Přihlášky v nákupním košíku

Je načase se vám taky pochlubit se svou volbou, jednak vysokých škol, jednak maturitních předmětů.

Vypadá to, že jsem všestranně nadaná. Haha. Dělám všechno, ale nic pořádně, jak už to bývá. Vybrala jsem si kombinaci maturitních předmětů, které leží na protipólech, jak mi řekla udivená spolužačka. Čeština, matika - státně, angličtina, zsv - školně. Nepovinně jsem si ještě dala vyšší úroveň matematiky a taktéž vyšší úroveň společenskovědního základu. Proč? Já ani nevím, asi jen tak z hecu, protože na žádný můj obor mi to přijetí bez přijímaček nezajistí. Dokonce se pilně připravuji, chodím na doučování na vyšší matiku, které naše matikářka pořádá. Počítáme tam příklady z takové jedné speciální knížky. Vždycky mám pocit, že se na to vykašlu, protože vyšší úroveň nemám šanci dát. Některé příklady jsou tak těžké a dlouhé ... Pak se však zase uklidňuju, že když už budu po celé té maturitě na začátku června unavená, nemusím na ty nepovinné předměty ani jít a nic se nestane. A říkám si, že vyšší úroveň přece nemůže být tak těžká, když na základní si skoro stačí procvičovat příklady z Bělouna (z té knížky jsem se učila na přijímačky na gympl v deváté třídě), jak jsem se dočetla v novinách. Degradace. Základní matika je pod úroveň gympláků, musím zkusit udělat i vyšší, jinak bych se ještě musela stydět. I když se prý na nějakou úroveň už dávno nehraje, jak mi sdělila jiná spolužačka.

Nyní provedeme klasifikaci (mých) vysokoškolských přihlášek. Minimálně jednu tam, kam chci, dále záchrana, úlet a (opět) jen tak z hecu. 

1) Sociologie (Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita Brno) - chci

2) Sociologie - Veřejná politika a lidské zdroje (FSS, MU) - chci

3) Sociologie - Sociální práce (FSS, MU) - při nejhorším taky chci 

4) Sociologie - Mezinárodní vztahy (FSS, MU) - jen tak z hecu, ale kdybych se dostala bylo by to skvělé :)

5) Speciální pedagogika (Pedagogická fakulta, MU Brno) - úlet - Teorie by nemusela být tak špatná, v praxi si mě nikdo, kdo mě zná osobně, nedokáže představit, takže se raději o tomhle úletu ani nezmiňuji. Uvidím, zda se vůbec dostavím na přijímačky. Čtyři stovky v háji, ale v té chvíli mi připadalo, že kdybych si sem nedala přihlášku, hrozně bych si to vyčítala.

6) Matematika - ekonomie (Přírodovědecká fakulta, MU Brno) - záchrana - Vlastně jsem si na nějakou matiku přihlášku podat musela, jinak bych se moc styděla, že chodím na to doučování na vyšší úroveň matiky a přitom chci jít na sociologii, kde jí příliš nepotřebuji. Matematika mě baví. Kdyby mi nakonec zbyl tento obor, svět by se nezhroutil. Ale těch ekonomů je fakt nehorázně moc. Vždyť skoro každá holka, která nejde na gympl, má většinou namířeno na nějakou obchodní akademii ...

Co někoho bere na tělocvikářství?

Přemýšlím, přemýšlím, jakou má člověk motivaci stát se učitelem tělocviku? Nic mě nenapadá. Dobře, je to práce (jako každá jiná), dostává se za ni plat. A jinak? Nevím, jak je tělocvik praktikován na jiných školách, ale u nás, by se dalo říct, že tam prakticky nic neděláme, což teda jako většině studentům celkem vyhovuje (:-D). Ne, hrajeme volejbal.

Chtíč stát se učitelem takové matematiky, češtiny, fyziky, zeměpisu apod. bych ještě pochopila. Člověk může sázet pětky jedna báseň. No ne, když jsem se někdy ve třetí třídě chtěla stát učitelkou, tak rozhodně ne kvůli učení, ale jedině kvůli známkování (:-D). V tělocviku se sice pětky podle výkonnostních tabulek taky rozdávají velice snadno, ale stejně se na ně nikdy nehledí a ještě jsem nikdy neslyšela o žákovi, který by propadl z tělesné výchovy. Nemá to cenu. Pokud někdo neumí rychle běhat, těžko se tomu naučí ve dvou hodinách týdně.

