Kde se bere jídlo? V supermarketu?

Poslední dobou jsem se začala více zajímat o jídlo a jeho původ. Přijde mi, že dnešní západní společnost je hrozně odcizená. Odcizená od různých věcí a také od původu jídla. Zdá se mi, že občas člověk i zapomene, kde že se to jídlo vlastně bere. V supermarketu? 

Zdroj:http://useast.mymarkettoolkit.com/90/gallery/large/supermarketdisplay_32098.jpg

Jo, v supermarketu seženeme skoro všechno v prakticky jakoukoli roční dobu. Určitě to má výhody, můžeme si dopřát ten komfort a koupit si, na co máme zrovna chuť. Jenže nás to taky od toho jídla hrozně vzdaluje. Zapomínáme třeba, kdy je jaké ovoce a zelenina u nás sezónní, kde rostou, jak rostou. Nedochází nám, že jsme ještě pořád závislí na přírodě a na úrodě. Možná nám ani nepřijde, že základní potraviny, z nichž máme na talíři připravené jídlo, musely někde vyrůst. 

Většina z nás asi konzumuje například mléko jako potravinu (mléko, máslo, sýr, jogurt apod.) každý den, někdy i několikrát denně. Ale uvědomujeme si, kde se to mléko bere? To stejné s masem. Zamýšleli jste se někdy nad tím, jestli byste to zvíře, které konzumujete, taky dokázali zabít? Já se přiznávám, že bych to prostě nezvládla. Naši předci to dělali celkem běžně a celkem běžně si tato zvířata i sami chovali, to já beru, to je v pořádku. Avšak již mi nepřijde moc v pořádku jíst maso každý den a už si vlastně ani nedokázat představit, jak že to maso vlastně vypadalo, když bylo ještě živé a v jakých podmínkách vlastně žilo. Ona si ta zvířata ve velkochovech nežijí tak idylicky, jak nám marketing předkládá na obalech a v reklamách. Podle mě by tohle měl každý vědět a vidět na vlastní oči, pak ať se sám rozhodne, co bude jíst. 

Samozřejmě, že právě naší lhostejnosti a nevědomosti využívají korporace, které nám do jídla přidávají všechno možné, protože nám je to jedno. Hlavně že je to dobře dostupné a chuťově dobré. Zkusme si někdy rozebrat svůj jídelníček na základní potraviny. Přijdeme na to, že je vlastně hrozně chudý, když nepočítám ty uměle přidané chemické látky :) Řekla bych, že u většiny Čechů převažuje mouka, mléko, maso, vejce, cukr. To mě ovšem přivádí na myšlenku udělat analýzu nějakého mainstreamového časopisu s recepty :) 

Další věc, co s tím odcizením souvisí, je plýtvání. Když si to jídlo koupíme v supermarketu, aniž bychom se starali, odkud pochází, nemáme k němu prakticky žádný citový vztah. Když se zkazí, tak se zkazí, když nám nebude chutnat, tak nám nebude chutnat, odpadkový koš je vždy při ruce. Ale všimli jste si, že když si nějakou tu zeleninku sami vypěstujeme, chleba sami upečeme, něco si uvaříme, máme k tomu úplně jiný vztah? Mně třeba vždycky hrozně mrzí, když někomu něco uvařím, dám si s něčím práci, věnuju mu svůj čas a dotyčný to buď odmítne jíst, nebo má plno řečí, jak to vůbec není dobré. Buďme vděční za jídlo, protože jídlo rozhodně není samozřejmost, jak si možná myslíme. Neplýtvejme jídlem, protože třeba kvůli tomu, abychom my mohli jíst, musí někdo někde v rozvojové zemi hladovět, protože to jídlo musel poslat nám. Pokud je někdo tak hodný (většinou asi maminka :), že nám uvaří jídlo, poděkujme mu/jí za to, pochvalme mu/jí to. Dokud si přípravu jídla sami nezkusíme, asi nám příliš nedojde, kolik je v tom práce a času. 

