14. Nesnáším loučení

16. den – 7. 8. 2013 – středa 

Na včerejší party, která pokračovala až do dnešních pozdních ranních hodin, jsem šla spát nakonec kolem půl třetí, když do toho započítám i psaní deníku (:-D). Nejdřív jsem si však v koutku sama jako největší zoufalec vypila mojito (čtvrté za tento workcamp). Za tento workcamp jsem absolutně přemojitovaná. Všichni se loučili, tancovali, zpívali, chlastali a mě to prostě nebavilo. Copak tohle musí každého furt bavit? Kolem půl šesté mě vzbudil obrovský hluk a Španěl, co mě mlátí nevím-čím (polštářem?), abych se vzbudila. Někteří už odlétali takhle brzo, tak se přišli rozloučit. Asi jsem byla jediná, kdo spal, ostatní jeli non-stop. No a co? Všichni brečeli a mně se chtělo taky brečet, jenže bohužel ne proto, že někteří nás už opouští, ale protože jsem již taky chtěla jet s nimi (:-D). Obzvlášť když jsem si představila, že mě čekají ještě dva dny – jeden navíc ve stresu z hledání ubytování v Catanii a zároveň strávený s mou českou kolegyní voluntýrkou, k níž jsem si během workcampu moc cestičku nenašla. Naštěstí vše dopadlo úplně perfektně, protože nás celkově cestovalo pět voluntýrek do Catanie a všechny jsme zůstaly ve stejném hostelu. 

Ale počkat, hezky popořádku. Po poledni nastal čas loučení další várky voluntýrů, mezi nimiž jsem konečně byla i já. Plakala jsem, ale myslím, že ani ne tak proto, že by mi chyběli, ale prostě se o tom pořád mluvilo, všichni slzy v očích … Trochu mi to připomnělo loučení se spolužáky ze základky. Většině tekly slzy po tváři, já jsem se snažila držet. Rozbrečela jsem se až poté, co mi jedna spolužačka řekla, že mám srdce z kamene. Já sice brečívám s ostatními, ale z jiného důvodu než oni (:-D). Tady jsme se všichni objímali a pusinkovali na rozloučenou. Proč nejet na workcamp? Taktéž kvůli tomuhle příšernému loučení. 

Zažila jsem dnes svoje další poprvé. Poprvé jsem jela na motorce a ještě k tomu s mým obrovským batohem do zavazadlového prostoru do letadla na zádech. Aby toho nebylo málo, byl to vlastně menší skútr a řídil jej zdejší šestnáctiletý droboučký Ital (:-D). A jela jsem bez helmy. Naštěstí jsme všichni na tu autobusovou zastávku v pořádku dorazili. 

V Catanii jsme my Češky neměly nic zabookované, a proto jsme byly nadšené, když se nám podařilo sehnat tak krásné ubytování. Máme tu na pokoji koupelnu, záchod, balkon, ledničku, ručníky, fén, klimatizaci, televizi a prostě všechno (:-D). I se tu cítím bezpečně na rozdíl od města venku. Náš hostel totiž zabírá ve velké budově s mnoha patry pouze polovinu jednoho z nich, takže abychom se dostali ven (a někdo se dostal sem), musíme projít mnoha dveřmi a ještě vyjet výtahem. 

Výhled z balkonu našeho pokoje v Catanii

Samozřejmě jsme si v podvečer byly projít významná místa města, zase tolik jich není. A musím říct, že si tu připadám úplně jako v Africe. Pohybuje se tu hrozně moc černochů a muslimů. Třeba v Siracusách jsem jich tedy potkala méně a to se paradoxně nachází jižněji než Catanie. Je to docela špinavé město a jak jsem již napsala výše, musím konstatovat, že se zde bojím. Je štěstí, že jsme sehnaly dobré ubytování a nepřespáváme někde na letišti, což taky byla varianta (:-D). 

Na náměstí mají slona, což ještě znásobuje můj africký pocit.

