak se teď organizací svého času snažím zabývat trochu více. Teda vlastně ani ne, pořád si říkám, jak si koupím krásný poznámkový blok, rozdělím si ho na různé oddíly a budu si do něj psát všechno, co mě během dne napadne, že bych měla udělat (nejlépe i s časovým rozvrhem), co si v nejbližší i vzdálenější době musím koupit (třeba až budu mít víc peněz :-D) apod., prostě taková odkládací hlava. Zatím jsem se však zmohla akorát na Google kalendář, zapisování poznámek do svého mobilu a rychlé poznámky na ploše svého počítače. 

Mám teď asi nějakou krizi, dobré by bylo, kdyby to byl jenom PMS. Třeba včera jsem chytla depku z toho světa, kde žijeme a bude mnohem hůř … Chtěla bych prostě žít v jiné době. Sem tam se podívám na zprávy, resp. Televizní noviny a většinou toho vždycky lituju. Samé vytahování špíny na lidi, bulvár, nad kterým kroutím hlavou, miliarda nepodstatných zpráv, mezi kterými člověk snadno přehlédne to důležité, zbytečné prodlužování reportáží atd. atd. Myslím, že jsem o tom již někdy psala. Říkám si, že už je fakt načase tu Novu zrušit! Nemáte tip třeba na nějaký internetový zpravodajský server, kde člověk snadno získá přehled jenom o tom nejdůležitějším, co se během dne stalo? 

A co jsem dělala „výjimečného“ během těch tří týdnů? S panem Ideálním jsme si vlastnoručně vyrobili draka a zúčastnili se drakiády. Dvakrát se nám zamotal ocas z mašliček, tak jsme jej jednou přímo na kopci vyrobili znovu a podruhé to už rovnou zabalili a vydali se do obchodu koupit stuhu, jako měly ostatní draci. Bohužel ani vánoční stužky nepomohly, asi jsme na pouštění draka leví. Avšak pozor, asi tak půl minuty letěl a já jako pohotová filmařka, že jsem to zachytila na záběru ;-) 

Taky jsem byla tajemné schůzce s jednou slečnou (co si jako právě teď představujete? :-P). Myslela jsem si, že po mně třeba bude chtít, abych se zúčastnila nějakého sociálního experimentu pro nějakou její diplomku a ono se z toho zatím vyklubalo lákání do činnosti, co mi hodně připomínalo pyramidu. Ruce pryč, ale stejně mě trochu zmanipulovala. No a pro dnešní týden se ta „výjimečnost“ bude konat až teď o víkendu, kdy se jdu podívat na přednášku (prý) nejvýznamnějšího českého experta z oboru veřejná politika. Předmět, v němž je stěžejní knížka, kterou právě on napsal, patří k mým snad nejneoblíbenějším (a taky nejtěžším!) v tomto semestru, ale ten chlapík mě prostě zajímá (:-D). 

No vidíte, a když mluvím o chlapíkovi, ještě se musím zmínit, že se mě asi ve vlaku pokoušel sbalit jeden muž, co si sedl naproti mně. Schválně jsem se mu nezmínila o svém příteli, chtěla jsem mu to sdělit až na konci, abych viděla jeho výraz (:-D). Po pozdějším zpětném zhodnocení jeho chování jsem došla k závěru, že se mě zřejmě snažil otestovat, a protože jsem jeho testem neprošla, ani mě nepožádal při vystupování o telefonní číslo. Takže bohužel k žádnému výrazu nedošlo (:-D). Aby bylo jasno, nijak jsem se nesnažila zapůsobit, mám přece pana Ideálního (:-P). A navíc příliš netancuju, toto léto jsem ani jednou nevytáhla kolo ... a na co se mě ještě ptal?

A pozor, právě jsem si všimla, že tento článek má mezi zveřejněnými pořadové číslo 100. To se nám to pěkně sešlo, že? A zdá se mi, že mi jeho napsání zlepšilo náladu :-)

Su, nebo nejsu socka?

Víte, jak jsem minule mluvila o něčem "výjimečném", co chci každý týden udělat? Tak bych se mohla zmínit o dvou "výjimečnostech" tohoto týdne.

Jak jsem psala, vyrazila jsem si na tradiční večírek naší katedry. Popravdě sama bych tam určitě nešla, ale slečna V. mě tak nějak překecala, i když to se mnou neměla moc těžký. Prostě vidině placky s nápisem "Su socka" nešlo odolat. Kdo by takový odznáček nechtěl nosit na tašce, že? Já teda jo (:-P). Bohužel oproti minulému roku se design placek změnil, takže mě nyní můžete potkat pouze s chabou náhražkou "Já dělám výzkum". Dorazily jsme tedy na místo a pokud jsme se chtěly někde usadit, musely jsme vzít zavděk posledním volným menším stolem, který byl však docela separovaný od ostatních, což je celkem nepříjemná situace (:-D). Tak jsme alespoň chvíli pokecaly spolu. Zjistila jsem, že moje hudební oblíbence má taky ráda a na koncert Elánů má podobný názor jako já. Nakonec se s námi pár kolegů dalo do řeči. Z akce jsem měla hodně dobrý pocit, i program se mi líbil. Dokonce jsem se ani nebála přiznat, že pivo si objednávat nechci, protože mi zaprvé nijak zvlášť nechutná, zadruhé nejsem zvyklá a zatřetí bych se určitě vožrala (:-D). No jo, tak samozřejmě mě slečna V. chtěla vidět pod obraz, proto mi neustále dávala pít to její (:-D). Škoda, že musím každé ráno vstávat tak brzo, a proto jsem musela  tak v polovině odejít. Každopádně příští rok bych si to určitě ráda zopakovala :)

Zdroj:http://health.ninemsn.com.au/img/news/Clean.jpg

Kořeny druhé akce sahají až někam k půli září. Ani nevím, co mě k tomu vedlo, zřejmě nuda, ale popadla jsem nějaké regionální noviny, které nám chodí každý týden zdarma do schránky, vyluštila křížovku, co jsem uvnitř našla a nakonec ji i poslala do soutěže. Jaké pak bylo mé překvapení, když si tak jednou sedím na přednášce a zapípá mi mobil s smskou, že jsem vyhrála. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to zřejmě ten den, kdy jsem si na tu křížovku zrovna vzpomněla, avšak vůbec by mě nenapadlo, že vyhraju. Abych to zbytečně neokecávala, vyhrála jsem zdarma ošetření a analýzu pleti v jednom kosmetickém studiu.

Nevím, nakolik to byla výhra, nebo zda tam takto zvou každého, kdo správně odpoví ... Samozřejmě jak jsem tušila, mám asi tak nejhorší pleť na světě. Některá místa mého obličeje dokonce házela do toho měřícího přístroje error (:-D). Není to moc k smíchu, ale není se čemu divit, vždyť já péči o pleť příliš nedávám. Moc přípravků, které používám, jsem vyjmenovat nemohla. Asi tři čtvrtě hodiny jsem ležela na lehátku opečovávaná tou nejdražší kosmetikou a ujišťovaná, že se ta má hrozná pleť jen tak sama nespraví a budu s ní už konečně muset něco začít dělat, jinak se mi brzy objeví vrásky ... Jistě v tom figuruje manipulace, jejímž cílem je maximalizovat zisky, ať už té firmy nebo v širší perspektivě i celého (nejen) kosmetického průmyslu, ale aspoň mě to dovedlo k myšlence, že bych se o sebe měla začít trochu víc starat. Přemýšlím, že bych si na tu kosmetiku mohla postupně ze své výplatičky našetřit a zkusit to teda. Peněz by mi rozhodně nebylo líto tolik, jako když bych o ně požádala rodiče. A když jsme u toho, taky musím zajít ke kadeřnici, ty moje víc jak pěticentimetrové odrosty se mi už přestaly líbit (:-D).

