Cesta k vyššímu vzdělání

Tentokrát tu mám pro vás jednu takovou neoficiální štafetu, jelikož je období státnic, tak se i já přidávám s popisem toho, jaké "utrpení" jsem prožívala při učení na státnice. Pokud se vám libí sledovat, jak někdo trpí, doporučuji vám například:

Úpadek od Fay du Fée, 

Bc. Gooverka od Gooverky, 

James, James Arthur od Pistácie, 

Cynicky od Víly.
(Nebojte se a klidně mi hoďte do komentářů odkazy i na svoje články s touto tématikou ;)

Učila jsem se měsíc a půl na dvoje státnice, jelikož studuji dvouobor. To znamená, že na každém oboru jsem musela získat pouze 90 kreditů, což dohromady dá 180 kreditů jako za jedno studium. Je to v pohodě, normálně se to dá všechno zvládnout, akorát ty státnice jsou dvoje. Plně jsem se do toho obula na začátku května a celý měsíc jsem se učila jenom na státnice jednoho z mých oborů, na sociologii. Prý ty státnice vždy na první pokus neudělá kolem 50% lidí (po obhajobách bakalářek dokonce kolega tvrdil, že je to 60%). Na naší katedře se snaží o maximální objektivnost, takže jsou písemné. Buď víš, nebo nevíš, žádné jiné okolnosti úspěch nemohou ovlivnit. 

Učila jsem se každý den od rána do večera, samozřejmě s přestávkami. Jeden ze tří předmětů jsem se dokonce za ten měsíc naučila celý při roznášce novin. Některý den jsem samozřejmě měla volnější, jinak bych to už asi psychicky neunesla. Můžu zmínit třeba to, že na můj svátek jsme s panem Ideálním byli na babských hodech, abychom si vynahradili ten zimní ples, kam jsme tak hrozně chtěli jít, ale zrovna jsme onemocněli. Bylo tam celkem málo lidí a ačkoli hráli hodně spíše takové ty moderní písničky, na které si každý tancuje, jak chce, i na polku a valčík přišla řada. A dokonce jsme vyhráli v tombole flašku skotské whisky Johnnie Walker :) 

Musela jsem ještě úspěšně složit dvě zkoušky, abych vůbec mohla být k těm státnicím připuštěna, tudíž jsem se musela učit i na ně. Jak jsem psala v minulém článku, taky jsem seděla ve volební komisi. Musím říct, že z toho hodně čerpám, často někomu zmiňuju něco, co se v té volební komisi probíralo, takže to rozhodně nebyl promarněný čas. Také jsem musela obhájit svou bakalářskou práci. Ten večer, jak se mi v ISu objevil posudek od oponenta, vůbec jsem nemohla uvěřit, že mi navrhuje to nejlepší možné hodnocení. Do té doby jsem absolutně netušila, jakou známku by mi mohl navrhnout, ale že by to mohlo být A, to mě ani nenapadlo :) Přece jen za celé studium jsem těch áček moc nenasbírala a nevím proč, ale v prváku nám starší kolegové říkali, že obhájit bakalářku je nejtěžší na sociologii. Mám z té bakalářky dobrý pocit, protože se mi vlastně splnil sen. Přála jsem si něco zajímavého "vyzkoumat" a ono se mi to povedlo. Hodně mě to bavilo :) 

Byla jsem hrozně ráda, že jsem se u státnic sešla se svými dvěma kamarádkami kolegyněmi. Při učení i v přestávkách mezi zkouškami z jednotlivých předmětů v den státnic jsme se vzájemně podporovaly. Následovalo jedenáct dní, kdy jsme čekali na výsledky. Naštěstí jsem se zabavila učením na druhé státnice. Člověk si zvykne na všechno, tak i já jsem si už docela zvykla, že ráno k tomu učení sednu a večer u toho málem usnu (:-D). Musím ale zmínit, že jsem skoro každý den pila maté, které mi hodně pomáhalo. Protože si to někdo z vás přál, napíšu o něm v některém z příštích článků něco více. 

To jsou naše nasbírané jahody.

Ovšem naše tradiční třešňobraní, jak jsem pojmenovala každoroční návštěvu babičky spojenou s trháním a jedením třešní, jsem nemohla vynechat. Miluju třešně! Mamka bedlivě sleduje televizní noviny na Nově a zrovna tam mluvili o samosběru jahod, tak jsme se spontánně ještě před třešňobraním ten stejný den vydali nasbírat si jahody. Přijdeme tam a všude milion lidí. Fronta na vážení až kdovíkam. Tak jsme hezky bráchu postavili do fronty a já s mamkou jsme se vydaly na jahodovou plantáž. Po asi hodině jsme již měly docela plné košíky i žaludky, když vtom mi volá brácha, že už je skoro na řadě. Tak nám to perfektně vyšlo, akorát on byl docela chudák (:-D). Byl to skvělý zážitek, pořád jsem měla pocit, že se o ty jahody musím prát s ostatními a že jich musím honem rychle natrhat co nejvíce, aby na mě něco vůbec zbylo (:-D). 

Až dva dny před druhými státnicemi jsem se dozvěděla známky z těch prvních. Dopadlo to dobře, patřím mezi šťastlivce, kteří to udělali a V. se mnou :) Před těmi druhými státnicemi jsem byla nervózní jen minimálně. Asi proto, že za celou dobu existence toho oboru je neudělali snad jenom dva lidi. Ale znáte to, je to jak maturita, skoro každej to udělá, ale skoro každej se bojí, že zrovna on bude patřit mezi ty, kterým se to nepovedlo. Museli jsme se soustředit na psaní tři hodiny v kuse a ještě bylo docela vedro. Přitom je jasné, že tak dlouho se nikdo soustředit neodkáže, aniž by nebyl nějak speciálně vycvičen. Bylo to náročné, naštěstí výsledky jsme se dozvěděli hned druhý den, tedy včera. A já můžu říct, že i druhé státnice byly úspěšné. Ačkoli jak jsem předpokládala, dopadly u mě paradoxně hůře než ze sociologie. 

Takže mám od včerejška taky ten titul Bc. :) Ale nemusíte závidět, nic to neznamená, jenom to třeba hezky vypadá. A normálně jsem do této chvíle žila svůj život stoprocentně sociologicky, dostala jsem na životopis a motivační dopis maximální počet bodů od vedení naší katedry a jsem přijatá na navazující magisterské studium bez přijímaček. To byste museli vidět ten neuvěřitelný výbuch emocí, když jsem se to dozvěděla :)

Pracovní deziluze

Zrovna nedávno jsem se tak dívala na svůj blog a napadlo mě, že by to možná chtělo nějaký pozitivnější název blogu, ačkoli ještě donedávna jsem si říkala, že "Životní deziluze" už existuje skoro tři roky a pořád je to aktuální. Ano, poslední dva týdny jsem se v té aktuálnosti opravdu utvrdila. A jak se mi dostalo na mysl uvažování o jiném optimističtějším, možná také sebevědomějším názvu? Od prvního ledna používám dva nástroje z knihy Konec prokrastinace, kterou jsem dostala na Vánoce a přečetla skoro jedním dechem za dva dny. Buzek-lístek a flow-lístek. Víc se mi líbí myšlenka toho flow-lístku - napsat si každý večer tři pozitivní věci, které se mi za celý den staly. Asi už trochu začínám uvažovat pozitivně. I když mi většinou trvá trochu déle vymyslet tu třetí pozitivní věc a přitom si říkám, že negativních věcí se mi za ten den stalo víc anebo to byly naprosto obyčejné neutrální věci. Navíc zjišťuji, že ty pozitivní věci se občas i opakují. Dodržování buzer-lístku, kdy jsem si stanovila několik věcí, jež musím každý den splnit, taky nic moc. Snad jediné, co se mi podařilo dodržet zatím každý den, je podívat se na svou RSS čtečku jenom jednou denně. Myslím si, že tohle je můj velký zdroj prokrastinace. Na Facebooku můžu být denně jenom půl hodiny, na zprávy jsem si pořídila messenger, abych byla v kontaktu se svými nejbližšími. Třeba dneska jsem ovšem na tom FB skoro pořád a zbytečně. Z bakalářky jsem taky moc nenapsala, přestože jsem si na to vyhradila právě dnešní den … Pro dnešek už to asi balím a radši píšu tenhle článek. Náležitě si jeho čtení vychutnejte, neslibuju totiž, že se tu za leden ještě něco objeví. 

