Sny, vzpomínky, tradice, rodina

Ano, správně jste si všimli, konečně jsem změnila design do vyhovující podoby. To nastavování tady není tak intuitivní, jak jsem si myslela. Obrázek v záhlaví se mi zdál zcela bezchybný až do doby, než jsem se na něj podívala očima návštěvníka mého blogu a došlo mi, že by se mohlo zdát, že tento blog patří nějaké starší paní, co toho v životě už hodně zažila a teď vzpomíná. Nezažila jsem však skoro nic a úplně stará si taky ještě nepřipadám, ovšem ten obrázek plně vystihuje moje momentální duševní rozpoložení. 

Toto léto mají pro mě velkou hodnotu vzpomínky, tradice a rodina. To zní jako nějaký předvolební slogan, že? (:-D). Prostě bych chtěla, aby všechno bylo jako dřív, hlavně ta rodinná soudržnost. Vždycky jsme celá rodina někam na týden jeli na dovolenou a bylo to fajn. Letos nic takového nebude. Jestli se ještě do konce prázdnin stihne někam jet, jak se pořád slibuje, bude to jenom na maximálně prodloužený víkend a jeden člen rodiny (taťka) bude muset zůstat doma a starat se o babičku ve čtvrtém věku. Vlastně už spolu nepodnikáme téměř nic. Bráchové mají počítač (vynález zkázy pro nás všechny), u kterého tráví většinu dne, naši zase pořád mají něco na práci … Stačila jedna rodinná rozepře způsobená mladším bráchou a hned se čas na společnou rodinnou procházku našel. A tak jsme se v neděli jako velká famílie vydali na malý výlet do přírody na kopec s výhledem na naše město. Můžu říct, že to bylo úžasný, já jsem si to teda rozhodně užila úplně nejvíc a myslím, že i ostatní byli spokojení :-)) Žádné hádky, příjemná atmosféra mezi námi … dokonce jsme díky samospoušti pořídili i několik hezkých společných fotek. Oni jsou prostě má jistota, jsem vděčná za to, že je mám, mám je ráda :-)

Jak jsou teď ty prázdniny a já nejsem něčím plně zaměstnaná, pořád nad něčím přemýšlím, pořád něco řeším, pořád mi to v hlavě šrotuje. Vzpomínám, jak jsme jezdili na prázdniny k druhé babičce na vesnici, jak jsme byli s rodinou v Krkonoších, v Beskydech ... (zjišťuju, že jsme procestovali hodně míst naší vlasti :) Kupodivu teď hodně často říkám: "Jó, to bylo před dvěma roky ..." Léto 2010 mám dobře zaznamenáno, tudíž díky své vizuální paměti zaryto někam hluboko. Kdyby tak šel vrátit čas, já nechci být velká. Je velmi zvláštní (jsem divná, já to vím), že svoje rodiče i přesto, že mě občas štvou a rozhodně nejsou dokonalí, beru jako velký vzor a na jednu stranu bych chtěla mít stejný vztah jako oni dva. I když vlastně jsou to jenom mé představy jejich života, když byli mladší. Poslední dobou až moc sním o věcech, které jsou až příliš idylické, tedy nereálné, neuskutečnitelné a pak jsem smutná, když zjistím, že to tak prostě nejde.

Člověk mnohem více lituje věcí, které neudělal, než které udělal, proto si dávám předsevzetí snažit se ŽÍT, abych měla na co vzpomínat!

Divná nálada

Jarní depka nebo spíš depka z příchodu nového semestru? Nevím. 

Zdroj:http://www.harlick.com/img/gal/history/balter.jpg

Tenhle týden nezačal moc slibně. S L. jsme byly v neděli bruslit, zrovna pršelo, takže jsme mohly téměř naplno využívat ledovou plochu, protože bruslařů tam bylo opravdu jenom pár. Zjistila jsem, že fakt nic nevydržím. Po 1,5 hodině bruslení jsem byla tak unavená, že jsem šla večer spát v devět. Druhý den mě tak bolely nohy, že jsem je ani nemohla zvednout. Pak se k tomu ještě připojila nesnesitelná bolest hlavy, následně i špatně od žaludku. Celou zimu každé ráno roznáším noviny, ať bylo -17°C nebo nevím-kolik, rýmičku a škrábání v krku jsem dostala až teď na začátku jarního semestru. Kupodivu mi druhý den po fyzické stránce už bylo o poznání lépe. 

