Sheldon, Shakespeare, Méďa, Žert, Forrest

To jest heslovitě výčet mého kulturního vyžití za poslední dobu. Rozeberu to trochu podrobněji.

Začnu seriálem, na kterém teď momentálně ujíždím. Z nadpisu je vám asi jasné, že je to samozřejmě Teorie velkého třesku neboli The Big Bang Theory (zkráceně TBBT). Holt když další díl nové sezóny HIMYM vychází až 24. 9. 2012, musím se zabavit jiným seriálem. Tomuto jsem dlouho odolávala, protože jsem si pořád říkala, že prostě žádný jiný seriál nemůže dosahovat z mého úhlu pohledu takových kvalit jako HIMYM. Ze začátku mě TBBT příliš nezaujal, na můj vkus se tam objevovalo až moc chlapů a navíc mi přišlo, že mi svou genialitou snižují sebevědomí. Působilo na mě, že vysoká inteligence a úspěchy ve vědě jsou něco víc než třeba schopnost najít si životního partnera, lásku. Připadala jsem si méněcenná (:-D). Nejméně sympatický se mi zdál Sheldon, ovšem to bylo na začátku. Postupně mi začalo docházet, že se vlastně chová jako člověk s Aspergerovým syndromem.

Zdroj: http://www.artmusicpeople.com/wp-content/uploads/2012/02/Sheldon%2BCooper%2Bsheldon.jpg 

Trochu jsem si zagooglila a ověřila si, že moje diagnóza byla správná. Já nevím, tihle lidi mě asi svou odlišností přitahují. Je hodně zvláštní, že jedna jediná informace může totálně změnit můj pohled na určitou věc (pan Ideální se prý začal bát :-D). Od té chvíle mi už Sheldon nepřipadal namyšlený či nesympatický, stal se dokonce mou nejoblíbenější postavou :-) (Btw. na Leonardovi mi vadí, že na sobě pořád nosí bundu :-D). A seriál jsem si taktéž zamilovala, možná se už pomalu začíná dostávat na stejnou úroveň jako HIMYM. I když HIMYM je prostě moje srdeční záležitost, což je jistě ovlivněno obdobím, kdy jsem jej sledovala, tedy obdobím největší zamilovanosti. Marshall a Lilly jsou naprosto úžasní, takového páru se prý v TBBT nedočkám, takže HIMYM nemůže překonat (:-P). 

V naší moravské metropoli jsem se zúčastnila s panem Ideálním Shakespearovských slavností, konkrétně večerního divadelního představení pod širým nebem podle komedie Zkrocení zlé ženy. Jako se stalo téměř tradicí u divadelních her v poslední době, opět jsem byla zklamaná. Nelíbilo se mi to, ačkoli jsem toto drama několik let zpátky četla a rozhodně mě tehdy zaujalo. Na začátku jsme jako diváci byli požádáni, abychom si vypnuli své mobilní telefony, protože Shakespeare by prý jistě z vyrušování neměl radost. Shodli jsme se, že Shakespeare by byl určitě mnohem více zklamán ze samotného ztvárnění jeho hry. Uvažuju, že do divadla přestanu chodit úplně, protože tyto zmodernizované verze nejsou nic pro mě. Ráda bych zhlédla tradiční představení podle scénáře, který dramatik napsal. Existuje to ještě vůbec? Nějaké dojmy? Když na scénu přišel nějaký ten Petruccio, vzpomněla jsem si na vraha z amerického Denveru, který postřílel lidi na premiéře Temného rytíře (bylo to zrovna čerstvé) a začaly se mi hlavou honit paranoidní myšlenky, co kdyby si tento chlápek z něho vzal příklad (:-D). Nad hlavami se nám honila bouřková mračna. Když začínalo pršet, spokojeně jsme si vytáhli deštník, ovšem v tu chvíli a jakmile jsme všude kolem sebe uviděli lidi, jak si nasazují pláštěnky, nám došlo, že jsem to nedomysleli, protože ho stejně nebudeme moct rozevřít. Jedni to udělali a byli ostatními diváky vypískáni (:-D). Naštěstí spadlo jen pár kapek. Třešničku na dortu tomuto představení dal asi tak desetiminutový nijak nedomlouvaný ohňostroj, jenž byl tak hlasitý, že herci museli svoje vystoupení přerušit. Navázat ztracenou nit jsme už neodkázali, takže jsme se radši předčasně vypařili, abychom stihli poslední vlak toho dne domů. Jo a herci pořád hrozně nahlas křičeli, ječeli, pištěli, vřískali a já nevím co ještě, což mi taky docela vadilo. 

