Štědrodenní přiznání

Vánoce – svátky klidu a míru. Tak se mrkneme na průběh Štědrého dne v naší rodině z pohledu ženy, tedy mě. 

Zdroj:http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/62/Nativity_tree2011.jpg

Vstala jsem někdy kolem tři čtvrtě na devět. Noviny jsem roznášet nemusela, protože pan Havel nám ustanovil čtyřiadvacátého státním svátkem, jak kolikrát zmiňuje můj taťka. V ledasčem se mu nedá moc věřit, ale tohle zní docela věrohodně. Jako každý rok jsme se snažili toho přes den moc nesníst. Letos se ani nekonalo žádné závodní vaření polévky na oběd, prostě co si kdo najde, to si sní. Vzala jsem si na snídani nějaké ovoce, kolem poledne jsem si pak namazala kupovanou vánočku máslem. 

Vzpomínám, co jsem dělala? Určitě jsem uklízela, hodně jsem uklízela. My u nás máme na Štědrý den tradici, že se snažíme dohnat úklid za posledních několik týdnů, kdy jsme na to docela kašlali. Už kolikátý rok svitla naděje, že by většina mohla být hotova už den předem, ale bohužel … Tentokrát dokonce mamka poznamenala, že stejně ani dřív uklizeno mít nemůžeme, protože neví, co bychom na Štědrý den dělali. A jak by si moje maminka představovala ideální Štědrý den? Prý by jej ráda celý provařila. Myslím tedy, že z tohoto hlediska musela být docela spokojená. Nejprve mi dopoledne ukazovala, jak se dělá domácí vánočka, pak jsme se s babičkou pod jejím dohledem pustily do přípravy bramborového salátu. Musím nás pochválit, povedl se a jeho důkladné ochutnávání byl můj další dnešní chod. Máma se mezitím věnovala přípravě rybí polévky. 

Následně jsem douklízela obývák, na němž jsme už naštěstí zapracovali včera, takže tam moc práce nebylo. Mezitím jsem se přesvědčila o neschopnosti chlapů (ano, generalizuji). Vybavuje se mi scénka, kdy si můj taťka neví rady se zhasnutou petrolejkou, kde mělo hořet betlémské světlo. Ano, zrovna na to přišel v té půlhodince, kdy jej na náměstí předávají skauti. Odpoledne jsem se ještě zhostila úkolu v podobě zabalení dárku od našich pro mého přítele. 

A chtělo by to trochu zbavit koupelnu prachu, vodního kamene a zažrané špíny (nejen) ve vaně a umyvadle. Že se toho ujmu já, protože nebudu přece kazit mamce její ideální Štědrý den. Jenže nejprve je potřeba vykoupat babičku, abych tu koupelnu nemusela umývat nadvakrát. Moje babička se totiž vaně vyhýbá jako čert kříži. Utekla s tím, že se koupat nebude a že s námi vlastně ani u štědrovečerní večeře sedět nebude. Musela jsem na ni použít extra citlivou přesvědčovací techniku, naštěstí úspěšnou. Umývání koupelny je dřina a pozor, ne abyste požádali chlapa, aby vám pomohl s ucpaným odpadem, to je hned oheň na střeše a příprava na manželství, kde je prý normální, že muž ženu bije ať už fyzicky či jenom slovy za to, že si nepomůže sama a ruší manžela od sledování televize. 

Mamka mezitím smaží kapra, kterého jsme vlastně s babičkou v poobědové době obalily. A následně vytváří výzdobu na štědrovečerní stůl. Honem rychle ze sebe udělat dámu a trochu se nalíčit, protože jsem rozhodla, že se stejně jako minulý rok budeme všichni fotit. Bráchové, jež jsem raději ještě ani nezmiňovala, by už nejraději zasedli ke stolu, ale já ještě musím nachystat koledy, které nám budou při večeři hrát. Letos jsou dárky pod stromečkem v obýváku pro každého mimořádně už před večeří, která se odehrává v kuchyni. Ani u ní si nemůžeme dát pokoj, ale asi jsme se nehádali nijak výrazně, protože na důvody si nevzpomínám. Dojídám jako poslední, nebylo to tradiční české vánoční jídlo špatné, ale už se nemůžu skoro ani hnout. 

Ještě obvoláme pár příbuzných a po asi čtvrt hodině vykecávání konečně na řadu přichází stromeček s dárky. Jako vždy se pokoušíme uchovat české ústní dědictví a společně zpíváme koledy. Jedna sada žároviček na stromečku se nám porouchala a ne a ne přestat s blikáním. Brácha si všiml, že by nám svým zrychlováním a zpomalováním mohla udávat tempo, tak jsem to vyzkoušela, ostatní mě v tom ale nechali samotnou. Pak si ještě všichni dáváme mlaskavou pod jmelím a konečně se můžeme pustit do rozdávání dárků. Toto výsadní privilegium jsem před pár lety svěřila do rukou svého nejmladšího bratra. Před půlnocí všichni odchází na půlnoční. Jen já jako správný skřivan si to nechávám až na druhý den a zůstávám s babičkou spát doma. 

Pantofle mi nespadla ani směrem ke dveřím, ani směrem dovnitř, tak jsem teda zvědavá, jak to se mnou příští rok bude. A při odlévání olova v rodině pana Ideálního (mimochodem tam fakt byl teda větší klid, pohoda a soudržnost) mi vyšla moudrost, tak snad tu bakalářku a státnice příští rok zvládnu! Přeju i vám všechno nejlepší do nového roku :)

Všechno to souvisí se sebevědomím

Asi bych se měla omluvit, že jsem se naposledy ozvala před více než měsícem. Prostě mi vůbec nevycházel čas, abych něco napsala, ačkoli nějaké poznámky ohledně nápadů na články jsem si udělala :) Momentálně už mám pro tento kalendářní rok pokoj od všech zkoušek, ale zato mě pořád tíží balvan v podobě jedné písemné práce, jejíž jméno se nevyslovuje a o níž se nechci nijak více bavit. Konečně jsme pochopila únikovou strategii mého bráchy - odmítání mluvit o nepříjemných věcech. Co jsem ten měsíc dělala? Pokusím se vzpomenout si.

Před půl rokem jsem se bála, že přijdu o kamarádku V., protože teď v pátém semestru už spolu ve škole nemáme žádné předměty. A ono je to teda hlavně díky ní přesně naopak. Byli jsme ještě i s jejím přítelem v tom nově postaveném údajně největším aquaparku v České republice, u nás na jihu. Kde jsme se teda jen tak mimochodem my dvě spolu zasekly v obřím trychtýři. Zrovna jako naschvál jsme šly na poslední atrakci s tím, že pak už pojedeme pryč. Říkala jsem si v duchu, že je zvláštní, že se nám tam nic nepřihodilo (:-D). Až po x minutách se nám podařilo dostat se odtud, ale bohužel jsme spadly z toho nafukovacího člunu, jak se tam na nich jezdí, a sjely jsme dolů jen tak po zádech, na což to páni inženýři vůbec neuzpůsobili. Přežily jsme tu jízdu naštěstí bez újmy, akorát jsem však nebyla spokojená s přístupem plavčíka. I když o nás věděl, nijak aktivně se nám nesnažil pomoct a po dojezdu se mě ani nezeptal, jestli jsem tedy v pořádku, když jsem mu sdělila, že jsem se bouchla do hlavy. No jo no, nebylo to nic hrozného, jen jsem ho zkoušela (:-D).

Pak jsme taky spolu jeli do předvánoční Vídně, kde bylo fakt milion lidí a na trzích jsem si kromě suvenýru v podobě hrníčku s motivem Vídně naplněného Weihnacht Punschem nic nekoupila. Ale aspoň už můžu říct, že jsme byla fakt ve Vídni. Avšak kvůli globalizaci bych ani skoro nepoznala, že jsem někde v zahraničí (:-D). Nakupování dárků teda připadlo až na včerejšek a musím říct, že to nemám ráda. Ačkoli jsem měla skoro pro každého naplánováno, co mu koupím, myslíte, že jsem to sehnala? Mám dárky tak pro polovinu lidí.

Taky jsem opět dělala tazatelku. A to se vám musím přiznat, že se lidí bojím a nerada je oslovuji, ale mám zase ráda výzvy no (:-D). Vlastně dokonce dvakrát. Jednou na strojním veletrhu, to už bylo dříve. Za zmínku asi stojí jen to, že jeden respondent chtěl, abych mu dala svoje telefonní číslo a několik dalších mi otázky z toho "otravného" dotazníku zodpověděli jenom proto, že jsem byla tazatelkou zrovna já. Jojo, takhle si zvedám sebevědomí (:-D). Druhé dotazníky se týkaly spotřebitelských preferencí na jisté nejmenované trati, kde prý teď zdraží jízdné o 70 Kč. My jsme v tom, doufám, nevinně, byl to asi už dřívější záměr. Tam se mi ani nic moc zajímavého nepřihodilo, o čem bych mohla vyprávět. Leda to, jak se mě nějací Ostraváci jedoucí k nám do moravské metropole na nějakou party v pátek večer pokoušeli opít vodkou a jak jsem si od nich nic nevzala, protože člověk nikdy nemůže vědět, jestli je v tom methanol nebo co. Mému kolegovi tazateli prý řekli, že mu dotazník zodpoví, až si s nimi dá. Musel podle jeho slov nejdřív vypít tři panáky. Tak oddaná své práci bych teda nebyla (:-D).  

Jsou tu však ještě další způsoby, jak si zvýšit sebevědomí. Zase jsem začala častěji používat svůj profil na Interpals.net. Je to hrozná sranda. Někteří muslimové mě hned v první zprávě žádají o ruku (:-D). Ale nemyslete si, může být zajímavé si s nimi psát o jejich pojetí manželství, polygamii apod. Zrovna teď si píšu s jedním padesátiletým Pákistáncem, který tam hledá svou druhou manželku a samozřejmě mě oslovil, protože jsem se mu zdála jako potenciálně vhodná kandidátka. Nebojte, pan Ideální o všem ví a prý je klidný (:-D).

