Absurdnosti a zhlédnuté filmy za poslední měsíc

Poslední dobou se setkávám se samými absurdnostmi. 

Absurdnost číslo 1: Využila jsem práva půjčit si knihu z jakékoliv fakultní knihovny naší univerzity. Tu, kterou jsem potřebovala, měli na právnické fakultě. Mimochodem prostředí tam se mi vůbec nezamlouvá (:-P). Na informacích mi poradili, kde mám svou knížku hledat a dodali, že si mám kabát odložit do skříňky. U obslužného pultu mi knihovnice vrazila do ruky leták s nějakým knihovním řádem a řekla : "Příště si sundejte kabát, ano?" Měla jsem chuť zeptat se proč jako, ale nechtěla jsem se chovat, jak malé dítě, tak jsem odpověděla : "Hmm." Doteď to nechápu. Kde je má svoboda? Co když je mi zima? (Běžně ve škole sedím při přednášce v kabátě :-D) Co když jsem se sem stavila jenom na minutku a spěchám? S takovouto povinností jsem se ještě v žádné knihovně nesetkala. 

Absurdnost číslo 2: Protože jsem vstávala hodně brzo, byla jsem na odpolední přednášce už pěkně ospalá. Dostala jsem chuť na kafe. Cappuccino prej není kafe, tak tedy na nápoj z automatu. Normálně jsem nasedla do šaliny (Přestala jsem používat pojmenování "tramvaj", abych byla konformní ;), že si ho během čtvrthodinky cesty vychutnám. Jenže se objevila paní s odznakem = revizorka a já jsem, jakožto inteligentní žena, jak mě označila, dostala na výběr ze tří možností - zaplatit na místě pokutu 700 Kč, vystoupit si s tou kávou ven, nebo ji okamžitě vypít. Protože jsem chtěla být s plnou peněženkou brzy doma, vůbec jsem si to kafe nemohla vychutnat, ale probuzená jsem byla pořádně, to jo.

Absurdnost číslo 3: Máme tady tak blbě zavedený integrovaný dopravní systém, že když jedu za panem Ideálním, musím jet vlakem buď 400 metrů načerno, nebo kvůli nim zaplatit v horším případě 10 korun, v lepším 3 koruny navíc. Párkrát jsem to neřešila, průvodčím nedošlo, že se na necelý půlkilometr stávám černým pasažérem (:-D). Až naposledy přišla revizorka. Samozřejmě to zjistila, pokutu mi naštěstí nedala. Bylo by hodně zajímavé, kdybych kvůli blbým 400 metrům zaplatila tisícikorunovou (?) pokutu, že?

Na závěr něco z kultury. Včera jsem podruhé viděla Kajínka. Hodně mě ten film zaujal, má něco do sebe. Donutil mě přemýšlet ... A možná by mě bavilo dělat advokátku, jenže to by na právnické fakultě nesmělo být nesympatické prostředí a nesvoboda v knihovně (:-P) Ale na předtermín zkoušky ze Základů práva už přihlášená jsem, to si nemyslete :) Příští semestr chci ještě absolvovat Sociální právo.

S panem Ideálním jsem se zúčastnila jediného promítání filmu The PHD Movie v České republice. Film vtipně pojednával o studentech doktorského studia. Smála jsem se téměř celou dobu, i když si myslím, že některé části by pro mě byly ještě vtipnější, kdyby se mě tato problematika plně týkala. Co jsem si z toho odnesla? Nechodit na doktorské studium! ;) A myslím, že jsem v tom sále byla asi nejmladší. Ve filmu by mnou obyčejnou prvačkou z bakalářského pořádně opovrhli (:-D).

V kině jsme byli na filmu Johny English se vrací. Na akčňák bych se asi sama nepodívala, ale když byl spojený s humorem, líbilo se mi to. U minimálně dvou scén jsme skoro brečeli smíchy a nešlo se přestat smát. Škoda, že nemůžu víc spoilovat.

Poslední film, který zmíním, je Milionář z chatrče. Kupodivu si vzpomínám, o čem byl ;) S ním budu mít spojenou tu výjimečnou atmosféru při jeho sledování (v objetí pana Ideálního :-).

"Má hezký boty."