Gól celému dni dal následně pan docent na přednášce, když hodil do placu otázku pro pány, pak si nějaké vybíral, aby mu sdělili svůj subjektivní názor a u mě si nebyl jistý, zda jsem ženského, či mužského rodu (slovo "pohlaví" se mu nelíbí). Že by to mělo nějakou souvislost s onou čistící kosmetikou? (:-DD) ... Ne, dobře, mám prozaičtější vysvětlení. Prý jsem seděla příliš vzadu schovaná za svým notebookem.

„Dnes bychom za zranění stříleli, zítra bychom za křivdu uhodili, vzpomínka na ni nás ještě pozítří rozzlobí, za rok z ní zůstane smutek nebo se nad ní už usmějeme“

Rozhodla jsem se, že pokud něco chci, tak si svoje úkoly musím rozvrhnout tak, abych všechno zvládla a rozhodně nebudu veškerý svůj čas věnovat škole, ačkoli toho mám hodně. A každý týden udělám něco „výjimečného“ v porovnání s ostatními týdny, abych ten život neměla tak jednotvárný. Hlavně nesmím sklouznout k tomu, co je možná běžný postup lidí chodících na základní či střední školu nebo párů se vztahem na dálku, a to přežívání od jednoho víkendu ke druhému. Nemůžeme si přece takto ten život nechat proklouznout mezi prsty! To jest moje strategie, jen tak na úvod. 

Nějak mi to všechno připomíná dobu před dvěma lety. Když si občas na některé události vzpomenu, jednou se divím, že jsou to teprve dva roky, jindy si říkám, že už je to tak strašně dlouho. Před měsícem jsem dočetla knížku Cesta k mým matkám od Edith Holé. Tu tady teď rozebírat nechci, avšak zalíbil se mi citát

„Dnes bychom za zranění stříleli, zítra bychom za křivdu uhodili, vzpomínka na ni nás ještě pozítří rozzlobí, za rok z ní zůstane smutek nebo se nad ní už usmějeme“. 

Před těmi dvěma roky jsem ještě až příliš žila ve virtuálním světě skryta před lidmi ze svého reálného života, což se samozřejmě nevyplácí. Přesvědčila jsem se o tom záhy, když je napadlo opět mou blogovou identitu najít. Nebylo to tak těžké. Můj blog a já jsme se staly bezbranným terčem posměchu. Ale protože já vždycky musím mít něco specifického, všechno se to dělo nepřímo, do očí mi nikdo nikdy nic neřekl. Proběhla výměna několika zpráv na Facebooku, kde jsem byla od spolužačky, se kterou jsem mimochodem sdílela jednu šatní skříňku (Zpětně nechápu, jak jsme spolu po tomto virtuálním konfliktu mohly vydržet :-D), označena za tu divnou, která si píše na svůj blogísek, je obdivována třináctiletými holčičkami a měla jsem je „normální“ nechat na pokoji, tedy nezmiňovat se o nich ve svých článcích. Na každém šprochu, pravdy trochu, že? Trošičku pravdy na tom bylo, ale myslím, že tehdy moje Gaussova křivka dosáhla v blogování vrcholu. Tuším, že ještě ten den jsem celý blog zrušila, naštěstí jsem si však všechny články zálohovala, takže se k nim můžu kdykoli vrátit. Jenže tohle nebyl konec! Ony si prý celý můj blog stáhly, takže i ony měly všechny články k dispozici. A jednoho krásného podzimního dne se s nimi ve třídě vytasily, když je o přestávce předčítaly nahlas a hlasitě se jim smály. Chtělo se mi brečet. Ovšem kvůli svému nízkému sebevědomí a snad i nevíře, že přece nedělám nic špatného, jsem se nepokusila samu sebe hájit nebo jim v tom bránit ... Časem, až to pořádně vyšumělo, jsem jim i odpustila a s některými z té centrální skupinky jsem se dokonce i na třídním srazu teď v létě dokázala v rámci svých komunikačních schopností (:-D) normálně bavit. Jojo, ten citát je pravdivý. 

Ve volební pátek před necelými dvěma týdny na mě padla obrovská nostalgie. Připomněla jsem si, jak jsem seděla ve volební komisi. Večer jsem se s rodiči společně, abychom demonstrovali rodinnou soudržnost, vydala k volebním urnám. Zase spíše než na tu politickou rovinu bych se raději zaměřila na osobní. Velkým překvapením pro mě bylo, že místo mě tam seděla jedna moje dalo-by-se-říct-kamarádka. Ne, nejsem na ni naštvaná, ale ji jsem tam opravdu nečekala, ačkoli jsem si myslela, že to bude nějaký můj vrstevník, kterého dobře znám. Hned po příchodu se na mě zaměřily pohledy členů volební komise s otázkami, proč tu i letos nesedím s nimi? Zdálo se, že by i chtěli, abych tam byla. Nevím, jaká je skutečnost, zda mě třeba až jsem odešla, neprobírali v ne zrovna pozitivním slova smyslu, ale hodně mi zvedlo sebevědomí a zlepšilo náladu, že si vůbec pamatují, že nějaká Baretka tam s nimi před dvěma roky seděla :-)) Prý si mám na úřadě zažádat o členství ve volební komisi při lednových prezidentských volbách. Fakt mě potěšili. 

Minulý týden jsme se s panem Ideálním byli podívat na koncertě Elánů, mé oblíbené slovenské hudební skupiny. Oba jsme na takovém velkém koncertě byli poprvé. Ewu Farnou, když jsem byla mladší, v naší sokolovně nepočítám (:-D). Když už nic jiného, chtěli jsme alespoň zjistit, jaká že je ta atmosféra na koncertech. Hned u vchodu nás překvapil nějaký securiťák, když jsme mu museli ukázat obsah svých příručních zavazadel. Všechno jídlo a pití jsme museli vyhodit do vedle stojících odpadkových pytlů. Zbytek pití jsme dopili, sušenky propašovali. Říkali jsme si, že za ty dvě hodiny žízní neumřeme, tudíž nemá cenu si uvnitř areálu něco kupovat. Jo, vydržela jsem to, ale jen tak tak. Zkušenost pro příště – vzít si i v té největší zimě tričko s krátkým rukávem. Uprostřed takového davu lidí bylo příšerný vedro. Po skončení koncertu jsem byla tak vyčerpaná a zpocená, jako bych snad běžela maraton (:-D). Věřili byste ale tomu, že bych dokázala usnout uprostřed rockového koncertu? Ne? No já nevím, oči se mi kvůli spánkovému deficitu z posledních dní docela zavíraly (:-D). Pan Ideální se ukázal jako správný chlap a snažil se všemi způsoby zajistit, abych neusnula. Takže jsme si zatrsali a i na nějakého toho ploužáka došlo, konečně :-) Celkově však musím říct, že jsem byla trochu zklamaná. Celý jejich repertoár neznám úplně dokonale a zrovna ty moje nejoblíbenější písničky ani moc nehráli, některé se mi takhle naživo zase příliš nelíbily, ačkoli jinak nejsou špatné. Jsem však ráda, že panu Ideálnímu se koncert hodně líbil, asi víc než mně a to přitom není nějaký fanoušek Elánů (:-D). Až budou mít v České republice koncert AC/DC asi bych se měla na oplátku zase já trošku obětovat a na koncert jeho oblíbené skupiny s ním jít. 

Nejvíce se mi asi líbilo, jak hráli písničku „Voda, čo ma drží nad vodou“. I když jsem se trochu bála, co se mnou tato písnička udělá, přece jen ji ještě pořád mám spojenou s jistým obdobím, resp. virtuálním člověkem, konkrétně s jeho neexistující idealizací, také před dvěma lety. Nic, je to všechno dávno definitivně pryč, hurá :-) A nějak se mi zalíbila písnička s názvem „Sestrička z Kramárov“, chvílemi si ji pořád pobrukuju (:-D).