Zdroj: http://www.dascot.org/depression/treatment/images/footballers_test.jpg

Všechny jsme nemocné, nikdo nemůže cvičit. Ale fakt, že jo. I když já asi kašlu a smrkám ze všech nejvíc (:-D). Tak se stalo, že v minulém tělocviku cvičilo jen 10% ze všech holek ve třídě. Samozřejmě paní profesorka byla velice nadšená. Příště prý musíme mít potvrzení od lékaře. Haha. Tomuhle se směju. Kdybychom všechny nakráčely do ordinace, jedna vedle druhé bychom (pro jistotu) dostaly naordinováno minimálně týden ležení doma v posteli, těžší případy možná i antibiotika. Známe naše zdravotnictví. To by pak ve třídě zůstalo jen těch 10% holek (a nějací kluci). Takže o co jde?  

Týden pracovitého člověka je sedm dní, týden lenocha sedmkrát zítra.

Nikdy nekončící učení. Začínám nabývat dojmu, že úplně stejně se budu cítit na vysoké při (nejen) zkouškovém. Mohla bych se učit 24 hodin a pořád by bylo co, pořád bych ještě nebyla hotová. Je to mírně deprimující. A v tomto vidím rozdíl oproti třeťáku. Teď se taky učím s myšlenkou, že se do většiny předmětů nestačí jen něco naučit a pak je jedno, jestli to v hlavě zůstane nebo ne. Potřebuju si naučené v hlavě uchovat minimálně do maturity.

Zdroj: http://www.evropa2.cz/img/content/blog/terezal/studying.jpg

Nesnáším víkendy, paradoxně. Proč bych je měla mít ráda, když celou neděli sedím nad předměty, které mám v pondělí? Pondělí je zlo. Ani nelze některé nematuritní předměty vypustit, protože mám skoro všechny maturitní (angličtina, anglická konverzace, matematický seminář, literatura ...). Ale jsem na tom asi ještě skoro nejlépe. Maturitní kombinace jako biologie - chemie, zsv - dějepis či zsv - zeměpis, popř. biologie budou podstatně náročnější.
Navíc se musím připravovat na NSZ, hlavně ze ZSV, OSP jsem se věnovala před pár měsíci, to musí stačit, teď nestíhám. Sice jsem tříletý společenskovědní skluz (Profesor na zsv z minulých tří let nás opravdu nenaučil vůbec nic.) začala dohánět už na začátku prosince, stejně jsem se ještě příliš nedostala k moderním dějinám a filozofii. Na oba předměty máme stejného profesora, který je zaprvé hrozně pomalý a zadruhé všechno rozvádí příliš dopodrobna a v širší rovině. V dějepise se teprve teď pomalu dostáváme k první světové válce. 20. století, které potřebuji ovládat nejvíce, prý jen tak rychle proletíme. Super. Stejně do 5.3. (nejbližší termín NSZ) nestihneme nic moc probrat, takže se musím spolehnout na své samostudium. Abych však nechodila spát (Ale normálně jsem zjistila, že stejně dříve než o půl jedenácté neusnu.). A konečně jsem už pochopila zálibu lidí chlubit se pouze svými výbornými percentily z přijímaček na různých fórech. Člověk při pročítání nabývá dojmu, že je snad úplně nejhloupější (:-D). Cvičně jsem si dělala únorový pirátsky stažený test ze zsv a dosáhla jsem pro mě úplně neuvěřitelného a zřejmě již neopakovatelného percentilu 87,7. Škoda, že to nebylo naostro. U těchto testů hrozně záleží na štěstí a otázkách.   

Opět jsem chytla svou podivnou chorobu. První příznaky se projeví v pátek ráno či dopoledne, takže škola se musí téměř v horečkách (někdy doprovázeno i pocitem na zvracení) přetrpět. Může se přidat i ukrutný kašel, i když včera bylo všechno ještě ok. Člověk se sotva doplazí do postele. Bolí ho celé tělo. Druhý den se probudí a ejhle zdravá jako rybička. Akorát ten kašel nepřešel. V neděli se ještě přidá příšerná rýma, ale jinak celkem v pořádku. To jsem já. 