Katedrála sv. Agáty

P. S. Až nedávno jsem se dozvěděla z plakátku v jedné cestovní kanceláři, že domy v Catanii jsou postaveny z lávových kamenů, to by tu špínu docela vysvětlovalo (:-DD).

17. den - 8. 8. 2013 - čtvrtek

Nic zvláštního se už nedělo. Cesta domů proběhla překvapivě hladce bez žádného zádrhelu :) Musím vám však ukázat fotku, kterou jsem pořídila jako poslední. Hrozně se mi líbí, je to takové rozloučení s Itálií. Nejsem si úplně jistá, co přesně na ní můžete vidět, ale zřejmě ústí řeky Tibery do moře (podle mapy to vypadá na postranní rameno , nebo jak se tomu říká :-P).

A už jsme opravdu u konce. Myslím, že jsem ten workcamp hodnotila tak průběžně. Nebylo to zase úplně až tak hrozné. Jsem nepoučitelná, takže bych tyto projekty úplně nezatracovala a třeba tomu dala ještě někdy druhou šanci (:-D). Mám ale otázku, na kterou pokud budete odpovídat, tak prosím upřímně. Bavila, zajímala vás tahle série článků? Já už jsem ty zážitky vyprávěla tolikrát tolika lidem, že toto nějak nejsem schopná posoudit.

13. Dočkali jsme se moře!

14. den – 5. 8. 2013 – pondělí 

Dnes byl poslední work day, což znamenalo, že jsme nedělali prakticky vůbec nic. Je to peklo. Co bylo dopoledne? Vzpomínám si, že jsme vymýšleli nějaké dárky (koláž z našich fotek, z níž je jasně poznat, že workcamp byla jedna velká party) pro „organizátory“ jako poděkování. Řekla bych, že téměř není za co. Ale jo, mohli jsme tady být ubytovaní, měli jsem tu úžasného kuchaře, vozili nás všude auty a na motorkách, ukázali nám krásná místa Pantalicy i noční život v Sortinu. Představovala bych si však trochu větší vůdcovství od nich, nějakou organizaci dne, program, co se bude kdy dělat, protože nejistota je příšerná. Aby se od nich všichni dozvěděli pokyny a nemuseli je složitě získávat od ostatních ve stylu jedna-paní-povídala. Je úplně k smíchu, že když se někdo zeptal, co budeme dělat odpoledne, „vedoucí“ odpověděl, že neví, že to bude muset vymyslet. Nevím, jestli Italové obecně, avšak ti naši „vedoucí“ nejraději na organizační otázky odpovídají: maybe; we can; I don´t know. 

Taky se tady asi na minutu spustil drobný déšť, což je nevídané :-) Část dne jsem prospala, nejhorší je si jít lehnout po jídle, bohužel to praktikujeme :-/ Myslím, že se vrátím o dost těžší. (po návratu domů jsem kupodivu vážila mnohem míň :) A furt se tady jenom přejídám, to je hrozný! Vždycky mám pocit, že je k obědu a večeři tolik dobrých jídel, na která mám chuť. Bojím se však, že ostatním taky tolik chutnají, takže než se naděju, sní mi je. Proto mám tendenci nabrat si vždycky všeho hodně, navíc chci všechno ochutnat. Je to jako boj o jídlo, ale přitom toho jídla je tady většinou hodně. 

Někteří začínají s loučením ve velkém. Už dnes jsme psali kolegyni voluntýrce všemožné vzkazy, protože si to přála. Zítra snad konečně jedeme k moři. 