Prakticky celý tento měsíc chodím a budu chodit na stáž do jedné instituce veřejné správy, takže snad získám nějaké zkušenosti, které si budu moci zapsat do svého životopisu. Každý den tam jsem pět hodin. Pracuji tam zadarmo a jsem vděčná, že mě vzali. Zrovna tady by mě přijali, i kdyby za mě nedostali zaplaceno, ale jiným organizacím musí škola díky evropským dotacím zaplatit, aby k nim vůbec někdo na praxi mohl jít. Pokud se to k vám ještě nedostalo, ano, tohle je dnešní doba. 

Zdroj:http://www.punyajokes.com/cartoons/coming.jpg

Takže jak probíhá můj všední den? V buzer-lístku mám napsáno, abych vstala nejpozději ve 4:30, občas se mi podaří vstát až v pět. Musím rychle roznést noviny, abych si vydělala na těch pět hodin práce zadarmo. Něco v rozmezí půl osmé až osmé se vrátím domů, nasnídám se, přichystám se a jdu na vlak. V deset mi začíná směna. Prý tady zaměstnanci mají hodinu volno na oběd, které se jim také započítává do pracovní doby a já si je prakticky taky můžu udělat. Většinou mívám už o půl dvanácté hrozný hlad. Ve tři končím a pokud stihnu vlak, něco po čtvrté hodině můžu být doma. Když to vezmu kolem a kolem, vlastně dělám denně jedenáctky. Přijdu domů, únava je ještě únosná, a musím se učit nebo psát bakalářku. Kolem desáté hodiny bych již podle buzer-lístku měla být v posteli. A to už bývám opravdu hodně unavená a ospalá. 

Deziluze spočívá v tom, že si nějak moc nedovedu představit, že bych takto trávila nějakou delší dobu. Je to hodně náročné. Rázem hodnotím vysokoškolské studium jako nejlepší část života, kdy je člověk snad nejméně omezován nějakým režimem, který musí dodržovat a trávit někde mimo domov půlku každého dne. Možná kdybych byla motivovaná finanční odměnou, dívala bych se na to zase jinak. 

A jak se mi tam teda líbí? No první dny byly krizové s pocitem nejprve „já tam nechci jít“, potom „já tady nechci být“. Bála jsem se, že jim tam něco pokazím, nepochopím jejich vysvětlení úkolu apod. Dokonce jsme se jeden den více bála té stáže než zkoušky z anglického předmětu za dvanáct kreditů (perlička: Americký vyučující, který nám tu zkoušku zadával, se mě ptal, kde je jedna kolegyně, která chyběla a já jsem mu řekla, že „in toilet“. Protože nějak nerozuměl nebo spíše nechápal, několikrát jsem mu to dokonce zopakovala :-D). Ten den se to však nějak zlomilo a už tu stáž beru v pohodě. Avšak musím říct, že jsem se zatím moc nového nenaučila. Ale slíbili mi, že mě naučí pracovat s nějakými programy, jejichž znalost se vyžaduje i v jiných institucích veřejné správy. Protože pocházím z dělnické rodiny, je pro mě novinkou i ta kancelářská práce. A jsem ráda, že roznáším noviny a mám aspoň zajištěný nějaký pohyb, jinak bych si připadala, že jenom sedím a tloustnu. 

Tak na mě prosím myslete, ať stihnu do konce zkouškového trochu obstojně dopsat teoretickou část mé bakalářské práce. A ještě mě příští týden čeká jedna zkouška. Děkuji, na vaše blogy občas mrknu O:-)

Plácám se v tom

Přijde mi, že se momentálně v tom životě docela plácám. Vlastně nemám jeden konkrétní dlouhodobý ambiciózní cíl a podle toho to taky vypadá. Nevím, co chci a nedokážu se, nebo možná spíš ani definitivně nechci, rozhodnout. Tentokrát se to bude týkat mého kariérního směřování.

Zdroj:https://www.cytec.com/careers/images/careerDevelopmentMain.jpg

Studuji humanitní obory, dva. A vlastně mezi nimi se plácám. Pořád přemýšlím, na který se tedy spíše zaměřit. Popravdě docela lituji, že jsem šla něco takového studovat. Ačkoli nám naši starší kolegové v prváku tvrdili, že čím jsou starší, tím více si uvědomují, že taková sociologie má vlastně hodně dobré uplatnění, já si pořád myslím opak. Tedy pokud nebudu mít fakt dobré schopnosti, štěstí a vlastně i umění prorazit. Vlastně si říkám, že jsem byla hodně nevyzrálá a nezkušená, když jsem si tenhle obor vybrala.

Jasně, mám v životopise kolonku, že jsem dělala několik měsíců tazatelku, takže musím být vysoce komunikativní, což je obrovské plus, ale já si to třeba ani nemyslím, pořád s tím hodně bojuju. Na druhou stranu se ale opět procvičím, tento týden budu (snad) dotazovat lidi na veletrzích. Takže tahle část mého já se nasměrovává spíš k té sociologii. Jenže pak mě taky přijali na stáž do jedné docela významné instituce ve veřejné správě. Mám z toho obrovskou radost, avšak tahle část mého já mě zase táhne na druhou stranu. Také existuje moje třetí já, které se ještě pořád nevzdalo myšlenky, že by bylo dobré mít vystudovaný nějaký ekonomický obor. Takže chodím na mikroekonomii a zjišťuji, že to není žádná sranda. Aby to ovšem nebylo málo, také jsem si zapsala přednášky z psychologie běžného života pro nepsychology a hlavou se mi honí, že i tohle by v praxi mohlo být užitečnější, než nějaká sociologie, obzvlášť když nám říkali, že 21. století je stoletím psychologie. Korunu tomu všemu nasazuje přednáška o vzniku Vesmíru, jíž jsem se také zúčastnila. Došlo mi při ní, že oproti přírodním vědám, je zabývání se nějakými humanitními vědami vlastně úplná prkotina a okrajová záležitost. 

Ze všech stran se na mě hrne, jak je pro absolventy těžké sehnat práci, teda asi kromě absolventů technických oborů. Když sleduju videa nebo čtu články neuvěřitelně akční a charismatické blogerky Plum Foolery, která studuje právo a ekonomku, má manžela a ještě pracuje na plný úvazek v nějaké významné firmě, říkám si, že by jí mohl kdekdo včetně mě závidět, že už je vlastně za vodou, taky bych chtěla ... Výsledkem potom je, že sedím na portálech s nabídkami práce a hledám, co by mě zaujalo, abych tam mohla poslat svůj životopis. Myslím, že tahle holka mi trochu otevřela oči. Je důležité, na jaké druhy prací se zaměřujete. Snažím se, aby alespoň vzdáleně souvisely s mým studiem. Ne že bych v dohledné době chtěla končit s roznášením novin, ale takový druh brigád už primárně nesháním.