No nic, pomalu vyrážím na jeden tradiční večírek naší katedry, mějte se. A nebojte, nezměnila jsem kompletně svoji osobnost, jen mě tak zajímá, co se tam bude dít ;)

O nestíhání, kariérním růstu a sociálních vztazích

Jedním slovem nestíhám a mám pocit, že se to až do konce semestru nezlepší. Řekla bych však, že ani v dalším to nebude o nic lepší. Prostě pod čtyřicet kreditů jít nejde, ani kdybych chtěla (:-D). A od jara se na mém oboru díky Evropské unii zavádí povinně – volitelná praxe, aspoň k něčemu jsou ty šaškárny s vlaječkami užitečné :) 

Na podzimní semestr jsem si nakonec nechala předměty za 44 kreditů. Ještě jsem se do toho nezaběhla, ale řekla bych, že přesně polovina jich bude těžších, polovina jednodušších. Ale víte, co je nejhorší? Opět se cítím, jako bych se vrátila na střední školu, což se mi teda ale vůbec nezamlouvá! První ročník jsem se cítila opravdu jak na vysoké, ale teď? Jako výhodu vysoké školy jsem považovala jasně daný řád ve většině předmětů, kdy se člověk nemusí stresovat, že se bude psát neplánovaná písemka či dokonce jej učitel vyzkouší (stresy přesunuty na zkouškové :-D). Nic takového naštěstí zatím nemám, ale stejně si myslím, že budu většinu semestru vystresovaná. Ve dvou povinných předmětech čtyři průběžné testy, zkouška a ještě nějaké úkoly, nebo seminárka. Kdyby se ty testy v případě neúspěchu daly opravit, nic neříkám, ale že se nám ten profesor (ano, prof.) skoro přímo vysmíval, jak obešel studijní řád a že na tyto drobné testíky, se žádné opravné termíny nevztahují. Když bude naše úspěšnost byť v jednom z nich nižší než 66%, automaticky jsme asi předmět neukončili a hurá příští rok znovu. Dneska jsem absolvovala první z nich. Nejsem schopná vůbec odhadnout, jak to dopadlo, ale rozhodně mi to docela přišlo jako normální zkouška k zakončení jiných předmětů. Zjišťuju, že pro klidný život je potřeba stále se uklidňovat, že pořád ještě existují zadní vrátka, nějaká krajní alternativa. Třeba v případě zkoušek opravné termíny. 

Nesmím se však zaměřit jenom na školu, nebo dopadnu podobně jako teď v létě. Hlavně se věnovat i jiným věcem! Musím si vytvořit časový plán, abych všechno stíhala. A pozor, dostalo se i na můj kariérní růst, již neroznáším pouze jeden až dva druhy předplacených novin, ale všechny. Sice teď už fakt musím každý den vstávat kolem páté ranní, a tudíž chodit i dřív spát, ale na to si časem zvyknu, popř. až se to zaběhne, třeba si budu moct i o půl hodiny déle pospat :-)) 

Zdroj:http://unafide65.files.wordpress.com/2010/07/istock_000011929864xsmall1.jpg?w=640

Na závěr něco z mého sociálního života. Po dni stráveném ve škole se většinou cítím tak vyčerpaná, ale prostě ze společnosti, z těch lidí kolem mě, ze sociálních interakcí s nimi. Nezdá se vám, že je hrozně těžké udržovat a spravovat s ostatními sociální kontakty a vztahy? Prý mluvím, jak Sheldon, tak jsem možná slabší aspik (slangový výraz :-P), já to říkám furt (:-D). Je zajímavé, že výjimky snad tvoří jen pan Ideální a pak moje rodina. I když zřejmě tuším, že to bude tím, že oni mě berou takovou, jaká jsem. Víceméně se tak můžu chovat a nemusím se nějak bát, že bych jim byla na posměch nebo mě odsoudili, aspoň doufám. Jinak mi však připadá, že už bych měla jít k nějakému psychologovi. Prostě jsem se asi nepřijala (nemůžou mě přijmout ani ostatní), jak jsme řešili v jednom předmětu, nebo prostě nevěřím, že to co dělám (prakticky cokoli), by se ostatním lidem mohlo zamlouvat. Bojím se, že mě za to odsoudí, že se mi vysmějí … Asi i taky malá sebedůvěra, sebevědomí. Já to všechno vím, ale už nevím, jak s tím něco udělat, jak se toho zbavit. Ráda bych zašla někam mezi lidi na různé akce (Nemám na mysli nějaké diskotéky či zábavy – i když teď o víkendu jsem byla, na hodové, a poprvé v životě dostala papírovou pásku na ruku, červenou :-P) s lidmi s podobnými zájmy, jako mám já. Jenže se tam stejně s nikým nedokážu seznámit, což mě teda štve. Naštěstí pan Ideální v tom jede se mnou (:-D).

Jen počkej barone!

Minule jsem psala o turnaji v jedné deskové hře, kterého jsem se zúčastnila, teď přicházím s něčím podobným. Jako pomyslná figurka v herním plánu jsem se totiž zapojila do zajímavé akce, kde šlo o to, že jedna konkrétní desková hra byla převedena do reálu. Určitě jste někdy slyšeli buďto o hře Scotland Yard, jejíž herní plán představuje město Londýn, nebo třeba o Fantomovi, jenž se pro změnu odehrává v Praze. Před nedávnem vznikla i verze pro naši moravskou metropoli, prostě Šalingrad. Několik detektivů se snaží ve městě chytit tajemnou postavičku fantoma či barona, záleží, jak ho kdo nazve. Mohou využívat prostředky městské hromadné dopravy i chodit pěšky (prý i skočit z komínu :-D). Tahy fantoma/barona jsou na rozdíl od detektivů viditelné jen několikrát za hru. A je to prostě zábava, naživo ještě větší než od stolu :-))

Zdroj: http://images4.fanpop.com/image/photos/14700000/Jeremy-Brett-as-Sherlock-Holmes-sherlock-holmes-14711342-630-799.jpg

Sraz s ostatními hráči jsme měli v parku na jednom náměstí v centru. Ukázalo se, že to není příliš dobře zvolené místo na dovysvětlovávání pravidel a složité organizační pokyny. Právě tam totiž začal probíhat nějaký "festival". Takže když pořadatelé začali mluvit do mikrofonu o sebeobraně od Sherlocka Holmese, raději jsme se vzdálili, ačkoli by se nám to taky jako detektivům mohlo hodit (:-D). Po našem odchodu tam už však moc návštěvníků nezbylo (:-D). Byla celkem zima a úvodní příprava trvala docela dlouho. Nejhůře jsme všichni bojovali s technikou, která byla pro tuto hru prakticky nepostradatelná. Bohužel ještě pořád nenastala doba, kdy by bylo možné se na techniku zcela spolehnout. Na zastávkách MHD a v blízkém okolí organizátoři rozmístili papírky s QR kódy, tudíž byl pro hru nutný chytrý telefon, abychom pomocí nich mohli vždy dát vědět ostatním detektivům a baronovi, že jsme na dané místo v mapě dorazili v časovém limitu a kam se vydáváme dál. Ještě, že jsem byla ve dvojici s panem Ideálním, mým ajťákem, sama bych po technické stránce byla úplně ztracená (Sama mám mobil starý téměř pět let a už se ho skoro stydím na veřejnosti vytahovat :-D Ale funkčně mi plně vyhovuje). V jednu chvíli jsme si mysleli, že to budeme muset vzdát, naštěstí nám tvůrce hry zapůjčil jeden ze smart phonů, které měl pro případ u sebe. Avšak bohužel hodně komplikací nastalo kvůli jeho nezodpovědnosti. Možná byl ale jakožto nositel jména hlavního hrdiny z pohádky Mrazík pouze trochu mimo z dívek v ruských krojích, které na náměstí předváděly zřejmě nějaké ruské lidové tance. Tomu by též nasvědčovalo to slůvko "grad" v názvu hry (:-DD).

