Ve Víru dobrodružství

Někomu do konce prázdnin zbývá už jen pár dní, já mezi tyto nešťastníky naštěstí nepatřím. L. však posledním rokem ano, takže byl nejvyšší čas někam spolu vyrazit. Zamířily jsme na dva dny do okolí Vírské přehrady. Myslím, že jsme toho zajímavého zažily celkem dost, ale zřejmě mám takový pocit jenom já, nebo, to bude pravděpodobnější, neumím poutavě vyprávět, protože se mi zdálo, že jsem svým povídáním nudila i pana Abstinenta, o sourozencích se raději ani nezmiňuji. 

Nejdříve jsme se domluvily, že se ubytujeme v jednom kempu, který vlastní jeden Holanďan, webové stránky jsou psané v holandštině a většinou se sem jezdí ubytovávat právě Holanďané. Češi jsou zde samozřejmě taky vítáni, jen musí ve své vlasti komunikovat v angličtině, němčině nebo v té holandštině ... ale pozor, platí se zde českými korunami (:-D). Člověka hned napadne, jaké by to mohlo být dobrodružství. Nakonec jsme ale raději přespaly v modře omítnuté turistické ubytovně (na fotce budova vpravo s červenou střechou), která nám poskytovala lepší výchozí pozici pro naše pěší výlety a asi i komfort. V ubytovně ticho po pěšině. Že by zde majitelka moc hostů neměla?

No nic, vydaly jsme se i přes padající teplotní rekordy na celodenní výšlap po okolních zříceninách. Cestou jsme úplně omylem zabloudily na jednu nádhernou vyhlídku nad obcí, odkud je také pořízeno dokumentační foto.

Zřícenina Zubštejn je, myslím, i docela známá, ne? Tam se nám líbilo nejvíc, protože je nově zrekonstruovaná a asi i nejlépe zachovalá.

Viděly jsem však i jiné zříceniny jako Pyšolec či Aueršperk.

Vedro bylo příšerné, kopců všude nespočet, L. pomalu docházelo pití a jako naschvál v žádné vesnici, kudy jsme procházely, nic jako obchod nevedli. No co, tak poprosila jedny lidi o trošku vody. Věnovali jí ji dokonce i s malinovou příchutí, jen jsme se trochu bály, co do té flašky ten pán za zavřenými dveřmi tajně přidal (:-D).

I přestože jsme šly ve stopách českých turistů - značkařů, několikrát jsme zabloudily, musely se vracet a bez GPSky bychom už zřejmě ani nikdy nenašly správnou cestu (:-D). Ještě, že ty moderní vymoženosti existují. U Holanďanů jsme se neubytovaly, ale stejně jsme alespoň chtěly vidět, jak to v jejich kempu vypadá. Jenže jak se na ono místo dostat, když podle našich elektronických i papírových map tam žádná cesta nevede? Po dlouhém přemýšlení jsme se rozhodly překonat potok (a nejen jednou). Nohy jsme si namočit nechtěly, takže jsme si musely vyrobit provizorní přemostění z kamenů z lesa a větví. Byla to sranda ... Chvíle napětí, stovky metrů vysoké trávy a dorazily jsme na místo. Holanďané nám nabídli osvěžení ve formě zmrzliny a vychlazené minerálky, někteří si zakonverzovali v angličtině, že? ;) A opravdu jsme zde žádného Čecha nepotkaly.    

Večer přijdeme na ubytovnu, všude zhasnuto a zamčeno. Vypadá to, že jsme v budově s padesáti lůžky a "papírovými" stěnami samy, trochu strašidelné, ne? Naše separé nám však kolem desáté hodiny večerní narušil jakýsi chlap, který měl naneštěstí pokoj hned vedle nás. Dvě dívky a jeden neznámý muž sami přes noc v jednom domě. Všechno dobře dopadlo, akorát první, co jsem ráno zaslechla byl jeho sprostý výkřik fungující jako budíček.

Vypravily jsme si obhlédnout Vírskou přehradu, která slouží jako zdroj pitné vody, tudíž se v ní nedá koupat. Stejně tam bylo nádherně :-)

Posléze nás čekaly 3 km do příšerného kopce v hrozném horku ke karasínské rozhledně. Uf, zvládly jsme to. Cestou se nás naskytly úchvatné pohledy na blízkou i vzdálenou krajinu.

Stín rozhledny při pohledu z jejího vrcholu.

Když jsme se dosytosti pokochaly, L. si ještě odskočila na bufetové WC. Jenže ouha. Paní nesympatické, resp. obsluhující bufet náhle bliklo v hlavě, rychle vše zamčela a utíkala kamsi do neznáma. Ovšem nebohá L. se nacházela uvnitř. Co teď? Vylézt záchodovým okýnkem, nebo počkat, zda se paní za chvíli neuráčí vrátit? Naštěstí se stala skutečností ta druhá možnost, ale stejně takové šoky ... a ani se neomluvila!

Pokračovaly jsme tedy dál až k pěknému kostelíku ve Vítochově.

Závěrečné dobrodružství na nás čekalo, když jsme se v Bystřici nad Pernštejnem snažily dostat z autobusového na 1,5 km vzdálené vlakové nádraží, abychom stihly poslední vlak, který nám ten den jel. Opět bychom bez GPSky mohly leda tak přenocovat na náměstí (:-D). Nedokázaly jsme pochopit, koho napadlo postavit tyto dvě nádraží na opačných koncích města. Nějakého chlapa? (:-P) Nakonec jsme vše ještě s rezervou stihly a v pořádku dorazily domů.

Myslím, že jsme toho za dva dny viděly a zažily spoustu, snad si něco podobného příští prázdniny zase zopakujeme :)