Po psychické stránce je to tak střídavě oblačno a moc mi není jasné proč. Prostě jsem první část týdne měla pocit, jako by mi něco chybělo, jako bych byla strašně sama, přitom to vůbec není pravda. Jeden den mám školu od 8.00 do minimálně 19.30, ovšem s 4,5 hodinovou pauzou. To čekání člověku přijde jako úplně vyplýtvaný čas. A následně zjistí, že ona přednáška za takové čekání vůbec nestojí. Asi tam nebudu chodit, leda že bych se chtěla v tom volnu podívat na Černobílý svět. Někdy zřejmě chci. 

Že bych byla tak divná a někde v podvědomí se mi zakotvila myšlenka, že budu bývat pořád ve škole, na cestě ve vlaku nebo někde pryč a chyběl mi domov? Myslím, že už i začínám chápat jednu nejmenovanou vdanou osobu, která každý den volá svým rodičům. Ale je to u mě docela směšné ve srovnání s lidmi, kteří studují stovky kilometrů daleko od domova. Nakonec to však nebude tak hrozné, pravidelně mám předměty jenom prakticky tři dny v týdnu. A představte si, že se mi za tento nový semestr už podařilo zazelenit první políčko čtyřmi kredity, ačkoli zkouškové bude až někdy na přelomu května a června, kouzlo ;-) 

Včera jsem četla v novinách, že nízké sebevědomí způsobuje žárlivost. Asi je to tak. Štve mě, že žárlím na pana Ideálního, bojím se, že mě nebude chtít, že se změním natolik, že se mu nebudu líbit. Napsal mi ódu na můj úsměv, který má tak rád :) Jenže poslední dobou bývám i před ním nějak častěji smutná, což mě štve. Možná se mi líbí, jak se mě snaží utěšit a rozveselit (:-D). Připadá mi, že se před ním chovám jako malá puberťačka, směju se každé blbosti (když nemám špatnou náladu), vykládám nesmysly ... Avšak ono s tím jde jen těžko něco dělat.

"Nejméně zranitelná je láska jakožto dar."

Upozorňuju, že se teď necítím zrovna nejlíp. Ani nevím, proč tu leží prázdný balíček od kapesníčků, asi spíš i ženy mají (opět) své dny. Potřebuju se někomu svěřit a ono vlastně ani není komu, kdo by mě pochopil a utěšil, ne odsoudil.

Ať už tento týden skončí! Chci už všechno umět, nejlépe dvě knížky celé nazpaměť o rozsahu cca. 650 stran. Zkouška totiž obsahuje otázky týkající se několika z asi milionu myšlenek těchto dvou děl. Ale tohle mě ani tak netrápí. Vždyť mám jeden opravný termín a při nejhorším si předmět můžu zopakovat (ale pěkně bych se naštvala za ty hodiny a hodiny, které jsem strávila nad psaním esejí a učením se na zkoušku!). 

Pan Ideální toho všeho má daleko daleko více, nemůžu se na něj přece zlobit, když mi napíše, že se ani ve čtvrtek neuvidíme, i když jsme tak byli předběžně domluveni. Ale přesto jsem smutná. A shodou okolností se zrovna učím kapitolu o lásce a směně ve vztazích. Ano, představte si, i z tohoto budu zkoušená. Citát "Nejméně zranitelná je láska jakožto dar." jsem si vypůjčila právě z Baumanovy a Mayovy knihy Myslet sociologicky. Už týden jsme spolu nebyli v žádné bezprostřední interakci. Dobře, zprávy na FB si píšeme, ale když mu naznačím, že bychom mohli použít i jiné formy komunikace, myslím, aby mi třeba zavolal, napadne ho leda potrubní pošta. Nejhorší je, že se ani pořádně nemůžu soustředit na to učení, jak mi chybí. Psát mu to taky pořád nemůžu, i když bych hrozně chtěla, to stejné je s voláním. Takhle se podstrkovat, to se chlapům nedělá, ne? A když jsme u té pošty, nic není, jak má být. Včera jsem se přenesla do doby před nějakými dvaceti, třiceti lety a poslala jsem mu normálně poštou jako překvapení balíček s dárkem v podobě antistresového míčku s dopisem, prostě romantika ;o). Zítra má nejnáročnější den, tak jsem doufala, že mu dneska dorazí. Hmm, nic - zásilka je prý přepravována k dodací poště, jak jsem se dočetla na jejich stránce, kde se dají balíky sledovat. Česká pošta fakt do této dynamické doby perfektně zapadá. 