P.S. Na těch fotkách tady jsem já, když mi bylo pět let. Letí to, už pět let si často i méně často zaznamenávám kousky svého života na internet. 

Přebírám štafetu

Konečně se mi splnilo mé tajné blogerské přání a i já jsem byla zařazena do tohoto TAGu. Díky, Pistácie :) Prvním úkolem je napsat deset faktů o sobě, druhou část tvoří odpovědi na otázky od daného blogera, třetí úkol je vymyslet dalších deset otázek a předat štafetu dál. Jdu na to. 

10 faktů, které jste o mně (možná) nevěděli: 

1. Vždycky jsem byla divná, už odmalička. Když jsme si šli ve školce hrát na zahradu na pískoviště a tak, nesnášela jsem to, nehrála jsem si s ostatními. Většinou jsem jenom stála u paní učitelek, poslouchala, o čem si povídají a pak o tom vyprávěla doma (:-D). Ráda bych zjistila, co je to za diagnózu. 

2. Nikdy jsem neměla moc kamarádek. Nerada jsem si někoho připouštěla více k tělu a nedokázala jsem si je udržet. Většinou mě ani nebrali takovou, jaká jsem. Mohla jsem si za to sama, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. 

3. Paradoxně mi otcovská láska začala chybět až po dvacítce. Ačkoli otce mám i s námi bydlí, resp. jenom o víkendu, není to ono a mrzí mě, že se s ním nedá normálně bavit. 

4. S kamarádkou L. i s panem Ideálním jsem se seznámila přes internet. Až na vysoké jsem si našla další dvě kamarádky. Podnikáme spolu různé akce, začlenili mě do party, a konečně cítím, že mě fakt berou. Možná jsem se trochu změnila :) 

5. Jsem věřící, chodím do kostela. 

6. Asi jsem závislá na internetu, konkrétně na Facebooku a na prohlížení si ostatních blogů a všemožných vlogů, TAGů apod. Bývám na sebe za to někdy naštvaná, ale nejde s tím nic udělat… Pak jsem taky specialista na googlení všeho, co mě zrovna napadá. Většinou se to samozřejmě týká vztahů. 

7. Dokážu se obětovat pro druhé. Kolikrát udělám něco jenom kvůli svému blízkému, aby byl spokojený. Pak jsem ale trochu rozčarovaná, když se ten druhý kvůli mně takhle neobětuje. 

8. Od první třídy nosím brýle a vlastně ani nevím, kolik mám dioptrií, přes pět stoprocentně. 

9. Začala jsem více žít, když jsem se před více jak rokem, rozhodla řídit mottem: „Využij každé příležitosti.“ Teď je toho ovšem už nějak moc a já nestíhám (:-D). 

10. Až dostanu titul Bc., chtěla bych jít pracovat, osamostatnit se a navazující magisterské studium dokončit kombinovaně. 

„Musí být zamčený, nikdo nesmí chodit ani pro pivo!“

aneb jak se dostat regulérně do volební komise 

Zdroj:http://www.danarionline.cz/download/1360766570/volebn%C3%AD+urna.jpg

Potřetí za svůj život jsem se stala členkou volební komise a potřetí jsem se o tom rozhodla napsat. (Pokud byste hledali předchozí dva články, bohužel máte smůlu, protože jsou napsány jinde :-P) 

Od doby, kdy jsem se jako čerstvá osmnáctka stala členkou volební komise hned ve svých prvních volbách, kterých jsem se mohla účastnit, uplynuly už tři roky. Tehdy jsem to považovala za brigádu snů a nebyla jsem si tak úplně jistá, jak jsem se tam dostala. Podruhé to bylo o pár měsíců později, zase nevím, jak jsem se tam ocitla. Prostě to zařídila moje spolužačka. Jenže po maturitě jsme se samozřejmě už každá vydala svou cestou a mně bylo jasné, že těžko kdy víc zase získám tuhle brigádu v mládí považovanou za brigádu snů. Letos v létě se mě sestřenice ptala, jak jsem se tam dostala, že by chtěla taky. Jen jsem krčila rameny. Jak možná víte z minulého článku, někdy na přelomu září a října mě chytla velká mánie ve shánění všemožných brigád a prací (Časem člověk sníží intenzitu, když nevidí skoro nic jiného než telefonisty v call centrech). Uviděla jsem tam nabídku právě členství ve volební komisi. Nevím, jestli mám jmenovat stranu? Nakonec teď získala kolem 2,5% hlasů. Ze srandy jsem odepsala, ale žádná odpověď mi nepřišla, tak jsem usoudila, že mě zřejmě někdo napálil a získal tak moje rodné číslo, které jsem tam taky uvedla. (Mimochodem, proč se tak strašně dbá na chránění si svého rodného čísla?) Jenže jednoho dne mi volá paní z městského úřadu a že jsem se prý nedostavila na schůzi volební komise. To jsem byla hodně překvapená, protože mě nikdo neinformoval. Potřetí jsem se dostala do volební komise a opět to bylo takové zvláštní. Zajímalo by mě, jak se tam dostávají ti ostatní členové? Teoreticky vás tam musí delegovat nějaká strana, ale jak toho docílit?

No jak to probíhalo? Ještě s jednou kolegyní jsme kontrolovaly občanské průkazy voličů. Jenže jsem se s ní o ty občanky a voliče musela skoro doslova prát. Jelikož seděla u kraje, takže příchozí lidé strkali většinou automaticky průkaz totožnosti do rukou jí. Já jsem jenom vždycky natáhla ruku, ona jenom udělala „chňap“ a byla její (:-D). Bylo nás tam celkem dost, takže kdybych chtěla, nemusím dělat nic. Tím pádem by to však byla větší nuda. Ale snažila jsem se dělat nějakou práci do školy. 

Musím však říct, že v předchozích dvou komisích se mi rozhodně líbilo více. Přišlo mi, že jsme byli takový lepší stmelenější kolektiv. Asi jsme se spolu více bavili a ti lidi mi byli sympatičtější (:-D). Letos jsem si připadala jako blbec, když se jedna starší paní pohoršovala nad tím, že by každý Čech měl znát historii své země a mít všeobecný přehled, při čemž kroutila hlavou nad tím, že někdo neví, kdo napsal cosi (snad nějakou operu?), co jsem ani nikdy v životě neslyšela. Na řadu přišla i politická debata, pozitivně komunisticky laděná. Je hodně tristní, že o politice nic nevím a docela mě ta politická scéna i nechává chladnou, přestože studuji obor veřejná politika, což je pro mé chabé ospravedlnění ta praktická část (uplatnění rozhodnutí vlády v praxi). Přestože sedávám ve volební komisi. Přestože chodím volit. 

Je zajímavé, že snad skoro vždy se ve volební komisi, kde jsem, objeví nějaký člověk, jenž baví ostatní. Prostě dělá srandu, abyste chápali. Tentokrát to byl náš pan předseda. Hláška z nadpisu článku taktéž pochází z jeho úst, když nás instruoval, jak se máme chovat při sčítání hlasů. Asi vám to takto napsané nepřijde vtipné, ale já když si vzpomenu, jak to říkal, musím se pousmát nebo rovnou vyprsknout smíchy :) Avšak v pracovní době se samozřejmě alkohol nepije a my jsme nedělali žádnou výjimku.

Plácám se v tom

Přijde mi, že se momentálně v tom životě docela plácám. Vlastně nemám jeden konkrétní dlouhodobý ambiciózní cíl a podle toho to taky vypadá. Nevím, co chci a nedokážu se, nebo možná spíš ani definitivně nechci, rozhodnout. Tentokrát se to bude týkat mého kariérního směřování.

Zdroj:https://www.cytec.com/careers/images/careerDevelopmentMain.jpg

Studuji humanitní obory, dva. A vlastně mezi nimi se plácám. Pořád přemýšlím, na který se tedy spíše zaměřit. Popravdě docela lituji, že jsem šla něco takového studovat. Ačkoli nám naši starší kolegové v prváku tvrdili, že čím jsou starší, tím více si uvědomují, že taková sociologie má vlastně hodně dobré uplatnění, já si pořád myslím opak. Tedy pokud nebudu mít fakt dobré schopnosti, štěstí a vlastně i umění prorazit. Vlastně si říkám, že jsem byla hodně nevyzrálá a nezkušená, když jsem si tenhle obor vybrala.

Jasně, mám v životopise kolonku, že jsem dělala několik měsíců tazatelku, takže musím být vysoce komunikativní, což je obrovské plus, ale já si to třeba ani nemyslím, pořád s tím hodně bojuju. Na druhou stranu se ale opět procvičím, tento týden budu (snad) dotazovat lidi na veletrzích. Takže tahle část mého já se nasměrovává spíš k té sociologii. Jenže pak mě taky přijali na stáž do jedné docela významné instituce ve veřejné správě. Mám z toho obrovskou radost, avšak tahle část mého já mě zase táhne na druhou stranu. Také existuje moje třetí já, které se ještě pořád nevzdalo myšlenky, že by bylo dobré mít vystudovaný nějaký ekonomický obor. Takže chodím na mikroekonomii a zjišťuji, že to není žádná sranda. Aby to ovšem nebylo málo, také jsem si zapsala přednášky z psychologie běžného života pro nepsychology a hlavou se mi honí, že i tohle by v praxi mohlo být užitečnější, než nějaká sociologie, obzvlášť když nám říkali, že 21. století je stoletím psychologie. Korunu tomu všemu nasazuje přednáška o vzniku Vesmíru, jíž jsem se také zúčastnila. Došlo mi při ní, že oproti přírodním vědám, je zabývání se nějakými humanitními vědami vlastně úplná prkotina a okrajová záležitost. 