... A přitom pořád vidím, že pocházím z dělnické rodiny a snažím se z té sociální reprodukce nerovností (děti získávají stejnou sociální pozici jako jejich rodiče) vymanit. Možná až příliš násilně. Třeba tím, že o tom budu psát bakalářskou práci. Ale víte, proč to všechno? Nedělám to ani tak kvůli sobě, ačkoli bych na tom rozhodně chtěla být lépe, než moji rodiče, spíše však kvůli okolí nebo třeba spolužákům z gymplu, aby si o mně nemohli říct: "Jo, měla samý jedničky a stejně dělá támhle v mekáči..."

Fakt bych si přála, aby mě někdy zastavil nějaký psycholog a pořádně mě proklepl (:-D).

No big drinkers

Už jsem se uklidnila, takže můžu zcela neafektovaně začít psát o mých dojmech ze zahraničních studentů.

Pre-impression

Zhruba před měsícem jsem se dozvěděla pár základních informací o zahraničním studentovi, kterého budu mít celý semestr na starosti, tj. pokud by s něčím potřeboval pomoct, poradit, může se na mě obrátit. To víte, že jsem na toho Američana byla zvědavá, tak jsem si ho našla na Facebooku a hned si o něm udělala obrázek, tedy ne moc dobrý (:-D). Ale aspoň na něj pan Ideální nemusel vůbec žárlit, protože já jsem se ho docela bála. Video, jak střílí z kalašnikovu, status o marihuaně a hašiši, potetované ruce i nohy ... Domluvili jsme se, že přijede až kolem čtvrt na devět pí em, tudíž nebylo pochyb, že až mu půjdu naproti, vezmu si s sebou svého "bodyguarda". Největší strach jsem měla z toho, že mu nebudu vůbec rozumět, ale nebyla jsem na to sama :)

Zdroj:http://nation.foxnews.com/sites/
nation.foxnews.com/files/styles/dv1/public/636_American_flag_shirt_Reuters.jpg

The first impression

Neměla jsem žádná očekávání, přes emaily jsme se domlouvali akorát na základních organizačních záležitostech, vždycky jsem se musela ptát já, takže jsem si říkala, že mě asi ani nijak nepotřebuje. A bylo mi trochu líto, proč jsem dostala přiděleného zrovna tohoto chlápka. Překvapivě vlak Eurocity z Prahy přijel ještě o pár minut dříve, než měl (:-D). Začali jsme být s panem Ideálním mírně nervózní. Rozhlíželi jsme se kolem, když v tom jsme ho uviděli, hromotluka v kožené bundě i rukavicích. Kupodivu působil sympaticky, rozhodně se vůbec nezdálo, že by vytáhl samopal a snažil se všechny postřílet (:-D). Dovedli jsme ho na kolej. Cestou jsme se snažili trochu konverzovat, ale už tehdy se naplnily moje obavy, prostě jsem mu moc nerozuměla. Pan Ideální prý zase sice rozuměl, ale odpovědět už pro něj bylo těžší. Takže jsme se v tomhle  docela doplňovali. Ale víte, co je nejhorší? On něco říkal, já jsem rozuměla jenom něčemu a teď odpovězte. Tak jsem si prostě vždycky tipla, na co se ptá, nebo o čem mluví (:-D). Prej mi to vycházelo, tvrdil mi pan "bodyguard".

To jsem se poprvé ocitla na kolejích a hned se mi tam zalíbilo. Úplně mě fascinovalo, že jsme přišli na chodbu, začali hledat dveře od Američanova pokoje a za těch pár sekund se s ním okamžitě stihl seznámit procházející erasmák z protějšího pokoje, pomohl nám dokonce ty dveře bez cedulky s číslem najít. A asi vypadám jako Češka, protože se mě na to tam hned jedna holka ptala, taky Češka.
Abych to shrnula, the first impression was good.

The second impression     

Slíbila jsem, že mu druhý den seženu kabel, aby měl na koleji přístup k internetu. Já mu dělám vola, pak na něho hodinu a půl čekám, než si uráčí zapnout mobil, abychom se domluvili, kde je a kde mu ho mám předat. Samozřejmě už vysedával v baru, tak jsme se s panem Ideálním vydali mu ten kabel donést až pod nos. Seděl tam u piva se dvěma dalšími zahraničními studenty a zřejmě jejich tutorem. Nabídli nám, ať si k nim přisedneme. Říkala jsem si, že by to mohla být příležitost, jak mezi ně o něco více proniknout. Jo, jasně. Zaprvé jsme no big drinkers, na což přišla řeč hned první den, zadruhé zase ta jazyková bariéra, v mém případě přímo obří (!). Mohlo být zajímavé, jak vykládal o tom, že byl vojákem, ale já jsem tomu prostě nerozuměla :-(
Zpětně nechápu, proč jsem si při volbě preferencí vybrala na první místo zrovna USA. Copak jsem nepřemýšlela, že se svým poslechem angličtiny, na rodilého mluvčího nemám?! Myslím, že si z nás docela dělali srandu, hlavně ten tutor, který řekl, že nám nepomůže, když se nás Američan na něco ptal a my jsme jaksi byli v koncích. Bohužel všichni byli tak strašně ukecaní, že nás nakonec vysvobodila až servírka, která se nás přišla zeptat, zda si ještě něco objednáme a my jsme mohli vítězoslavně a česky oznámit, že už půjdeme (:-D).

Byla jsem pěkně naštvaná. Možná se za tím však podvědomě skrývalo zklamání ze sebe sama (takové osobní selhání), že po x letech studia angličtiny, je to pořád málo a nezvládám ji tak, jak by bylo potřeba. Ale na druhou stranu, proč by měli svět ovládat zrovna Američani s angličtinou? Vždyť to je hrozně nespravedlivé! Oni jako největší omezenci se žádný jazyk nemusí učit a všichni se jim musí přizpůsobovat. Když se nad tím zamyslíte, je to pro nás potupné. Tehdy jsem začala chápat snahy některých skupin prosadit jako mezinárodní dorozumívací jazyk esperanto/latinu. Každý by se ten jazyk prostě musel naučit, ne že by v něm byl odmalička vychováván. Jo a tutoring asi nebude moc pro introvertní typy, protože na Erasmus jezdí hlavně extroverti a ti se chtějí pořádně bavit ve společnosti, takže se pak třeba může takovému tutorovi introvertovi stát, že mu jiný více společenštější tutor, big drinker, zahraničního studenta třeba "ukradne". Why not ...

Pokud do toho půjdu i příště, dávám si prioritu Polsko ;) A samozřejmě jsem teda nucena s tou angličtinou něco udělat. Každej den se budu snažit poslouchat něco anglicky mluvícího a to by bylo, abych se nezlepšila.

P.S. Změnila jsem design, protože jsem si pozdě všimla, že u toho minulého chybí u komentářů tlačítko "Odpovědět". Tady sice je, ale asi taky bohužel nefunguje ... A omlouvám se za anglofonizaci mého blogu spojenou s tímto designem.