Měli jsme s panem Ideálním výhodu, že jsme si vylosovali pozici na zastávce, kde už jsme se několikrát pohybovali a vlastně celou tuto městskou část docela známe. Během samotné hry se nám i technika umoudřila, takže jsme si to pronásledování barona řádně užívali a taky se při rychlé chůzi trochu zapotili :) Zjistili jsme, že naše dvojice měla nakonec snad nejmenší technické problémy oproti ostatním, i když to tak zpočátku vůbec nevypadalo (:-D). Barona ovšem chytila jiná dvojice, ale už jsme byli blízko (:-D). 

Btw. Dalším překvapivým zjištěním pro nás bylo, že na právnické fakultě mají o víkendu zavřeno, tedy neprobíhá výzkum jako na jiných fakultách, tudíž jsme museli zvolit trošku alternativnější místo, kam si odskočit (:-D). 

Pokud by byla příležitost, ráda bych si zase takovouto nějakou podobnou akci zopakovala, moc se mi to líbilo :-) 

Pařmenka

Nejprve trocha dávné historie z mého života. Když jsem chodila do sedmé třídy na základku, tzn. bylo mi nějakých dvanáct let, začala jsem navštěvovat nově vzniklý kroužek s názvem Herní klub v domě dětí a mládeže (Mimochodem nemám tu budovu moc ráda, asi proto že někdy ve druhé třídě jsem tam chodila do nějakých třech kroužků týdně. Ne, že bych byla nucena, asi jsem si ty kroužky vybrala sama, ale prostě jsem už od malička měla problém se začleňováním do kolektivu …). Marně se snažím vzpomenout si, co mě vedlo k tomu, že jsem si vybrala zrovna tohle. Asi jsem prostě ráda hrála stolní deskové hry, ale myslím, že jenom takové ty klasické. A právě tam mi ukázali hromadu moderních deskových her. Osadníci z Katanu byly jednou z nich. Hrozně mě to zaujalo. 

Zdroj: http://www.daemon.cz/img/gallery/hirez/2237_1.jpg

Vzpomínám si, že pár týdnů po tom, co jsem se o této hře dozvěděla, se v našem městě pořádal turnaj právě v Osadnících z Katanu. Je jasné, že jsem tam rozhodně nemohla chybět. Jenom takový blázen jako já se může vydat na turnaj v nějaké hře, aniž by pořádně znal pravidla. Tak se stalo, že jsem se ze všech hráčů umístila na krásném posledním místě (:-D). O rok později se konal další turnaj, který jsem si také nemohla nechat ujít. Ovšem během těch dvanácti měsíců jsem se snažila pilně trénovat. Bohužel hra byla příliš drahá, abych mohla požádat rodiče o její koupení, ale protože jsem byla hlavička, vyřešila jsem problém po svém. Prostě jsem si tu hru doma vyrobila. Není úplně stejná, takže na mě nic nemáte (:-P). Ještě pořád ji mám, v krabici od bonboniéry s lískovými oříšky (:-D). Nikdo ji se mnou už ale moc hrát nechce, není totiž zrovna nejestetičtější. Podruhé jsem tedy skončila na skvělém osmnáctém místě z dvaceti hráčů, zlepšila jsem se (;-) Tak na dlouhých sedm let skončila moje kariéra hráčky Osadníků z Katanu. Do Herního klubu jsem přestala chodit a celkově jsem se věnovala jiným věcem. I když na některé další Vánoce jsem dostala jako dárek rozšíření – Osadníky z Katanu pro dva hráče. 

Všechno se změnilo asi před týdnem, když jsem zjistila, že v našem městě opět bude další turnaj právě v Osadnících z Katanu. Byla jsem nadšená a dostala jsem chuť tam jít. Jenže bylo potřeba hodně tréninku, pokud jsem chtěla překonat sama sebe a posunout se na lepší místo než v tom roce 2005. Doba pokročila, takže jsem zkusila pohledat na internetu nějakou online verzi této světově oblíbené hry. Podařilo se :-) Rázem jsem byla každou chvíli přihlášená na stránce Playcatan.com, kde je možné plně podle pravidel hrát Osadníky s lidmi z celého světa zcela zdarma. Hrozně mě to začalo bavit, až jsem se bála, že se brzy stanu závislačkou (:-D). Na to kolik jsem tam odehrála her, jsem vyhrála snad jenom jednou, maximálně dvakrát (?), takže celkem slabota. Ale víte, co se říká – těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Včera jsem se toho turnaje zúčastnila. Občanské sdružení, které vzniklo z onoho Herního klubu, skomírá, členové stárnou, žení se a vdávají, odcházejí na vysokou do jiných měst, do práce … Nemají peníze na propagaci, takže nás tam tentokrát bylo jen deset hráčů. Samozřejmě se většina mezi sebou znala právě odtud, já jsem členkou sdružení nikdy nebyla, takže jsem si tam připadala jako vetřelec, ale oni mě brali asi spíše jako hosta :-) Kdybych se uměla lépe seznamovat a byla extrovertnější povahy, bylo by to asi ještě lepší. Ale dostaňme se k tomu gró. Dámy a pánové, skončila jsem na čtvrtém místě! První tři vítězové dostali ceny v podobě menších deskových her, ale za bramborovou medaili nemusím být vůbec smutná, protože bronzový vítěz stejně získal hru, kterou už doma mám a na druhé či první místo bych asi neměla (:-D). 

Taky mě tam učili hrát karetní hru roku 2009 - Dominion. Napoprvé mě to nějak zvlášť nezaujalo, ale když jsem se pak doma dozvěděla, že zrovna tentýž den v mé nejoblíbenější čajovně probíhá turnaj v této hře, hned bych nepoučitelně zopakovala historii a vydala se tam bez znalosti nějakých podrobnějších pravidel. Ještě, že jsem byla na jiném turnaji (:-D). Ale až bude v té již zmiňované čajovně zase nějaký turnaj v mé oblíbené hře (mým protihráčům se už Osadníci asi omrzeli podle toho, co říkali, takže raději budou dělat turnaje v jiných hrách), musím se zúčastnit a už se těším :-) 

Prostě „I ♥ Osadníci z Katanu“.

Sheldon, Shakespeare, Méďa, Žert, Forrest

To jest heslovitě výčet mého kulturního vyžití za poslední dobu. Rozeberu to trochu podrobněji.

Začnu seriálem, na kterém teď momentálně ujíždím. Z nadpisu je vám asi jasné, že je to samozřejmě Teorie velkého třesku neboli The Big Bang Theory (zkráceně TBBT). Holt když další díl nové sezóny HIMYM vychází až 24. 9. 2012, musím se zabavit jiným seriálem. Tomuto jsem dlouho odolávala, protože jsem si pořád říkala, že prostě žádný jiný seriál nemůže dosahovat z mého úhlu pohledu takových kvalit jako HIMYM. Ze začátku mě TBBT příliš nezaujal, na můj vkus se tam objevovalo až moc chlapů a navíc mi přišlo, že mi svou genialitou snižují sebevědomí. Působilo na mě, že vysoká inteligence a úspěchy ve vědě jsou něco víc než třeba schopnost najít si životního partnera, lásku. Připadala jsem si méněcenná (:-D). Nejméně sympatický se mi zdál Sheldon, ovšem to bylo na začátku. Postupně mi začalo docházet, že se vlastně chová jako člověk s Aspergerovým syndromem.

Zdroj: http://www.artmusicpeople.com/wp-content/uploads/2012/02/Sheldon%2BCooper%2Bsheldon.jpg 

Trochu jsem si zagooglila a ověřila si, že moje diagnóza byla správná. Já nevím, tihle lidi mě asi svou odlišností přitahují. Je hodně zvláštní, že jedna jediná informace může totálně změnit můj pohled na určitou věc (pan Ideální se prý začal bát :-D). Od té chvíle mi už Sheldon nepřipadal namyšlený či nesympatický, stal se dokonce mou nejoblíbenější postavou :-) (Btw. na Leonardovi mi vadí, že na sobě pořád nosí bundu :-D). A seriál jsem si taktéž zamilovala, možná se už pomalu začíná dostávat na stejnou úroveň jako HIMYM. I když HIMYM je prostě moje srdeční záležitost, což je jistě ovlivněno obdobím, kdy jsem jej sledovala, tedy obdobím největší zamilovanosti. Marshall a Lilly jsou naprosto úžasní, takového páru se prý v TBBT nedočkám, takže HIMYM nemůže překonat (:-P). 

