15 000 Čechů

Problémy v sociálním chování jako zhoršená schopnost interakce s vrstevníky či udržení společenské komunikace, citová zaostalost, neschopnost navázat a udržet oční kontakt, rutinní činnosti, jednostranně zaměřené specifické zájmy, neprojevování emocí, nepoužívání a neporozumění neverbální komunikaci, nemotornost ...

To jsou hlavní příznaky Aspergerova syndromu. 

Před pár měsíci jsem na tyto informace narazila a docela jsem se v nich bez bližšího zkoumání zhlédla. Nakonec jsem se rozhodla, že toto téma použiju pro vypracování své seminárky do společenských věd, i když se možná spíše týká speciální pedagogiky či psychiatrie, psychologie zde určitě také hraje svou roli, abych zjistila, jak na tom tedy jsem.

O tom, k čemu jsem dospěla, se zmíním v dalších řádcích. Nejprve však napíšu o svém prvním sociologickém průzkumu. Součástí práce měla být též výzkumná část. Měli jsme oslovit několik lidí, položit jim pár otázek týkajících se daného tématu a výsledky zpracovat např. i do grafu. Pro svůj výzkum jsem klidně v dnešní internetové době mohla využít třeba Facebook nebo i blog. Jenže to by bylo až příliš jednoduché a nic by mi to nedalo. Pokud chci studovat sociologii, musím si na komunikaci s lidmi zvykat. Navíc jsem potřebovala oslovit lidi z různých věkových skupin, různého vzdělání a společenského postavení. 

Stoupla jsem si tedy s černými deskami a propiskou v ruce do podchodu v naší moravské metropoli a snažila se oslovovat lidi a dostávat z nich odpovědi na pět jednoduchých otázek. Můžete si je taky zodpovědět, stačily mi odpovědi ano/ne.

1. Slyšel/a jste někdy pojem autismus?
2. Pokud ano, víte, co znamená?
3. Slyšel/a jste někdy pojem Aspergerův syndrom?
4. Pokud ano, víte, co znamená?
5. Znáte nějakého člověka s autismem nebo Aspergerovým syndromem?

Chtěla jsem dokázat, že ačkoliv autismus i Aspergerův syndrom byly objeveny zhruba ve stejnou dobu, na počátku 40. let 20. století, a početní zastoupení je taky velmi podobné, všeobecné povědomí o těchto dvou postiženích jsou odlišná. 100% dotazovaných lidí někdy slyšelo slovo autismus, avšak Aspergerův syndrom už jenom 20%. 70% lidí by pojem autismus dokázalo vysvětlit, AS nikdo. 10% respondentů zná člověka trpícího autismem nebo Aspergerovým syndromem.

Během půlhodiny se mi podařilo zastavit celkem 11 lidí. Došla jsem k závěru, že kdybych v ruce nedržela ty černé pojišťovácké desky, mohl být výsledek mnohem lepší. Málokdo se od takového člověka nechá zastavit, že má čas, protože se bojí, že bych se mu snažila sjednat nějaké pojištění apod. Bez desek bych se mohla ptát na cokoliv, třeba kolik je hodin. Akorát by tu byl problém se zaznamenáváním odpovědí. Taky jsem přišla na to, které lidi si vybírat pro oslovení. Ti, kteří moc nespěchají, raději mladé (ti jsou ještě plní iluzí a nepodezíraví), nebo naopak velmi staré. 

Jak jsem tam tak stála, přišel ke mně jeden "voňavý" pán a prý : "Nemáte tři koruny?" Odpověděla jsem, že mám, ale dám mu je až mi zodpoví můj dotazník. Souhlasil. Byl to ten jedenáctý, jeho odpovědi jsem bohužel stejně do výsledku zahrnout nemohla, poněvadž by se mi to špatně počítalo a navíc byl trochu mimo. Nevadí. Slovo autismus nikdy neslyšel. Začal ale mi vysvětlovat, jak si představuje člověka se syndromem. Bohužel jsem to z jeho vysvětlení nepochopila. Když jsem se ho zeptala na pátou otázku, odpověděl, že zná jenom alkoholiky, ale že on přes léto práci má. Jak jsem slíbila, odměnila jsem ho tedy pětikorunou, i když asi tuším, na co ji použil, a vydala se na vlak domů.