Zimní události za mnou, zimní události přede mnou

Všech osm zkoušek tohoto semestru už mám úspěšně za sebou, všechny jsem udělala na první pokus a nejhůře za C, přičemž mám hned dvě A :) Říkám si, že jsem se asi učila nějak moc (:-D). Ten studijní průměr, co se teď nově objevuje nad známkami z každého semestru je fakt hodně motivující, dokonce bych řekla, že až přemotivující. Pořád to člověk sleduje a chce mít lepší a lepší průměr nebo si jej minimálně udržet, a tak se třeba zbytečně stresuje. Doufám, že tedy alespoň v tomto semestru získám nejlepší průměr za celé své vysokoškolské studium (:-D). Ale nechci se chlubit, prázdniny ještě nemám a minimálně tak týden mít nebudu, protože mi zbývá dokončit poslední předmět. Je to samozřejmě ten nejtěžší, těžší než statistika, o které jsem den před zkouškou tvrdila, že je to nejtěžší předmět, co jsem kdy absolvovala za celé své studium na všech úrovních. Po zkoušce a hlavně po zazelenání políčka v ISu jsem už jenom vzpomínala, jak hrozně lehké to bylo. No bodejť by ne, když jsem se přednáškami v uších nechala uspávat i s nimi roznášela noviny (:-D). Dobře, bylo to obojí jenom jednou (:-P). Příští pondělí je deadline odevzdání přepracované verze té seminárky, jak jsem o ní před Vánoci psala, že má jen ty nejnegativnější přívlastky. Na to, že jsem absolutně nevěděla, o čem mám psát a co se po mně chce, nevypadal komentář od pana doktora tak příšerně, jak jsem si představovala. Nechtěla jsem si narušovat klidný spánek, takže jsem se rozhodla, že si přečtu o tom, jaký jsem podle něj idiot, že jsem schopná napsat takovou práci, až ráno. Překvapivě naštěstí odepsal jenom, že práce má dobrý potenciál stát se úspěšnou (:-D). Tak uvidíme, jak to zvládnu(eme) a zda se i toto políčko sladí s ostatními, nebo se rozhodně chovat nekonformně.

Momentálně mám několik událostí, které mě čekají a těším se na ně, což se rozhodně nevyplácí, protože se všechno pokazí a budu hodně zklamaná, nebo mě čekají a zatím k nim zaujímám neutrální postoj, nebo bych si přála je zažít, ale zatím zůstává jenom u přání. 

Zdroj:http://delsoblogger.files.wordpress.com/2013/01/photo94.jpg

Do první kategorie řadím Valentýna stráveného s panem Ideálním na horách, resp. na Vysočině, a ještě k tomu s romantickou večeří. Našeho nového prezidenta ale nemáme v plánu navštívit, přece jen ta jeho chalupa je odtud trochu z ruky. Zato jsem zjistila, že od našeho maloměsta zase tak daleko není (:-P). Aha, dívám se, že rozdíl činí sedm kilometrů (:-D). Což o to, poukaz už přišel, ale ještě není jisté, že zrovna kolem tohoto dne tam bude volno. Myslím, že ta šance je spíš mizivá, ale tak si tam přinejhorším zajedeme někdy později :)

Do druhé kategorie rozhodně patří každoroční ples. Ale spíše bych se zmínila o americkém studentovi, který přijede na tento semestr na naši fakultu. Já, jakožto tutorka se o něj budu "starat" a pomáhat mu, když bude něco potřebovat. Pominu-li to, že si pořád říkám, že se musím do té půlky února naučit pořádně mluvit a rozumět anglicky (:-D), protože teď jako celkem nic moc, tak  jsem z jeho facebookového profilu zjistila, že asi rozhodně nebude můj typ a dokonce se ho možná i budu bát, ačkoli jsem vždycky prohlašovala, že kalašnikov je má nejoblíbenější zbraň (:-D). A že už snědl pět až šest gramů hašiše a potom létal? Hmm ...

V třetí kategorii by se objevilo přání opět si letos zkusit nějaký zimní sport. Hrozně bych si chtěla zaběžkovat. Na Vysočině by k tomu mohly být příhodné podmínky, jenže je tu několik ALE. Nemám běžky, ty by se však daly půjčit, pan Ideální taktéž nemá a ani na nich nikdy nestál, já jsem na nich oproti němu jela jednou, ale bavilo mě to. Vždycky ráda vyprávím historku, jak jsme byli v prváku s gymplem na horách a právě tam jsme jeden den vytáhli běžky. Jela jsem, jela, jenže ono to bylo nějak z kopce a to víte, ve stopě je pro začátečníka celkem těžké se udržet, tak jsem po nějaké době jízdy spadla do lesní zmoly a spolužák mě musel hůlkou vytahovat (:-D). Bruslení je samozřejmost, avšak ani tomuto sportu pan Ideální neholduje, ale tak třeba se přidá ještě někdo jiný. Každopádně si tu zimu musíme užít! :)

Trošku depresivní

Jako doprovod či psychická podpora pana Ideálního jsem se zúčastnila jedné konference a zároveň soutěže technických oborů z oblasti informačních, komunikačních technologií a elektrotechniky. Já se svým humanitním oborem jsem si tam připadala tak strašně hloupá. Říkám si, že tihle vědci alespoň studují něco významného, nového …, kdežto my, jak se vyjádřila moje kamarádka-kolegyně-socioložka jenom přežvykujeme slámu. Zhlédla jsem několik prezentací soutěžních projektů, včetně toho od mého pana ajťáka a musím říct, že jsem vůbec nerozuměla tomu, co říkají a hrozně je obdivuji, že se něco takového zvládli během studia naučit. Zaměřila jsem se tedy na jinou stránku – verbální a neverbální projev. Kdyby se hodnotilo taktéž vystupování a nejen obsah, pan Ideální by jistě vyhrál :) Psychologie ovšem hlavně zapůsobila při vyhlašování výsledků, sponzoři si totiž usmysleli, že se také chtějí prezentovat a především nalákat absolventy těchto perspektivních oborů. Dostala jsem obrovskou chuť podat si na některou z těchto fakult přihlášku. Jako dobře, nebylo by to pro mě, ale nechtěla bych, aby mě někdo celý život musel živit. Tak třeba to dopadne úplně jinak ... Jen bych se na tom svém oboru chtěla dozvědět něco nového, abych pak lidem kolem sebe mohla povykládat, co jsem se naučila. Na závěr jsme se všichni mohli zúčastnit obrovského rautu. Mňam! A takhle jsem se ocitla mezi elitou národa ;) 

Zdroj:https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj4JKmmOR8YL0SDc6ypnPLLJR9D3yiEXeVCiEyCzlVEXdmH1O-UtJsJVI4faGHTp7EtgprB4-H60CFsIUf7tERaR-QHYRY5y9dulOwNcxy12z_Q9_SLoMikgFFJVCSduXMKCtIQXeO-FR4/s1600/the_girl_in_the_mirror__by_Pretty_As_A_Picture.jpg

Poslední dobou mám tak strašně malý sebevědomí. Co s tím? Jasně, každé ráno se podívat do zrcadla a za něco se pochválit. Jenže tohle nějak nepomáhá. Měla jsem ve škole prezentaci na téma bezdětnost ve stáří. Já hloupá jsem si pořádně nepřipravila, co budu říkat, resp. všechno jsem měla chaoticky napsáno na papíře, takže jsem byla z výstupu ještě více nervózní. Když jsem pak viděla ty znuděné obličeje mých kolegů-sociologů, nikdo nepřitakával, nic, nevěděla jsem ani pořádně, co povídám. Když mi už i vyučující řekne, že to bylo dobré, ale měla bych vystupovat více sebevědoměji, je to se mnou špatné. Navíc bych vám rozhodně nepřála mít bratra, který na vás v jednom kuse jenom sprostě řve a vadí mu cokoliv, co uděláte. Sebevědomí se rodí v rodině, je to opravdu tak.
Bojím se, že hrozně ztloustnu. Jak pořád sedím u toho notebooku, protože furt potřebuju něco psát nebo číst do školy, zjišťuju, že se mi nějak zhoršil zrak. Pravé oko mě teď taky poslední dny nějak bolí, jako bych tam něco měla. Snad to bude jenom pitomá řasa nebo něco podobného a spraví se to. Škola mě opravdu nenaučila se samostatně rozhodovat a nevím, co chci. Je to (všechno) na nic.

