Vysokoškolský kolektiv

Tak nám skončila výuka v tomto semestru. Zatím mám pocit, že systém vysoké školy je pro mě přesně to pravé, co jsem potřebovala. Že je nás na jednom oboru kolem 140 spatřuji z hlediska kolektivu jako výhodu. Je nás hrozně moc, nikdy se nemůžeme všichni navzájem trochu víc poznat, i kdybychom chtěli. A to je dobře. Jeden člověk se docela snadno zneviditelní v takovém davu a nikdo ho neřeší. Líbí se mi, že do školy už chodíme výhradně kvůli výuce. A když se nám nechce, tak prostě většinou bez jakékoliv sankce nejdeme, to ale není můj případ, protože těch přednášek, cvičení a seminářů mám tak málo, že pro svůj dobrý pocit, že nejsem úplný flákač a že se třeba něco nového zajímavého dozvím, obětuju malou část svého volného času. Nemusím tam zbytečně trávit třeba tento předvánoční čas a nudit se, protože jsou přece Vánoce, tak se nebudeme příliš učit. Nemusím poslouchat skuhrání, narážky na svou či cizí osobu nebo osobní výlevy některých vyučujících. Nemusím se ani účastnit nejrůznějších her týkajících se výuky, ty jsem vždycky strašně "milovala".

Zdroj:http://www.sxc.hu/browse.phtml?f=download&id=241663

Bude to znít jako paradox, ale na druhou stranu já potřebuju, aby se mi někdo věnoval individuálně, aby ten někdo byl aktivnější než já, popostrkoval mě a tak. Pak bych ukázala, že když jsou příhodné podmínky, nejsem zase úplně nejuzavřenější a nejméně mluvný člověk na světě, jak si o mně většina lidí ze základky a gymplu myslí. Ale rozhodně se tak nedokážu projevit či otevřít ve větším kolektivu, např. běžná školní třída, kde se vyskytuji průměrně šest hodin denně, pět dní v týdnu. Byla jsem příliš pasivní, také hodně stydlivá (jsem ještě pořád) a udržovala se svými spolužáky jenom takové povrchové vztahy, nechtěla jsem se příliš do hloubky ukazovat, aby nevěděli, že jsem zranitelná, abych se neztrapňovala, takové lidi nikoho moc nezajímají. Je překvapující, že když teď někoho z nich potkám, většinou se k sobě máme, prohodíme spolu pár slov, a to i s těmi, se kterými jsem se ve škole ani moc nebavila. Na vysoké škole spolu obecně trávíme mnohem mnohem méně času, tudíž není čas na nějaké školní vztahy, spory, pomluvy ... Jak se říká, každý si jede sám za sebe. Ovšem je dobré nestát se zcela osamoceným individuem. Toho si byla vědoma i slečna V., tak jsme se seznámily, sedíme spolu na přednáškách, budeme spolu psát skupinovou práci, jezdíme spolu na nádraží apod. Píšu hrozně infantilně, já vím. Asi jste nepochopili, co jsem chtěla říct. Nedokážu přesně vyjádřit své myšlenky, aby na sebe navazovaly, ale prostě to takto cítím.
Snad ale jediný člověk kromě mé rodiny, se kterým se cítím v bezpečí, před kterým se nestydím a kterému důvěřuji, je pan Ideální :-)