Ben X

Chtělo se mi brečet. Vlastně ne, jedna slza mi už pomalu stékala po tváři. Nikdo si toho, doufám, nevšiml. Opět jsem zauvažovala, jestli fakt nemám ten Aspergerův syndrom. V tělocviku jsme volejbal vystřídali za nohejbal. Samozřejmě to všem náramně "šlo". Já jsem jej hrála asi tak podruhé v životě. Ani jednou se mi nepodařilo míč vrátit do soupeřova hřiště. Bylo by mi to úplně jedno, kdyby mě už konečně ostatní nechaly na pokoji! Jo, já vím, kazila jsem jim to. Rozhodilo mě, když jsem pak po hodině, zaslechla spolužačky bavit se o mně, jak jsem neschopná ... Dobře, od těch "krásek dokonalých" bych to ještě možná pochopila, ale že se mi nepřímo posmívá jedna, která je snad jediná ze třídy fyzicky "postižená" (všechno zvládá úplně v pohodě a nikdo tím jejím směrem nikdy neprohodil žádnou narážku, úsměšek apod.), to mi příliš na rozum nejde. Taky si musela prožít své, ne? Ony mi nemůžou zapomenout aféru s blogem. Přemýšlela jsem, že kdyby něco psaly veřejně na internet o mně, jistě by se mi to taky nelíbilo. Asi to byla chyba, i když jsem se o nich dopodrobna nevypisovala, jen někdy zmínila, což dělám vlastně i teď, jenže komu jinému se mám svěřit? Vždycky, když něco udělám nebo řeknu, s úsměvem se na sebe otočí a něco si pošeptají. Určitě tu svou roli hraje i netolerance, závist, škodolibost, dovolování si na slabší a opovrhování ...

Zdroj: https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjzrL9UCC9rOdsyuJJA3gmdNF7yjUky223y00sZZvOWBMxTwLLMvREkmcLzmCPKQFV-ipA5l2x53SkfJFHO7P8rJ1dJjNkHKKpq99GtMZKO3MYNqZ-AH2l8nDaGp7l68_XQPWSzUUwzg60b/s400/ben+x+girl.jpg

Naposledy jsem viděla film Ben X. Hmm, musela jsem se na něj podívat ještě jednou, protože jsem jaksi nevěděla, jak skončil. Normálně jsem zjistila, že některé důležité scény jako bych vůbec nevnímala, přeskočila, zaspala, divné. Přitom si nevzpomínám, že bych třeba při sledování usnula, ležela jsem v posteli, to je pravda. Film pojednával o životě chlapce Bena s Aspergerovým syndromem a o jeho šikaně ze strany spolužáků. Opět se u něj projevovaly téměř všechny příznaky AS - absence očního kontaktu při rozhovoru (místo toho vnímání obrysů, detailů obličeje), záliba ve hraní jedné počítačové hry (ve virtuálním světě je sebevědomý, komunikativní, seznamuje se s dívkou Scarlite, se kterou si velmi dobře rozumí), ustálené rituály (každé ráno "Ahoj, mami." ...), uklidňující kolébavý pohyb, neschopnost se usmát, když není důvod, zvýšená citlivost na hluk, bezhlavé poslouchání všech příkazů (s tím související šikana spolužáků) ... Příběh nakonec končí dobře. Scarlite za Benem přijíždí, rozumí si stejně jako ve hře. Právě ona mu pomůže zbavit se a vypořádat s šikanou. Skvělý film.

Ještě mám staženého Rain Mana, takže jej chci v nejbližší době také zhlédnout.