Ze všech stran se na mě hrne, jak je pro absolventy těžké sehnat práci, teda asi kromě absolventů technických oborů. Když sleduju videa nebo čtu články neuvěřitelně akční a charismatické blogerky Plum Foolery, která studuje právo a ekonomku, má manžela a ještě pracuje na plný úvazek v nějaké významné firmě, říkám si, že by jí mohl kdekdo včetně mě závidět, že už je vlastně za vodou, taky bych chtěla ... Výsledkem potom je, že sedím na portálech s nabídkami práce a hledám, co by mě zaujalo, abych tam mohla poslat svůj životopis. Myslím, že tahle holka mi trochu otevřela oči. Je důležité, na jaké druhy prací se zaměřujete. Snažím se, aby alespoň vzdáleně souvisely s mým studiem. Ne že bych v dohledné době chtěla končit s roznášením novin, ale takový druh brigád už primárně nesháním.

... A přitom pořád vidím, že pocházím z dělnické rodiny a snažím se z té sociální reprodukce nerovností (děti získávají stejnou sociální pozici jako jejich rodiče) vymanit. Možná až příliš násilně. Třeba tím, že o tom budu psát bakalářskou práci. Ale víte, proč to všechno? Nedělám to ani tak kvůli sobě, ačkoli bych na tom rozhodně chtěla být lépe, než moji rodiče, spíše však kvůli okolí nebo třeba spolužákům z gymplu, aby si o mně nemohli říct: "Jo, měla samý jedničky a stejně dělá támhle v mekáči..."

Fakt bych si přála, aby mě někdy zastavil nějaký psycholog a pořádně mě proklepl (:-D).

Prázdniny 2013 - V rodném kraji

Sice už týden chodím do školy, ale to vůbec nebrání, abych napsala takové menší shrnutí mých letošních prázdnin. Protože kromě workcampu, který samozřejmě už vynechám, o mně vlastně vůbec nic nevíte. 

Letní prázdniny mi prakticky začaly jen o nějakých pět dní dříve, než základo- a středoškolákům. Jednu pěkně hnusnou zkoušku jsem totiž udělala až napotřetí. Ani si už nevzpomínám, kolik set stránek přes tisícovku náročné často až filozofické četby jsem musela přečíst a pochopit. Pokaždé se u zkoušky však kromě jiných zákeřných otázek objevila jedna týkající se jistého filozofa-sociologa a myšlenky jeho díla, ovšem znějící různě. Vždy jsem napsala to stejné a vždy na tuto otázku dostala plný počet bodů (:-D). 

Na začátku července jsem se rozloučila s L., která jako průkopnice odjela jako první z nás dvou na workcamp, na sever. Když se mi po týdnu, co jsem jí psala sms, neozvala, začala jsem být trochu nervózní. Přece jen jsme ani jedna vůbec nevěděly, do čeho jdeme. Naštěstí ji neunesli (prozaické vysvětlení – rozbil se jí mobil) a ona se hrozně nadšená, což rozhodně nemyslím ironicky, navrátila domů. 

Mezitím jsme s panem Ideálním prožili další mezník našeho vztahu – vydali jsme se poprvé spolu na cyklovýlet. Tuším, že nějakých třicet kilometrů jsme zvládli, a to pořád jezdím na stejném kole jako v deseti letech! (:-D) Málem bych se zapomněla zmínit, že ještě dříve jsme spolu oslavili naše druhé výročí. Představte si, že mi jako dárek sám upekl výborné muffiny. Nezáviďte mi takového chlapa (:-P). 

Pak stojí za řeč promoce, na které jsem se objevila, ačkoli jsem si tam chvílemi připadala naprosto cizí, tedy jako nikdo z Hujerovic rodiny sestřenice pana Ideálního, což je teda pravda. Na oslavě jsme však všichni mladí hráli Activity a to bylo super. Konečně jsem měla větší pocit, že mezi ně zapadám :-) S mým milým jsme zvolili taktiku vyhýbat se pantomimě, díky čemuž jsme se přes kreslení a slovní popisování dostali do vedení. V tomhle si prostě rozumíme. Bohužel nás v závěru stejně na té pantomimě podusili, takže jsme si odnesli krásné třetí místo ze čtyř (:-D). 

Zdroj:cdn-static.cnet.co.uk/i/product_media/40002975/image5/440x330-huawei-ascend-y300-5.jpg

Taky jsem se už konečně dokopala k tomu koupit si po pěti a půl letech, což vůbec není myšleno obrazně, nový mobil. Po Nokii 5200, se kterou jsem vlastně prožila celou svou adolescenci, jsem si koupila chytrý Huawei Y300. Už jsem si na něj trochu zvykla, ale na začátku jsem se stále budila tím starým (:-D). Ono tam sice jde úplně všechno nastavit, jak člověk chce, ale to bych zaprvé musela vědět, jak to chci a zadruhé to tak přesně umět udělat. Momentální uspořádání mi vůbec nevyhovuje, avšak nikdo mi s tím nechce pomoct (:-P). 

Zdroj:http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/47/Cocktail_02.jpg

Před odjezdem na můj workcamp jsem ještě byla posedět s V. nad koktejlem. Bylo to skvělé, dobře jsme si popovídaly, jistě jsme se vzájemně dozvěděly nové šokující informace ze svých životů a tak dále. Po mém návratu jsme si s ní a jejím přítelem udělali rande ve čtyřech. Bylo to takové rozpačité, což jsem nechápala a zároveň byla smutná, že jsem asi přišla o kamarádku. Jaké však bylo mé překvapení, když mi druhý den napsala, že to určitě musíme někdy zopakovat. Tehdy jsem v praxi pochopila, že každý opravdu realitu vnímá zcela jinak (:-D). S panem Ideálním jsme identifikovali problém, který se nám nenápadně podařilo na další grilovačce doladit a všechno zase bylo dobrý. My jsme prostě introverti a raději ve skupince lidí nasloucháme, než mluvíme. Takže stačilo sehnat víc lidí a zase všechno ok (:-D). 

Protože jsem nepoučitelná, na poslední chvíli jsem se opět přihlásila do tutoringu. Znamená to, že mi přidělí nějakého zahraničního studenta, který je tu teď většinou na Erasmu, a já mu tady v začátcích pomůžu. Naštěstí jsem si jako preferenci národnosti nezvolila žádného anglického rodilého mluvčí (:-D). Přidělili mi studentku z Polska, takže paráda, máme si blízko jazykově i zeměpisně :) Před začátkem semestru přijela autem i se svými kamarády. Působí sympaticky a dokonce jsem jí i rozuměla, ačkoli polsky teda vůbec (:-D). Druhý den jsem odjížděla na dovolenou, o které vám napíšu v příštím článku, tak jsme se domluvily, že až se vrátím, dám jí vědět a určitě se zase uvidíme. Bohužel mi od té doby neodpověděla na můj mail, ani na smsku :-( 

Dále mi agentura, pro kterou jsem na jaře dělala tazatelku, nabídla jednorázovou brigádu v podobě mystery shoppingu v síti nejmenovaných drogerií. Nejprve jsem trochu váhala, protože jsem se necítila psychicky připravená, ale pak jsem to vzala. A musím říct, že je to fakt docela pohodová práce. Hlavně nikoho neotravujete s žádnými dotazníky (:-D). Nejvíc času ovšem zabere celou tu akci popsat na papír a odpovědět na všechny otázky. Nebylo to jenom suché nakupování, byla jsem celkově ve dvou prodejnách, vždy jsem měla předepsanou scénku, kterou tam musím sehrát a přitom důkladně sledovat, jak se pracovnice zachovají. Co byste např. dělali, kdyby vám zákazník v prodejně „omylem“ vylil pití na zem? (;-D) 

Poslední zážitek, o kterém se dneska zmíním, je, jak jsme s panem Ideálním propadli kouzlu kanálů (:-D). Musel mě teda celkem dlouho přesvědčovat, ale nakonec jsem svolila, že tam teda s ním vlezu. Kdyby tam nebyla keška, ani nás asi nenapadne tam lézt, ale takhle to je jiná (:-D). Tam, kam jsme lezli, nebyla téměř žádná voda a docela čisto ;) V jednom jsme však museli lézt po čtyřech, ve druhém stačilo, když jsme šli trošku skrčení. 

O výletu na Pálavu a naší dovolené se zmíním příště, jinak by to byl fakt hodně dlouhej článek (:-D).

EDIT: Vidíte, jak se člověk snaží víc jak dva měsíce shrnout do jednoho článku, jisto jistě zapomene na nějaké ty "zajímavosti". Vybavují se mi dvě, které bych dodatečně ještě ráda zmínila. Za prvé, byla jsem se s Polkou podívat na koleje, kde bude bydlet a hned se mi tam zalíbilo, ačkoli název mě celkem odrazoval (nevím proč, asi protože tyhle potvůrky nesnáším). Ještě nezačal semestr, takže v celé obrovské budově, ale i v parku před ní téměř nikdo, prostě nádherný klid. Hrozně se mi líbilo, že zrovna tady má každý člověk svůj maličký pokoj sám pro sebe :)
Za druhé, v den, kdy jsem šla dělat mystery shopping, jsem až skoro na místě zjistila, že se mi zadní zip na mých šatech spěchám-na-schůzku nějak polámal a nejde zapnout až úplně dolů. Takže jsem pak musela chodit s dírou přesně na zadku, která se s každým sednutím zvětšovala (:-D). Je to neuvěřitelné, jak jsou ti lidé na ulicích v centru naší moravské metropole všímaví, jedna paní mě na to dokonce upozornila! Asi ze mě museli mít v té drogerii haló (:-D). Naštěstí jsem později dostala nápad, že si koupím šátek ve stejné barvě :)