Pořád doufám, že si to nějak vynahradíme, že vymyslí něco originálního ... Jenže kdy? Kdyby tak byl celý víkend jenom náš.

Snad jsem se vypsala ze všeho, co jsem měla na srdci a nebudu si zbytečně vylévat zlost na něm. A taky už nebudu používat žádný kapesníček a stihnu se doučit všechno, co ještě neumím. Díky za pozornost.

Vysokoškolský kolektiv

Tak nám skončila výuka v tomto semestru. Zatím mám pocit, že systém vysoké školy je pro mě přesně to pravé, co jsem potřebovala. Že je nás na jednom oboru kolem 140 spatřuji z hlediska kolektivu jako výhodu. Je nás hrozně moc, nikdy se nemůžeme všichni navzájem trochu víc poznat, i kdybychom chtěli. A to je dobře. Jeden člověk se docela snadno zneviditelní v takovém davu a nikdo ho neřeší. Líbí se mi, že do školy už chodíme výhradně kvůli výuce. A když se nám nechce, tak prostě většinou bez jakékoliv sankce nejdeme, to ale není můj případ, protože těch přednášek, cvičení a seminářů mám tak málo, že pro svůj dobrý pocit, že nejsem úplný flákač a že se třeba něco nového zajímavého dozvím, obětuju malou část svého volného času. Nemusím tam zbytečně trávit třeba tento předvánoční čas a nudit se, protože jsou přece Vánoce, tak se nebudeme příliš učit. Nemusím poslouchat skuhrání, narážky na svou či cizí osobu nebo osobní výlevy některých vyučujících. Nemusím se ani účastnit nejrůznějších her týkajících se výuky, ty jsem vždycky strašně "milovala".

Zdroj:http://www.sxc.hu/browse.phtml?f=download&id=241663

Bude to znít jako paradox, ale na druhou stranu já potřebuju, aby se mi někdo věnoval individuálně, aby ten někdo byl aktivnější než já, popostrkoval mě a tak. Pak bych ukázala, že když jsou příhodné podmínky, nejsem zase úplně nejuzavřenější a nejméně mluvný člověk na světě, jak si o mně většina lidí ze základky a gymplu myslí. Ale rozhodně se tak nedokážu projevit či otevřít ve větším kolektivu, např. běžná školní třída, kde se vyskytuji průměrně šest hodin denně, pět dní v týdnu. Byla jsem příliš pasivní, také hodně stydlivá (jsem ještě pořád) a udržovala se svými spolužáky jenom takové povrchové vztahy, nechtěla jsem se příliš do hloubky ukazovat, aby nevěděli, že jsem zranitelná, abych se neztrapňovala, takové lidi nikoho moc nezajímají. Je překvapující, že když teď někoho z nich potkám, většinou se k sobě máme, prohodíme spolu pár slov, a to i s těmi, se kterými jsem se ve škole ani moc nebavila. Na vysoké škole spolu obecně trávíme mnohem mnohem méně času, tudíž není čas na nějaké školní vztahy, spory, pomluvy ... Jak se říká, každý si jede sám za sebe. Ovšem je dobré nestát se zcela osamoceným individuem. Toho si byla vědoma i slečna V., tak jsme se seznámily, sedíme spolu na přednáškách, budeme spolu psát skupinovou práci, jezdíme spolu na nádraží apod. Píšu hrozně infantilně, já vím. Asi jste nepochopili, co jsem chtěla říct. Nedokážu přesně vyjádřit své myšlenky, aby na sebe navazovaly, ale prostě to takto cítím.
Snad ale jediný člověk kromě mé rodiny, se kterým se cítím v bezpečí, před kterým se nestydím a kterému důvěřuji, je pan Ideální :-)