Dalším mým kulturním povyražením se stala návštěva kina, konkrétně jsme byli na Méďovi. Kdybych měla použít pětihvězdičkovou hodnotící stupnici, zřejmě bych udělila tři hvězdičky. Jo, byl to dobrej film, akorát se mi vůbec nelíbila ta přehnaná vulgarita. A další věc, kterou bych vytkla, byly ty dvě akční scény – honičky, nějak mi tam taky přišly úplně zbytečné. Ale možná se mi to nezdá proto, že akční filmy obecně nemusím. 

A pozor, dostáváme se k poslední části – četbě. Za prázdniny jsem zatím stihla přečíst jenom jednu knížku. Je to Žert od Milana Kundery. Film jsme si jednou pouštěli ve škole a líbil se mi, tak mě napadlo, že si přečtu i knížku. Jako jo, dalo se to číst (:-D). Asi taková nejčtivější část je kapitola, kde Ludvík vypráví o svém vztahu s Lucií a pobytu na vojně. Momentálně jsem v polovině Forresta Gumpa. Ze začátku jsem si říkala, že příště bych už na čtení měla raději zvolit knížku, podle které jsem dříve neviděla natočený film, poněvadž se docela nudím. Tak od té druhé poloviny se však ptám sama sebe, zda se ve filmu objevovala nějaká scéna, kdy Forrest letí s opicí do Vesmíru? Já jakožto čtenářka některým absurdnostem ani nějak nevěřím, což je pro autora rozhodně špatně. Nevím proč, avšak připomnělo mi to Macourkovy knížky jako Mach a Šebestová (:-D). 

Taky jsem se zaregistrovala na stránku Databázeknih.cz. Hrozně se mi líbí, že se tam dají vytvářet seznamy knížek i s měsíci, kdy jsem je přečetla (rozpomínání se mě velmi bavilo :-D), seznamy těch, které si někdy chci přečíst, které čtu apod. Doporučuji :)

Kam si v Bratislavě odskočit?

Jak jsem si tu několikrát posteskla, že mi chybí rodinná dovolená, tak nakonec se mi mé přání částečně vyplnilo. Zajeli jsme se na jeden den podívat do hlavního města Slovenské republiky - Bratislavy. Ostatně druhá část prázdnin se mi zdá přece jen nějak více akčnější a plnější výletů než ta první depresivní :-) 

"Ty vole, ty jsi pěkná." Tohle prohlásil nějakej starší chlap, který stál za mými zády na nádraží v naší moravské metropoli. Nevím, jestli to bylo adresované mně či komu, protože jsem ho postřehla jen periferním viděním, ale každopádně to zvedne člověku sebevědomí hned po ránu (:-D). Ne, vůbec jsem nezanevřela na cestování po železnici, ačkoli jsem spočítala, že naše vlaky za celý den měly cca 135 minut meškanie. Po zkušenostech si pod "mezistátním vlakem Eurocity" vybavím dvě věci - právě to téměř jisté zpoždění a následně boj o volná místa k sezení (schodky u nástupních dveří jsou taky pohodlné ;-).