Pondělí od A do Z

Napadlo mě, že by možná mohlo být zajímavé popsat jeden můj obyčejný všední den celý od začátku až do konce (pro odvážnější by to mohl být projekt, kdy se během sedmi týdnů popíše postupně všech sedm dní v týdnu, v každém týdnu jeden). Vybrala jsem si tedy trochu nabitější první den v novém semestru, kdy jsem neseděla celý den zalezlá u počítače (:-D). Ale pozor, bude to hodně dlouhé a nudné! ;)

Pondělí 16. 9. 2013

Den mi začal už ve spánku. Zdál se mi sen, ve kterém jsem jednomu blogerovi, se kterým jsem si den předtím psala, vysvětlovala, proč jsem si vybrala téma bakalářky, které jsem si vybrala. Na to zdůvodnění si už ale nevzpomínám. Chtěla jsem vstát dřív než obvykle, abych v klidu stihla roznést noviny a dostavit se na přednášku v deset hodin. Jo, sice jsem vstala dřív, někdy před šestou, ale ne zase o tolik. Jako každé ráno jsem se vydala směr pošta, abych si tam mohla vzít noviny pro svůj okrsek a roznést je. Stejně jako většinu posledních dní jsem tam potkala důchodkyni paní J., která roznáší jiný okrsek, má ze mě vždycky hroznou radost a pořád mi něco povídá. Bohužel často vůbec nechápu, o čem mluví, tak se jenom usmívám a přikyvuju (:-D). Mezitím začalo pršet, takže další komplikace a zdržování se s deštníkem. Navíc jsem jaksi pořád měla nastavený nějaký prázdninový režim, protože jsem si říkala, že to stihnu a nijak zvlášť nespěchala. Další zážitek jsem měla, když na mě vyběhl bígl a za ním vyděšená panička s výkřikem: "Nepokousal vás?" Naštěstí ne. Domů jsem dorazila celkem pozdě, někdy kolem tři čtvrtě na devět, za půl hodiny mi jel vlak, takže na nachystání jsem měla tak maximálně čtvrt hodiny. Rychle jsem naházela věci do tašky, převlékla se a běžela na vlak, protože jsem si ještě musela koupit jízdenku. Nasnídat a trošku nalíčit jsem se chtěla až ve vlaku.

Vlak přijel o pár minut později, ale já bych ho stihla, i kdyby přijel načas. Stojím si tak na nástupišti, když vtom vidím, že ke mně kráčí moje spolužačka z gymplu. Nikdy jsme se spolu nijak extra nebavily, spíše s její nejlepší kamarádkou. Zeptala se mě, jestli může jet se mnou. Tak samozřejmě, že ano. Bylo to hrozně příjemné setkání, povídaly jsme si celou cestu, škoda, že to bylo tak krátké. Vyprávěly jsme si naše zážitky z cest - já jí z workcampu, ona mně z jejího au-pair pobytu. Měla jsem z toho dobrý pocit :) 

Místo regulérní přednášky jsme se klasicky dozvěděli jen úvodní informace o předmětu. Přednášející je rodilý Američan, takže jsem se chtěla rozhodnout, zda si kurz nechám zapsaný nejen podle jeho obsahu, ale hlavně jestli mu budu rozumět. Poněvadž si všichni tuhle environmental sociology chválí, spíš jsem si říkala, že se mi to zřejmě nebude líbit (:-D). Ale protože kupodivu i rozumím, uvažuji, že tam budu chodit. Potřebovala jsem asi milion potvrzení o studiu, takže moje další kroky směřovaly na studijní oddělení. Fronta byla jen mírná. Kolem jedenácté hodiny jsem se už konečně dostala k tomu nalíčení a následně i nasnídání (:-D). Druhý předmět mi začínal ve dvanáct, měla jsem ještě čas, tak jsem pokračovala ve čtení Chaloupky strýčka Toma. Ve druhém předmětu jsem se dozvěděla, že si mám do příštího setkání někde domluvit praxi, pokud ho chci absolvovat. Ok, pokusím se využít svou výbornou komunikativnost (:-D).  

Vzpomněla jsem si, že jsem si zapomněla koupit oranžový žákovský průkaz, takže jsem se pro něj vydala pěšky na nádraží, abych si nemusela kupovat jízdenku, jsem hrozně šetřivá (:-D). U dveří naší fakulty jsem potkala svého (snad) vedoucího bakalářky. Nenašla jsem odvahu, abych se s ním domluvila, kdy mám za ním přijít na prodiskutování tématu mé práce. Tak hrozně dlouhou frontu na nádraží jsem ani nečekala. Naštěstí jsem si tu oranžovou věc mohla koupit u kterékoli pokladny. Protože byla tak jedna hodina a já jsem měla ve dvě sraz s L. úplně někde jinde, zpátky do školy jsem se už musela svézt, jinak bych nestihla vůbec nic. Bylo úplně poznat, kolik se najednou v naší moravské metropoli pohybuje nováčků. Jedna holka se mě ptala, kterou TRAMVAJÍ se někam dostane. Druhá zase bojovala s automatem na jízdenky a chtěla, abych jí pomohla. Jenže já jsem s ním chvíli bojovala taky (:-D). Ocitla jsem se dnes už podruhé před studijním a jen nevěřícně zírala na tu šíleně dlouhou frontu. Nezbylo mi nic jiného, než si ji hezky vystát, jinak bych nemohla mít slevněné jízdné. Šalinkartu jsem si již ale nestihla zařídit.

Čekání před menzou na L. jsem si opět zkrátila čtením, už jsem však měla docela hlad (:-D). S L. jsme si každá daly řízek s bramborami a vydaly se do naší oblíbené čajovny. Tam jsme strávily nějaké čtyři a půl hodiny. Chtěly jsme si zahrát i nějakou hru, ale jak to tak bývá, nedošlo k tomu a jenom jsme kecaly o všem možném. Neviděly jsme se totiž tak měsíc. Já jsem vyzkoušela slazený (ne)čaj s příchutí banánu s višní a chutná úplně úžasně, mňam (:-P). K tomu jsme si daly lotusky a pak solené kešu oříšky. Prostě paráda :)

Zdroj:http://fc01.deviantart.net/fs71/i/2010/269/0/0/tea_room_1_by_kriza-d2zisgg.jpg

Ačkoli v novinách psali, že dneska nemá pršet, pršelo a já jsem si jako jedinou věc zapomněla vzít deštník. L. mě naštěstí ochotně doprovodila s deštníkem až k zastávce, kde je automat, abych si mohla koupit jízdenku a dostat se na nádraží. Chtěla jsem si konečně koupit tu šalinkartu, jenže mě nějak nenapadlo, že oni tam taky nejedou non-stop. Zavřeli mi opravdu těsně před nosem. Proto jsem zase musela jet na normální jízdenku. Koupila jsem si klasicky párek v rohlíku a čekala na vlak. Potkala jsem pár svých známých, klidně bych i měla chuť si s nimi povídat, ale to by asi oni museli udělat první krok, což se nestalo (:-D). Takže jsem zase pokročila malinko dál v Chaloupce strýčka Toma.

Trošku zmoklá jsem domů dorazila před devátou. Neodolala jsem krásně vypadající bulce a snědla ji se salámem u Četnických humoresek, které byly v kuchyni zapnuté. Před spaním jsem si ještě otevřela facebook, chvíli si psala s panem Ideálním, poslala mail svému vedoucímu bakalářky s žádostí o schůzku. A začala jsem vážněji přemýšlet, že bych se v sobotu přišla podívat na svatbu mé o tři čtvrtě roku starší kamarádky-spolužačky. Mám pocit, že se poslední dobou všichni kolem mě vdávají :-) Usnula jsem někdy kolem jedenácté. 

14. Nesnáším loučení

16. den – 7. 8. 2013 – středa 

Na včerejší party, která pokračovala až do dnešních pozdních ranních hodin, jsem šla spát nakonec kolem půl třetí, když do toho započítám i psaní deníku (:-D). Nejdřív jsem si však v koutku sama jako největší zoufalec vypila mojito (čtvrté za tento workcamp). Za tento workcamp jsem absolutně přemojitovaná. Všichni se loučili, tancovali, zpívali, chlastali a mě to prostě nebavilo. Copak tohle musí každého furt bavit? Kolem půl šesté mě vzbudil obrovský hluk a Španěl, co mě mlátí nevím-čím (polštářem?), abych se vzbudila. Někteří už odlétali takhle brzo, tak se přišli rozloučit. Asi jsem byla jediná, kdo spal, ostatní jeli non-stop. No a co? Všichni brečeli a mně se chtělo taky brečet, jenže bohužel ne proto, že někteří nás už opouští, ale protože jsem již taky chtěla jet s nimi (:-D). Obzvlášť když jsem si představila, že mě čekají ještě dva dny – jeden navíc ve stresu z hledání ubytování v Catanii a zároveň strávený s mou českou kolegyní voluntýrkou, k níž jsem si během workcampu moc cestičku nenašla. Naštěstí vše dopadlo úplně perfektně, protože nás celkově cestovalo pět voluntýrek do Catanie a všechny jsme zůstaly ve stejném hostelu. 

Ale počkat, hezky popořádku. Po poledni nastal čas loučení další várky voluntýrů, mezi nimiž jsem konečně byla i já. Plakala jsem, ale myslím, že ani ne tak proto, že by mi chyběli, ale prostě se o tom pořád mluvilo, všichni slzy v očích … Trochu mi to připomnělo loučení se spolužáky ze základky. Většině tekly slzy po tváři, já jsem se snažila držet. Rozbrečela jsem se až poté, co mi jedna spolužačka řekla, že mám srdce z kamene. Já sice brečívám s ostatními, ale z jiného důvodu než oni (:-D). Tady jsme se všichni objímali a pusinkovali na rozloučenou. Proč nejet na workcamp? Taktéž kvůli tomuhle příšernému loučení. 

Zažila jsem dnes svoje další poprvé. Poprvé jsem jela na motorce a ještě k tomu s mým obrovským batohem do zavazadlového prostoru do letadla na zádech. Aby toho nebylo málo, byl to vlastně menší skútr a řídil jej zdejší šestnáctiletý droboučký Ital (:-D). A jela jsem bez helmy. Naštěstí jsme všichni na tu autobusovou zastávku v pořádku dorazili. 