Pořídila jsem si nové zimní boty. V obchodě mě okamžitě trkly do oka, strašně se mi líbí. Že neklapou, jsem zjistila až doma, což většinou bývá moje podmínka, když si kupuju boty, ale těmhle to klidně odpustím :-) Jsem v nich vyšší než pan Ideální, ale to se taky přežije (6,5 centimetrový podpatek). Je to jenom na přechodnou dobu, jak říká.

Nový červený kabát mi už pochválili čtyři lidé, i ti, od nichž bych to teda nečekala. (Vůbec se nevychloubám :-P) Prej je to kus oblečení, za kterým se každý kluk musí otočit, tak nevím, jestli to nebude panu Ideálnímu vadit. Avšak ty boty pořád nikdo. Až jsem v nich šla včera večer domů kolem partičky nějakých individuí, jeden z nich prohlásil : "Má hezký boty." Jsem spokojená, že si aspoň někdo všiml (:-D).

Ale neptejte se, kde jsem je koupila, ano? (:-P)

Trošku krkolomný a nepřirozený postoj, aby boty byly vidět z různých úhlů.

Když mi byly tři roky ...

A uplynul další rok. Už jsou to celkem tedy tři roky, co na internet dobrovolně vystavuju sama sebe prostřednictvím písmenek, nepočítám-li ještě půlrok navíc, kdy jsem se v blogování chovala hodně dětinsky ... Nemá cenu tady rozepisovat, co se za ten rok událo, k tomu tak trochu může posloužit minulý článek. Možná jen, že jsem už opravdu vyrostla z častého stěhování blogu na jinou adresu (zde mi to plně vyhovuje), z přílišného přidávání nových článků, protože buď nemám vůbec čas, nebo myšlenku, nebo náladu (momentálně něco napíšu tak jednou za deset dní). Tím pádem jsem občas docela překvapená z na mé poměry vysoké návštěvnosti, když povětšinou ani nikomu nic nekomentuju. Ale ostatní blogy čtu, ne že ne. Jsem ráda za menší komunitu (chtěla jsem napsat "rodinu" :), která kolem mého blogu existuje. Děkuju za komentáře :) 

Kdysi jsem si řekla, že bylo hezké, každý rok v tuto dobu zveřejnit svoje fotky, kde jsem zase o dvanáct měsíců starší, tak berte, že tento článek píšu jenom kvůli nim. 

Když mi byly tři roky ...

Baretka a její narozeninový dort se třemi svíčkami.

Vidíte? Už ve třech letech jsem ulítávala na kloboucích :)

Konečně máme doma i skener. Je poznat, že jsou fotky oskenované?

Hudba evokuje vzpomínky

Dnes budu psát o obrovském klišé. Hudba jsou vzpomínky. Mám v mobilu několik písniček, které když slyším, úplně se mi vybaví atmosféra, pocity, události doby, kdy jsem je poslouchala, kdy se mi hrozně líbily, kdy jsem si je třeba i nastavila jako vyzvánění budíku. Ale prostě patří jenom k tomu období a já je teď už moc poslouchat nechci třeba kvůli těm vzpomínkám, ke kterým se v některých případech už příliš vracet nechci.

Malá ochutnávka za poslední rok, kdybych je třeba někdy nedopatřením zapomněla (:-D):

1) David Deyl - Akorát [Podzim 2010 - Ve slabé chvilce jsem zrušila svůj bývalý blog. Dobře jsem udělala. Byla jsem platonicky zamilovaná do člověka, kterého jsem v životě neviděla a nechci vidět. Nechápu, co mě na něm tak bralo. Vybaví se mi i Gaudeamus, kterého jsem se vůbec neúčastnila. Ale David Deyl tam měl koncert, na který jsem chtěla jít, kvůli roznášení letáků to bohužel padlo.]

2) Verona - Ztracená bloudím [Jarní prázdniny 2011 - Že bych vypracovávala maturitní otázky do češtiny?]