Pesimismus

Přemýšlím, jaká asi můžu být, když žiju v rodině se samými pesimisty? Babička je pro mě odstrašující příklad snad ve všech ohledech. Za každou cenu se vyhýbejte dvougeneračnímu bydlení, opravdu to nebude dělat dobrotu. Já jsem vždycky tak ráda, když můžu z baráku někam vypadnout. Venku (třeba i ve škole) se cítím v pohodě, než většinou dorazím domů. Jak by někdo dokázal vydržet žít v domácnosti s člověkem, který neustále na všem vidí jenom to špatné, nadává, nikdy nikoho za nic nepochválí a neřekne nic pozitivního, všechno mu vadí, hledá si záminky pro hádky, posměšky, nerozumí legraci, všechno si bere osobně ...? K tomu ještě pubertální bratr, který absolutně není vychovaný a nenechá svou starší sestřičku chvíli na pokoji. Schválně vypíná internet, nepoklízí si po sobě svoje věci a když člověk uklidí, přijde a vše okamžitě vrátí do původní podoby, vadí mu každá maličkost, řve, babičku považuje za svého vrstevníka ... Tohle všechno (nejen) mně musí zákonitě snižovat sebevědomí a kazit náladu.

Úplně mě fascinuje, jak vůbec nedokážu odhadnout reakci svých rodičů na určité záležitosti. Vždy trefím přesný opak. Vzpomínám si třeba, že celkem riskovala a nikomu neřekla, že jdu na první schůzku s panem Ideálním, protože jsem se prostě bála, že mi to budou vymlouvat, budou mě za to odsuzovat, nebudou mě chtít nikam pustit a budou se o mě strašně bát. Když jsem vyšla s pravdou ven, vzali to úplně v pohodě, pochopili mě a dokonce i podporovali, žádné z výše zmíněných reakcí jsem se nedočkala. Nebo jsem se dlouho před taťkou snažila utajit, že jsem byla navštívit pana Ideálního u něho doma. Nechtěla jsem znovu poslouchat jeho "kázání" a osobní zkušenosti. Když se to provalilo, myslíte, že jsem musela nějaký monolog přetrpět? :-) A v neposlední řadě můj neúspěch s první sociologickou esejí. Vrátili mi ji jako nedostačující k přepracování. (Zamyslela jsem se, jestli na ten obor vůbec mám, ale nevzdám se.) Čekala jsem reakci typu : "Vidíš, neměla jsi chodit na tak těžký a v podstatě zbytečný obor, když ho stejně nezvládáš ..." A při té myšlence mi bylo ještě hůř. Potřebovala jsem spíše nějakou podporu a povzbuzení, že začátky jsou vždycky těžké a napodruhé už to snad dopadne líp. Dočkala jsem se :-)) Tak snad jo.

Persona

Není tak úplně špatný psát v náznacích. Rozhodla jsem se, že to budu praktikovat častěji. V některých záležitostech působí vznešeněji (ne tak malicherně a hloupě), když neprozradím úplně vše. A navíc mám pak (ovšem mylný) pocit, že je problém vyřešen. Vy, milí čtenáři, se buď naučte "číst mezi řádky", nebo nahoďte výraz silné ignorace. Nikomu nic vysvětlovat nebudu :-)

