O váznoucí komunikaci

V pondělí bylo mým největším přáním, abych byla minimálně tak ukecaná jako můj taťka, ačkoli tuto vlastnost na něm příliš ráda nemám, protože většinou mluví i o tom, o čem absolutně nic neví a vymýšlí si nesmysly, z čehož pak vznikají trapné okamžiky. 

Zdroj: http://www.seo-creare.co.uk/seo-blog/wp-content/uploads/2012/07/original_Communication2.jpg 

Setkala jsem se totiž osobně s Aničkou. Seznámily jsme se přes blog, ovšem pouze jednosměrně, kdy já jsem se nacházela v té pozici člověka, jehož některé detaily ze života jsou z jeho vlastní vůle veřejné přístupné na internetu. Konverzace občas trochu vázla, ale i když se to nemusí zdát, já jsem se fakt snažila něco říkat a přemýšlet, o čem bychom si mohly povídat. Paradoxně jsem se však dozvěděla, že toho fakt moc nenamluvím. To mi, myslím, naposledy řekla jedna moje spolužačka někdy v osmé třídě na základce, se kterou jsem seděla v lavici a připadalo mi, že se spolu bavíme docela dost. Podle ní bych prý mohla být dobrá, kdybych víc mluvila. Že by mi už nešla ani ta první část seznamování, o níž jsem nedávno psala, jak ji zvládám? Nebo chyběla nějaká stěžejní společná konverzační oblast (u mě asi hodně těžké něco takového najít)? Když jsem to tak počítala, už jsem se celkově setkala po vzájemné předchozí domluvě s nějakými osmi lidmi z internetu – Mája, Zuzka, Inf*, Lucka, Kitt, pan Ideální, David, Tomáš, Anička. Vždycky se mi to zdálo celkem v pohodě, i když jen s některými jsem se viděla víckrát, nebo se stále ještě vídám. A víte, že už mě docela přešla chuť se ještě s někým takto seznamovat? 

Ovšem bojím se, že si za chvíli budu rozumět nanejvýš jenom s panem Ideálním. Abych to nezakřikla, ale s ním si naštěstí mám pořád co říct. Jenže co když se uzavíráme do svého vlastního světa, kam nikoho jiného podvědomě nechceme pustit? Jak to napravit? Včera jsme měli větší rodinnou oslavu. Slavily se moje dvacetiny se čtyřměsíčním zpožděním a také padesátiny mých rodičů. Skoro celou dobu jsem si tam povídala s panem Ideálním a sem tam prohodila nějaké to slovo s někým jiným. Nemrzí mě ten hovor s mým milým, mrzí mě, že jsem si nepovykládala s ostatními a kvůi příliš velkému stolu ani pořádně neslyšela, co se zrovna třeba mezi staršími řeší. Jako o ty drby mi nejde, ale však víte, takovej ten celkovej přehled o rodinných radostech a strastech je taky potřeba (:-P). Brácha seděl hned vedle mě, takže asi slyšel hodně z toho, o čem jsme si s panem Ideálním povídali. Doufám, že neuniklo příliš mnoho informací, které by raději měly zůstat pouze mezi námi dvěma. Pana Ideálního napadlo, že třeba ani ne, protože jsme se možná mezi sebou naučili mluvit o určitých záležitostech jistým kódovacím jazykem (:-D). Vypila jsem jenom polovinu půlky skleničky červeného vína, kterou jsem měla nalitou a podle těch řečí, co jsem prý vykládala, jsem zcela jistě dle mého bratra musela být opilá (:-D). Spíš si takhle povídám s panem Ideálním a nepřijde mi, že bych se před ním nějak přetvařovala. Naopak si myslím, že se před ním chovám taková, jaká jsem, avšak před svou rodinou taky. I když je pravda, že poslední dobou si hodně věcí nechávám pro sebe. 

To byl jenom takový výkřik bez hlavy a paty, abych úplně neztratila kontakt i se svými blogovými čtenáři. Zítra s panem Ideálním odjíždíme na několik dní na naši první společnou dovolenou, nakonec to není nikam do ciziny, ale k Máchovu jezeru. Bude to taková naše zkouška vztahu, tak uvidíme, co se stane či nestane.