150 tisíc dolarů za jednu noc

Zdroj: http://i.iinfo.cz/urs/Tisic_a_jedna_noc129616507221168.jpg

Právě se dívám na v posledním týdnu tolik omílanou a tolik řešenou tureckou telenovelu Tisíc a jedna noc. Jako Nova mě už opravdu s tímhle začíná štvát. Proč na mě všude vykukuje reklama na onen "romantický seriál", proč v žádných Televizních novinách nechybí  reportáž o dílu, který budou za chvíli vysílat? A hlavně proč si naše nejsledovanější komerční televize hraje na ortodoxní zastánce telenovel, k nimž se řadím i já? Což znamená, že pravé telenovely můžou být natočeny pouze v Americe, nejlépe v Latinské, turecké, německé, rumunské aj. nejsou telenovely. To určitě. Oni se jen bojí říct na plnou pusu, oč se jedná, protože by tím ztratili diváky s předsudky. Vadí mi přístup Novy, které jde výhradně jenom o prachy. Poslední dobou je její reklamní kampaň na cokoliv stále více markantnější a taky vtíravější. Mimo Tisíc a jedna noc je to např. i projekt Krásná.cz (a brzy jistě přibudou další), se kterými začali okupovat i Blog.cz. Jasně, znám odpověď. V ostatních zemích sklidila obrovský úspěch, proč ne u nás? Jen se tomu musí trochu napomoci, že?

Ráda se dívám na telenovely, i přestože jsou hloupé, o ničem, stále se dokola opakující, pro naivní holčičiky a babičky. A co? Pro mě je to oddych, zapomenutí na všední starosti ... Vzpomínám si na dobu svého dětství, kdy bývalo obvyklé, že Nova v hlavním vysílacím čase dávala vždy nějakou telenovelu. Bylo cool je sledovat. Dokonce i taťka tehdy sledoval Kassandru. Když je nahradily kriminálky, telenovely se přesunuly na "horší" vysílací časy a později téměř úplně vymizely, přemýšlela jsem proč. Dosud nevím. Kvůli divácké neoblíbenosti? Asi.

Na CSFD.cz získala Tisíc a jedna noc 5% (včera před prvním dílem tam bylo ještě 7%). Zajímalo by mě, podle čeho to ti lidé hodnotí? Podle jakých kritérií apod.? Co je na tom tak špatného? Nejsou to u některých jenom předsudky či póza? Co je třeba lepšího na Forrestu Gumpovi? Hehe. Fakt bych chtěla znát odpověď. Pro zajímavost jsem se dívala na hodnocení jiných seriálů a telenovel. Ulice si drží 24%, Ordinace v růžové zahradě dokonce jen 15%. A víte, co mě úplně zarazilo a mile překvapilo? Telenovela Alborada, jejíž sledování u mě nějak stagnuje, má neuvěřitelných 59%. 

A jaké jsou prvotní pocity z Tisíce a jedné noci? Kritici mají pravdu, scény jsou příliš dlouhé. Zdá se mi, že hlavní představitelka se buď stále mračí, nebo brečí (pravá telenovela se vyznačuje pláčem v každém díle). Turecká kultura je nám vzdálenější než např. latinskoamerická - těžko zapamatovatelná jména osob, ale i třeba jídel apod. Líbí se mi krásná hudba a prostředí bohaté společnosti. Když nic, tak alespoň divák může částečně poznat tureckou kulturu, např. i postavení žen apod. A jeden herec vypadá jako Jaromír Jágr (:-D).  

Nakonec bych chtěla říct, že první díl jsem si ze zvědavosti stáhla ještě předtím, než jsem vůbec věděla, že se jej Nova chystá vysílat, takže se nedívám rozhodně jenom kvůli reklamě.

Život za sklem

"... To jsem měla jednoho studenta v oktávě a on měl své tanky a druhou světovou válku. Pusu nezavřel, neustále svému sousedovi vykládal, který tank měl jaké číslo, na koho útočil ve druhé světové válce apod. Musela jsem ho okřiknout, ať už mu dá pokoj. ´Tobě nevadí, že do tebe pořád něco hučí?´ Odpověděl : ´Ne, on už to dělá od primy a já ho neposlouchám.´...," vyprávěla nám paní profesorka zážitek s vtipným závěrem. Následoval výbuch smíchu. Mně tohle ale příliš vtipné nepřišlo. Jasný příznak Aspergerova syndromu. (volné pokračování článku 15 000 Čechů)

Naučila jsem se lidem za zády neposmívat za jejich nedostatky, jak to dělá většina lidí. Uvědomuji si totiž, že tito lidé za své "postižení" mnohdy vůbec nemůžou. Patřím mezi ně i já, i když na mně třeba na první pohled není nic neobvyklého, tedy kromě typického introvertního vzhledu (Naše fyzikářka moji povahu poznala hned první hodinu fyziky, aniž bych vůbec vypustila nějaké slovo z pusy.). Ale už takové lidi na první pohled také poznám. L., patříš mezi ně :)