Začaly mi "lejzt" na nervy přesně tyhle tvary sloves, které používají lidi z Čech, slovo "bejt" bude asi obvyklejší, že? Na jednu přednášku k nám dorazila jedna psychoterapeutka z Prahy. Mimo jiné také povídala, že se ještě nesetkala s tím, že by některému jejímu klientovi vadil její tón hlasu, její mluva apod. No musím říct, že jsem tedy asi byla první člověk. Trochu spisovnosti by neuškodilo. A po chvíli mě nehorázně začalo otravovat to její neustálé opakování slovíčka "jako" či "jakoby", až jsem si začala dělat čárky. Za zhruba 60 minut tato kouzelná nápomocná slova zopakovala 446x. Slušný výsledek, nebo normálka?  

Už radši končím, dneska ten článek nic moc teda, asi mám nějaký blbý období nebo já nevím (moje nejoblíbenější věta, ale když ona je fakt pravdivá).

Rozptýlení ve zkouškovém

Nesnáším Facebook! A netvrďte mi, že on za nic nemůže a že za vším stojí jeho uživatelé. To je jenom slovíčkaření, neberu. Kdyby neexistoval, tak ho nemám zapnutý celý den a co každou chvíli jej neaktualizuji. S velkou pravděpodobností bych ale asi visela na něčem jiném, takže za tu příšernou prokrastinaci v mém případě může vlastně internet jako celek. Zatím místo učení a práce do školy neuklízím, jak se všeobecně říká, ale surfuju po internetu nebo sleduju další díly HIMYM. Nejhorší je, že jsem pak na sebe hrozně naštvaná, ale jak se zlozvyku dělání věcí na poslední chvíli zbavit? Na gymplu jsem takové problémy vůbec nemívala. I když na druhou stranu rozhodně nebudu jediná, zaspamovaná hlavní stránka od lidí, kteří právě teď mají zkouškové období, mě taky začíná rozčilovat (:-D).

Úplně nejhorší je, když mám psát nějakou esej na počítači. Abych něco udělala, musím se občas odpojit od internetu, nebo v extrémním případě vypnout celou wi-fi síť, taková závislačka jsem. A ještě nemám vůbec pevnou vůli, což je v mé situaci mnohem tristnější než u ostatních. Paradoxně se však musím pochválit. Esej týkající se primární socializace v rozsahu tisíc slov jsem celou zvládla za asistence otevřeného Facebooku napsat za včerejšek i s uvedením a sociologickou interpretací příkladu kauzy tzv. vlčích dětí z Prahy. Byla fuška vyznat se v milionu článků, jenž byly o této kauze napsány, když každý tvrdí něco jiného. Co je relevantní, kdo má pravdu? Méně znamená více, ale to se dnešních médií netýká. Bývám znechucena, když se někdy stane něco trochu závažnějšího a ona tuto událost rozpatlávají stále dokola a dokola třeba i týden. Naposledy před Vánoci, že? Radši vypnout.  

Všichni pořád vykládají, jak si učební materiály nestihli projít, jak nic neumí a po zkoušce se hroozně diví, jak dobře dopadli. Asi jsou velmi inteligentní (nebo se trapně přiznají z opisování), zato já musím všechno vydřít, abych dosáhla podobných výsledků jako oni, ale na to jsem si už zvykla. Zřejmě budu ten typ, komu jde učení za pět minut dvanáct lépe. Fakt se toho víc naučím v časovém presu. Dokonce i při roznášení novin a ještě k tomu za deště se dá učit (:-D).Učila jsem se, i když jsem byla s panem Ideálním (ne celou dobu :-P). Následně poznamenal, že to byla nejdivnější schůzka, kterou se mnou zažil (:-D). Měla jsem totiž pár hodin před zkouškou a tohle byla jediná příležitost, jak  se v tomto nejnáročnějším týdnu (či dvou?) vidět.

Zdroj:http://pileofphotos.com/pics/pic_1177651480.jpg

Náhodou to ale zase taková nuda nebyla! Dostala jsem od mamky pověření udělat sociologický experiment. Nabalila mi krabici plnou cukroví, kterého od Vánoc zbylo strašně moc, abych se ho zbavila. Napadlo mě vykonat dobrý skutek a věnovat jej bezdomovcům. Pan Ideální mi měl, jak se říká, krýt záda. Víte, kde se jich v naší moravské metropoli zdržuje nejvíce? A proč? ... Podle naší doktorandky v podchodu a primární důvod je zcela prozaický, ve večerních hodinách tam prý Armáda spásy zadarmo rozdává polévku. Vydali jsme se tedy tam. Poněvadž však bylo poledne, nikoho jsme nemohli najít. Až vzadu u schodů jsme dva s nějakým krabicovým vínem zahlédli. Hlavně jsem se bála, že krabici nepřijmou a já se s ní budu zase muset vláčet domů. Překvapivě si ji bez námitek vzali, ale chtěli po nás ještě deset korun na "rohlíky". Když jsme jim pověděli, že cukroví je mnohem lepší než rohlíky, dali si říct a ještě nám přáli hodně štěstí do nového roku :-) Musíme si to takovouto dobročinnou akci zase někdy zopakovat (:-D).

Takhle se tedy rozptyluji ve zkouškovém období a již mám polovinu předmětů hotových ;)

Předvánoční čas

Můžete mi podrobněji vysvětlit, co jsou to ty zápočtové testy? Naše fakulta nebo alespoň moje obory nic takového nevedou. To ale neznamená, že nemám co dělat do školy. Zkouškové sice začíná až v lednu, ale, jak jsem zmiňovala minule, na zkoušku ze Základů práva jsem se přihlásila v předtermínu, tzn. za pět dní. V jednu chvíli jsem byla přihlášená ještě na zkoušku ze Základů ekonomie o týden později, ale druhý den mi naštěstí docvaklo, že bych si samým učením úplně zkazila předvánoční atmosféru, neměla bych čas na nakupování vánočních dárků, uklízení, eventuálně pečení cukroví, ani na pana Ideálního. Raději tento termín přenechám v této oblasti chytřejším absolventům obchodních akademií. Ale stejně musím napsat esej týkající se rizik postmoderní společnosti. Naše společnost má velice pesimistické vyhlídky do budoucna, i když to autor tak nemyslel a spíše chtěl poukázat na možnosti změny k lepšímu. Když jsme jednotlivé části oné knížky rozebírali na přednáškách, vždycky se mi zhoršila nálada. Ale zastávám názor, že nepřítele je důležité co nejlépe poznat a ta témata jsou hodně zajímavá, takže si to chci a vlastně musím přečíst. Ve své eseji budu rozebírat práci a vzdělání, dva pojmy, pro které vlastně žijeme a které spolu ve svých důsledcích vůbec nesouvisejí.