K celodenní procházce po městě jsme si však nevybrali úplně ideální den, pouliční teploměr ukazoval 35°C. Zamířili jsme si to do historického centra Bratislavy. Většina z nás zde byla vůbec poprvé v životě. Grasalkovičův palác jako sídlo prezidenta byla naše první zastávka. A protože právě čtu Forresta Gumpa (btw. film se mi líbil víc), nemůžu si neodpustit poznámku, že jsem si tam poblíž prostě musela odskočit do křa, jak se u nás říká (:-P).

Velkým zážitkem pro mě bylo několik živých soch stojících uprostřed jedné ulice, které se daly snadno zaměnit s opravdovými sochami, jenž se tam taky vyskytovaly. To se člověk úplně lekne, když se před ním ta socha, resp. na zlato nebo stříbrno nastříkaný muž, najednou pohne. Kuriozitou byl levitující muž na obrázku vpravo. Prý měl pod sebou šikovně schované sedátko (:-D).

Rozhodli jsme se, že když už jsme v Bratislavě, tak bychom měli navštívit vyhlídku na pilíři Nového mostu. Prostě něco jako Petřín v Praze či London Eye v Londýně. Díky výtahu jsme se nahoře ve výšce 95 metrů nad hladinou řeky Dunaje ocitli cobydup. Dva zbylé snímky ukazují překrásný pohled na řeku, mosty, město a hlavně Bratislavský hrad. Pokud si budete potřebovat odskočit jako já (ano, ještě pořád čtu Forresta Gumpa), naskytne se vám krásný výhled na Bratislavu i přímo ze záchodového prkýnka :)

Překvapením pro mě bylo, že se mnou automaticky ve všech obchodech se suvenýry mluví anglicky. Až po chvíli mi došlo, že lidé rozumějící slovenštině tato turistická místa navštěvují vlastně jen zřídka. Druhá věc, co mě překvapila, byly zřejmě Japonky, které snad jako jediné hojně používaly jako ochranu před prudkými slunečními paprsky deštník (nebo to byl speciální slunečník?). Kliknutím si můžete zvětšit obrázek výše a prozkoumat to. Nápad vyfotit ji přišel, když mi vlezli do objektivu. Kdybych věděla, že bych v Bratislavě nebyla za úplnou exotku, koupila bych si např. toto krásné paraplíčko a vzala si jej s sebou. Co, že je svatební? (:-D) 

Zdroj:http://img.mimishop.cz/h/ms/1222/0/0303/a2947941.jpg

Ačkoli jsme se vrátili celí unavení, myslím, že se výlet všem líbil, člověk prostě všechny starosti a problémy nechá doma a jen si užívá to nové prostředí :)

Písničky tohoto léta

V druhé polovině prázdnin jsem si nově oblíbila čtyři písničky, které mi tu, když dostanu náladu, hrají pořád dokola, dokud se mi neznechutí (:-D).

Asi momentálně moje nejoblíbenější je Untitled od Simple Plan. S touto písničkou se teď každé ráno budím. Ale vstávám čím dál později (:-D).

Krásný ploužák od Johna Lennona Imagine. Musíme si s panem Ideálním určitě někdy zatančit :)

 

Dokonce i Karel Gott není tak špatný ;) Obzvlášť text této písničky se pro mě stává den ode dne aktuálnější.

 

Ať si každej říká, co chce, tentokrát jdu s davem, protože ačkoli rap neposlouchám, tohle mě nějak chytlo.

 

A málem bych zapomněla, mám lístek na koncert Elánu :-))

Sny, vzpomínky, tradice, rodina

Ano, správně jste si všimli, konečně jsem změnila design do vyhovující podoby. To nastavování tady není tak intuitivní, jak jsem si myslela. Obrázek v záhlaví se mi zdál zcela bezchybný až do doby, než jsem se na něj podívala očima návštěvníka mého blogu a došlo mi, že by se mohlo zdát, že tento blog patří nějaké starší paní, co toho v životě už hodně zažila a teď vzpomíná. Nezažila jsem však skoro nic a úplně stará si taky ještě nepřipadám, ovšem ten obrázek plně vystihuje moje momentální duševní rozpoložení. 