3) Bryan Adams - Everything I Do It For You [Květen - červen 2011 - Asi jsem už měla po ústní části maturity, možná před, možná po písemné maturitě státní části. Anglicky konverzující spolužák totiž jel na koncert Bryana Adamse a mně se jeho hudba taky zalíbila :)] 

4) Elán - Ak nie si moja [Červen 2011 - Kompletně jsem měla po všech písemných maturitních testech a začaly mi tolik očekávané dlouhé letní prázdniny. V knihovně jsem si půjčila knížku 1984, kterou jsem nikdy nedočetla. Pak jsem se dozvěděla jednu zprávu, jenž ukončila éru započatou v prvním bodě, osvobodila mě a nepřímo mi postupně změnila život k lepšímu :-) Tehdy jsem ráda poslouchala od Elánu ještě např. Voda, co ma drží nad vodou a Jedenaste prikazanie.]

5) Kristína - Hotel Mama [Červen 2011 - Předávání maturitního vysvědčení a moje krátké působení na Badoo. Celkově se mi líbily (i ještě pořád líbí) vlastně všechny písničky od Kristíny, namátkově např. Stonka, Tajná láska, Pri oltári, V sieti t´a mám ...]

6) Eric Clapton - Tears In Heaven [Červenec - září 2011 - A to jsem už znala pana Ideálního. On mě k této písničce přivedl. Mám ji spojenou s ním, s námi :) Paralelně také Always od Bon Jovi.]

7) Casting Crowns - Does Anybody Hear Her [Podzim 2011 - Tuhle písničku mám už nějakou tu dobu nastavenou jako vyzvánění budíku, takže se s ní budím každý den. Vždycky mám takový zvláštní pocit. Motýlci v břiše? Kdoví? :)]

Pesimismus

Přemýšlím, jaká asi můžu být, když žiju v rodině se samými pesimisty? Babička je pro mě odstrašující příklad snad ve všech ohledech. Za každou cenu se vyhýbejte dvougeneračnímu bydlení, opravdu to nebude dělat dobrotu. Já jsem vždycky tak ráda, když můžu z baráku někam vypadnout. Venku (třeba i ve škole) se cítím v pohodě, než většinou dorazím domů. Jak by někdo dokázal vydržet žít v domácnosti s člověkem, který neustále na všem vidí jenom to špatné, nadává, nikdy nikoho za nic nepochválí a neřekne nic pozitivního, všechno mu vadí, hledá si záminky pro hádky, posměšky, nerozumí legraci, všechno si bere osobně ...? K tomu ještě pubertální bratr, který absolutně není vychovaný a nenechá svou starší sestřičku chvíli na pokoji. Schválně vypíná internet, nepoklízí si po sobě svoje věci a když člověk uklidí, přijde a vše okamžitě vrátí do původní podoby, vadí mu každá maličkost, řve, babičku považuje za svého vrstevníka ... Tohle všechno (nejen) mně musí zákonitě snižovat sebevědomí a kazit náladu.

Úplně mě fascinuje, jak vůbec nedokážu odhadnout reakci svých rodičů na určité záležitosti. Vždy trefím přesný opak. Vzpomínám si třeba, že celkem riskovala a nikomu neřekla, že jdu na první schůzku s panem Ideálním, protože jsem se prostě bála, že mi to budou vymlouvat, budou mě za to odsuzovat, nebudou mě chtít nikam pustit a budou se o mě strašně bát. Když jsem vyšla s pravdou ven, vzali to úplně v pohodě, pochopili mě a dokonce i podporovali, žádné z výše zmíněných reakcí jsem se nedočkala. Nebo jsem se dlouho před taťkou snažila utajit, že jsem byla navštívit pana Ideálního u něho doma. Nechtěla jsem znovu poslouchat jeho "kázání" a osobní zkušenosti. Když se to provalilo, myslíte, že jsem musela nějaký monolog přetrpět? :-) A v neposlední řadě můj neúspěch s první sociologickou esejí. Vrátili mi ji jako nedostačující k přepracování. (Zamyslela jsem se, jestli na ten obor vůbec mám, ale nevzdám se.) Čekala jsem reakci typu : "Vidíš, neměla jsi chodit na tak těžký a v podstatě zbytečný obor, když ho stejně nezvládáš ..." A při té myšlence mi bylo ještě hůř. Potřebovala jsem spíše nějakou podporu a povzbuzení, že začátky jsou vždycky těžké a napodruhé už to snad dopadne líp. Dočkala jsem se :-)) Tak snad jo.