Přečetla jsem několik knížek o Aspergerově syndromu. Mimo jiné i jednu osobní výpověď ženy s AS - Život za sklem. Jmenuje se Wendy Lawson. Narodila se roku 1952, avšak diagnóza Aspergerův syndrom jí byla připsána až v roce 1994, tedy v jejich 42 letech. Do té doby ji mylně léčili na schizofrenii a podobné choroby (někdy to bývá i klidně alkoholismus). Někde jsem četla, že lidé s AS si mnohdy můžou najít stejně postiženého partnera. Pravděpodobně se to povedlo i Wendy, ale jejich vztah zdaleka nebyl tak ideální, jak by se předpokládalo kvůli nemožnosti vyjádřit své city a emoce, možná i těžší než s "normálním" partnerem. Po více než 20 letech manželství a čtyřech dětech byl rozvod jediné možné řešení. Wendy v současné době přednáší o AS, má dva univerzitní diplomy a ještě píše knihy. Jen jsem se nedozvěděla a zajímalo by mě, jakým způsobem nakonec lékaři stanovali pravou diagnózu. 

Zdroj: http://www.artbos.cz/Fotografie/Zbozi/250px/zivzasklem.jpg

Na Blog.cz mám dva tipy na blogery, byť je znám pouze prostřednictvím jejich písemného projevu, což je málo, o kterých si myslím, že by AS mohli trpět. Oba zastupují mužskou část populace. Všeobecně je známo mnohem více případů chlapců a mužů s Aspergerovým syndromem než dívek a žen. Zřejmě je to však způsobeno mírně odlišnými příznaky. Dívky na sebe příliš neupozorňují, že je něco v nepořádku, lépe se začlení do kolektivu napodobováním chování ostatních, bývají považovány jenom za nevyzrálé, kdežto chlapci přímo za divné. Bylo by ode mě nefér zveřejňovat tady jejich jména, protože nejsem odborník, i když by mě tato práce bavila, a můžu být úplně mimo mísu. Avšak přesto mi to nedá. Musím se zastat jednoho ze správců Autorského klubu. Jeho složité, přesně spisovné vyjadřování, perfecionismus mi něco připomíná, stejně tak jako jeho záliba ve sbírání mincí a taktéž zaujatost pouze pro jednu činnost. On za to nemůže, on už takový je. U druhého blogera mě zase oslovila jeho obliba ve vlacích a železnici, taky mě to zajímá, ale i jeho smysl pro všímání si detailů. Lidé s AS mohou mít zvýšenou citlivost a vnímavost smyslových orgánů. Čeho by si obyčejný člověk ani nevšiml, někdy činí člověku s AS nesmírný problém. Je pro ně těžké abstraktní uvažování, mají snahu si vše konkretizovat. Barvy v jejich životě hrají zásadní roli.

V tomto článku bych se chtěla zaměřit na sebe a jeden příznak, kterým mám s Aspergerovým syndromem společný. Aneb kde se skrývá tajemství mých dobrých známek na vysvědčení. Došlo mi to až nedávno. Dovolím si citovat ze své seminární práce : "Jedinci s Aspergerovým syndromem mívají velký strach z vlastního selhání, kritiky či nedokonalosti. Někteří jen neradi zkoušejí nové věci, protože jsou na pochybách, zda by je dobře vykonali. Zpravidla na sebe mají vysoké požadavky hraničící až s dokonalostí." Tady je zakopán pes. Mám v sobě prostě zabudováno, že musím být (jedna z) nejlepší. A hrozně mě štve, když to tak není. Je to pravda. Bojím se zkoušet nové věci, protože mám obavy z toho, že bych to nezvládla a ztrapnila se před ostatními. V mém blogu jde najít hromada všech mých nedokonalostí, před cizími lidmi mi to nevadí, ale co takoví spolužáci? Když si teď jediná spolužačka, co znala můj bývalý blog, myslí, že jsem s blogováním hlavně kvůli nedostatku času skončila, hned se mi píše tak nějak lehčeji.
Jinak, děti s AS raději místo beletrie vyhledávají encyklopedie. Nemusí při jejich čtení řešit žádné vztahy, stavy a pocity postav, což pro ně bývá složité na pochopení. Nevím, jak jsem na tom byla v dětství, možná beletrie a encyklopedie byly u mě vyrovnané, ale hrozně se stydím, že jsem někdy v prváku uvedla (jak největší šprtka), že moje poslední přečtená knížka byla nějaká encyklopedie. To sem ale asi nepatří, zřejmě jsem tehdy moc nečetla. Na druhou stranu zjišťuji, že mi pochopení různých příběhů apod. trvá trochu déle, avšak to bude způsobeno mým celkově pomalejším chápáním.