15. den – 6. 8. 2013 – úterý 

Proč by každej měl mít rád party, tancování a chlastání? Dnes samozřejmě rozlučková party ve velkém. Z té hlasité hudby mě rozbolela hlava, tak jsem šla spát snad jako jedna z prvních kolem druhé hodiny ranní. Všichni tady píšou na poster, jak byl tenhle workcamp nejlepší v jejich životě … a já se nestačím divit. Připadám si jako v jednom experimentu, na jehož jméno si teď nevzpomenu. Týká se podvědomého přesvědčování o konformitě. Nikomu tady prostě nemůžu říct, že se mi ty každodenní party nelíbily, že bych radši místo nich a spaní v posteli jezdila více na výlety. Že ačkoli jsem si myslela, že od workcampu nemám žádná očekávání, podvědomě jsem měla a byly to ty výlety nebo jsem si aspoň nemyslela, že se tu budu tolik nudit. Proto mě workcampy asi celkově zklamaly a já jsem došla k názoru, že tohle není nic pro mě. Bohužel i takový člověk se najde.

Ale jo, dneska jsme byli na pláži nedaleko Siracus. Opět tomu však předcházely organizační problémy, když jsme neměli dost aut, abychom k tomu moři mohli dojet. To je člověk pořád ve stresu, aby se dostatečně rychle dokázal prodrat do auta na výlet. Naštěstí se nám po několika hodinách auto podařilo sehnat a jelo se. Pláž to byla krásná, písčitá. Když jsme přišli, tak ještě čistá (:-D). Musím se přiznat k něčemu šokujícímu, nikdy jsem se v moři nekoupala, moře jsem viděla jenom v Anglii a pak z letadla, kterým jsem na Sicílii letěla taktéž poprvé :) Tahle moje premiéra byla úžasná, moře je skvělé, krásně nadnáší, takže mnohem déle udržím nohy nad hladinou než na koupališti, rybníku, prostě ve sladké vodě (:-D). A člověk si po koupání v moři nemusí solit jídlo (:-D). Mně to nedošlo, vzala jsem si s sebou totiž sendvič se sýrem a slanými olivami. 

Nevím, jestli je to i jinde v Itálii, ale tady na Sicílii si lidé mnohem více dopřávají fyzického kontaktu, na což třeba nejsem od nás zvyklá. Při pozdravu políbení na jednu tvář i na druhou, ženy i muži. Celkově hodně objímání, ženy s muži, které bychom třeba u nás považovali už za něco více, je tady zcela normální. A tak se stalo, že i se mnou se zde takto někdo přivítal i rozloučil. Byla jsem velmi potěšena! Až dnes ale (:-D).

12. People fell down from rock

13. den – 4. 8. 2013 – neděle 

Nemůžu uvěřit, že jsem se probudila tak pozdě. Tedy poprvé po šesté hodině, pak jsem jenom na chvíli zamhouřila oka, podívám se na hodinky a 12:15, hrůza. V našem programu máme napsáno, že today morning máme jít na Pantalicu. Hned jsem si říkala, že to bude asi bláhová představa. Myslím však, že jsme tam klidně mohli jít a nemuseli pařit zase to tak brzké ranní hodiny, přišlo mi to už trochu stereotypní a zbytečné, na úkor výletu :-( 

Když jsem se však dozvěděla, že se zase půjdeme koupat do řeky, opět se rozplynuly mé iluze o tom, že se třeba podívám na místo, kde jsem ještě nebyla. Nakonec tedy ano, vydali jsme se k jiné části řeky a příroda opět úchvatná :-) Ani jsme se moc nekoupali, protože voda tady byla příliš ledová, ale i jenom pobytem u vody jsme se zchladili. Někteří odvážlivci tady však skákali ze skály do vody, což mi přijde docela nebezpečné, obzvlášť když je to pro někoho neznámá voda. 

Nekropole Pantalica

Jeden z posledních večerů jsme konečně začali trávit trochu smysluplněji. Téměř spontánně jsme po večeři začali hrát mezinárodní hru, kterou jsme vymysleli. Každý postupně řekl pár vět ve svém jazyce svému sousedovi, aby on i ostatní měli možnost poslechnout si, jak daný jazyk zní, a ten se měl buď snažit porozumět, nebo si do/vymyslet, co řekl. Ve svém jazyce to pak zase řekl dalšímu, poslední to pak vysvětlil v angličtině. Hrozně zajímavé. V tomto ohledu by se mi víc líbilo být tady jediná Češka, abych se nemusela stydět vymýšlet si kraviny, a když jsme u toho, tak taky suverénně telefonovat před ostatními a být si jistá, že nikdo nerozumí mé řeči (:-D). 