V Catanii jsme my Češky neměly nic zabookované, a proto jsme byly nadšené, když se nám podařilo sehnat tak krásné ubytování. Máme tu na pokoji koupelnu, záchod, balkon, ledničku, ručníky, fén, klimatizaci, televizi a prostě všechno (:-D). I se tu cítím bezpečně na rozdíl od města venku. Náš hostel totiž zabírá ve velké budově s mnoha patry pouze polovinu jednoho z nich, takže abychom se dostali ven (a někdo se dostal sem), musíme projít mnoha dveřmi a ještě vyjet výtahem. 

Výhled z balkonu našeho pokoje v Catanii

Samozřejmě jsme si v podvečer byly projít významná místa města, zase tolik jich není. A musím říct, že si tu připadám úplně jako v Africe. Pohybuje se tu hrozně moc černochů a muslimů. Třeba v Siracusách jsem jich tedy potkala méně a to se paradoxně nachází jižněji než Catanie. Je to docela špinavé město a jak jsem již napsala výše, musím konstatovat, že se zde bojím. Je štěstí, že jsme sehnaly dobré ubytování a nepřespáváme někde na letišti, což taky byla varianta (:-D). 

Na náměstí mají slona, což ještě znásobuje můj africký pocit.

Katedrála sv. Agáty

P. S. Až nedávno jsem se dozvěděla z plakátku v jedné cestovní kanceláři, že domy v Catanii jsou postaveny z lávových kamenů, to by tu špínu docela vysvětlovalo (:-DD).

17. den - 8. 8. 2013 - čtvrtek

Nic zvláštního se už nedělo. Cesta domů proběhla překvapivě hladce bez žádného zádrhelu :) Musím vám však ukázat fotku, kterou jsem pořídila jako poslední. Hrozně se mi líbí, je to takové rozloučení s Itálií. Nejsem si úplně jistá, co přesně na ní můžete vidět, ale zřejmě ústí řeky Tibery do moře (podle mapy to vypadá na postranní rameno , nebo jak se tomu říká :-P).

A už jsme opravdu u konce. Myslím, že jsem ten workcamp hodnotila tak průběžně. Nebylo to zase úplně až tak hrozné. Jsem nepoučitelná, takže bych tyto projekty úplně nezatracovala a třeba tomu dala ještě někdy druhou šanci (:-D). Mám ale otázku, na kterou pokud budete odpovídat, tak prosím upřímně. Bavila, zajímala vás tahle série článků? Já už jsem ty zážitky vyprávěla tolikrát tolika lidem, že toto nějak nejsem schopná posoudit.

13. Dočkali jsme se moře!

14. den – 5. 8. 2013 – pondělí 

Dnes byl poslední work day, což znamenalo, že jsme nedělali prakticky vůbec nic. Je to peklo. Co bylo dopoledne? Vzpomínám si, že jsme vymýšleli nějaké dárky (koláž z našich fotek, z níž je jasně poznat, že workcamp byla jedna velká party) pro „organizátory“ jako poděkování. Řekla bych, že téměř není za co. Ale jo, mohli jsme tady být ubytovaní, měli jsem tu úžasného kuchaře, vozili nás všude auty a na motorkách, ukázali nám krásná místa Pantalicy i noční život v Sortinu. Představovala bych si však trochu větší vůdcovství od nich, nějakou organizaci dne, program, co se bude kdy dělat, protože nejistota je příšerná. Aby se od nich všichni dozvěděli pokyny a nemuseli je složitě získávat od ostatních ve stylu jedna-paní-povídala. Je úplně k smíchu, že když se někdo zeptal, co budeme dělat odpoledne, „vedoucí“ odpověděl, že neví, že to bude muset vymyslet. Nevím, jestli Italové obecně, avšak ti naši „vedoucí“ nejraději na organizační otázky odpovídají: maybe; we can; I don´t know. 

Taky se tady asi na minutu spustil drobný déšť, což je nevídané :-) Část dne jsem prospala, nejhorší je si jít lehnout po jídle, bohužel to praktikujeme :-/ Myslím, že se vrátím o dost těžší. (po návratu domů jsem kupodivu vážila mnohem míň :) A furt se tady jenom přejídám, to je hrozný! Vždycky mám pocit, že je k obědu a večeři tolik dobrých jídel, na která mám chuť. Bojím se však, že ostatním taky tolik chutnají, takže než se naděju, sní mi je. Proto mám tendenci nabrat si vždycky všeho hodně, navíc chci všechno ochutnat. Je to jako boj o jídlo, ale přitom toho jídla je tady většinou hodně. 

Někteří začínají s loučením ve velkém. Už dnes jsme psali kolegyni voluntýrce všemožné vzkazy, protože si to přála. Zítra snad konečně jedeme k moři. 

15. den – 6. 8. 2013 – úterý 

Proč by každej měl mít rád party, tancování a chlastání? Dnes samozřejmě rozlučková party ve velkém. Z té hlasité hudby mě rozbolela hlava, tak jsem šla spát snad jako jedna z prvních kolem druhé hodiny ranní. Všichni tady píšou na poster, jak byl tenhle workcamp nejlepší v jejich životě … a já se nestačím divit. Připadám si jako v jednom experimentu, na jehož jméno si teď nevzpomenu. Týká se podvědomého přesvědčování o konformitě. Nikomu tady prostě nemůžu říct, že se mi ty každodenní party nelíbily, že bych radši místo nich a spaní v posteli jezdila více na výlety. Že ačkoli jsem si myslela, že od workcampu nemám žádná očekávání, podvědomě jsem měla a byly to ty výlety nebo jsem si aspoň nemyslela, že se tu budu tolik nudit. Proto mě workcampy asi celkově zklamaly a já jsem došla k názoru, že tohle není nic pro mě. Bohužel i takový člověk se najde.

Ale jo, dneska jsme byli na pláži nedaleko Siracus. Opět tomu však předcházely organizační problémy, když jsme neměli dost aut, abychom k tomu moři mohli dojet. To je člověk pořád ve stresu, aby se dostatečně rychle dokázal prodrat do auta na výlet. Naštěstí se nám po několika hodinách auto podařilo sehnat a jelo se. Pláž to byla krásná, písčitá. Když jsme přišli, tak ještě čistá (:-D). Musím se přiznat k něčemu šokujícímu, nikdy jsem se v moři nekoupala, moře jsem viděla jenom v Anglii a pak z letadla, kterým jsem na Sicílii letěla taktéž poprvé :) Tahle moje premiéra byla úžasná, moře je skvělé, krásně nadnáší, takže mnohem déle udržím nohy nad hladinou než na koupališti, rybníku, prostě ve sladké vodě (:-D). A člověk si po koupání v moři nemusí solit jídlo (:-D). Mně to nedošlo, vzala jsem si s sebou totiž sendvič se sýrem a slanými olivami. 

Nevím, jestli je to i jinde v Itálii, ale tady na Sicílii si lidé mnohem více dopřávají fyzického kontaktu, na což třeba nejsem od nás zvyklá. Při pozdravu políbení na jednu tvář i na druhou, ženy i muži. Celkově hodně objímání, ženy s muži, které bychom třeba u nás považovali už za něco více, je tady zcela normální. A tak se stalo, že i se mnou se zde takto někdo přivítal i rozloučil. Byla jsem velmi potěšena! Až dnes ale (:-D).

12. People fell down from rock

13. den – 4. 8. 2013 – neděle 

Nemůžu uvěřit, že jsem se probudila tak pozdě. Tedy poprvé po šesté hodině, pak jsem jenom na chvíli zamhouřila oka, podívám se na hodinky a 12:15, hrůza. V našem programu máme napsáno, že today morning máme jít na Pantalicu. Hned jsem si říkala, že to bude asi bláhová představa. Myslím však, že jsme tam klidně mohli jít a nemuseli pařit zase to tak brzké ranní hodiny, přišlo mi to už trochu stereotypní a zbytečné, na úkor výletu :-( 

Když jsem se však dozvěděla, že se zase půjdeme koupat do řeky, opět se rozplynuly mé iluze o tom, že se třeba podívám na místo, kde jsem ještě nebyla. Nakonec tedy ano, vydali jsme se k jiné části řeky a příroda opět úchvatná :-) Ani jsme se moc nekoupali, protože voda tady byla příliš ledová, ale i jenom pobytem u vody jsme se zchladili. Někteří odvážlivci tady však skákali ze skály do vody, což mi přijde docela nebezpečné, obzvlášť když je to pro někoho neznámá voda. 

Nekropole Pantalica

Jeden z posledních večerů jsme konečně začali trávit trochu smysluplněji. Téměř spontánně jsme po večeři začali hrát mezinárodní hru, kterou jsme vymysleli. Každý postupně řekl pár vět ve svém jazyce svému sousedovi, aby on i ostatní měli možnost poslechnout si, jak daný jazyk zní, a ten se měl buď snažit porozumět, nebo si do/vymyslet, co řekl. Ve svém jazyce to pak zase řekl dalšímu, poslední to pak vysvětlil v angličtině. Hrozně zajímavé. V tomto ohledu by se mi víc líbilo být tady jediná Češka, abych se nemusela stydět vymýšlet si kraviny, a když jsme u toho, tak taky suverénně telefonovat před ostatními a být si jistá, že nikdo nerozumí mé řeči (:-D). 

Kdybychom místo těch party každý večer raději hráli nějakou takovou hru, bylo by to pro mě určitě zajímavější. Ani jsem neměla ambici jak někteří učit se tu italsky, ačkoli nějaká slovíčka mi v paměti samozřejmě utkvěla, např. accendino - zapalovač (:-D). Spíše mě lákaly slovanské jazyky jako polština, ukrajinština či srbština, jejichž mluvčí se mezi voluntýry vyskytovali. Zkoušeli jsme na sebe mluvit a zda si budeme rozumět. Trochu to šlo, mohli jsme se více zaměřit na takové aktivity … Bohužel nejsem vůdčí typ, takže se mi k tomu nepodařilo přimět ostatní (:-D).