Nějak ani nežiju

Tudíž nemám o čem psát. Teď o prázdninách prakticky nic nedělám, nic mě nebaví, nenaplňuje, občas mám takové ty pocity, myšlenky, že nic nemá cenu, smysl. Vlastně i do budoucna nemám žádný konkrétní cíl. Studuju to, co studuju, protože mě baví to studium, ale o konkrétním uplatnění nepřemýšlím. Říkám si, že třeba stejně budu pracovat v úplně jiném oboru … Jenže tohle je zase špatně. Jak si mám za něčím jít, když nevím, za čím? Nejsem cílevědomá. Zjistila jsem však, že by mě možná bavilo, naplňovalo, kdybych někomu pomáhala, takovým těm skupinám z okraje společnosti :) 

Učení a pan Ideální mě během školního roku plně zaměstnávaly a naplňovaly, že už pak vlastně na nic nezbýval čas. Špatně, špatně, špatně, já vím, vlastně jsem to věděla už i předtím, ale nějak to neřešila. Včera jsem se snažila dělat si pořádek ve starých složkách ve svém notebooku, který právě prošel přeinstalací, a narazila jsem tam na jednu zajímavou knížku v elektronické podobě, na chvíli jsem se začetla a hned mi to částečně otevřelo oči. Prostě jsme s panem Ideálním udělali velkou chybu, že jsme se asi až moc uzavřeli do svého vlastního světa. Sice se scházíme tak 2 – 3x týdně, ale z 90% jsou to naše soukromé schůzky, je nám spolu fajn, on je snad jediný člověk, s nímž se dokážu bavit skoro o čemkoli. Já, jakožto největší introvert se jen těžko s někým seznamuju, snad nikomu jsem se neotevřela ani zdaleka tolik jako jemu. Nebo jo dobře, prvotní seznámení se ještě dá, ale následně ten (přátelský) vztah s člověkem udržet a prohloubit, to mi dělá velký problém. Asi jsem příliš pasivní. Pan Ideální na tom zřejmě bude podobně, takže vlastně ani moc nemáme s kým jiným trávit společné chvíle, udělat si rande třeba ve čtyřech, abychom si zvládli dobře pokecat, nikdo se necítil trapně, jako křen apod. Líbilo by se mi mít nějakou takovou partu, jaká se třeba vyskytuje v HIMYM. Členové se prostě berou takoví, jací jsou, podnikají spolu všemožné akce, vzájemně se doplňují, prostě přátelé za všech okolností. Mimochodem tenhle seriál považuju za nejlepší, který jsem kdy viděla, po necelém roce jsem už konečně dokoukala všechny díly a nemuseli by si přes prázdniny dávat s vysíláním pauzu (:-P). 

Zdroj: http://images.buddytv.com/userQuizImages/usr1362248/1362248_b666c93f-83cc-4523-bf49-60d4e04a0b8d-how-i-met-your-mother-cast-how-i-met-your-mother-791248-1280-1024.jpg

Momentálně mi není tak úplně nejhůř, ale byly chvíle, kdy jsem si myslela, že už mám opravdovou depresi. Celkem se toho bojím, protože se u nás v rodině vyskytuje. Ale asi je hlavně důležité najít si nějaký zájem, který mě bude plně bavit. Když si vybavím předešlá léta, vždy se našlo něco, čím jsem plně žila. Většinou to teda bylo blogování, geocaching, roznášení letáků či seznamování se s panem Ideálním. Dokonce ani ten virtuální svět už mě nebaví. Člověk prostě potřebuje smysl života a je úplně jedno, že to bude nějaká blbost, nad kterou budou ostatní kroutit hlavou. Lepší něco, než nic. Tím pádem jsem konečně pochopila, proč se taťka tak hrozně těší, resp. pořád mluví, až nám na podzim dovezou koňský hnůj a budeme ho vozit na zahradu, prostě vybočení ze stereotypu (:-D). Brigádu mám, ovšem nedostačující, roznášení novin mě zaměstná na maximálně dvě hodiny brzo ráno. Když jsem v centru naší moravské metropole uviděla inzerát, že tamější cukrárna přijme prodavačku na čtyři hodiny, srdce mi zaplesalo. Bohužel předčasně, protože brigádníky se jim zaučovat nechce a zřejmě na obyčejnou prodavačku taky nevezmou jen tak ledaskoho. Hodinová mzda se totiž prý odvíjí od kvalifikace, zkušeností a šikovnosti, takže absolutně bez šancí. Taky jsem přemýšlela, že můj psychický stav může být též způsoben skutečností, že letos po nějakých devíti letech se doma skoro vůbec neřešila žádná rodinná dovolená. Nakonec tedy možná na několik dní zajedeme do k nám nejbližšího národního parku ČR, ale nic konkrétního naplánovaného není. Je zvláštní, že ačkoli mám přítele, ráda bych s rodinou jela na dovolenou. S panem Ideálním taktéž něco plánujeme, ale nějak se pořád nemůže nikam doplánovat. Peněz nazbyt moc nemáme, tak by bylo dobré třeba takové jednodenní koupání v Itálii, ovšem jemu se nějak nezamlouvá ta dvoudenní cesta autobusem tam (:-D). A pak ještě nějaký vícedenní pobyt v ČR. Snad to vyjde a užijeme si to :)