Myslím, že kdybych si stoupla na opačný konec podchodu, nezastavil by se u mě nikdo, protože každý by se bál, že jsem nějaká další zástupkyně Svědků Jehovových. Nějaký chlap tam něco takového vykřikoval.

Jelikož už je článek dlouhý, jen krátce se vyjádřím k samotnému Aspergerovu syndromu. V ČR žije cca 15 000 lidí s tímto postižením, tudíž statisticky vyjádřeno, každý 687. člověk má AS. Trpěli jím i některé významné osobnosti, např. Albert Einstein, Franz Kafka, Jane Austen, Ludwig van Beethoven, Thomas Alva Edison a další (viz článek).

Zdroj: https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgPm_oFySR33XGKzw90iKGGThuxhgjA4lSaEtJPzE5fBjsgq0IWy2Bz61aQ3JPc6EP6P2SJ6b7HGmcbk4YBpN5g8yrKDU-GQDqOqqlIt-TbsgPhwKj14Xz_rR9N6GszhvYzFg6VQoAeU84/s400/Einstein.jpg

Projevuje se mnohdy neobvyklými monotónními zájmy, většinou spjatými s vlaky (určitě jste slyšeli o dětech, které umí celé jízdní řády zpaměti), matematikou, statistikou, posloupnostmi, dinosaury, počítači, ale i jinými, úplně neobvyklými. Bývají pro ně jedinou jistotou rutiny, která je uklidňuje a uspokojuje. Lidé s AS se jakoby nedokážou vcítit do pocitů druhých, nedokážou z jejich tváře vyčíst emoce a sami je jen těžko vyjadřují, přestože je normálně prožívají. Nechápou, proč by se člověku, se kterým mluví, měli dívat do očí, neví, co by z nich měli vyčíst. Musí se to naučit. Někdy to vypadá, že se místo na člověka dívají skrze něj. Neumí se bavit jen tak o ničem. Když neznají odpověď na otázku, raději stočí téma rozhovoru ke svému zájmu, o kterém jsou schopni hodiny vést monology. Je pro ně těžké porozumět různým metaforám, obrazným vyjádřením apod. Vše chápou doslova. Pravé významy jednotlivých slovních spojení se musí nejprve naučit. Jejich projev bývá až pedantsky přesný. Pohybují se nemotorně, neumí např. chytit míč. Někteří jedinci mají výbornou dlouhodobou nebo až fotografickou paměť. Mívají obrovský strach z vlastního selhání, nedokonalosti, a proto jen neradi zkoušejí nové věci. 

Lidé s vysoce funkčním AS se klidně mohou zařadit do běžného života, akorát je okolí bude považovat za divné. Osoby s nízko funkčním AS potřebují ke svému životu asistenta.

Závěr zní, Aspergerovův syndrom buď vůbec nemám, nebo jen ve slabé formě. Avšak zdá se mi, že když jsem byla menší, projevovaly se u mě některé příznaky mnohem silněji. Je jasné, že u žádného člověka s AS se neobjevují všechny symptomy. Teď ale víc pozoruju a zkoumám ostatní lidi, jestli náhodou ten Aspergerův syndrom nemají (:-D). Baví mě to. Podezření samozřejmě postupně padlo i na všechny členy naší rodiny. Mám několik typů jak ve škole, tak v blogovém světě.

Na toto téma by se dalo napsat mnohem a mnohem více, takže to vidím ještě na jeden článek, kde se zřejmě více zaměřím na sebe.

Vydat knihu?

Normálně můj anglicky konverzující spolužák* vydal knížku. Divíte se stejně jako já? (:-D) Příliš podrobností nevím, ale zřejmě je to jen jakýsi almanach, do kterého pár vybraných jedinců přispělo svou povídkou. Dokonce se se svým dílem účastnil i nějaké celostátní literární soutěže, kde obsadil (asi) jedno z předních míst. Musím ji z něho taky vymámit a přečíst si ji.