Toto léto mají pro mě velkou hodnotu vzpomínky, tradice a rodina. To zní jako nějaký předvolební slogan, že? (:-D). Prostě bych chtěla, aby všechno bylo jako dřív, hlavně ta rodinná soudržnost. Vždycky jsme celá rodina někam na týden jeli na dovolenou a bylo to fajn. Letos nic takového nebude. Jestli se ještě do konce prázdnin stihne někam jet, jak se pořád slibuje, bude to jenom na maximálně prodloužený víkend a jeden člen rodiny (taťka) bude muset zůstat doma a starat se o babičku ve čtvrtém věku. Vlastně už spolu nepodnikáme téměř nic. Bráchové mají počítač (vynález zkázy pro nás všechny), u kterého tráví většinu dne, naši zase pořád mají něco na práci … Stačila jedna rodinná rozepře způsobená mladším bráchou a hned se čas na společnou rodinnou procházku našel. A tak jsme se v neděli jako velká famílie vydali na malý výlet do přírody na kopec s výhledem na naše město. Můžu říct, že to bylo úžasný, já jsem si to teda rozhodně užila úplně nejvíc a myslím, že i ostatní byli spokojení :-)) Žádné hádky, příjemná atmosféra mezi námi … dokonce jsme díky samospoušti pořídili i několik hezkých společných fotek. Oni jsou prostě má jistota, jsem vděčná za to, že je mám, mám je ráda :-)

Jak jsou teď ty prázdniny a já nejsem něčím plně zaměstnaná, pořád nad něčím přemýšlím, pořád něco řeším, pořád mi to v hlavě šrotuje. Vzpomínám, jak jsme jezdili na prázdniny k druhé babičce na vesnici, jak jsme byli s rodinou v Krkonoších, v Beskydech ... (zjišťuju, že jsme procestovali hodně míst naší vlasti :) Kupodivu teď hodně často říkám: "Jó, to bylo před dvěma roky ..." Léto 2010 mám dobře zaznamenáno, tudíž díky své vizuální paměti zaryto někam hluboko. Kdyby tak šel vrátit čas, já nechci být velká. Je velmi zvláštní (jsem divná, já to vím), že svoje rodiče i přesto, že mě občas štvou a rozhodně nejsou dokonalí, beru jako velký vzor a na jednu stranu bych chtěla mít stejný vztah jako oni dva. I když vlastně jsou to jenom mé představy jejich života, když byli mladší. Poslední dobou až moc sním o věcech, které jsou až příliš idylické, tedy nereálné, neuskutečnitelné a pak jsem smutná, když zjistím, že to tak prostě nejde.

Člověk mnohem více lituje věcí, které neudělal, než které udělal, proto si dávám předsevzetí snažit se ŽÍT, abych měla na co vzpomínat!

V Olomouci

Protože jsem si od nejmenované drážní společnosti koupila nejmenovanou jízdenku (přece tu nebudu dělat reklamu :-P), se kterou se dá po splnění určitých podmínek během čtrnácti dnů nonstop jezdit po celé České republice a protože mi dnes její platnost už končí, musela jsem toho ještě včera využít. Zajeli jsme se podívat do Olomouce, kde jsme nikdy dříve nebyli. Teď ale trochu odbočím. Líbilo by se mi, kdybych k sobě měla nějakého ochotného či dokonce nadšeného parťáka/čku, který/á by se mnou za ty dva týdny fakt tu celou naši vlast procestoval/a, každou noc bychom spali někde jinde ... to by bylo aspoň dobrodružství prázdnin :) Momentálně jsem už finančně vyčerpána, ale hlásí se někdo na příští rok? (:-D)

Nejprve jsme se vydali na Svatý Kopeček, kde se kromě zoologické zahrady, kterou jsme kvůli časové tísni nenavštívili, nachází také významné poutní místo České republiky. Následovaly typické olomoucké památky - Horní náměstí s radnicí, orlojem a sloupem Nejsvětější Trojice (fotky si vygooglete, mně se nijak zvlášť nepovedly). Moc hezké :)

V Bezručových sadech jsme narazili na tuto zvoničku s kuriózním nápisem (:-D).