Kdybychom místo těch party každý večer raději hráli nějakou takovou hru, bylo by to pro mě určitě zajímavější. Ani jsem neměla ambici jak někteří učit se tu italsky, ačkoli nějaká slovíčka mi v paměti samozřejmě utkvěla, např. accendino - zapalovač (:-D). Spíše mě lákaly slovanské jazyky jako polština, ukrajinština či srbština, jejichž mluvčí se mezi voluntýry vyskytovali. Zkoušeli jsme na sebe mluvit a zda si budeme rozumět. Trochu to šlo, mohli jsme se více zaměřit na takové aktivity … Bohužel nejsem vůdčí typ, takže se mi k tomu nepodařilo přimět ostatní (:-D).

Kolem půlnoci se nějakých sedm z nás včetně mě rozhodlo, že se jen tak z hecu vydá pěšky do Sortina. Došli jsme tam za méně než půlhodinu, ačkoli nám všichni tvrdili, že to zabere tak tři čtvrtě hodiny. Dorazili jsme až do naší známé pub, která je ve skutečnosti kavárnou s wifi. Hrozně se divili, jak jsme se sem dostali a pořád opakovali, že nám nevěří, že by foot a že jsme crazy (:-D). Jenom jsme se smáli. Mnoho lidí nám tam nabízelo, že nás odveze (a zároveň se dostanou na party, která tu opět jede). Jediní dva kluci z naší skupinky souhlasili a nechali nás holky jít samotné nocí. V České republice bychom asi řekli, že jsme šli po silnici mezi poli, tam pole nebyla, ale domy kolem této cesty taky ne. 

Když si to zpětně promítnu, bylo to hodně nebezpečné. Obzvlášť jsme byly opravdu hodně vyděšené, když před námi zastavila dodávka. Mě by to ani nenapadlo, avšak holky začaly mít strach a myslím, že to bylo oprávněné. Mohli nás všechny naložit a odvézt kdovíkam. Naštěstí ok, jenom se nás asi chtěli zeptat na cestu :-) Naši challenge se nám bohužel nepodařilo splnit, protože holky podlehly nabídce dalšího pro nás známého člověka, který rovněž směřoval na party do místa, kde jsme ubytovaní, a tak nás vzal autem.

Perlička na závěr. Když jsem jedné voluntýrce vyprávěla, co jsme dělali u řeky, protože tam s námi nebyla, řekla jsem: „People fell down from rock.“ Vůbec mi nedošlo, že bych měla raději použít slovo „jump“. Dívala se na mě nějak divně (:-DD).

11. Io sono ubriaco

12. den – 3. 8. 2013 – sobota 

Ne workcamp, ale party-fat camp, prohlásil dnes někdo a přesně tak to je. Pizza před čtvrtou hodinou ranní? Proč ne. Jak jsme se vrátili z tradiční sobotní pouliční party, někteří z nás se vrhli na pizzu, která zbyla z večeře. Výborná, avšak za top dne považuji sladkou pizzu, kterou jsem ochutnala poprvé a je úplně výborná, nejlepší, mňam! (:-P) 

Když začnu popořádku, ráno, resp. tu část do oběda, tj. dopoledne, poledne, odpoledne, jsem měla zase krizi. Všichni spali do poledne, já tedy skoro taky, ale pak jsem už byla vyspaná, ostatní jen tak posedávali, nic nedělali … Nechápu, jestli jsou ti lidé tady tak ospalí, každopádně já bych nesnesla ležet nebo spát velkou část dne v posteli, tady nejde dělat skoro nic jiného :-/ Absolutně jsem nevěděla, co si počít … 