Kolem půlnoci se nějakých sedm z nás včetně mě rozhodlo, že se jen tak z hecu vydá pěšky do Sortina. Došli jsme tam za méně než půlhodinu, ačkoli nám všichni tvrdili, že to zabere tak tři čtvrtě hodiny. Dorazili jsme až do naší známé pub, která je ve skutečnosti kavárnou s wifi. Hrozně se divili, jak jsme se sem dostali a pořád opakovali, že nám nevěří, že by foot a že jsme crazy (:-D). Jenom jsme se smáli. Mnoho lidí nám tam nabízelo, že nás odveze (a zároveň se dostanou na party, která tu opět jede). Jediní dva kluci z naší skupinky souhlasili a nechali nás holky jít samotné nocí. V České republice bychom asi řekli, že jsme šli po silnici mezi poli, tam pole nebyla, ale domy kolem této cesty taky ne. 

Když si to zpětně promítnu, bylo to hodně nebezpečné. Obzvlášť jsme byly opravdu hodně vyděšené, když před námi zastavila dodávka. Mě by to ani nenapadlo, avšak holky začaly mít strach a myslím, že to bylo oprávněné. Mohli nás všechny naložit a odvézt kdovíkam. Naštěstí ok, jenom se nás asi chtěli zeptat na cestu :-) Naši challenge se nám bohužel nepodařilo splnit, protože holky podlehly nabídce dalšího pro nás známého člověka, který rovněž směřoval na party do místa, kde jsme ubytovaní, a tak nás vzal autem.

Perlička na závěr. Když jsem jedné voluntýrce vyprávěla, co jsme dělali u řeky, protože tam s námi nebyla, řekla jsem: „People fell down from rock.“ Vůbec mi nedošlo, že bych měla raději použít slovo „jump“. Dívala se na mě nějak divně (:-DD).

11. Io sono ubriaco

12. den – 3. 8. 2013 – sobota 

Ne workcamp, ale party-fat camp, prohlásil dnes někdo a přesně tak to je. Pizza před čtvrtou hodinou ranní? Proč ne. Jak jsme se vrátili z tradiční sobotní pouliční party, někteří z nás se vrhli na pizzu, která zbyla z večeře. Výborná, avšak za top dne považuji sladkou pizzu, kterou jsem ochutnala poprvé a je úplně výborná, nejlepší, mňam! (:-P) 

Když začnu popořádku, ráno, resp. tu část do oběda, tj. dopoledne, poledne, odpoledne, jsem měla zase krizi. Všichni spali do poledne, já tedy skoro taky, ale pak jsem už byla vyspaná, ostatní jen tak posedávali, nic nedělali … Nechápu, jestli jsou ti lidé tady tak ospalí, každopádně já bych nesnesla ležet nebo spát velkou část dne v posteli, tady nejde dělat skoro nic jiného :-/ Absolutně jsem nevěděla, co si počít … 

Oběd byl prosím až ve čtyři, nový rekord zde (:-D). Organizátoři se konečně rozhoupali k vytvoření nějakého plánu na zbytek workcampu. Zní docela zajímavě, dnes to byly tři „pé“ – práce, pizza, pubs. Zítra dopoledne vycházka na Pantalicu, večer možná Siracusy (to nevidím moc reálně, ještě že jsem tam už byla), v pondělí poslední pracovní den, v úterý konečně to tolikrát slibované a tolikrát odřeknuté moře, samozřejmě večer poslední rozlučková party a ve středu hurá – konec workcampu :-) 

Práce se kupodivu taky konala. Měli jsme to tady všechno uklidit, pustila jsem se do zametání velmi zaprášené země venku. Postupně většina ostatních, hlavně tedy Italové, začali řešit objednávku večerní pizzy od „pizza boye“ a na mě, jak zametám, se jenom dívali. Určitě měli nějaké řeči, o tom není pochyb, ale já jsem se aspoň potřebovala nějak zabavit. Zametla jsem to hezky, musím se pochválit, když to za mě nikdo jiný neudělal. Až mě musel „vedoucí workcampu“ zastavovat. Přišla jsem si trochu jako blbec, přece rozdělanou práci dokončím, ne? Myslím, že jsem z nich nejpracovitější (:-P). 

Do pubs jsme se klasicky vydali až kolem půlnoci, v ulicích bylo méně lidí než minulý týden a celkově to bylo mnohem chabší než minule. Koupila jsem si klasicky mojito (potřetí za tento workcamp tuším), sedla si v kavárně na barovou židli a nějakou hodinu a půl si chatovala se svým boyfriendem :-) Ostatní se někde ztratili, takže jedině tím líp (:-D). Akorát jsem se necítila úplně nejlíp sama v „pub“, když jsem si představila, že tohle může být přesně to místo, kde si „mafiáni“ vyhledávají svoje oběti. Četla jsem o holkách turistkách, které na Sicílii skončily špatně … Naštěstí se mi nic nestalo, ani mě nikdo neoslovil, jenom nějací dva chlapi, kteří tam seděli ve větší skupince, se na mě nějak potutelně dívali (:-D). 

Pak mě teda našli „naši“ Italové a vytáhli mě ven, tudíž bye bye wifi (:-D). Jak jsem skoro celou dobu seděla, cítila jsem se hrozně ospalá a taky trochu vožralá. Ale z jednoho mojita? Na jedné noze jsem však dokázala stát (:-P). Spát jsem šla velmi unavená ve 4:21. 

Noční Sortino

Ještě tady mám jednu věc, kterou jsem dnes řešila. Máme tady takovou hru, kdy můžeme někomu anonymně napsat vzkaz a vhodit jej do schránky. Dnes se tam pro mě objevily hned dvě zprávy. V jedné se mě daný člověk ptal, proč jsem tak stydlivá a že mu mám věnovat jeden úsměv, ve druhé jsem se dočetla, že musím mluvit víc. Zamyslela jsem se nad tím. S tím úsměvem to bude pravda, asi se tady pořád mračím a tím všechny odrazuju. Jenže to prostě jinak nejde, je pro mě těžký se na někoho jen tak usmát. Avšak zvládla jsem to při dotazníkování, musím to zvládnout i teď! Zapomínám na to ale. Přijde mi, že jsem se tady na workcampu zase vrátila do předcházející etapy mého života. A víte, co hlavně nechápu? Jak se mohlo stát, že jsem potkala člověka, na kterého mi nedělá problém se usmívat, se kterým si tak rozumím, kterému se líbím taková, jaká jsem :-) Tady vidím, že je to téměř nemožné. S tím mluvením to je handicap číslo dva, já nejsem moc kecací typ ani v češtině, ačkoli si taky myslím, že se to zlepšilo, jenže tady to je v angličtině …

P.S. Nejsem si jistá, jestli je nadpis napsaný správně, translator říká, že jo. Tuhle větu jsem se tam naučila říkat, znamená "Jsem opilá." (:-D).

10. The Great Gatsby´s Party

11. den – 2. 8. 2013 – pátek 

Ach jo, právě se nacházíme na náměstí před kostelem, jsou téměř čtyři hodiny ráno dalšího dne a jaksi se odtud nemůžeme dostat, protože všichni jsou tak vožralí, že nás nemá kdo odvézt. „Vedoucí workcampu“ nás napomenul, ať nekřičíme, protože přesně naproti nám bydlí jeho babička (:-DD). Byli jsme na party ve stylu Velkého Gatsbyho, kterou jsme museli předčasně opustit, hosté prý příliš ničili dům nebo co (:-D).

Dobře, uznávám, že až takhle velkolepá ta party nebyla, představte si to v trochu menším měřítku ;-) Ale vůbec jsem se tam necítila dobře. Nikdo z nich není můj kamarád, takže sama na takové party, kde mě všichni nutí pít, abych se vožrala a konečně rozmluvila, kde mě všichni nutí tancovat a prostě být. Můj kamarád nemůže být nikdo, kdo mě prostě takovou, jaká jsem. Pokud je to jinak, ještě více se před nimi uzavřu … Napila jsem se jenom trochu welcome drinku – nějaké whisky a pak jsem vypila jeden kelímek červeného vína. Řekla bych, že jsem tady teď jedna z mála, co není opilá. Přesto se mi tohle píše celkem špatně, možná to bude tou brzkou ranní hodinou (:-D). Prostě jsem se vždycky těmhle pařbám vyhýbala. Tady na workcampu je všechno dohromady, co jsem vždycky nesnášela, žádná svoboda. Taky bych řekla, že nic pro introverty. 

A je mi smutno z toho, když se podívám do průvodce po Sicílii a tam je popsaných tolik zajímavých míst. Já jsem tu tak dlouho a na žádné z nich se prakticky nepodívám. Třeba k Etně, to by ani nebylo tak daleko.

Výhled na Etnu z letadla

Nakonec jsme se přece jen dostali na místo, kde jsme ubytovaní, všichni v pořádku. Já bych však klidně šla pěšky. Party má pokračovat ještě tady, ale problémem jsou skauti, kteří tu zrovna teď za vedlejší zdí přespávají. Haha (:-D). Já jdu rozhodně spát a na otázku proč, odpovídám asertivně, protože chci a nemusím nikomu nic vysvětlovat! 

Poněvadž jsme dnes pracovali well, máme zítra, resp. už dnes volné dopoledne, ale řekla bych, že to bude celý volný den, který většina prospí a večer opět další party v pubs. Dneska, teda včera (2. 8.) jsme znovu sbírali odpadky po nikdy nekončících večírcích v Sortinu. A nejvtipnější bylo, když jsme odjížděli z domu „velkého Gatsbyho“, tak nám „vedoucí workcampu“ potichu naznačil, že bychom tu neměli pohazovat prázdné láhve od piva, jak to někdo udělal, protože jsme přece ekologická organizace. Ale beztak to tam zahodili (:-D). Je vidět, jak je to všechno jenom fraška. 