Taky bych si už konečně měla udělat seznam čím zaplnit to prázdno prázdnin, když jsme ve vysokoškolské pětině. Z knihovny jsem si zatím půjčila tři knížky – Kunderův Žert, Forresta Gumpa a Pýchu a předsudek, kterou právě čtu. Mám rozkoukaný film Královna Viktorie. Konečně jsem si ujasnila své oblíbené filmové žánry – historická životopisná dramata, do kterých se občas může přimíchat i nějaká ta romantika a pak úplně mimo se mi samozřejmě líbí i komedie. Mohla bych taky už konečně začít sledovat nějaký ten seriál. A začít se učit jako samouk španělštinu, i když tenhle jazyk se poslední dobou chce učit skoro každý, že? (:-D) 

Jo a na závěr, náhodou jsem sehnala horní část paraplíčka (no jo, je to síťka proti muchám, ale taková ozdobná :). Ještě přidělat tu tyčku a můžu se vydat někam do společnosti (:-D).

P.S. Z nudy jsem si založila profil na Formspringu, takže mi směle pokládejte otázky ZDE :)

Pane promotore

Byla jsem na promoci, z pana Ideálního se stal pan inženýr (teď už také doktorand :) Netušila jsem, že nejen v Americe, ale i u nás se nosí takové ty hábity. Hezké to bylo. Dokonce jsme se tak empaticky propojili, jak říkáme, že jsem si po několika hodinovém únavném lítání po všemožných obchodech koupila jedny hezké šaty v lososové barvě, které, jak se ukázalo, měly téměř totožnou barvu jako jeho červený diplom, jenž tím pádem nemohl být úplně červený (:-D). Mám to šikovného přítele, že? :) Opět jsem se však utvrdila v dojmu, že ten, kdo nakupuje oblečení pouze v obchodech s populárním jménem, je hodně omezený a velmi se mu zužuje zorný úhel pohledu. Pan Ideální je tak obětavý, že byl se mnou ochoten projít téměř celé nákupní centrum Friedricha Wanniecka, našli jsme tak dvoje ucházející šaty. Jedny byly docela hezké, ale trošku větší a na můj vkus dražší. Druhé mi naopak byly zase trošku menší, cena se po slevě dala ustát, tak jsem si je nakonec koupila, nosit se dají. U Vietnamců jsem si však další týden našla úplně nádherné vintage šaty (+ šaty na promoci), měla jsem se tam jít podívat hned. Ještě bych měla zálusk na nějaký krásný slunečník z dob minulých, musím pohledat, kde by se dal koupit. A nějaký nový klobouk by se mi taky hodil. Naposledy jsem viděla film Vévodkyně s nádhernými kostýmy, tak něco takového. No jo, nehodím se do této doby (:-D) 

Zdroj: Zdroj: http://images.allmoviephoto.com/2008_The_Duchess/2008_the_duchess_011.jpg 