Oběd byl prosím až ve čtyři, nový rekord zde (:-D). Organizátoři se konečně rozhoupali k vytvoření nějakého plánu na zbytek workcampu. Zní docela zajímavě, dnes to byly tři „pé“ – práce, pizza, pubs. Zítra dopoledne vycházka na Pantalicu, večer možná Siracusy (to nevidím moc reálně, ještě že jsem tam už byla), v pondělí poslední pracovní den, v úterý konečně to tolikrát slibované a tolikrát odřeknuté moře, samozřejmě večer poslední rozlučková party a ve středu hurá – konec workcampu :-) 

Práce se kupodivu taky konala. Měli jsme to tady všechno uklidit, pustila jsem se do zametání velmi zaprášené země venku. Postupně většina ostatních, hlavně tedy Italové, začali řešit objednávku večerní pizzy od „pizza boye“ a na mě, jak zametám, se jenom dívali. Určitě měli nějaké řeči, o tom není pochyb, ale já jsem se aspoň potřebovala nějak zabavit. Zametla jsem to hezky, musím se pochválit, když to za mě nikdo jiný neudělal. Až mě musel „vedoucí workcampu“ zastavovat. Přišla jsem si trochu jako blbec, přece rozdělanou práci dokončím, ne? Myslím, že jsem z nich nejpracovitější (:-P). 

Do pubs jsme se klasicky vydali až kolem půlnoci, v ulicích bylo méně lidí než minulý týden a celkově to bylo mnohem chabší než minule. Koupila jsem si klasicky mojito (potřetí za tento workcamp tuším), sedla si v kavárně na barovou židli a nějakou hodinu a půl si chatovala se svým boyfriendem :-) Ostatní se někde ztratili, takže jedině tím líp (:-D). Akorát jsem se necítila úplně nejlíp sama v „pub“, když jsem si představila, že tohle může být přesně to místo, kde si „mafiáni“ vyhledávají svoje oběti. Četla jsem o holkách turistkách, které na Sicílii skončily špatně … Naštěstí se mi nic nestalo, ani mě nikdo neoslovil, jenom nějací dva chlapi, kteří tam seděli ve větší skupince, se na mě nějak potutelně dívali (:-D). 

Pak mě teda našli „naši“ Italové a vytáhli mě ven, tudíž bye bye wifi (:-D). Jak jsem skoro celou dobu seděla, cítila jsem se hrozně ospalá a taky trochu vožralá. Ale z jednoho mojita? Na jedné noze jsem však dokázala stát (:-P). Spát jsem šla velmi unavená ve 4:21. 

Noční Sortino

Ještě tady mám jednu věc, kterou jsem dnes řešila. Máme tady takovou hru, kdy můžeme někomu anonymně napsat vzkaz a vhodit jej do schránky. Dnes se tam pro mě objevily hned dvě zprávy. V jedné se mě daný člověk ptal, proč jsem tak stydlivá a že mu mám věnovat jeden úsměv, ve druhé jsem se dočetla, že musím mluvit víc. Zamyslela jsem se nad tím. S tím úsměvem to bude pravda, asi se tady pořád mračím a tím všechny odrazuju. Jenže to prostě jinak nejde, je pro mě těžký se na někoho jen tak usmát. Avšak zvládla jsem to při dotazníkování, musím to zvládnout i teď! Zapomínám na to ale. Přijde mi, že jsem se tady na workcampu zase vrátila do předcházející etapy mého života. A víte, co hlavně nechápu? Jak se mohlo stát, že jsem potkala člověka, na kterého mi nedělá problém se usmívat, se kterým si tak rozumím, kterému se líbím taková, jaká jsem :-) Tady vidím, že je to téměř nemožné. S tím mluvením to je handicap číslo dva, já nejsem moc kecací typ ani v češtině, ačkoli si taky myslím, že se to zlepšilo, jenže tady to je v angličtině …

P.S. Nejsem si jistá, jestli je nadpis napsaný správně, translator říká, že jo. Tuhle větu jsem se tam naučila říkat, znamená "Jsem opilá." (:-D).