Nejen že se tu člověk musí rvát, aby mohl jet někam na výlet, on se tu taky musí rvát o práci, neslýchané. Nechtěla jsem se dopoledne nudit, válet se v posteli, kterou už nesnáším a raději se podívat do přírody za prací. No skoro mě nechtěli přibrat k několika dalším voluntýrům, ačkoli do auta jsem se vešla, nechápu. A taky mi hodně vadí, že tady není žádný vůdce workcampu v pravém slova smyslu, jenž by aspoň přede všemi hezky nahlas řekl, co je v plánu. Takhle se ke mně nic nedostane, musím se složitě vyptávat od ostatních … 

Je 5:17 a já jdu spát, myslím, že můj celkový životní rekord, někdy touhle dobou vstávám (:-D).

9. Rubbish, rubbish, rubbish

10. den – 1. 8. 2013 – čtvrtek 

Právě tady pouští nějaký film, ale jelikož už je 1:09 následujícího dne a Italové stejně nejsou schopní zmlknout, šla jsem raději spát, a stejně to slyším i tady. 

Dnes dopoledne jsme opět pracovali u „řeky“. Já jsem s některými vytrhávala trávu a další rostliny z nějaké cesty v lese, lemovalo ji opravdu hodně kaktusů. Akorát mi ta práce přišla zbytečná, protože je to prostě příroda. Pokud se tam dá projít, tak bych to nechala tak. Prospěšnější podle mě bylo to, co dělali jen někteří z nás - stavěli v řece cestu z kamenů, aby tudy lidé mohli projít a moc se nenamočili, když jiná cesta neexistuje. 

Caldo, caldo unavuje, tak jsem porušila svoji zásadu nespát na workcampu přes den a trochu si zdřímla, to stejné po obědě. Ten tedy byl normální, ačkoli výjimečný, protože snad poprvé za tu dobu, co jsme tady, bylo maso. Chtěla jsem, aby na mě ještě zbyla cola, hrozny a já-nevím-co, takže jsem se klasicky přejedla. Podobně tomu bylo i u večeře, ta ovšem byla úplně excelentní, recept ze sicilské kuchařky – špagety s mandlemi. Recept v italštině mám, takže jej doma můžu vyzkoušet :-) Tady bych se toho mohla ujíst. 

Po odpolední siestě jsme se zase vydali pracovat, tentokrát uklízet odpadky po partychtivých Sortiňanech. Nechápu, jak jim může být jedno, kam hází odpadky – skleněné láhve od piva a vína (nerozbité, u nás bychom za tolik lahví, kolik jsme nasbírali, utržili celé jmění, tady nevím, zda to chodí podobně, nebo ne), obaly od pizzy, různé kelímky, plastové talířky od jídla, plechovky … 

Celkově jsme za nějaké dvě hodiny na docela malé ploše nasbírali více než čtrnáct velkých pytlů odpadků, do čehož není zahrnutý ten milion skleněných lahví.

Tohle je teda fotka z druhého dne, ale těch flašek tam všude bylo milion.

Zrovna dnes jsem přemýšlela o svých potenciálních požadavcích dalšího workcampu, prostě kritéria výběru, ale zřejmě by to bylo všude podobné jako tady, že? Jenom tak teoreticky tedy: 

• Krátký 

• Blízko nějakého města/ve městě 

• Wifi 

• Zajímavá a užitečná práce 

• Asi ne Itálie 

• Snadná dostupnost z ČR 

• S někým známým/blízkým 

• Někde, kde není takové horko 

A právě před chvílí tu byl zdejší Sicilan zabíjet pavouka, který vypadal so exotic. Říkal, že se prý nemusím bát, že není jedovatý. No ulevilo se mi, že už tady není, ačkoli může kdykoli přijít cokoli jiného. 

Dnes jsme tu měli první velkou hádku, vlastně v kostce kvůli ničemu, potyčka mezi temperamentní Srbkou a Španělem. (Na jinou hádku za celý workcamp si však vlastně ani nevzpomínám.)

8. Siracusa

9. den – 31. 7. 2013 – středa 

Víc jak 24 hodin (píšu to večer) tady už neteče voda. Víceméně každý den se stávalo, že voda přestala téct, nějak došla a naši šikovní vedoucí to zase spravili. Jenže teď už asi došla úplně, jak to tak vypadá (:-D). Ale musím říct, že organizátoři jsou nejen šikovní, ale taky hodní. Zítra ráno by to mělo být opraveno, jenže známe Italy (:-D). Dnes večer nám nabídli, že pokud by někdo chtěl, může se zajet osprchovat do domu některého z nich. Nakonec jsem však dala přednost vlhčeným ubrouskům (:-D). 

Do cizího domu jsme se ovšem dnes přece jen podívali. Mezi lidmi, kteří tu za námi chodí na party, mimochodem dneska tu snad ani skoro nikdo není, jak není voda (:-D), a občas taky pomůže s prací, abych mu nekřivdila, je jeden kluk, který bydlí v úplně přepychovém domě s úžasným bazénem jako z nějakého filmu. Pozval nás k sobě, takže jsme se my voluntýři s milionem dalších Italů u něho byli koupat a užívat si pohodičku :-) 

Odpoledne teda nakonec bylo free, nás sedm holek se ale na poslední chvíli rozhodlo, že se tu nebude jen tak nudit bez vody a raději se podíváme do Siracus. Autobus měl jet v 15:15, nám se podařilo zmobilizovat vedoucí, aby nás autem zavezli na autobusovou zastávku do města (podle nich village) v 15:17. Přesto jsme to stihli, asi měl ten autobus takové zpoždění nebo nevím (:-D). Co se nám přihodilo v autobuse, je taky trochu zvláštní. V celém autobuse jsme jely jenom samy s řidičem. Ten řidič nám nevytisknul zpáteční jízdenku s tím, že si nás zapamatuje a až pojedeme nazpátek, vezme nás už bez placení. Prostě si chtěl ty peníze strčit do kapsy, jako bychom nejely. Takže to bylo založené na důvěře, naštěstí nás neošidil. Jenom si prostě při řízení kouřil, telefonoval a i ty jízdenky vyřizoval, když zpomalil (:-D). Trochu jsem se bála, aby nás nakonec nezavezl kdovíkam. 

Nejvíce se mi v Siracusách líbilo hlavní náměstí s překrásným kostelem, který se mi bohužel nepodařilo hezky vyfotit. Ale mám tu jiné fotky z míst, kam jsme se podívali.

Jediné, co mě štvalo, že naše skupinka měla dvě přirozené vůdkyně a ty pořád někam spěchaly, takže jsem si ani pořádně nemohla vybrat nějaké suvenýry, pohledy, protože by na mě beztak ani nepočkaly. Utratila jsem za dnešek celkem dost a vlastně za nic, z valné většiny za jídlo. Avšak stejně jsem dneska ani moc nejedla. No water, no food here. Měla jsem jenom sendvič se sýrem a olivami, sušenky, ananasovou zmrzlinu, džus, vodu, Sprite. 

Uchvátil nás v Siracusách nádherný západ slunce nad mořem. Nejen Tchajwanky tady potřebovaly pořídit milion fotek, takže jsme na poslední autobus za naším známým řidičem dobíhaly opravdu tak tak. 

7. Pizza, pasta

8. den – 30. 7. 2013 – úterý 

Šílenost, na večeři do pizzerie jsme se měli vydat ve 21:30. Kdy jsme se skutečně vydali, nevím, ale kolem desáté jsme už určitě byli na místě. Jídla jsme se dočkali přesně ve 23:47, good time for dinner. Snědla jsem tři kousky pizzy a kdybych tu měla postel, jsem hned tuhá. Když tohle píšu, ještě tu sedíme a je tady hrozná zima. Navíc není zrovna příjemný pocit posadit se vedle našich italských kolegů, co si spolu pořád povídají a já vůbec nevím, o čem, jestli mě pomlouvají nebo co (:-D). Nakonec jsem za ty tři kousky a čirou vodu k pití zaplatila 13 Euro, což je na můj vkus opravdu hodně, ještě když přihlédnu k té snad 1,5 hodině, co jsme na jídlo čekali. Musím konstatovat, že mi ta pizza ani moc nechutnala, resp. ani nevím, jakou jsem snědla (:-D). 

Mám však ráda noční jízdy Itálií s řidičem Italem a italskými písničkami puštěnými na plné pecky. Utkvěla mi v paměti „Ti porto via con me“.

A absolutní letní hit tam v angličtině „You´re A Good Girl“. 

Poslední nejhranější písničkou je "Ola - I´m In Love". 

A jsem hned nadšenější, protože díky panu Ideálnímu se mi podařilo do mobilu stáhnout e-book Chaloupka strýčka Toma, už se tady snad budu nudit míň (:-D). Dneska to však bylo ok. Dopoledne k nám opět přišly dětičky a společně jsme vyráběli různé tvary a druhy těstovin. Připadala jsem si jako v Kluci v akci (:-D). Mnoho voluntýrů ovšem dospávalo minulou noc, kdy vypili až příliš mnoho mojita. Řekyně se hrozně divila, že jsem měla jenom jednu skleničku a nevožrala jsem se jako oni. Nesnáším, když někdo nerespektuje, že něco prostě nechci dělat jako ostatní … 

V podvečer jsme se v pracovním vydali nejprve na procházku, takovou malou exkurzi s panem Onurem (z Tisíc a jedna noc). Musím se o něm zmínit, protože on opravdu vypadá hrozně podobně (:-D). Ukázal nám místo a s překladem popsal, jak se zde dříve vyráběl olivový olej. I do nějakých jeskyní jsme se podívali.