Zdroj:http://farm4.static.flickr.com/3214/2746389145_652abe6215.jpg

Jsme jiní, nikdy nebudeme stejní jako ostatní. Máme život v dnešním světě mnohem těžší než ostatní. Je nás čím dál méně. Někteří se tomu třeba snaží zabránit, avšak neodradí nás spíš? Ale to zřejmě bude přirozený vývoj, který po určité době v řádu století až tisíciletí potká všechny. Objevuje se kolem mě tolik různých pro i proti, až jsem na chvíli propadla v jakousi nejistotu. Aktivita je dnes zřejmě hodně důležitá. Já jsem pasivní a vyhovuje mi to, avšak musím se trochu přizpůsobit.
Dají se žít zároveň dva diametrálně odlišné životy? Jak dlouho? Proč je nepropojit? Já možná taky žiju v různých světech, jsou ale zase jiné než ty jeho. Nesnažím se je však mermomocí od sebe oddělit (ale ani spojit - jinak bych psala otevřeně) jako on. Stydím se za něj. Nechápu, proč jej rodiče ještě podporují, proč mu to koupí? Prostě příliš liberální výchova. Snad ode dneška nastane změna, když mu hodlají promluvit do duše. Já jsem nejhodnější dcera, ale vychovala jsem se sama. Ne, vlastně ne. Byla bych ještě stokrát horší, kdyby mi Někdo nepomohl. Myslím ale, že částečně za to může i moje povaha.
Obdivuji lidi, co to zvládnou dodržovat. Někteří mě zklamali. Byla jsem v těchto věcech příliš naivní. Doteď nedokážu pochopit, proč si vybrala zrovna takového, vždyť má kolem sebe tolik k ní se lépe hodících. Asi láska, je slepá a hluchá. Jsem zvědavá, zda je tak silná osobnost... A jak dopadnu já?
Dneska jsem měla fakt špatnou náladu. Byla jsem naštvaná úplně na všechny. Chtělo se mi buď všechny pomlátit, nebo brečet. Naštěstí za tyto stavy asi fakt může to, co chlapi nikdy nezažijí. I když bych řekla, že jsem posléze svou náladou nakazila víc lidí. Hrozně mi vadí v naší rodině to pokrytectví, nepřirozené, okatě hrané chování.  Každý říká, ať negativně nebo pozitivně, něco jiného, než si myslí ...

Zpátky na zem. Jestli to byl opravdu on, tak jsem stála asi deset metrů od bývalého ministra vnitra opleteného mnoha aférami Františka Bublana (:-P).

Idealizace

Asi mám depku. Následující řádky buď nebudou vůbec dávat smysl, nebo je stejně nepochopíte. Jako ráda bych vám všechno vysvětlila dopodrobna, jak je ostatně mým zvykem, ale v tomhle případě to jinak nejde (bez výjimky :). Odsoudili byste mě. Na to, že dělám blbost, si musím dojít sama. Teď bych potřebovala spíš nějakou podporu. I když ... nerada píšu v náznacích, protože to ani neumím. 

Zdroj:http://fc01.deviantart.net/fs70/i/2010/104/e/f/With_Love_by_h23b.jpg

Zamilovat se do někoho přes internet je kravina. No dobře, jde to, ale není to ten pravý pocit, dokud se spolu nesetkáte naživo. Stejně se člověk s velkou pravděpodobností zamiluje jenom do iluze, nereálné představy. Hodně často se mluví o tom, zda existuje láska na první pohled. Já se ptám, je možná láska na první doslech? Abych to upřesnila, nejen u nevidomých a klidně bez přítomnosti onoho objektu "lásky". Ne, láska to být nemůže. (Pozor, mluví znalkyně.) Říkám tomu okouzlení. Nebo pubertální platonická láska? Ani nevím, co mě na něm tak zaujalo. Avšak již to trvá relativně dlouho. Nějaký pokrok se tu ale přece jen objevil. Kdyby se čas vrátil o tři roky zpátky, já bych se se svým postojem vrátila maximálně půl roku dozadu, myslím, že by ledacos šlo lépe.

Chovala jsem se jak kráva. Stydím se za sebe. Nebo je všechno jinak a já jsem zase sklouzla do své naivity? Jsem tak nudná, nezajímavá a ani tady na internetu už to nelze skrývat. Kdo by mě chtěl? Některým se prostě nevyrovnám. 

Dobře, to by byla virtualita, teď ještě trochu reality. Měla jsem už hodně šancí ... Na jakoukoliv prezentaci do angličtiny nás automaticky dávají do skupinky s anglicky konverzujícím spolužákem. Naposledy mě vytočil, perfekcionista jeden ... V úterý pršelo. Měla jsem deštník, on ne. Kdybych byla co k čemu, zavěsím se do něj, rozevřu deštník a společně vyrazíme směr knihovna, kam jsme stejně oba měli namířeno. Nějak jsem si nedovedla představit, o čem bychom si povídali, tak jsem jej raději chudáka nechala zmoknout.

Došla jsem k jednomu poznatku. Můj partner by neměl být chytřejší než já, ale protože jsem úplně blbá, tak by mi i stačilo, kdyby alespoň někdy uznal, že mám pravdu já.