Já bych ráda v naší rodině vařila (a přitom třeba použila pestřejší paletu potravin než těch pět výše zmíněných), jenže bohužel naši strávníci jsou tak příšerně rozmlsaní, že se to skoro ani nedá. Každý jí jen určitou množinu potravin a tyto množiny se překrývají pouze minimálně. Když jsem naposledy vařila, orientální brambory s květákem, z té snůšky nadávek (i sprostých) na mě a moje jídlo, jsem se ještě nějakou dobu musela psychicky vzpamatovávat. A tak bych si přála, aby nastal den, kdy bych uvařila, bylo to nějaké zdravější jídlo a všichni to s úsměvem snědli. Zřejmě musím víc pilovat svoje kuchařské dovednosti :)

Kdo není polyhistor, je v dnešní společnosti nahraný

Před Vánocemi jsem se rozhodla, že zkusím svým kamarádkám vyrobit nějaký dárek. Nakonec to vyhrály šumivé koule do koupele. O tom, že se do nich dává jedlá soda, kyselina citronová a další suroviny, teď psát nechci, ale rovněž se do nich může přidat nějaká sušená bylinka. Já jsem si tedy vybrala levanduli. Vydala jsem se ji shánět do města. Nikde ji neměli, ale to bylo spíš tím, že jsem zřejmě nezašla do správného obchodu. No poslední naději ve mně vzbudil obchod, kde prodávají takové různé přírodní a podomácku vyrobené věci. Tam jsem látkový pytlíček s nápisem „voňavá levandule“ našla, koupila jsem ho tedy. Doma jsem se nadšeně pustila do výroby, frkla jsem tam i tu sušenou levanduli. Tady by se hodily uvozovky, protože když se na to mamka, která se v rostlinách vyzná rozhodně více než já, naprostý amatér, mrkla, oznámila mi, že to přece není levandule, ale pohanka! A vidíte, já bych to svým kamarádkám s klidnou tváří dala v domnění, že je tam levandule. Taková ostuda, moje i toho obchodu, poněvadž na obalu nic o pohance nepsali. 

Zdroj:http://www.kondice.cz/wp-content/uploads/2011/07/levandule_final.jpg

No ale pak jsem si uvědomila, že přesně takto funguje dnešní společnost. Obrovské korporace, které produkují a ovládají téměř vše, přesně využívají naší neznalosti, toho, že nikdo nerozumí všemu, že nikdo není polyhistor (Vzpomínám si na slova našeho pana učitele snad v dějepisu, že polyhistor byl v minulosti člověk, který ovládal vědění ze všech oborů. Ovšem třeba Wikipedie tvrdí, že polyhistor je také člověk, jenž má velké množství znalostí z rozličných oborů, tedy ne úplně ze všech.). 

Řekla bych, že za posledních pár měsíců se mi hodně změnil pohled na svět. Vše asi začalo tím, že jsem se začala věnovat genealogii a zkoumání historie rodů, ze kterých pocházím. Uvědomila jsem si, že před námi tu byli naši předci a po nás tu zase (snad) budou naši potomci a všichni mají nějaké příběhy. Nemůžeme tedy myslet pouze na sebe tady a teď, ale musíme se chovat tak, aby tu i naši potomci měli vůbec kde nějak slušně žít (Samozřejmě jsem se tak snažila chovat i dříve.). 