A samozřejmě jsme také museli ochutnat nějakou speciální dobrotu odtud, v našem případě stylově připravované palačinky před zraky zákazníka ve vozíčku přímo na náměstí. Je jasné, že jsem se nakonec nenechala nijak omezovat nechutí pana Ideálního k olomouckým tvarůžkům a nechala jsem si jimi palačinku naplnit. Přece si nebudu dávat něco tak obyčejného jako čokoládu s kokosem (:-P). Nechtěl mi pak ani dát pusu (:-D), ale byla to mňamka, miluju tvarůžky (*smajlík, který se olizuje* :-P).

Na závěr přináším fotku z olomouckého nádraží. Na jednotnou cenu 8 Kč za "jízdenku na WC" jsem si už zvykla, ale tohle mi připadá trochu jako diskriminace žen. Proč by muži měli platit o 3 koruny méně, když i oni mají na svých toaletách kabinky, které mohou použít?

Ploč je v Máchově kraji tak krásně?

Vrátila jsem se od Máchova jezera, kde jsme s panem Ideálním strávili společně pět dní jako naši první dovolenou. Ve zdraví jsme to přežili, ani jsme si nelezli na nervy, zjistili, že spolu vydržíme žít nepřetržitě i několik dní po sobě, docela si rozumíme (i když na jeden celkem důležitý aspekt vztahu máme odlišný názor) a místo hádek ve stylu Itálie, u nás raději probíhá tichá domácnost (To když je něco myšleno jako vtip, já to nepoznám a vezmu až příliš vážně).

Do kempu jsme dorazili až v podvečer poslední lodí, která se na celou dobu stala našim hlavním dopravním prostředkem, pokud vynechám vlastní nohy. Na ubytování v bungalovu s vlastním sociálním zařízením si rozhodně stěžovat nemůžu, dokonce mi ani nijak zvlášť nevadilo, že koupelna byla větší než samotný pokoj, aspoň opticky. Celý týden bylo krásně, takže jsme uvnitř ani moc času netrávili. K pláži jsme to měli jenom několik desítek metrů :) Přiznávám se bez mučení, že jsem ještě nikdy neměla příležitost vykoupat se v moři a pokud se nepočítá přeprava trajektem přes kanál La Manche, tak jsem ani nikdy u moře nebyla. Byla jsem uchvácena jezerem, které vlastně ani není jezero, ale rybník. Díky písečné pláži mi to tu připomínalo moře a s panem Ideálním jsme došli k závěru, že tohle nám jako náhrada moře úplně stačí a jsme plně spokojeni. Procházka při západu slunce po pláži kolem jezera je úžasná romantika. Tehdy jsem pořídila fotku, kterou vidíte výše. Našli jsme si osamělé místečko u vody, kam jsme si sedli, povídali si a pozorovali vodní hladinu, oblohu s měsícem v úplňku ... Na protější straně jezera vzdálené asi kilometr od nás přímým směrem se rozjížděla jako každý večer diskotéka. Na nějakého ploužáka asi ještě bylo brzo, což mě trochu mrzelo, avšak docela mě překvapilo, že mě lákala k tancování i ta obyčejná "tuc-tuc" hudba. Kdyby to od kempu nebylo tak daleko, asi bych tam pana Ideálního vytáhla (:-D).