Museli jsme a little bit přebrodit řeku a nějaká ta práce v přírodě na novém pro mě neznámém místě se taky našla, takže spokojenost :-) Snad z té trávy a rostlin, se kterými jsem pracovala, nedostanu nějakou vyrážku jako tady jeden Ital, jemuž doktor proti tomu předepsal tři druhy tablet a on teď kvůli nim nemůže pít alkohol (:-D). 

Avšak docela blbý začít pracovat tak pozdě, už jsem prostě po celém dni, hlavně z toho horka, unavená.

6.Refrigerato

7. den – 29. 7. 2013 – pondělí 

A to ten začal tak slibně, že jsem si myslela, že by třeba po zbytek workcampu mohl být nudě konec. Haha. Dopoledne jsme jeli zkrášlovat místo v okolí Sortina, odkud je nádherný výhled do krajiny :) 

Jako dominantu na tomto obrázku můžete vidět místo, kde jsme byli ubytovaní.

Líbilo se mi tam, i práce mě bavila, ačkoli bylo příšerné vedro, v České republice ale asi větší (:-P), a udělala jsem si na ruce puchýř. Následně jsme se ještě vydali do centra, takže jsem konečně zjistila, odkud se bere voda na pití – natočí se z kohoutku na ulici. Zastavili jsme se i v supermarketu, kde jsem si koupila Coca Colu, I´m bad girl. Je to hrozně nezdravé, ale měla jsem na ni chuť (:-D). 

Jinak tady máme ale dobrá italská jídla k obědu a večeři, some sweet mi tedy jako někomu nechybí. Ale to jsem vám chtěla říct, překvapilo mě, že tady připlácí za to, že si flašku s pitím v obchodě vezmu z ledničky. Říkají tomu refrigerato. 

Podle mého názoru je ten workcamp špatně zorganizovaný, přijde mi hodně divné, že vedoucí jsou o dva roky mladší než já a ještě k tomu chlapi, nejsem ageistka, ani feministka (:-P). Kdybych měla nějaký problém, vlastně ani pořádně nevím, na koho se obrátit, asi princip subsidiarity. Ale k věci, odpoledne, resp. v podvečer jsme se už na stejné místo nevydali pokračovat v práci, všichni jsme zůstali, protože jsme měli pokračovat v práci na zdi. Jenže té práce tu zase nebylo tolik pro nějakých 15 – 20 lidí, když připočtu i místní Italy, kteří sice pomáhají, ale tím berou práci nám zahraničním dobrovolníkům. Takže víceméně no work, což mi úplně zkazilo dojem z dnešního dne. A Tchajwanka mi vynadala, proč nic nedělám. Já bych dělala, ale to by muselo být co! Pretending work mi moc nejde. 

Tudíž jsem byla znovu „nucena“ „povídat si“ s ostatními. Stále se ještě ostýchám mluvit anglicky a vůbec mi to nejde, takže v mém případě poslouchat ostatní. Holky se dostaly k tématu móda a začaly, jakou světovou módní značku mají nejradši atd. Takhle jsem si tedy typické dobrovolnice nepředstavovala. Vůbec mezi ně nezapadám, podle nich musí každý cvičit nebo tancovat. A když jsem na jejich otázku odpověděla, že cvičím pilates, řekly, že je to nebaví, že je to pro staré. Mě to ze začátku taky nebavilo, avšak je to dobrý relax a protažení :) Jsem mezi nimi jako největší exot, co nemluví. Vím však, že existují lidé, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem, takže si tady přece nebudu hrát na kdovíco. 

Těmito lidmi je moje rodina, pan Ideální a moje dvě kamarádky L. a V. Moc děkuju za vaši podporu během celého workcampu, jenom díky vám jsem to tam zvládla přežít :) 

Večer mojito party, ale jsem už docela ospalá, takže jsem vypila jeden kelímek (podruhé za tento workcamp), protože mojito mám ráda. Dopíšu tenhle zápisek do deníku a pomalu půjdu spát. Good night!

5. Pubs and Pantalica

5. den – 27. 7. 2013 - sobota 

Každé ráno se mi stýská po domově, nejradši bych spala ve své posteli. Dneska opět byla klasika v podobě nicnedělání. Sice jsem měla službu na umývání nádobí, ale to příliš času nezabere. Mohla jsem pomoct těm, kteří odváželi kameny a hlínu, ale nechtěla jsem se až tolik zaprášit, jak jsem byla včera, protože večer jsme měli jít někam na večeři a pak pařit. 

Někteří se chtěli jet podívat do Siracus, byla jsem mezi nimi a o to víc jsem byla zklamaná, když mi řekli, že auto je jenom pro čtyři lidi a já se tam už nevejdu, takže nemůžu jet. Chtělo se mi brečet, chtěla jsem jet domů … Člověk aby se tady přímo rval o to, aby se mohl jet někam podívat :-/ Jo, už přesně vím, jak se cítí vězňové, když nikam nemůžou. Jít sama na procházku jsem se bála a ostatní buď měli práci, nebo by se jim nechtělo, nebo opět spali. Nejhorší je ten pocit, že jste tak daleko od domova a sedíte tady jako pecky. Pořád myslím na to, že co když se tady ani nikam nepodívám, budou to úplně zbytečně promarněné prázdninové dny v zahraničí. Kdybych tu aspoň měla někoho blízkého, kdo mě bere takovou, jaká jsem …

Večer se můj smutek naštěstí trochu spravil, bylo nám řečeno, že pojedeme na večeři a posléze do pub. Všechny holky kromě mě si vzaly na sebe šaty, jenom já jsem si s sebou žádné šaty nezabalila, takže jsem byla mezi nimi úplně out ve svých nových kytičkovaných šortkách. Těsně před odjezdem na workcamp jsem si však koupila jedny nádherné puntíkované šaty, které jsem sháněla už hodně dlouho a jsou přesně takové, jaké jsem si představovala :) Bohužel jsem usoudila, že nevím, kam bych je tady nosila a že by si ostatní ťukali na čelo, co za českou dámičku to sem přijelo. Šeredně jsem se spletla. 

Takovou večeři jsem si nepředstavovala, jeli jsme do obyčejného fast foodu na panini (:-D), následně na ulici, kde se v sobotu večer a v noci sejde celé Sortino a paří se. To jsem si říkala, že asi nepřežiju, tolik lidí, snadno se ostatním ztratím, hudba příliš nahlas. Bylo tam ovšem wifi :-) Taky jsem si zatancovala a nakonec si i to mojito koupila. Ta Srbka mě má dokonale prokouknutou, nechápu, jak to dělá. Hrozně se divila, že piju něco alkoholickýho. Ale celkově byl ten večer docela fajn. Vožralí mě začali brát trochu víc (:-D). Celkově se mi líbí, jak jsou Italové přátelští. Vždyť vlastně voluntýry ještě před týdnem vůbec neznali a teď jsou se všemi takoví kamarádi, dokonce i se mnou se snaží (:-D). 

Ulice, kde se v noci ze soboty na neděli schází celé město.

Hrozně mě překvapilo a samozřejmě potěšilo, když skupina pro mě prakticky neznámých Italů na té pouliční party se se mnou vehementně chtěla vyfotit a také vyfotila :) 

Spát jsem šla až kolem 4:45, někteří ještě pokračovali dál v party v místě, kde jsme ubytovaní. Cesta nazpátek však byla taky docela zajímavá. Všichni napití, tak jsme museli čekat, než pro nás přijede někdo, kdo tolik napitý nebyl. Raději bych šla i pěšky. Naštěstí jsme v pořádku dojeli, ale celkem jsem se těch mnoha zatáček tady bála. Když jsem se později dozvěděla, že v Itálii mají řidiči toleranci 0,5 promile alkoholu v krvi, hned jsem byla klidnější (:-D). 

Ale jo, líbilo se mi to, jenom bychom tu nemuseli chlastat každý den. 

6. den – 28. 7. 2013 - neděle 

Ačkoli se to na začátku dne vůbec nezdálo, byl to dobrý den. Vstala jsem kolem 10:45 jako jedna z prvních. Všichni si vyprávěli zážitky z noci, většina se probudila s kocovinou, někteří šli spát opravdu až ráno. Takže hned bylo jasné, že ani dnes výlet do Siracus nevyjde. Pan kuchař taky dorazil pozdě, tudíž jsme obědvali kolem třetí hodiny odpoledne. Nudou už jsem opravdu nevěděla, co mám dělat. Nejhorší je ta nejistota, že člověk vůbec neví, co se bude dít, zda někam pojedeme na výlet, nebo budeme celý den spát v posteli … Opět jsem umyla nádobí, ale byla jsem hodně naštvaná a frustrovaná, nádobí za to vůbec nemohlo. Jsem v Itálii a snad se ani nepodívám k moři! 

Po obědě jsme se nakonec vydali k řece Anapo, koupat se. Představila jsem si obyčejnou řeku, kterou máme u nás ve městě a ona to nakonec byla beautiful procházka krásnou přírodou, všude kolem skály. 

V řece jsme se taky koupali :) Bylo tam milion dalších Italů. 

A hned se mi nálada spravila o sto procent, konečně už můžu říct, že jsem se v Itálii i někam podívala. Tato oblast se jmenuje Pantalica a patří do UNESCO, takže je to významné místo. Moře a pláž nám vedoucí přislíbili na příští neděli. 

Říkala jsem si, že ti Italové ale nadělají, všude musí jezdit autem nebo na motorce, ale když jsme pak nějaký kus cesty museli jít v Pantalice pěšky, bylo to v tom horku docela vyčerpávající. Mimochodem další jejich vlastnost, kterou jsem postupně začala nesnášet a kvůli které bych v Itálii asi nemohla žít, je neustálé dlouhé čekání na něco. 

Je to divné, ale dnes tu není žádná hlasitá party, voluntýři šli z většiny spát, pouze několik místních si venku povídá.