V naší moravské metropoli jsem se zúčastnila s panem Ideálním Shakespearovských slavností, konkrétně večerního divadelního představení pod širým nebem podle komedie Zkrocení zlé ženy. Jako se stalo téměř tradicí u divadelních her v poslední době, opět jsem byla zklamaná. Nelíbilo se mi to, ačkoli jsem toto drama několik let zpátky četla a rozhodně mě tehdy zaujalo. Na začátku jsme jako diváci byli požádáni, abychom si vypnuli své mobilní telefony, protože Shakespeare by prý jistě z vyrušování neměl radost. Shodli jsme se, že Shakespeare by byl určitě mnohem více zklamán ze samotného ztvárnění jeho hry. Uvažuju, že do divadla přestanu chodit úplně, protože tyto zmodernizované verze nejsou nic pro mě. Ráda bych zhlédla tradiční představení podle scénáře, který dramatik napsal. Existuje to ještě vůbec? Nějaké dojmy? Když na scénu přišel nějaký ten Petruccio, vzpomněla jsem si na vraha z amerického Denveru, který postřílel lidi na premiéře Temného rytíře (bylo to zrovna čerstvé) a začaly se mi hlavou honit paranoidní myšlenky, co kdyby si tento chlápek z něho vzal příklad (:-D). Nad hlavami se nám honila bouřková mračna. Když začínalo pršet, spokojeně jsme si vytáhli deštník, ovšem v tu chvíli a jakmile jsme všude kolem sebe uviděli lidi, jak si nasazují pláštěnky, nám došlo, že jsem to nedomysleli, protože ho stejně nebudeme moct rozevřít. Jedni to udělali a byli ostatními diváky vypískáni (:-D). Naštěstí spadlo jen pár kapek. Třešničku na dortu tomuto představení dal asi tak desetiminutový nijak nedomlouvaný ohňostroj, jenž byl tak hlasitý, že herci museli svoje vystoupení přerušit. Navázat ztracenou nit jsme už neodkázali, takže jsme se radši předčasně vypařili, abychom stihli poslední vlak toho dne domů. Jo a herci pořád hrozně nahlas křičeli, ječeli, pištěli, vřískali a já nevím co ještě, což mi taky docela vadilo. 

Dalším mým kulturním povyražením se stala návštěva kina, konkrétně jsme byli na Méďovi. Kdybych měla použít pětihvězdičkovou hodnotící stupnici, zřejmě bych udělila tři hvězdičky. Jo, byl to dobrej film, akorát se mi vůbec nelíbila ta přehnaná vulgarita. A další věc, kterou bych vytkla, byly ty dvě akční scény – honičky, nějak mi tam taky přišly úplně zbytečné. Ale možná se mi to nezdá proto, že akční filmy obecně nemusím. 

A pozor, dostáváme se k poslední části – četbě. Za prázdniny jsem zatím stihla přečíst jenom jednu knížku. Je to Žert od Milana Kundery. Film jsme si jednou pouštěli ve škole a líbil se mi, tak mě napadlo, že si přečtu i knížku. Jako jo, dalo se to číst (:-D). Asi taková nejčtivější část je kapitola, kde Ludvík vypráví o svém vztahu s Lucií a pobytu na vojně. Momentálně jsem v polovině Forresta Gumpa. Ze začátku jsem si říkala, že příště bych už na čtení měla raději zvolit knížku, podle které jsem dříve neviděla natočený film, poněvadž se docela nudím. Tak od té druhé poloviny se však ptám sama sebe, zda se ve filmu objevovala nějaká scéna, kdy Forrest letí s opicí do Vesmíru? Já jakožto čtenářka některým absurdnostem ani nějak nevěřím, což je pro autora rozhodně špatně. Nevím proč, avšak připomnělo mi to Macourkovy knížky jako Mach a Šebestová (:-D). 

Taky jsem se zaregistrovala na stránku Databázeknih.cz. Hrozně se mi líbí, že se tam dají vytvářet seznamy knížek i s měsíci, kdy jsem je přečetla (rozpomínání se mě velmi bavilo :-D), seznamy těch, které si někdy chci přečíst, které čtu apod. Doporučuji :)

Kam si v Bratislavě odskočit?

Jak jsem si tu několikrát posteskla, že mi chybí rodinná dovolená, tak nakonec se mi mé přání částečně vyplnilo. Zajeli jsme se na jeden den podívat do hlavního města Slovenské republiky - Bratislavy. Ostatně druhá část prázdnin se mi zdá přece jen nějak více akčnější a plnější výletů než ta první depresivní :-) 

"Ty vole, ty jsi pěkná." Tohle prohlásil nějakej starší chlap, který stál za mými zády na nádraží v naší moravské metropoli. Nevím, jestli to bylo adresované mně či komu, protože jsem ho postřehla jen periferním viděním, ale každopádně to zvedne člověku sebevědomí hned po ránu (:-D). Ne, vůbec jsem nezanevřela na cestování po železnici, ačkoli jsem spočítala, že naše vlaky za celý den měly cca 135 minut meškanie. Po zkušenostech si pod "mezistátním vlakem Eurocity" vybavím dvě věci - právě to téměř jisté zpoždění a následně boj o volná místa k sezení (schodky u nástupních dveří jsou taky pohodlné ;-).

K celodenní procházce po městě jsme si však nevybrali úplně ideální den, pouliční teploměr ukazoval 35°C. Zamířili jsme si to do historického centra Bratislavy. Většina z nás zde byla vůbec poprvé v životě. Grasalkovičův palác jako sídlo prezidenta byla naše první zastávka. A protože právě čtu Forresta Gumpa (btw. film se mi líbil víc), nemůžu si neodpustit poznámku, že jsem si tam poblíž prostě musela odskočit do křa, jak se u nás říká (:-P).

Velkým zážitkem pro mě bylo několik živých soch stojících uprostřed jedné ulice, které se daly snadno zaměnit s opravdovými sochami, jenž se tam taky vyskytovaly. To se člověk úplně lekne, když se před ním ta socha, resp. na zlato nebo stříbrno nastříkaný muž, najednou pohne. Kuriozitou byl levitující muž na obrázku vpravo. Prý měl pod sebou šikovně schované sedátko (:-D).

Rozhodli jsme se, že když už jsme v Bratislavě, tak bychom měli navštívit vyhlídku na pilíři Nového mostu. Prostě něco jako Petřín v Praze či London Eye v Londýně. Díky výtahu jsme se nahoře ve výšce 95 metrů nad hladinou řeky Dunaje ocitli cobydup. Dva zbylé snímky ukazují překrásný pohled na řeku, mosty, město a hlavně Bratislavský hrad. Pokud si budete potřebovat odskočit jako já (ano, ještě pořád čtu Forresta Gumpa), naskytne se vám krásný výhled na Bratislavu i přímo ze záchodového prkýnka :)

Překvapením pro mě bylo, že se mnou automaticky ve všech obchodech se suvenýry mluví anglicky. Až po chvíli mi došlo, že lidé rozumějící slovenštině tato turistická místa navštěvují vlastně jen zřídka. Druhá věc, co mě překvapila, byly zřejmě Japonky, které snad jako jediné hojně používaly jako ochranu před prudkými slunečními paprsky deštník (nebo to byl speciální slunečník?). Kliknutím si můžete zvětšit obrázek výše a prozkoumat to. Nápad vyfotit ji přišel, když mi vlezli do objektivu. Kdybych věděla, že bych v Bratislavě nebyla za úplnou exotku, koupila bych si např. toto krásné paraplíčko a vzala si jej s sebou. Co, že je svatební? (:-D) 

Zdroj:http://img.mimishop.cz/h/ms/1222/0/0303/a2947941.jpg

Ačkoli jsme se vrátili celí unavení, myslím, že se výlet všem líbil, člověk prostě všechny starosti a problémy nechá doma a jen si užívá to nové prostředí :)

Písničky tohoto léta

V druhé polovině prázdnin jsem si nově oblíbila čtyři písničky, které mi tu, když dostanu náladu, hrají pořád dokola, dokud se mi neznechutí (:-D).