Možná mu závidím, i když vím, že závidět se nemá. Není to, že bych měla nutkání se mu nějak pomstít, zesměšnit ho apod., můj spolužácký vztah k němu se nezměnil. Jen ... já nevím. Třeba mi vadí, že on něčeho takového dosáhl a já ne, že to spolužáci berou úplně normálně, neposmívají se mu, ba dokonce jsou na něj i pyšní. Proč se tak nestalo i s mým blogem? Protože jsem někdy psala o nich? Asi jo, vždyť svět fantazie je nekonečný, tak proč psát o svém životě? Obdivuju lidi, kteří jsou nějakým způsobem jiní než ostatní a dokážou si od svého okolí vydobýt respekt, že je bere takové, jací jsou. Já tohle bohužel neumím.

Zdroj: http://www.sxc.hu/browse.phtmlf=download&id=1095604

Před více než měsícem jsem náhodou našla server, kde si kdokoli může vydat v knižní podobě jakýkoli text, který napsal. Jeho adresa zní http://www.librix.eu/cz/. Docela mě ta stránka zaujala. Pro začínají spisovatele či méně schopné pisálky, kterým by žádné nakladatelství samo od sebe nic neotisklo, jako stvořené. Minimálně si člověk musí objednat 10 výtisků své knihy, ale mám pocit, že ještě před Vánoci bylo možné objednat klidně jenom 4 kusy. Dají se nastavit různá kritéria, jak by kniha měla vypadat. Černobílá či barevná? Lepená nebo pevná knižní vazba? Jaká bude obálka? Cena se pohybuje kolem stovky za jeden exemplář, což není zase tak moc. Kdybych měla něco kloudného napsaného, nechám si to vydat. Ne proto, abych se stala slavnou, ale pro ten pocit, kdy bych mohla v ruce držet a listovat si knížkou, jejíž bych byla autorkou. Na více než těch deset výtisků bych se stejně finančně nezmohla. A stejně, co bych dělala s těmi devíti zbylými? (:-D) Před asi tím měsícem jsem si na Facebook napsala status, že možná někdy díky této službě vydám nějakou svou knížku, třebas svou autobiografii. Můj anglicky konverzující spolužák mi odepsal, že to nemám dělat, poněvadž pokud nejsem nějaká celosvětově známá a významná osobnost, nikoho můj životopis zajímat nebude. Tehdy jsem však ani netušila, jaký profík mi radí. Já vím, nikoho nudný, obyčejný život nezajímá. Navíc já zatím ani nemám odvahu se nějak moc pitvat ve své minulosti.

Co kdybych vydala svůj blog? Sranda ... (:-D)

Den strávený na FSS

Už od listopadu jsem měla ve svém mobilním kalendáři napsáno, že dnes se na Univerzitě v Olomouci koná den otevřených dveří, abych náhodou nezapomněla na tak důležitou věc. V listopadu totiž již proběhl první termín otevřených dveří, tehdy byla sobota. Já jsem si však chtěla alespoň jeden víkendový den odpočinout od cestování, tak jsem to nechala na leden. Chtěla jsem se jet podívat na Filozofickou fakultu, konkrétně na dvouobor Sociologie - andragogika (vzdělávání dospělých apod.). Nakonec jsem však svůj plán na poslední chvíli změnila, protože úplně nejblíž to není (ale o něco blíže než Pardubice), šance na přijetí jsou velmi malé, ale hlavně (dalo by se říct) moje vysněná Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity ve stejný den taktéž otevírala svoje dveře. Sice jsem ji již na podzim (a ne poprvé) navštívila v rámci nějakého partnerství MU a našeho gymplu, ale to bylo jenom takové velmi povrchové a prakticky nám nesdělili nic nového. Svou celofakultní prezentaci pěkně odflákli. No jo, i kdyby nedělali žádnou, stejně budou mít narváno. Celkem jsem na FSS absolvovala pět přednášek o pěti různých studijních oborech. Každá měla trvat hodinu.

Své putování jsem začala na katedře Veřejné politiky a lidských zdrojů. Tato velmi mladá katedra ještě donedávna patřila pod Sociální politiku a sociální práce. Vzhledem k odlišnosti se vydělila. Uplatnění se dá získat hlavně ve státní správě, na úřadech práce, PR apod., což není zase tak úplně špatné. Prezentace trvala asi půl hodiny. Říkala jsem si, že pokud budu muset po každé přednášce půlhodinu čekat na další, je to o ničem. Naštěstí se moje obavy nenaplnily a já jsem prakticky ani neměla čas si odskočit na záchod (:-D).