Dokonce i v kempu ubytovaná na vlastní pěst jsem byla poprvé, tedy že se o organizaci nestarala škola, jako tomu bývalo na různých výletech. Moc se mi líbila taková ta volnost, že člověku na recepci předají klíče od pokoje a dál se o něj až do jeho odjezdu nezajímají. Kemp se celý nacházel v borovém lese, byl hrozně rozlehlý, pohybovalo se v něm asi milion lidí a podle mě kdokoli chtěl, mohl si někde nenápadně rozbít stan a nikdo neměl šanci to zjistit, protože ačkoli byl oplocený, nebylo vůbec obtížné se dostat dovnitř. Připomínalo mi to takové městečko. Všude klid, pohoda, lidé u svých karavanů opékající něco na grilech, po pláži pobíhající a ve vodě hrající si malé dětičky (a jejich nekončící zvědavé otázky "ploč?", jež dostanou kdejakého rodiče do rozpaků, když neví, jak má odpovědět. Ale zjistila jsem, že roztomilejší jsou chlapečci se svými řečmi a zkoumáním všeho možného. Možná jich tam bylo jenom více :-D), kterých tam bylo opravdu hodně, jejich rodiče relaxující a opalující se na pláži. Prostě nádhera, klidně bych se tam hned odstěhovala, anebo příští rok jela zase na to stejné místo, i když jsem dříve takové lidi vůbec nechápala.

Koupali jsme se však všeho všudy jenom dvakrát, jinak jsme podnikali výlety po okolí. Z tohoto pohledu na Máchovo jezero se mi strašně líbilo, jak se sluneční paprsky odrážely od jeho vodní hladiny, která se nádherně třpytila. Zhýčkala jsem se, teď už se nechci koupat nikde jinde, než tam, kde je hoodně pozvolný sestup do vody a hlavně ta písčitá pláž (:-D). (Nemáte někdo tip na nějakou podobnou vodní nádrž blízko naší moravské metropole? :) Bylo úplně úžasné, že jsme mohli být snad sto metrů od břehu a stále jsme dosáhli nohama na zem. I voda byla docela teplá.

Už jsem se rozplývala nad nádhernou přírodou v Máchově kraji? Podívejte se na ten les. Mně připomíná paletu barev, vidíte tam ten přechod?

Swamp a v pozadí hora, pod níž jsme byli ubytovaní. 

Vydali jsme se také na dominantu kraje - hrad Bezděz. Místo červené turistické značky jsme zvolili zapomenutou cestu, kudy chodí jen specifický typ lidí. Hned na začátku za námi přiběhl nějaký dřevorubec, co u cesty řezal dřevo, a začal nám vysvětlovat, že tudy se na Bezděz nedostaneme, pokud to tady neznáme, že jdeme špatně. Jeho aktivní vysvětlování správné cesty jsme nebrali moc vážně. Věděli jsme, proč tam jdeme a proč máme u sebe gpsky ;) Nahoře jsme pak už podruhé za dovolenou úplně náhodně potkali bývalého spolužáka pana Ideálního ze střední školy, kterého již hodně dlouho neviděl. Zajímavé, že byl ubytovaný i ve stejném kempu jako my, kde jsme na něj také náhodou narazili, 300 km od domova. 

Při zpáteční cestě domů jsme se ještě zastavili v Kolíně. Nakoukla jsem do obchodu s oblečením Gate, kde jsem ještě nebyla, protože tuším, že u nás v nákupním centru Friedricha Wanniecka není a byla jsem překvapená tak nízkými cenami. Prostě jsem si musela něco jako suvenýr koupit, nakonec tedy hezké žluté tričko s fialovým šnekem. Snad za ty prachy aspoň chvíli vydrží (:-D). Na nástupišti při čekání na vlak Eurocity opožděný o půl hodiny jsme se  na závěr ještě setkali s nepříliš radostným zážitkem, když přímo před námi a mnoha dalšími lidmi několikrát zkolabovala (omdlela) jedna holka. Nějak se ani moc nikdo neměl k tomu, aby jí pomohl, zeptal se, co jí je apod. Je to těžké, člověk má strach, aby ještě nějak neublížil sobě nebo jí. Nakonec se jí ujaly formální autority v podobě průvodčí a nádražních securiťáků. Nakonec pro ni přijela záchranka, ale jen jsem kroutila hlavou nad tak laxním přístupem záchranářů.

Abych to shrnula do jedné věty, prostě bych se na ten Mácháč hned zase vrátila :-))