Asi momentálně moje nejoblíbenější je Untitled od Simple Plan. S touto písničkou se teď každé ráno budím. Ale vstávám čím dál později (:-D).

Krásný ploužák od Johna Lennona Imagine. Musíme si s panem Ideálním určitě někdy zatančit :)

 

Dokonce i Karel Gott není tak špatný ;) Obzvlášť text této písničky se pro mě stává den ode dne aktuálnější.

 

Ať si každej říká, co chce, tentokrát jdu s davem, protože ačkoli rap neposlouchám, tohle mě nějak chytlo.

 

A málem bych zapomněla, mám lístek na koncert Elánu :-))

Sny, vzpomínky, tradice, rodina

Ano, správně jste si všimli, konečně jsem změnila design do vyhovující podoby. To nastavování tady není tak intuitivní, jak jsem si myslela. Obrázek v záhlaví se mi zdál zcela bezchybný až do doby, než jsem se na něj podívala očima návštěvníka mého blogu a došlo mi, že by se mohlo zdát, že tento blog patří nějaké starší paní, co toho v životě už hodně zažila a teď vzpomíná. Nezažila jsem však skoro nic a úplně stará si taky ještě nepřipadám, ovšem ten obrázek plně vystihuje moje momentální duševní rozpoložení. 

Toto léto mají pro mě velkou hodnotu vzpomínky, tradice a rodina. To zní jako nějaký předvolební slogan, že? (:-D). Prostě bych chtěla, aby všechno bylo jako dřív, hlavně ta rodinná soudržnost. Vždycky jsme celá rodina někam na týden jeli na dovolenou a bylo to fajn. Letos nic takového nebude. Jestli se ještě do konce prázdnin stihne někam jet, jak se pořád slibuje, bude to jenom na maximálně prodloužený víkend a jeden člen rodiny (taťka) bude muset zůstat doma a starat se o babičku ve čtvrtém věku. Vlastně už spolu nepodnikáme téměř nic. Bráchové mají počítač (vynález zkázy pro nás všechny), u kterého tráví většinu dne, naši zase pořád mají něco na práci … Stačila jedna rodinná rozepře způsobená mladším bráchou a hned se čas na společnou rodinnou procházku našel. A tak jsme se v neděli jako velká famílie vydali na malý výlet do přírody na kopec s výhledem na naše město. Můžu říct, že to bylo úžasný, já jsem si to teda rozhodně užila úplně nejvíc a myslím, že i ostatní byli spokojení :-)) Žádné hádky, příjemná atmosféra mezi námi … dokonce jsme díky samospoušti pořídili i několik hezkých společných fotek. Oni jsou prostě má jistota, jsem vděčná za to, že je mám, mám je ráda :-)

Jak jsou teď ty prázdniny a já nejsem něčím plně zaměstnaná, pořád nad něčím přemýšlím, pořád něco řeším, pořád mi to v hlavě šrotuje. Vzpomínám, jak jsme jezdili na prázdniny k druhé babičce na vesnici, jak jsme byli s rodinou v Krkonoších, v Beskydech ... (zjišťuju, že jsme procestovali hodně míst naší vlasti :) Kupodivu teď hodně často říkám: "Jó, to bylo před dvěma roky ..." Léto 2010 mám dobře zaznamenáno, tudíž díky své vizuální paměti zaryto někam hluboko. Kdyby tak šel vrátit čas, já nechci být velká. Je velmi zvláštní (jsem divná, já to vím), že svoje rodiče i přesto, že mě občas štvou a rozhodně nejsou dokonalí, beru jako velký vzor a na jednu stranu bych chtěla mít stejný vztah jako oni dva. I když vlastně jsou to jenom mé představy jejich života, když byli mladší. Poslední dobou až moc sním o věcech, které jsou až příliš idylické, tedy nereálné, neuskutečnitelné a pak jsem smutná, když zjistím, že to tak prostě nejde.

Člověk mnohem více lituje věcí, které neudělal, než které udělal, proto si dávám předsevzetí snažit se ŽÍT, abych měla na co vzpomínat!

V Olomouci

Protože jsem si od nejmenované drážní společnosti koupila nejmenovanou jízdenku (přece tu nebudu dělat reklamu :-P), se kterou se dá po splnění určitých podmínek během čtrnácti dnů nonstop jezdit po celé České republice a protože mi dnes její platnost už končí, musela jsem toho ještě včera využít. Zajeli jsme se podívat do Olomouce, kde jsme nikdy dříve nebyli. Teď ale trochu odbočím. Líbilo by se mi, kdybych k sobě měla nějakého ochotného či dokonce nadšeného parťáka/čku, který/á by se mnou za ty dva týdny fakt tu celou naši vlast procestoval/a, každou noc bychom spali někde jinde ... to by bylo aspoň dobrodružství prázdnin :) Momentálně jsem už finančně vyčerpána, ale hlásí se někdo na příští rok? (:-D)

Nejprve jsme se vydali na Svatý Kopeček, kde se kromě zoologické zahrady, kterou jsme kvůli časové tísni nenavštívili, nachází také významné poutní místo České republiky. Následovaly typické olomoucké památky - Horní náměstí s radnicí, orlojem a sloupem Nejsvětější Trojice (fotky si vygooglete, mně se nijak zvlášť nepovedly). Moc hezké :)

V Bezručových sadech jsme narazili na tuto zvoničku s kuriózním nápisem (:-D).

A samozřejmě jsme také museli ochutnat nějakou speciální dobrotu odtud, v našem případě stylově připravované palačinky před zraky zákazníka ve vozíčku přímo na náměstí. Je jasné, že jsem se nakonec nenechala nijak omezovat nechutí pana Ideálního k olomouckým tvarůžkům a nechala jsem si jimi palačinku naplnit. Přece si nebudu dávat něco tak obyčejného jako čokoládu s kokosem (:-P). Nechtěl mi pak ani dát pusu (:-D), ale byla to mňamka, miluju tvarůžky (*smajlík, který se olizuje* :-P).

Na závěr přináším fotku z olomouckého nádraží. Na jednotnou cenu 8 Kč za "jízdenku na WC" jsem si už zvykla, ale tohle mi připadá trochu jako diskriminace žen. Proč by muži měli platit o 3 koruny méně, když i oni mají na svých toaletách kabinky, které mohou použít?

Ploč je v Máchově kraji tak krásně?

Vrátila jsem se od Máchova jezera, kde jsme s panem Ideálním strávili společně pět dní jako naši první dovolenou. Ve zdraví jsme to přežili, ani jsme si nelezli na nervy, zjistili, že spolu vydržíme žít nepřetržitě i několik dní po sobě, docela si rozumíme (i když na jeden celkem důležitý aspekt vztahu máme odlišný názor) a místo hádek ve stylu Itálie, u nás raději probíhá tichá domácnost (To když je něco myšleno jako vtip, já to nepoznám a vezmu až příliš vážně).