Jako druhou jsem navštívila prezentaci katedry Sociologie. Opravdu zajímaví lidé tam přednášejí. Bylo poznat, že sem patří i genderová studia, protože přednášející nikdy nezapomněl dodat ženský tvar slova, i když se běžně používá jenom mužský (např. naši studenti a naše studentky). Svůj výklad zahájil slovy něco v tom smyslu jako "vítejte na oboru, který je nejlepší ze všech oborů, je jím sociologie". Pracovních míst s názvem sociolog asi příliš není, ale člověk se může uplatnit v široké škály různých odvětví - věda a výzkum, státní správa, průzkumy veřejného mínění, PR, sociální práce, marketing apod. A vlastně u moci by měli být jenom sociologové, kteří dobře znají společnost a ví, co je pro ni nejlepší. Nejoblíbenější předmět je prý Sociologie čarodějnictví od "Stříti" (takto jej jmenoval přednášející, sympaťák :-) - profesora Jaroslava Stříteckého.

Ihned na tuto přednášku navazovalo představení katedry Mezinárodních vztahů. Pánové za přednášejícím pultem mluvili jako opravdoví politikové. Potřebovali si získat naše sympatie, poněvadž podle jejich slov, kdo se dostane na Mezinárodní vztahy, dostane se všude, kam si podal přihlášky, tudíž se musí rozhodnout kam dál. Musela jsem odejít dříve, abych stihla další navazující prezentaci katedry Sociální práce. Přednášející byl takový trošku introvert, ale když se rozmluvil, stálo to zato. Hodinový limit mu ani nestačil. V rámci studia je nezbytné  vykonat 468 hodin praxe (za 3 roky, myslím). Pracuje se s všelijakými rizikovými skupinami - bezdomovci, Romové, lidé s různými psychózami, schizofrenií apod., problémové rodiny, drogově závislí, lidé s poruchami příjmu potravy, se sebevražednými sklony atd. Lektor z přípravného kurzu nás před tímto oborem varoval, ale mě to prostě láká. Asi si nedokážu představit, co zatím všechno je. Obor Sociální práce se podobá psychologii, akorát je více zaměřen na praxi, avšak teorie se tu také objevuje, stejně jako na jakémkoliv jiném oboru MU. Zřejmě se sem ale budou snažit dostat absolventi různých středních škol sociálně-správních apod. Aby se má studia mohla ubírat tímto směrem, ani jsem se nemusela dřít na gymplu, že? Aspoň mám víc všeobecných znalostí. V tomto ohledu bych svou minulost neměnila.

Jako poslední jsem jen jako vzdálený pozorovatel navštívila přednášku o nejžádanějším oboru, Psychologii. Abych pravdu řekla, nechápu, co na tom kdo vidí. Jestliže mi nedávno blesklo v hlavě, že bych si na tento obor jen tak z hecu mohla taky hodit přihlášku, nyní jsem to zavrhla. Zbytečných 250 Kč. Bez šance. Prezentace byla přesně podle mých očekávání odbytá a krátká. Proč by se snažili, když mají tak obrovský převis zájemců? Logické.

Do všech přihlášek, které si na FSS podám, nějakým způsobem zahrnu sociologii, kterou různě nakombinuju do douoboru s obory, jejichž prezentace jsem dnes navštívila a zaujaly mě. Ale už bych si ty přihlášky opravdu měla podat, nebo se nakonec ještě já, která se bojí krve, rozhodnu pro medicínu (:-D).

Nikdy neříkej nikdy

Zaprvé, asi jsem si našla oblibu v opisování z taháku. Netušila bych nikdy, že tohle někdy řeknu či napíšu. Jenom v tom dějepise samozřejmě. Měli jsme psát písemku, ale rozhodli jsme se, že se pana profesora ještě jednou pokusíme přesvědčit o její zbytečnosti. Zhruba pět minut jsme se s ním dohadovali a nakonec jsme ji stejně psali. Učila jsem se na ni, ale zřejmě ze solidarity k ostatním se mi téměř vše vykouřilo z hlavy. Anebo to bude prostě tím, že jsem si za ty čtyři roky na gymplu k tomuto předmětu vybudovala určitou averzi. A to byl prosím dějepis na základce můj oblíbený předmět. Nejvíce záleží na vyučujícím a jeho metodě výuky. Jako obvykle měli všichni taháky. Už se jim ani nedivím. S tahákem nebo bez, stejně máš po písemce v hlavě dějinoprázdno a znáš jenom to, co jsi znal už předtím. Někdy mám pocit, že ačkoliv se učíme o některých věcech hodně dopodrobna, stejně v hlavě zůstane jen to, co jsem znala už dříve, nejen ve zmíněném dějepise. Hodná T. mi půjčila tahák, a tak jsem tedy zase po několika letech opisovala z taháku psaném na počítači (:-D). Tentokráte se pan profesor ani jednou nezvedl ze židle, aby zkontroloval, jaká je situace ve třídě, zda někdo neopisuje apod. Skoro celou dobu se díval buďto z okna, nebo si prohlížel časopis ... Dobrou známku nečekám, tak skvělá v opisování ještě nejsem, ale v tomto předmětu je mi to úplně jedno. Avšak lituju a zároveň obdivuju maturanty z dějepisu.