10. The Great Gatsby´s Party

11. den – 2. 8. 2013 – pátek 

Ach jo, právě se nacházíme na náměstí před kostelem, jsou téměř čtyři hodiny ráno dalšího dne a jaksi se odtud nemůžeme dostat, protože všichni jsou tak vožralí, že nás nemá kdo odvézt. „Vedoucí workcampu“ nás napomenul, ať nekřičíme, protože přesně naproti nám bydlí jeho babička (:-DD). Byli jsme na party ve stylu Velkého Gatsbyho, kterou jsme museli předčasně opustit, hosté prý příliš ničili dům nebo co (:-D).

Dobře, uznávám, že až takhle velkolepá ta party nebyla, představte si to v trochu menším měřítku ;-) Ale vůbec jsem se tam necítila dobře. Nikdo z nich není můj kamarád, takže sama na takové party, kde mě všichni nutí pít, abych se vožrala a konečně rozmluvila, kde mě všichni nutí tancovat a prostě být. Můj kamarád nemůže být nikdo, kdo mě prostě takovou, jaká jsem. Pokud je to jinak, ještě více se před nimi uzavřu … Napila jsem se jenom trochu welcome drinku – nějaké whisky a pak jsem vypila jeden kelímek červeného vína. Řekla bych, že jsem tady teď jedna z mála, co není opilá. Přesto se mi tohle píše celkem špatně, možná to bude tou brzkou ranní hodinou (:-D). Prostě jsem se vždycky těmhle pařbám vyhýbala. Tady na workcampu je všechno dohromady, co jsem vždycky nesnášela, žádná svoboda. Taky bych řekla, že nic pro introverty. 

A je mi smutno z toho, když se podívám do průvodce po Sicílii a tam je popsaných tolik zajímavých míst. Já jsem tu tak dlouho a na žádné z nich se prakticky nepodívám. Třeba k Etně, to by ani nebylo tak daleko.

Výhled na Etnu z letadla

Nakonec jsme se přece jen dostali na místo, kde jsme ubytovaní, všichni v pořádku. Já bych však klidně šla pěšky. Party má pokračovat ještě tady, ale problémem jsou skauti, kteří tu zrovna teď za vedlejší zdí přespávají. Haha (:-D). Já jdu rozhodně spát a na otázku proč, odpovídám asertivně, protože chci a nemusím nikomu nic vysvětlovat! 

Poněvadž jsme dnes pracovali well, máme zítra, resp. už dnes volné dopoledne, ale řekla bych, že to bude celý volný den, který většina prospí a večer opět další party v pubs. Dneska, teda včera (2. 8.) jsme znovu sbírali odpadky po nikdy nekončících večírcích v Sortinu. A nejvtipnější bylo, když jsme odjížděli z domu „velkého Gatsbyho“, tak nám „vedoucí workcampu“ potichu naznačil, že bychom tu neměli pohazovat prázdné láhve od piva, jak to někdo udělal, protože jsme přece ekologická organizace. Ale beztak to tam zahodili (:-D). Je vidět, jak je to všechno jenom fraška. 

Nejen že se tu člověk musí rvát, aby mohl jet někam na výlet, on se tu taky musí rvát o práci, neslýchané. Nechtěla jsem se dopoledne nudit, válet se v posteli, kterou už nesnáším a raději se podívat do přírody za prací. No skoro mě nechtěli přibrat k několika dalším voluntýrům, ačkoli do auta jsem se vešla, nechápu. A taky mi hodně vadí, že tady není žádný vůdce workcampu v pravém slova smyslu, jenž by aspoň přede všemi hezky nahlas řekl, co je v plánu. Takhle se ke mně nic nedostane, musím se složitě vyptávat od ostatních … 

Je 5:17 a já jdu spát, myslím, že můj celkový životní rekord, někdy touhle dobou vstávám (:-D).