Do kempu jsme dorazili až v podvečer poslední lodí, která se na celou dobu stala našim hlavním dopravním prostředkem, pokud vynechám vlastní nohy. Na ubytování v bungalovu s vlastním sociálním zařízením si rozhodně stěžovat nemůžu, dokonce mi ani nijak zvlášť nevadilo, že koupelna byla větší než samotný pokoj, aspoň opticky. Celý týden bylo krásně, takže jsme uvnitř ani moc času netrávili. K pláži jsme to měli jenom několik desítek metrů :) Přiznávám se bez mučení, že jsem ještě nikdy neměla příležitost vykoupat se v moři a pokud se nepočítá přeprava trajektem přes kanál La Manche, tak jsem ani nikdy u moře nebyla. Byla jsem uchvácena jezerem, které vlastně ani není jezero, ale rybník. Díky písečné pláži mi to tu připomínalo moře a s panem Ideálním jsme došli k závěru, že tohle nám jako náhrada moře úplně stačí a jsme plně spokojeni. Procházka při západu slunce po pláži kolem jezera je úžasná romantika. Tehdy jsem pořídila fotku, kterou vidíte výše. Našli jsme si osamělé místečko u vody, kam jsme si sedli, povídali si a pozorovali vodní hladinu, oblohu s měsícem v úplňku ... Na protější straně jezera vzdálené asi kilometr od nás přímým směrem se rozjížděla jako každý večer diskotéka. Na nějakého ploužáka asi ještě bylo brzo, což mě trochu mrzelo, avšak docela mě překvapilo, že mě lákala k tancování i ta obyčejná "tuc-tuc" hudba. Kdyby to od kempu nebylo tak daleko, asi bych tam pana Ideálního vytáhla (:-D).

Dokonce i v kempu ubytovaná na vlastní pěst jsem byla poprvé, tedy že se o organizaci nestarala škola, jako tomu bývalo na různých výletech. Moc se mi líbila taková ta volnost, že člověku na recepci předají klíče od pokoje a dál se o něj až do jeho odjezdu nezajímají. Kemp se celý nacházel v borovém lese, byl hrozně rozlehlý, pohybovalo se v něm asi milion lidí a podle mě kdokoli chtěl, mohl si někde nenápadně rozbít stan a nikdo neměl šanci to zjistit, protože ačkoli byl oplocený, nebylo vůbec obtížné se dostat dovnitř. Připomínalo mi to takové městečko. Všude klid, pohoda, lidé u svých karavanů opékající něco na grilech, po pláži pobíhající a ve vodě hrající si malé dětičky (a jejich nekončící zvědavé otázky "ploč?", jež dostanou kdejakého rodiče do rozpaků, když neví, jak má odpovědět. Ale zjistila jsem, že roztomilejší jsou chlapečci se svými řečmi a zkoumáním všeho možného. Možná jich tam bylo jenom více :-D), kterých tam bylo opravdu hodně, jejich rodiče relaxující a opalující se na pláži. Prostě nádhera, klidně bych se tam hned odstěhovala, anebo příští rok jela zase na to stejné místo, i když jsem dříve takové lidi vůbec nechápala.

Koupali jsme se však všeho všudy jenom dvakrát, jinak jsme podnikali výlety po okolí. Z tohoto pohledu na Máchovo jezero se mi strašně líbilo, jak se sluneční paprsky odrážely od jeho vodní hladiny, která se nádherně třpytila. Zhýčkala jsem se, teď už se nechci koupat nikde jinde, než tam, kde je hoodně pozvolný sestup do vody a hlavně ta písčitá pláž (:-D). (Nemáte někdo tip na nějakou podobnou vodní nádrž blízko naší moravské metropole? :) Bylo úplně úžasné, že jsme mohli být snad sto metrů od břehu a stále jsme dosáhli nohama na zem. I voda byla docela teplá.

Už jsem se rozplývala nad nádhernou přírodou v Máchově kraji? Podívejte se na ten les. Mně připomíná paletu barev, vidíte tam ten přechod?

Swamp a v pozadí hora, pod níž jsme byli ubytovaní. 

Vydali jsme se také na dominantu kraje - hrad Bezděz. Místo červené turistické značky jsme zvolili zapomenutou cestu, kudy chodí jen specifický typ lidí. Hned na začátku za námi přiběhl nějaký dřevorubec, co u cesty řezal dřevo, a začal nám vysvětlovat, že tudy se na Bezděz nedostaneme, pokud to tady neznáme, že jdeme špatně. Jeho aktivní vysvětlování správné cesty jsme nebrali moc vážně. Věděli jsme, proč tam jdeme a proč máme u sebe gpsky ;) Nahoře jsme pak už podruhé za dovolenou úplně náhodně potkali bývalého spolužáka pana Ideálního ze střední školy, kterého již hodně dlouho neviděl. Zajímavé, že byl ubytovaný i ve stejném kempu jako my, kde jsme na něj také náhodou narazili, 300 km od domova. 

Při zpáteční cestě domů jsme se ještě zastavili v Kolíně. Nakoukla jsem do obchodu s oblečením Gate, kde jsem ještě nebyla, protože tuším, že u nás v nákupním centru Friedricha Wanniecka není a byla jsem překvapená tak nízkými cenami. Prostě jsem si musela něco jako suvenýr koupit, nakonec tedy hezké žluté tričko s fialovým šnekem. Snad za ty prachy aspoň chvíli vydrží (:-D). Na nástupišti při čekání na vlak Eurocity opožděný o půl hodiny jsme se  na závěr ještě setkali s nepříliš radostným zážitkem, když přímo před námi a mnoha dalšími lidmi několikrát zkolabovala (omdlela) jedna holka. Nějak se ani moc nikdo neměl k tomu, aby jí pomohl, zeptal se, co jí je apod. Je to těžké, člověk má strach, aby ještě nějak neublížil sobě nebo jí. Nakonec se jí ujaly formální autority v podobě průvodčí a nádražních securiťáků. Nakonec pro ni přijela záchranka, ale jen jsem kroutila hlavou nad tak laxním přístupem záchranářů.

Abych to shrnula do jedné věty, prostě bych se na ten Mácháč hned zase vrátila :-))  

O váznoucí komunikaci

V pondělí bylo mým největším přáním, abych byla minimálně tak ukecaná jako můj taťka, ačkoli tuto vlastnost na něm příliš ráda nemám, protože většinou mluví i o tom, o čem absolutně nic neví a vymýšlí si nesmysly, z čehož pak vznikají trapné okamžiky. 

Zdroj: http://www.seo-creare.co.uk/seo-blog/wp-content/uploads/2012/07/original_Communication2.jpg 

Setkala jsem se totiž osobně s Aničkou. Seznámily jsme se přes blog, ovšem pouze jednosměrně, kdy já jsem se nacházela v té pozici člověka, jehož některé detaily ze života jsou z jeho vlastní vůle veřejné přístupné na internetu. Konverzace občas trochu vázla, ale i když se to nemusí zdát, já jsem se fakt snažila něco říkat a přemýšlet, o čem bychom si mohly povídat. Paradoxně jsem se však dozvěděla, že toho fakt moc nenamluvím. To mi, myslím, naposledy řekla jedna moje spolužačka někdy v osmé třídě na základce, se kterou jsem seděla v lavici a připadalo mi, že se spolu bavíme docela dost. Podle ní bych prý mohla být dobrá, kdybych víc mluvila. Že by mi už nešla ani ta první část seznamování, o níž jsem nedávno psala, jak ji zvládám? Nebo chyběla nějaká stěžejní společná konverzační oblast (u mě asi hodně těžké něco takového najít)? Když jsem to tak počítala, už jsem se celkově setkala po vzájemné předchozí domluvě s nějakými osmi lidmi z internetu – Mája, Zuzka, Inf*, Lucka, Kitt, pan Ideální, David, Tomáš, Anička. Vždycky se mi to zdálo celkem v pohodě, i když jen s některými jsem se viděla víckrát, nebo se stále ještě vídám. A víte, že už mě docela přešla chuť se ještě s někým takto seznamovat? 