Zadruhé, po icq rozhovoru s Aai jsem si zase překopala seznam vysokých škol, kam bych si chtěla dát přihlášku. Pokolikáté už? Pardubickou ekonomku si prý jako "záchranu" dávat nemám. Podle percentilu, který již znám z prosincových OSP, bych se tam mohla dostat. Jenže ... ekonomové si vydělávají hodně peněz, ale mě by studium a práce v této oblasti vůbec nebavila. Navíc konkrétně na této škole je největším strašákem, co jsem se tak různě na internetu dočetla, matika, která má prý úroveň mat-fyz a většina studentů na ní vyletí. Dalším ALE je, že kvůli tomu, abych šla na ekonomku, jsem vůbec nemusela navštěvovat gymnázium, mnohem lepší by byla nějaká obchodní akademie apod.

Aai mi navrhla, abych si jako "záchranný" obor podala přihlášku na pajdák. Já a učitelka? Z této touhy jsem vyrostla někdy ve třetí třídě. Jenže zase tak úplně nejhorší nápad to přece jen není, nemusela bych přímo učit. Bavila by mě speciální pedagogika. Zjistila jsem to při psaní seminárky na téma Aspergerův syndrom, o kterém se rozepíšu později, až budu mít více času. I když ani kvůli tomuto oboru jsem nemusela chodit na gympl, přihlášku si tam zřejmě podávat budu. Nikdy ale neříkej nikdy, že? Rozhodla jsem se v pátek kolem třiadvacáté hodiny. Shodou okolností hned v sobotu se na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity konal Den otevřených dveří. Takže jsem opět neměla sobotu volnou, jak jsem se těšila.

Normálně jsem onu budovu fakulty našla sama bez jakékoliv mapy nebo pomoci náhodného kolemjdoucího. Jsem to ale šikovná? Neříkám, jak dlouho mi to trvalo (:-D). Nejprve jsem zavítala na přednášku o oboru Sociální pedagogika. Ten mě nějak úchvatně nezaujal. Ve školní družině pracovat nechci. Na druhé budově jsem se zúčastnila prezentace oboru Speciální pedagogika. Není to špatné ... pracovat s postiženými. Akorát už mezi zájemci o studium byli někteří trošku se odlišující - na vozíčku, jedna holka měla hodně vypadaných vlasů na hlavě apod. Nevím, nevím. Škoda, že neexistuje dvouobor Sociologie - Speciální pedagogika. To by bylo ideální.

Zase se moje plány změnily. A to jsem ještě ve čtvrtek tvrdila, že TSP dělat nebudu. Najednou je zase všechno jinak. Uvidíme, kam se posunu třeba za týden. 

Jinak, babička chce, abych šla po gymplu do práce. A uvažovala jsem nad všemi devíti fakultami MU. Ne, že bych tam chtěla jít, ale pro koho jsou primárně určeny. Poměr je 4:5. Na čtyři fakulty je lepší jít ze specializované odborné střední školy - ekonomicko-správní, pedagogická, informačních technologií a sportovních studií. Na zbylých pět se člověk zřejmě nejsnáze dostane a udrží z gymnázia - právnická, lékařská, sociálních studií, filozofická a přírodovědecká. Vzhledem však k typu přijímací zkoušky, v případě MU většinou "testy inteligence" TSP, ani na absolvované střední škole nezáleží, protože ta na takové věci příliš nepřipraví, ať je jakákoliv.