Lidé s AS se dělí na ty, kteří ani neví, že něco takového mají, ty, kteří ví, ale odmítají si něco připustit a ty, kteří se snaží o svém postižení zjistit co možná nejvíce informací.

Musím zúročit svoji "chytrost"

Tímto týdnem jsem vstoupila do svého (doufám) posledního středoškolského pololetí. Samozřejmě jsem jako každý jiný dostala ten papír, který nemá žádnou vypovídající hodnotu = vysvědčení. Mám druhé nejhorší vysvědčení ve své historii - dvě dvojky, takže si obrázek o mně udělejte sami (:-D). Tentokráte z dějepisu a matematického semináře. Ještě jsem měla dostat dvojku z češtiny, ale protože jsem odevzdala čtenářský deník, asi mi známku o stupeň zlepšil. Já jsem to ale udělala hlavně kvůli tomu, aby mi zkontroloval rozbor knížek k maturitě. To však zřejmě nestihl. Máme tedy v naší rodině dva nejlepší žáky, brácha se svou jedinou čtverkou na vysvědčení taktéž dostal titul nejlepšího žáka třídy.

Řekla jsem si, že když jsem podle vysvědčení tak "chytrá", měla bych to také pořádně zúročit, že? Jako "záchranný" obor na přihlášku na vysokou školu jsem si vybrala matematiku - ekonomii. Uchazeč si může vybrat čtyři ze seznamu nabízených tzv. profilové předměty a pokud mu z nich za celé čtyři roky studia vyjde průměr do 1,5, může si podat žádost o přijetí bez přijímaček. Tak to tedy udělám. Hádejte, jaký mám průměrný prospěch z matematiky, biologie, chemie a fyziky? (:-D) Doufám, že si tady uveřejněním nepřivodím větší konkurenci uchazečů o tento obor.
Někdo říká, že by ve svém životě nic nevrátil a neudělal jinak. Já asi jo, ale možná jen tak na zkoušku, abych zjistila, jakým směrem by se můj život ubíral. Co by se stalo, kdybych si místo role premiantky zvolila roli obyčejné průměrné žačky? 

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek ... a máme pololetní prázdniny. Docela to oceňuji, i když si za jeden den příliš neodpočinu. Po dnešku, ale vlastně po každém čtvrtku ten oddech už fakt potřebuju. Cítím se poněkud společensky unavena. Avšak ne tak, jak si myslíte. Trčet devět hodin ve škole, nepočítám-li půlhodinovou pauzu na oběd, není nic moc. Neznavuje mě ani tak ranní vstávání na nultou hodinu, čtyři hodiny s profesorem, kterého jsem ještě před dvěma roky úplně nesnášela za jeho styl výuky - přijdu, sednu, mluvím, odejdu, ani odchod ze školní budovy kolem 15:20, spíše ti spolužáci, pořád stejní lidé, anebo prostě jen lidé. Však je taky poslední hodinu, v těláku, vidět, jak si už vzájemně lezeme na nervy. Jsem typický introvert.

Zdroj: http://www.andreas-praefcke.de/carthalia/europe/images/cz_praha_narodni_04.jpg

Dnes přišel spolužák se záludnou otázkou. "Kdo je tady nejchytřejší? ... Bareto?" Samozřejmě se hned objevily úšklebky určitých osob, že já tak určitě ... "Kdo namaloval oponu Národního divadla?" A teď se předveď. Přece jsem nemohla být vystavena potupě, že to nevím. Vytanulo mi na mysl jméno Hynais. Nakonec se stejně šel ještě ujistit za panem profesorem. A ejhle, opravdu nejsem tak blbá!