Ovšem bojím se, že si za chvíli budu rozumět nanejvýš jenom s panem Ideálním. Abych to nezakřikla, ale s ním si naštěstí mám pořád co říct. Jenže co když se uzavíráme do svého vlastního světa, kam nikoho jiného podvědomě nechceme pustit? Jak to napravit? Včera jsme měli větší rodinnou oslavu. Slavily se moje dvacetiny se čtyřměsíčním zpožděním a také padesátiny mých rodičů. Skoro celou dobu jsem si tam povídala s panem Ideálním a sem tam prohodila nějaké to slovo s někým jiným. Nemrzí mě ten hovor s mým milým, mrzí mě, že jsem si nepovykládala s ostatními a kvůi příliš velkému stolu ani pořádně neslyšela, co se zrovna třeba mezi staršími řeší. Jako o ty drby mi nejde, ale však víte, takovej ten celkovej přehled o rodinných radostech a strastech je taky potřeba (:-P). Brácha seděl hned vedle mě, takže asi slyšel hodně z toho, o čem jsme si s panem Ideálním povídali. Doufám, že neuniklo příliš mnoho informací, které by raději měly zůstat pouze mezi námi dvěma. Pana Ideálního napadlo, že třeba ani ne, protože jsme se možná mezi sebou naučili mluvit o určitých záležitostech jistým kódovacím jazykem (:-D). Vypila jsem jenom polovinu půlky skleničky červeného vína, kterou jsem měla nalitou a podle těch řečí, co jsem prý vykládala, jsem zcela jistě dle mého bratra musela být opilá (:-D). Spíš si takhle povídám s panem Ideálním a nepřijde mi, že bych se před ním nějak přetvařovala. Naopak si myslím, že se před ním chovám taková, jaká jsem, avšak před svou rodinou taky. I když je pravda, že poslední dobou si hodně věcí nechávám pro sebe. 

To byl jenom takový výkřik bez hlavy a paty, abych úplně neztratila kontakt i se svými blogovými čtenáři. Zítra s panem Ideálním odjíždíme na několik dní na naši první společnou dovolenou, nakonec to není nikam do ciziny, ale k Máchovu jezeru. Bude to taková naše zkouška vztahu, tak uvidíme, co se stane či nestane.

Nějak ani nežiju

Tudíž nemám o čem psát. Teď o prázdninách prakticky nic nedělám, nic mě nebaví, nenaplňuje, občas mám takové ty pocity, myšlenky, že nic nemá cenu, smysl. Vlastně i do budoucna nemám žádný konkrétní cíl. Studuju to, co studuju, protože mě baví to studium, ale o konkrétním uplatnění nepřemýšlím. Říkám si, že třeba stejně budu pracovat v úplně jiném oboru … Jenže tohle je zase špatně. Jak si mám za něčím jít, když nevím, za čím? Nejsem cílevědomá. Zjistila jsem však, že by mě možná bavilo, naplňovalo, kdybych někomu pomáhala, takovým těm skupinám z okraje společnosti :) 

Učení a pan Ideální mě během školního roku plně zaměstnávaly a naplňovaly, že už pak vlastně na nic nezbýval čas. Špatně, špatně, špatně, já vím, vlastně jsem to věděla už i předtím, ale nějak to neřešila. Včera jsem se snažila dělat si pořádek ve starých složkách ve svém notebooku, který právě prošel přeinstalací, a narazila jsem tam na jednu zajímavou knížku v elektronické podobě, na chvíli jsem se začetla a hned mi to částečně otevřelo oči. Prostě jsme s panem Ideálním udělali velkou chybu, že jsme se asi až moc uzavřeli do svého vlastního světa. Sice se scházíme tak 2 – 3x týdně, ale z 90% jsou to naše soukromé schůzky, je nám spolu fajn, on je snad jediný člověk, s nímž se dokážu bavit skoro o čemkoli. Já, jakožto největší introvert se jen těžko s někým seznamuju, snad nikomu jsem se neotevřela ani zdaleka tolik jako jemu. Nebo jo dobře, prvotní seznámení se ještě dá, ale následně ten (přátelský) vztah s člověkem udržet a prohloubit, to mi dělá velký problém. Asi jsem příliš pasivní. Pan Ideální na tom zřejmě bude podobně, takže vlastně ani moc nemáme s kým jiným trávit společné chvíle, udělat si rande třeba ve čtyřech, abychom si zvládli dobře pokecat, nikdo se necítil trapně, jako křen apod. Líbilo by se mi mít nějakou takovou partu, jaká se třeba vyskytuje v HIMYM. Členové se prostě berou takoví, jací jsou, podnikají spolu všemožné akce, vzájemně se doplňují, prostě přátelé za všech okolností. Mimochodem tenhle seriál považuju za nejlepší, který jsem kdy viděla, po necelém roce jsem už konečně dokoukala všechny díly a nemuseli by si přes prázdniny dávat s vysíláním pauzu (:-P). 

Zdroj: http://images.buddytv.com/userQuizImages/usr1362248/1362248_b666c93f-83cc-4523-bf49-60d4e04a0b8d-how-i-met-your-mother-cast-how-i-met-your-mother-791248-1280-1024.jpg

Momentálně mi není tak úplně nejhůř, ale byly chvíle, kdy jsem si myslela, že už mám opravdovou depresi. Celkem se toho bojím, protože se u nás v rodině vyskytuje. Ale asi je hlavně důležité najít si nějaký zájem, který mě bude plně bavit. Když si vybavím předešlá léta, vždy se našlo něco, čím jsem plně žila. Většinou to teda bylo blogování, geocaching, roznášení letáků či seznamování se s panem Ideálním. Dokonce ani ten virtuální svět už mě nebaví. Člověk prostě potřebuje smysl života a je úplně jedno, že to bude nějaká blbost, nad kterou budou ostatní kroutit hlavou. Lepší něco, než nic. Tím pádem jsem konečně pochopila, proč se taťka tak hrozně těší, resp. pořád mluví, až nám na podzim dovezou koňský hnůj a budeme ho vozit na zahradu, prostě vybočení ze stereotypu (:-D). Brigádu mám, ovšem nedostačující, roznášení novin mě zaměstná na maximálně dvě hodiny brzo ráno. Když jsem v centru naší moravské metropole uviděla inzerát, že tamější cukrárna přijme prodavačku na čtyři hodiny, srdce mi zaplesalo. Bohužel předčasně, protože brigádníky se jim zaučovat nechce a zřejmě na obyčejnou prodavačku taky nevezmou jen tak ledaskoho. Hodinová mzda se totiž prý odvíjí od kvalifikace, zkušeností a šikovnosti, takže absolutně bez šancí. Taky jsem přemýšlela, že můj psychický stav může být též způsoben skutečností, že letos po nějakých devíti letech se doma skoro vůbec neřešila žádná rodinná dovolená. Nakonec tedy možná na několik dní zajedeme do k nám nejbližšího národního parku ČR, ale nic konkrétního naplánovaného není. Je zvláštní, že ačkoli mám přítele, ráda bych s rodinou jela na dovolenou. S panem Ideálním taktéž něco plánujeme, ale nějak se pořád nemůže nikam doplánovat. Peněz nazbyt moc nemáme, tak by bylo dobré třeba takové jednodenní koupání v Itálii, ovšem jemu se nějak nezamlouvá ta dvoudenní cesta autobusem tam (:-D). A pak ještě nějaký vícedenní pobyt v ČR. Snad to vyjde a užijeme si to :)

Taky bych si už konečně měla udělat seznam čím zaplnit to prázdno prázdnin, když jsme ve vysokoškolské pětině. Z knihovny jsem si zatím půjčila tři knížky – Kunderův Žert, Forresta Gumpa a Pýchu a předsudek, kterou právě čtu. Mám rozkoukaný film Královna Viktorie. Konečně jsem si ujasnila své oblíbené filmové žánry – historická životopisná dramata, do kterých se občas může přimíchat i nějaká ta romantika a pak úplně mimo se mi samozřejmě líbí i komedie. Mohla bych taky už konečně začít sledovat nějaký ten seriál. A začít se učit jako samouk španělštinu, i když tenhle jazyk se poslední dobou chce učit skoro každý, že? (:-D) 

Jo a na závěr, náhodou jsem sehnala horní část paraplíčka (no jo, je to síťka proti muchám, ale taková ozdobná :). Ještě přidělat tu tyčku a můžu se vydat někam do společnosti (:-D).

P.S. Z nudy jsem si založila profil na Formspringu, takže mi směle pokládejte otázky ZDE :)