Adresovala už vám někdy nějaká virtuální osoba email s oslovením "Mé nešťastné dítě"? Mně před nedávnem takový mail dorazil a od mého otce rozhodně nebyl (:-D). Chtěla jsem "poetovi" odpovědět sociologickou hantýrkou, ale nějak jsem si nenašla dostatek času. A asi jsem vymyslela novou filozofii. Lidi, které neznám osobně, jsou pro mě pouhé virtuální osoby bez masa a kostí. Zhmotňují se, až se reálně potkáme. Výjimku tvoří ti, které mám zařazené mezi svými facebookovými "přáteli" a samozřejmě dlouhodobí a pravidelní návštěvníci mého blogu :)

Zdroj:http://img5.visualizeus.com/thumbs/39/77/hearts,love,winter,loveart,fell,form,where,-3977c5433aca974fb6017fba8cbf1ac8_h.jpg

Na závěr něco o mém tajném snu, resp. jak bych chtěla strávit konec letošního roku. Všude bílý sníh. Zasněžená krajina. Romantická horská chata či penzion. Jen my dva sami pozorujíce padající vločky, chumlajíce se pod peřinu. Novoroční polibek, přípitek a procházka ... Aspoň v noci by se mi o tom mohlo zdát :)

O "hollywoodských" typech, sebevědomí a pubertě

Sociologové na Facebooku se zbláznili z první eseje, kterou jsme museli odevzdat (proto jsem neměla vůbec čas psát něco jiného :-P), jinak si nedokážu vysvětlit jejich chování v naší prvácké naštěstí veřejnosti uzavřené skupině (:-D). Já bych se ale raději zaměřila na něco trochu jiného - jak ten internet hrozně zkresluje naše představy. Člověk by si myslel, že lidé ve facebookové skupině nejaktivnější, nejdůvtipnější ... jsou největší kingové, kteří všechno znají, všechno dokonale zvládají a ještě k tomu vypadají přesně tak dokonale, jak ukazuje jejich profilová fotka. Jenže když je uvidíte v reálu, zjistíte, že "hollywoodské" typy rozhodně nejsou. Když mají referát, slyšíte, že vlastně ani skoro neumí mluvit. Neříkám, že já umím, můj poslední referát z celého semináře bude taková třešnička na dortu, jen mě to celkem překvapilo. Já do naší skupiny taky někdy něco napíšu či olajkuju a nevím, jestli bych se stejně zvládla zachovat i ve skutečnosti. Studovat dvouobor fakt není z jistých hledisek sranda, člověk se musí začlenit do dvou odlišných kolektivů (protnutí obou množin je zcela zanedbatelné). Smůla, že kvůli absenci nějakého seznamováku na veřejné politice jsem se tam s nikým blíže neseznámila. Ti lidé mi přijdou úplně jiní než na sociologii, takoví typičtí sociální pracovníci (:-D). Ale nelituju svého rozhodnutí právě pro tuto kombinaci oborů. Mezinárodní vztahy, matematika nebo ekonomie by mě nebavily a asi bych to i moc nezvládala, když slyším ohlasy ostatních. 

Zdroj:http://sickfacebook.com/images/facebook-teenagers.JPG

A víte, že můžete někomu snížit sebevědomí bez jediného slova, gesta či pohledu? Potkávám ve škole jednu holku, chodí do prvního semestru prezenčního studia, což je dost důležité. Nevím přesně, kolik jí může být let, o moc víc než mně zřejmě ne. Podle jejího vzhledu (při těle, zamračená, oblečení, které se k sobě barevně příliš nehodí, tričko až ke krku bez jakéhokoliv výstřihu, navíc tichá a neprůbojná ...) bych jí hádala tak 45 - 50 let. Je ode mě hrozně škaredý, že ji tady tak řeším, ale vždycky když ji spatřím, sebevědomí se mi opravdu sníží a já si říkám, co když vypadám nebo jsem někdy vypadala jako ona? Stydím se za svoje akné, které se mi nehorázně zhoršilo, nic nepomáhá. ... Tělesný vzhled je důležitý, jedinci fyzicky odlišní vždycky budou znevýhodnění bez ohledu na svoje schopnosti, znalosti a dovednosti, nepokoušejte se mi tvrdit opak a raději si to ověřte v Baumanovi :-P 

Puberta je opravdu podle mého názoru pozorovatele jedna z nejhorších částí lidského života. 16 - 17 let je fakt krizových. Jsem strašně ráda, že jsem to období, kdy se z holek stávají děvky a alkoholičky nebo alespoň utíkají z domu ke své partě, protože nesnáší své rodiče, nějak přeskočila. Doufám, že se mi to někdy nevrátí. Na druhou stranu jako nejhezčí shledávám dobu, kdy je člověk zamilovaný :-) 

Bezprostřední myšlenky

Bezprostřední pocity ze včerejška napsané narychlo bez možnosti příliš se soustředit. 

"Za ¾ hodiny mi začíná seminář, myslíte, že tento článek stihnu dopsat? Mám dvouhodinovou pauzu a nudím se. Říkala jsem si, že to uběhne rychle, však známe s panem Ideálním :) A ono ne. Poslední dobou se mi zdá, že všechno trvá tak hrozně dlouho v porovnání s našimi schůzkami (:-D). Byla jsem v knihovně číst si povinnou četbu o tom, jak mám myslet sociologicky. Pak jsem dostala hlad, tudíž jsem si šla koupit něco menšího k snědku. Sušenky. Zpátky jsem se však už vrátit nemohla, protože bych se tam s chroupáním v tichu a rušením ostatních asi cítila celkem trapně. Tak křoupám tady … á poslední sušenka. Moje stravovací návyky jsou příšerné. Samá bageta, samá pizza, samé těstoviny ... Potom raději dlouho nic nejím, protože se bojím, že hrozně ztloustnu. Do menzy nechodím, poněvadž to prostě nestíhám. Ranní noviny ještě pořád roznáším a chci tak činit i nadále. Dělám to totiž hlavně kvůli své kondičce, která by jinak díky absenci těláku byla téměř nulová. Změřila jsem si, že každé ráno ujdu 6,5 km. A od jisté doby vstávám na šestou hodinu, tedy kolem 5:45. Není to tak hrozné, že? Štve mě, že s sebou do školy tahám tenhle těžkej notebook, štve mě, že je venku taková zima a prší, štve mě, že tu nejsou šatny a já musím všechny svoje svetry a bundy nosit všude s sebou. Nepraktické. Ale jinak nemám tak špatnou náladu, jak se může zdát :-)"

Zdroj:http://thecorpus.files.wordpress.com/2011/05/universeandman.jpg

Samozřejmě jsem to nestihla dopsat, což bylo celkem jasné. Přišla slečna V. (lepší pojmenování pro ni by nebylo?), která se se mnou chce strašně kamarádit. Nevadí mi to, jsem ráda, ale na něco takového nejsem vůbec zvyklá. Zažila jsem to někdy? Myslím, že leda od lidí, kteří byli až moc vlezlí a nesympatičtí. Za tu dobu mi dvakrát stačila vyjádřit obdiv, jak jsem aktivní (:-D). Já? Nikdy, akorát jsem nedopatřením přečetla tři kapitoly jedné odborné sociologické knížky místo jediné povinné a každé ráno vstávám za tmy. A úplně jsem se nepoznávala, jak mi ta pusa jede, že jsem ji ani málem nepustila ke slovu, fakt. Jinak mě dostala moje "aktivita" na onom semináři. Na hodně otázek bych znala odpověď, jenže než jsem se odhodlala je vyslovit, už to někdo udělal za mě. Celkem paradox oproti předchozímu tvrzení, že? (:-D) Pak z té hodiny má ale člověk docela špatnej pocit. 