9. Rubbish, rubbish, rubbish

10. den – 1. 8. 2013 – čtvrtek 

Právě tady pouští nějaký film, ale jelikož už je 1:09 následujícího dne a Italové stejně nejsou schopní zmlknout, šla jsem raději spát, a stejně to slyším i tady. 

Dnes dopoledne jsme opět pracovali u „řeky“. Já jsem s některými vytrhávala trávu a další rostliny z nějaké cesty v lese, lemovalo ji opravdu hodně kaktusů. Akorát mi ta práce přišla zbytečná, protože je to prostě příroda. Pokud se tam dá projít, tak bych to nechala tak. Prospěšnější podle mě bylo to, co dělali jen někteří z nás - stavěli v řece cestu z kamenů, aby tudy lidé mohli projít a moc se nenamočili, když jiná cesta neexistuje. 

Caldo, caldo unavuje, tak jsem porušila svoji zásadu nespát na workcampu přes den a trochu si zdřímla, to stejné po obědě. Ten tedy byl normální, ačkoli výjimečný, protože snad poprvé za tu dobu, co jsme tady, bylo maso. Chtěla jsem, aby na mě ještě zbyla cola, hrozny a já-nevím-co, takže jsem se klasicky přejedla. Podobně tomu bylo i u večeře, ta ovšem byla úplně excelentní, recept ze sicilské kuchařky – špagety s mandlemi. Recept v italštině mám, takže jej doma můžu vyzkoušet :-) Tady bych se toho mohla ujíst. 

Po odpolední siestě jsme se zase vydali pracovat, tentokrát uklízet odpadky po partychtivých Sortiňanech. Nechápu, jak jim může být jedno, kam hází odpadky – skleněné láhve od piva a vína (nerozbité, u nás bychom za tolik lahví, kolik jsme nasbírali, utržili celé jmění, tady nevím, zda to chodí podobně, nebo ne), obaly od pizzy, různé kelímky, plastové talířky od jídla, plechovky … 

Celkově jsme za nějaké dvě hodiny na docela malé ploše nasbírali více než čtrnáct velkých pytlů odpadků, do čehož není zahrnutý ten milion skleněných lahví.

Tohle je teda fotka z druhého dne, ale těch flašek tam všude bylo milion.

Zrovna dnes jsem přemýšlela o svých potenciálních požadavcích dalšího workcampu, prostě kritéria výběru, ale zřejmě by to bylo všude podobné jako tady, že? Jenom tak teoreticky tedy: 

• Krátký 

• Blízko nějakého města/ve městě 

• Wifi 

• Zajímavá a užitečná práce 

• Asi ne Itálie 

• Snadná dostupnost z ČR 

• S někým známým/blízkým 

• Někde, kde není takové horko 

A právě před chvílí tu byl zdejší Sicilan zabíjet pavouka, který vypadal so exotic. Říkal, že se prý nemusím bát, že není jedovatý. No ulevilo se mi, že už tady není, ačkoli může kdykoli přijít cokoli jiného. 

Dnes jsme tu měli první velkou hádku, vlastně v kostce kvůli ničemu, potyčka mezi temperamentní Srbkou a Španělem. (Na jinou hádku za celý workcamp si však vlastně ani nevzpomínám.)

8. Siracusa

9. den – 31. 7. 2013 – středa 

Víc jak 24 hodin (píšu to večer) tady už neteče voda. Víceméně každý den se stávalo, že voda přestala téct, nějak došla a naši šikovní vedoucí to zase spravili. Jenže teď už asi došla úplně, jak to tak vypadá (:-D). Ale musím říct, že organizátoři jsou nejen šikovní, ale taky hodní. Zítra ráno by to mělo být opraveno, jenže známe Italy (:-D). Dnes večer nám nabídli, že pokud by někdo chtěl, může se zajet osprchovat do domu některého z nich. Nakonec jsem však dala přednost vlhčeným ubrouskům (:-D). 