V promoční den se mi také splnilo jedno moje přání, a to ještě takovou nenásilnou formou. Byli jsme i s jeho rodiči a sestrou navštívit sedmaosmdesátiletou babičku pana Ideálního v domově pro seniory. Na svůj věk a ve srovnání s ostatními obyvateli zařízení, které jsme tam potkali, si myslím, že vypadá dobře, řekla bych i nejlépe :) Její spolubydlící jsem byla představena jako "nevěsta pana Ideálního", tak daleko ještě ale nejsme (:-D). Náplň dne babiček a dědečků spočívá prakticky jen v dívání se na televizi, nic moc zábava. Ale aspoň vím, že moje babička, co bydlí s námi, která to má podobně, protože to tak sama chce a televizi dává přednost před společností, není ojedinělý případ a v domově důchodců by to měla podobné. 

Druhý den jsme pak s panem Ideálním oslavili naše první společné výročí :) Pomocí takové hry, kterou jsem pro něj vytvořila, jsme si zavzpomínali na uplynulý rok a nakonec se ocitli v naší staré známé cukrárně se zmrzlinovým pohárem, po němž následovalo mojito, stejně jako minule. No jo, trošku se mi motal jazyk, jak jsem poznamenala (:-D). On je úžasný :-* Fakt na něm ani po roce nenacházím nějakou výraznější chybu, která by mi vadila. Je to neuvěřitelné. Snad se to nezmění, až se vrátíme ze společné dovolené, která teda ještě není ani pořádně naplánovaná, avšak někam spolu určitě pojedeme :) 

Zkoušku, o níž jsem psala minule, jsem naštěstí napodruhé zdárně udělala, takže se 74 kredity postupuju do druhého ročníku, hurá! Úspěšnost ze všech pokusů letos v tomto povinném předmětu byla 70% a průměrná známka 3,34. Na poměry naší fakulty bych to viděla jako hrozivou bilanci. Jak se to zdá vám ve srovnání např. s vaší fakultou? 

Ovšem zjistila jsem, že se skončením školy se mi jaksi vytratila nějaká náplň dne. Najednou mě nic nebavilo, na nic jsem se netěšila, nic mě nenaplňovalo, v ničem jsem neviděla smysl, nikoho jsem nechtěla vidět ... Už jsem přemýšlela, zda se u mě nezačíná projevovat třeba deprese. Nakonec to byl asi pouze posel oznamující příjezd tetičky z Ameriky, ačkoli jsem tomu nevěřila. Příští týden si zajdu do knihovny půjčit nějaké knížky, zaujala mě např. série od Johna Graye o mužích, kteří jsou z Marsu a ženách z Venuše. Taky něco z mé oblíbené doby si jistě vyberu apod. Nějaké tipy? Fantasy moc nemusím. Též jsem si říkala, že si konečně domluvím sraz s mou bývalou kamarádkou ze základky, chtěly jsme se sejít již před rokem, ale pořád jaksi nebyl čas. Když mi však napsala, jestli nechci zajít na místní diskotéku, docela mě přešla chuť někam s ní chodit. Myslela jsem, že osmnáctiletí, kteří tam chodí, jsou místními čtrnáctiletými považování za staré, co natožpak my ještě o dva, tři roky starší? (:-D) Co když si spolu nakonec nebudeme mít absolutně o čem povídat? Ale nemůžu pořád trčet doma, nebo být jenom s panem Ideálním, takže se psychicky připravím a půjdu, teda někam si sednout předpokládám, na diskotéku mě nikdo nedostane. Co bych tam dělala? (:-D)

A mám úplně příšernou smrtelnou mužskou nemoc na sedm, teď v největších vedrech. Mluvím sexy chraplavým hlasem, strašně kašlu a pořád jenom smrkám. Hrůza! Pan Ideální byl totiž minulý týden na jedné mezinárodní vědecké konferenci, kde to snad nechytl od žádného cizince jako nějakou exotickou nemoc, ale pouze z klimatizace. Tak jsem se nakazila od něj, ale každým dnem je to lepší :) 

Omlouvám se za hrozně dlouhej článek, ale tak když píšu jednou měsíčně, jinak to asi nejde, i když jsem vlastně psala víceméně jenom o posledním týdnu (:-D). Užívejte prázdniny ;) 

P.S. Design komentovat nemusíte, ten časem spravím ;-)