Ještě z trochu jiného soudku, abyste se tolik nenudili. Kluci si opravdu oblečení nevšímají, takže je mi vlastně k ničemu, že si na každou schůzku s panem Ideálním snažím na sebe brát jiný kousek ze svého skromného šatníku. Dobře, asi nemám zase tak málo oblečení, jak občas s oblibou říkám. Sociologická otázka: Proč se tak strojíme, když chlapům je to ve své podstatě jedno? A druhá sociologická otázka: Proč ženy kladou takový důraz na velikost svých prsou, když většina mužů jsou dolňáci? ... O takových věcech jsem dříve vůbec nepřemýšlela (:-D).

Netěšte se!

... že budu psát častěji (:-P). Pokud o mě měl někdo strach, že jsem nepřežila tu sociologickou chlastačku, na kterou jsem se tak netěšila, můžu vás uklidnit, že jsem se v pořádku před více než týdnem vrátila. Dokonce se pochlubím, že jsem nevypila ani kapku alkoholu (i bez něj jsem tam dokázala téměř dvě hodiny v kuse skákat a tancovat na koncertě jedné začínající rockové kapely;) a seznámila se se skvělými holkami, budoucími socioložkami. Vzhledem k tomu, jaký problém mi seznamování dělá, je to velký úspěch, že? Ne, že bych neměla čas sem psát jenom kvůli škole, ale prostě tak celkově jsem pořád něčím zaneprázdněná, někde pryč nebo se mi nechce (:-D). Ale vymyslela jsem svou novou teorii, tedy zjistila jsem, proč člověk bývá zklamaný, když se na něco hrozně moc těší a naopak. Při těšení si tu určitou věc, událost, člověka podvědomě zidealizujete. A až nastane tvrdé střetnutí s realitou, musíte být jednoznačně zklamáni, protože nic ideálního neexistuje. Když se nějaké skutečnosti bojíte (opak těšení?), třeba jen podvědomě si ji ve své mysli vykreslíte v těch nejčernějších barvách. Jenže nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Tím pádem jste mile potěšeni, jak to nakonec všechno dobře dopadlo. Tak se snažím na nic netěšit, ale občas to bývá těžké :)

Napsala jsem svou první anotaci, o sociologické imaginaci. Vůbec netuším, jestli jsem to provedla správně nebo úplně špatně, ale nakonec to čtení a psaní nebylo tak hrozně těžké, jak jsem se bála (Vidíte? ;). Nedokážu ale pochopit, jak jsem mohla vymyslet něco tak odbornýho (:-D). Pomalu mi začíná docházet, že vysoká škola je vlastně ten nejvyšší level, to už je věda a nikdo nemůže čekat, že by nějaký vědní obor byl lehký, všechny jsou těžké. Až dopíšu tento článek, chystám se třeba na přednášku od Legendy naší katedry. Jméno tohoto docenta se zde skloňuje ve všech pádech. Většina (a já patřím mezi ně) nechápe jeho myšlenkové pochody. Doufám, že dneska už tam fakt nebude skoro nikdo, abych si konečně mohla sobecky zabrat jednu elektrickou zásuvku pro svůj notebook (Budu ho mít nabitý z domu, tak nic :-D). Celkově mi na naší fakultě vadí ta sobeckost. Zásuvek v učebnách je žalostně málo a když se někomu podaří ji ukořistit, nechá si tam zapojený svůj noťásek klidně pět hodin. Pochybuju, že to tak dlouho potřebuje. Další negativum je ta obrovská masa studentů. Bylo nám vysvětleno, že čím více studentů, tím více peněz. Dobře, beru, ale je potřeba zajistit i odpovídající množství učebních materiálů. Narážím na nedostatek knížek ve fakultní knihovně. Nemá cenu tam cokoli hledat pro absenční půjčení. Ještě, že existuje poslední záchrana v podobě serveru Ulož.to, ale chudáci naše lesy, je mi jich líto.

Zdroj:http://fc05.deviantart.net/fs15/i/2009/134/5/2/Love_by_ahermin.jpg

I ženy mají své dny. Prostě jednou za čas mám den, kdy se mi chce jen tak pro nic za nic brečet a rozhodí mě každá maličkost, jenže on to nikdo nedokáže pochopit a místo, aby mi metaforicky přinesl růži, jak je to krásně napsáno v jedné knížce, naváží se do mě ještě více, dělá si ze mě srandu, nadává a řve na mě ...

První věta tohoto odstavce mi připomíná, že jsme byli s panem Ideálním v kině. Na Aloisi Nebelovi. Musím se trochu zastydět, protože jsem se jaksi nedokázala vůbec soustředit ;) Tudíž prakticky nevím, o čem ten film byl, ale byl příliš krátký :-)). Po přečtení některých komentářů k němu zjišťuji, že téměř ani žádný děj nemá, aspoň že tak (:-D).

Co považujete za větší romantiku? Tančení v krásně křupajícím podzimním listí a šeptání, když jste u sebe tak blízko, při západu slunce? Nebo objímání, tisknutí se k sobě a opět šeptání, když všude kolem poskakují či poletují desítky bažantů? ... :-) (Tohle vyjadřování mi nikdy příliš nešlo.) Kéž by byly pořád prázdniny. I když chození do školy mi nevadí, jenom by nemuselo být moc povinností, abychom měli spoustu volného času :)

Sama v davu aneb nebuďme otroky času

Víceméně mám za sebou první týden na vysoké škole, kromě dvou předmětů, které začínají až po víkendu. Pocity? Asi rozporuplné. První přednáška ze sociologie byl docela šok. Největší přednáškový sál s kapacitou 200 lidí zcela zaplněný a někteří ještě museli stát. Přednášku jsem nějak zvlášť nepobírala od docenta se zvláštním cizojazyčným jménem, ale zato jsem na rozdíl od jiných vydržela celou dobu dávat pozor a dokonce si i dělat poznámky (!), které ovšem nedávají smysl (:-D). Zapřemýšlela jsem však, zda jsem si vůbec vybrala ten pravý obor ke svému studiu. Záhy jsem se dozvěděla, že podobné dojmy z přednášky má valná většina, takže příště bude určitě vylidněno. Ale stejně nechápu, co je tohle za móresy nechodit na přednášky? Vždyť na základní a střední škole nic takového neexistovalo a ve škole jsme trávili skoro všechen svůj čas na rozdíl od vysoké.

Prvotní dojem je takový, že mě zřejmě v prvním semestru budou o trošku více bavit předměty z veřejné politiky. Paradox. Po prvním týdnu říkám, že jsem ráda, že jsem si tento obor vybrala. A příště si musím zvolit i nějaké povinně - volitelné sociologické předměty, které jsou rozhodně zajímavější, než ty povinné. Statistika nuda je? Kdepak! Statistika v podání našeho přednášejícího je pěkná sranda, fakt. I když nevím, kolik nás toho naučí, ale rozhodně "nebudeme otroky času". Kdyby někdo přišel na to, jak se vymanit z otroctví času, dejte mu vědět (:-D). A práce v programu na zpracovávání výsledků dotazníků "je sice k zbláznění", ale celkem mě baví. Neměla bych si tak brzy vytvářet ukvapené názory, že? (:-D)

Jsem hrozně ráda, že jsem byla na tom seznamováku. Pár lidí na fakultě a oborech teď znám. Aspoň se s nimi pozdravím či na přednášce přisednu. Nedokážu si totiž představit, že bych jen tak k někomu přišla a hned bychom byli málem nejlepší kamarádi. Stejně se tam ale cítím sama v davu (Vím, je to na vysoké škole všeobecný problém, zvláště ze začátku.). Asi mě nepochopíte, však to od vás ani nežádám, já ale na druhou stranu ani nemám potřebu se tam s někým kamarádit, někoho si pouštět blíž k tělu. Vím, jak je to těžký a zdlouhavý proces a prostě se mi nechce. Moc nad tím přemýšlím. Jsem jiná než oni, např. nechci být neustále naložená v lihu ... O víkendu ale jedu na sociologickou chlastačku, tak možná bude u mě v tomto ohledu proveden brainwashing (:-D).

