O váznoucí komunikaci

V pondělí bylo mým největším přáním, abych byla minimálně tak ukecaná jako můj taťka, ačkoli tuto vlastnost na něm příliš ráda nemám, protože většinou mluví i o tom, o čem absolutně nic neví a vymýšlí si nesmysly, z čehož pak vznikají trapné okamžiky. 

Zdroj: http://www.seo-creare.co.uk/seo-blog/wp-content/uploads/2012/07/original_Communication2.jpg 

Setkala jsem se totiž osobně s Aničkou. Seznámily jsme se přes blog, ovšem pouze jednosměrně, kdy já jsem se nacházela v té pozici člověka, jehož některé detaily ze života jsou z jeho vlastní vůle veřejné přístupné na internetu. Konverzace občas trochu vázla, ale i když se to nemusí zdát, já jsem se fakt snažila něco říkat a přemýšlet, o čem bychom si mohly povídat. Paradoxně jsem se však dozvěděla, že toho fakt moc nenamluvím. To mi, myslím, naposledy řekla jedna moje spolužačka někdy v osmé třídě na základce, se kterou jsem seděla v lavici a připadalo mi, že se spolu bavíme docela dost. Podle ní bych prý mohla být dobrá, kdybych víc mluvila. Že by mi už nešla ani ta první část seznamování, o níž jsem nedávno psala, jak ji zvládám? Nebo chyběla nějaká stěžejní společná konverzační oblast (u mě asi hodně těžké něco takového najít)? Když jsem to tak počítala, už jsem se celkově setkala po vzájemné předchozí domluvě s nějakými osmi lidmi z internetu – Mája, Zuzka, Inf*, Lucka, Kitt, pan Ideální, David, Tomáš, Anička. Vždycky se mi to zdálo celkem v pohodě, i když jen s některými jsem se viděla víckrát, nebo se stále ještě vídám. A víte, že už mě docela přešla chuť se ještě s někým takto seznamovat? 

Ovšem bojím se, že si za chvíli budu rozumět nanejvýš jenom s panem Ideálním. Abych to nezakřikla, ale s ním si naštěstí mám pořád co říct. Jenže co když se uzavíráme do svého vlastního světa, kam nikoho jiného podvědomě nechceme pustit? Jak to napravit? Včera jsme měli větší rodinnou oslavu. Slavily se moje dvacetiny se čtyřměsíčním zpožděním a také padesátiny mých rodičů. Skoro celou dobu jsem si tam povídala s panem Ideálním a sem tam prohodila nějaké to slovo s někým jiným. Nemrzí mě ten hovor s mým milým, mrzí mě, že jsem si nepovykládala s ostatními a kvůi příliš velkému stolu ani pořádně neslyšela, co se zrovna třeba mezi staršími řeší. Jako o ty drby mi nejde, ale však víte, takovej ten celkovej přehled o rodinných radostech a strastech je taky potřeba (:-P). Brácha seděl hned vedle mě, takže asi slyšel hodně z toho, o čem jsme si s panem Ideálním povídali. Doufám, že neuniklo příliš mnoho informací, které by raději měly zůstat pouze mezi námi dvěma. Pana Ideálního napadlo, že třeba ani ne, protože jsme se možná mezi sebou naučili mluvit o určitých záležitostech jistým kódovacím jazykem (:-D). Vypila jsem jenom polovinu půlky skleničky červeného vína, kterou jsem měla nalitou a podle těch řečí, co jsem prý vykládala, jsem zcela jistě dle mého bratra musela být opilá (:-D). Spíš si takhle povídám s panem Ideálním a nepřijde mi, že bych se před ním nějak přetvařovala. Naopak si myslím, že se před ním chovám taková, jaká jsem, avšak před svou rodinou taky. I když je pravda, že poslední dobou si hodně věcí nechávám pro sebe. 

To byl jenom takový výkřik bez hlavy a paty, abych úplně neztratila kontakt i se svými blogovými čtenáři. Zítra s panem Ideálním odjíždíme na několik dní na naši první společnou dovolenou, nakonec to není nikam do ciziny, ale k Máchovu jezeru. Bude to taková naše zkouška vztahu, tak uvidíme, co se stane či nestane.