Ve škole jsem úspěšně absolvovala předmět ekologická ekonomie. A konečně se mi to všechno spojilo. Doporučuju vám přečíst si velmi zajímavou knížku od Naděždy Johanisové „Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem.“ Dříve mi přišlo jako konspirační teorie, když mi naši tvrdili, že lékaři nemají zájem pacienty vyléčit, to by přece přišli o práci a o peníze, že jejich snahou je, aby lidé byli ba právě naopak co nejvíce nemocní, aby na jejich léčbu mohli používat co nejdražší léky, technologie, postupy a měli z toho co největší zisky. No řeknu vám to takhle, ti lékaři by třeba i rádi lidi vyléčili, ale jsou prostě součástí soukolí, z něhož nejde tak snadno vystoupit. Všechno to zastřešuje nadvláda tzv. globální monetokracie, kdy všem jde a z podstaty systému musí jít pouze o peníze, maximalizaci zisku, snižování nákladů, ekonomický růst. Kdyby to tak nebylo, celý systém spadne, protože se přestanou tvořit peníze, které vznikají, když si kdokoli, třeba firma, bere půjčku a následně ji musí splatit i s úrokem. Jenže na ten úrok musí někde vzít ty peníze. Musí buď zvýšit výrobu, nebo třeba propustit zaměstnance, resp. jim snížit mzdy a provést nějakou automatizaci, nebo alespoň na ně klást větší tlak, aby byli produktivnější, nebo taky může drahé složky svých výrobků nahradit levnějšími. Jaký tohle všechno může mít vliv na člověka, který si dané výrobky koupí, člověka jako pracovníka, či na životní prostředí a budoucí generace, to jej už nezajímá, to se dá těžko nějak vyčíslit, tudíž se takovými věcmi moderní středoproudá ekonomická teorie nezabývá. 

Ona už je to vlastně taková ideologie podobně jako například marxismus, protože nějaký Adam Smith v 18. století nezamýšlel, že ekonomický růst může postupovat do nekonečna. Teorie komparativní výhody, kdy se má každý stát specializovat na výrobu zboží, která je v jeho případě relativně nejproduktivnější, prodávat to ostatním státům a kupovat si od nich zase to jejich zboží, se také jaksi vymknula kontrole. Zaprvé se vůbec neberou v potaz ekologické náklady na dopravu, zadruhé z toho vzešly monopoly, tedy obrovské nadnárodní korporace, jež si můžou diktovat jakékoli podmínky, vlastně si můžou dělat, cokoli se jim zachce, poněvadž jsou tak bohaté, že na ně nikdo nemá, vlády jednotlivých států už vůbec ne. Když jsem mluvila o medicíně, tak tu ovládají farmaceutické společnosti, financují lékařský výzkum, říkají lékařům, kterým lékem mají léčit kterou nemoc apod. Co mě velmi zaujalo, že občané obecně ztrácejí zájem o politiku a toho právě využívají členové korporací, kteří vstupují do politických stran a získávají tak možnost regulovat zákony ve svůj prospěch. 

Dalo by se to rozvádět ještě dále, ale to si kdyžtak nastudujte, resp. nad tím zapřemýšlejte sami. Už po tom incidentu s levandulí jsem se rozhodla, že na jaře si začnu bylinky pěstovat sama, abych věděla, jak vypadají a taky třeba k čemu jsou užitečné, aby mě zase nemohli ošidit. Pak jsem v knihkupectví narazila na knížku o výrobě domácí kosmetiky a čistících prostředků, to mě okouzlilo. Hlavně, jak je to jednoduché a člověk přesně ví, co do toho přidává. Poněvadž když si přečtete jako laik složení na kupované kosmetice, těžko těm převelice odborným názvům látek porozumíte, že ano? Mamka už dlouho peče každý týden domácí chleba, konečně jsem měla motivaci se to naučit. Teď se pustila do vyrábění domácího sýru a dalších věcí. Prostě když to vezmeme kolem a kolem, hodně se nám začala zamlouvat idea co největší soběstačnosti a života v souladu s přírodou. 

Mým snem je naučit se toho co nejvíce, vlastně stát se takovou polyhistorkou, bydlet někde na vesnici nebo na samotě u lesa, chovat třeba ovce, pěstovat ovoce a zeleninu, hodně věcí si vyrábět nebo směňovat s ostatními, vést děti k úctě k přírodě a nemateriálním hodnotám. Všechno tohle se uskutečnit dá, jsou lidé, kteří takto podobně žijí. Jak jsem někde četla, největší překážka pro naplnění jakéhokoli snu jsou vlastní myšlenky, že to člověk nezvládne, že to se nedá, že to nejde a samozřejmě stejné řeči od blízkých i vzdálených lidí. 

 „Když chce člověk změnit společnost, musí začít u sebe.“