A hrozně mi vadí, jak existuje jen těch několik desítek typů lidí, které se neustále opakují. Už dříve jsem se o tomto problému zmiňovala. Já pak mám k tomu určitému novému člověku již vytvořené předsudky, protože jeho "dvojníka" už znám déle a vím, co je zač. Jenže to tak úplně nemusí být pravda, že? Je to zvláštní, mám tento smysl jenom já nebo i ostatní lidé?

Už abych se začala věnovat četbě stovek stran odborné literatury, ze které máme na nejbližší dobu zadané anotace na vypracování. 

Vysokoškolská seznamovací akce

Neznalý člověk by si myslel, že na něco jako seznamovací pobyty pro prváky se na vysoké škole už nehraje, ale opak je pravdou. Já ten seznamovák mám již za sebou. Trval dva dny.

Víceméně fatální byl už samotný příchod na místo určení, tedy do atria fakulty. Nikoho jsem tam neznala, takže bylo důležité si vybrat lidi, ke kterým se přidružím. Nutno podotknout, že většina se navzájem viděla poprvé v životě, o to bylo spřátelování jednodušší. Tuto první fázi ještě tak docela zvládám na rozdíl od dalších. Ani jsem to moc neřešila a sedla si k holkám, které měly u stolu poslední volné místo. Konverzace mezi námi byla trošku rozpačitá a navíc s ani jednou z nich jsem neměla společný žádný obor. Všimla jsem si jedné holky, takový ten typ, co je ráda středem zájmu. Hned se kolem ní vytvořil hlouček lidí. Vzpomněla jsem si, že zřejmě chodila do stejného přípravného kurzu jako já. Takže práva nevyšly? Co si budeme povídat, neměla jsem ji moc ráda.

Ale to už dorazili i lektoři, chápejte cca. o dva roky starší spolužáci. Vyrazili jsme do parku hrát různé seznamovací hry. Moc dobře si vzpomínám na začátek prváku na gymplu, opravdu jsem si je "užívala". Jenže teď jsem zase o čtyři roky starší a mám to hlavě o něco víc srovnané. Třeba už vím, že můj nejoblíbenější alkohol je mojito. Jo, měli jsme tvořit skupinky podle věcí, které máme společné. Můj obdiv patří slečně, která se nebála přiznat v dnešní vožralecké společnosti, že je abstinentka. Byla bohužel jen jedna.

Pokud si dobře vzpomínám, následně jsme se opět přesunuli do budovy fakulty, kde jsme ztvrdli na několik hodin. Lektoři se nám snažili podat užitečné informace o studiu a ISu. Bylo to důležité, místy i zajímavé, ale já jsem opravdu měla co dělat, aby mi hlava neklesla na klávesnici, když jsme se zrovna učili vychytávat práci s ISem. Pak nám oznámili, že večer se půjde pařit do klubu a teď máme tříhodinovou pauzu na přípravu  a ubytování na koleji pro ty, kteří jsou z daleka. Já nejsem z daleka, ani zblízka. Nicméně tu kolej jsem zaplacenou neměla. Z toho dne se mi nejvíc vybavuje právě to tříhodinové čekání. Aspoň jsem si ale dala čínské nudle a výbornou malinovou zmrzlinu, mňam!

V klubu jsme se zúčastnili posledního programu, a to předvádění scének. Byla jsem docela ráda, že si naše skupinka vytáhla pantomimu (:-D). Měly jsme to dobře vymyšlené, ale myslím, že to stejně nikdo nepochopil. Nevadí. Vítěznou šňůrku na krk s logem univerzity jsem získala pod záštitou svého mladšího bratra, protože lektoři se nemohli rozhodnout, kdo vyhraje (:-D). Pak se někteří vydali na bar, jiní na taneční parket a já na vlak domů do své postele, ale nestěžuju si. Jeden lektor se prý opil natolik, že nebyl schopen sám dojít domů, tudíž musel využít pomoci čerstvých prváků. Ostuda největší, že v tolika letech ještě nepozná, kdy má dost, být ním, zahrabu se dva metry pod zem! Celkově jsem po prvním dni měla pocit zklamání z tolik vychvalovaného seznamováku. Druhý den to naštěstí napravil.

Zdroj:http://fc04.deviantart.net/fs16/i/2007/157/2/8/Free_Hugs_by_aleka_rock_rose.jpg

Program se skládal ze dvou bloků. Nejprve nám předali svoje bohaté osobní zkušenosti s místními (nejen) alkoholickými zařízeními, kluby ... ale abych jim nekřivdila i dalšími praktickými věcmi. Dozvěděli jsme se toho hodně i o Erasmu. Ve druhé části jsme se rozdělili do skupinek a zahráli si takovou bojovou hru po městě. Byla to zábava :-) Co byste třeba dělali, kdybyste seděli na lavičce a najednou by se k vám s hrozným křikem přiřítily tři holky a začaly objímat strom za vámi? (:-D) To byl jeden z úkolů, čtvrtá z nás to měla všechno točit na kameru (foťák). Představte si, že chlap na lavičce ani neutekl, dokonce se ohlédl až tehdy, když jsme se na ten strom sápaly. Nebo jsme sepsaly petici proti kálení holubů na ulicích a úplně v pohodě našli pět lidí, kteří nám to podepsali. Holkám se moc nechtělo provozovat tzv. free hugs, já bych do toho klidně šla. Jedná se o objímání lidí na ulicích. Já se nezdám, že? (:-D) Nakonec jsme každá objala jednoho a toho stejného cizince a nechaly se vyfotit. Pan Abstinent bude rád, až se to dozví (:-P). Musely jsme hledat a tajně fotit bezdomovce, natáčet reportáž o naší seznamovací akci apod.
Když jdu takhle po naší moravské metropoli s někým z daleka, připadá mi, že tady bydlím. Přitom to není vůbec pravda. Trochu jsem se styděla za svůj špatný orientační smysl a neznalost některých míst. S panem Abstinentem jsme toho zatím zřejmě prošli málo, musíme se polepšit ;)

Závěrečná hra moje očekávání nakonec splnila. Myslím, že jsem si seznamovák i docela užila a hlavně poznala nové lidi. Bohužel tam nebyl nikdo se stejnou kombinací oborů jako mám já. Třeba se s někým z nich ještě někdy potkám (:-D). Ale docela mi vadilo moje asociativní myšlení. Ať jsem se podívala téměř na kohokoli, vždycky mi připomněl svou vizáží, mluvou či chováním někoho známého. Já zastávám názor, že na světě existuje jenom několik typů lidí (teda trochu víc) a ti se pořád opakují. Takže žádný člověk originál neexistuje, nene (:-P).