Do cizího domu jsme se ovšem dnes přece jen podívali. Mezi lidmi, kteří tu za námi chodí na party, mimochodem dneska tu snad ani skoro nikdo není, jak není voda (:-D), a občas taky pomůže s prací, abych mu nekřivdila, je jeden kluk, který bydlí v úplně přepychovém domě s úžasným bazénem jako z nějakého filmu. Pozval nás k sobě, takže jsme se my voluntýři s milionem dalších Italů u něho byli koupat a užívat si pohodičku :-) 

Odpoledne teda nakonec bylo free, nás sedm holek se ale na poslední chvíli rozhodlo, že se tu nebude jen tak nudit bez vody a raději se podíváme do Siracus. Autobus měl jet v 15:15, nám se podařilo zmobilizovat vedoucí, aby nás autem zavezli na autobusovou zastávku do města (podle nich village) v 15:17. Přesto jsme to stihli, asi měl ten autobus takové zpoždění nebo nevím (:-D). Co se nám přihodilo v autobuse, je taky trochu zvláštní. V celém autobuse jsme jely jenom samy s řidičem. Ten řidič nám nevytisknul zpáteční jízdenku s tím, že si nás zapamatuje a až pojedeme nazpátek, vezme nás už bez placení. Prostě si chtěl ty peníze strčit do kapsy, jako bychom nejely. Takže to bylo založené na důvěře, naštěstí nás neošidil. Jenom si prostě při řízení kouřil, telefonoval a i ty jízdenky vyřizoval, když zpomalil (:-D). Trochu jsem se bála, aby nás nakonec nezavezl kdovíkam. 

Nejvíce se mi v Siracusách líbilo hlavní náměstí s překrásným kostelem, který se mi bohužel nepodařilo hezky vyfotit. Ale mám tu jiné fotky z míst, kam jsme se podívali.

Jediné, co mě štvalo, že naše skupinka měla dvě přirozené vůdkyně a ty pořád někam spěchaly, takže jsem si ani pořádně nemohla vybrat nějaké suvenýry, pohledy, protože by na mě beztak ani nepočkaly. Utratila jsem za dnešek celkem dost a vlastně za nic, z valné většiny za jídlo. Avšak stejně jsem dneska ani moc nejedla. No water, no food here. Měla jsem jenom sendvič se sýrem a olivami, sušenky, ananasovou zmrzlinu, džus, vodu, Sprite. 

Uchvátil nás v Siracusách nádherný západ slunce nad mořem. Nejen Tchajwanky tady potřebovaly pořídit milion fotek, takže jsme na poslední autobus za naším známým řidičem dobíhaly opravdu tak tak. 

7. Pizza, pasta

8. den – 30. 7. 2013 – úterý 

Šílenost, na večeři do pizzerie jsme se měli vydat ve 21:30. Kdy jsme se skutečně vydali, nevím, ale kolem desáté jsme už určitě byli na místě. Jídla jsme se dočkali přesně ve 23:47, good time for dinner. Snědla jsem tři kousky pizzy a kdybych tu měla postel, jsem hned tuhá. Když tohle píšu, ještě tu sedíme a je tady hrozná zima. Navíc není zrovna příjemný pocit posadit se vedle našich italských kolegů, co si spolu pořád povídají a já vůbec nevím, o čem, jestli mě pomlouvají nebo co (:-D). Nakonec jsem za ty tři kousky a čirou vodu k pití zaplatila 13 Euro, což je na můj vkus opravdu hodně, ještě když přihlédnu k té snad 1,5 hodině, co jsme na jídlo čekali. Musím konstatovat, že mi ta pizza ani moc nechutnala, resp. ani nevím, jakou jsem snědla (:-D). 

Mám však ráda noční jízdy Itálií s řidičem Italem a italskými písničkami puštěnými na plné pecky. Utkvěla mi v paměti „Ti porto via con me“.

A absolutní letní hit tam v angličtině „You´re A Good Girl“. 

Poslední nejhranější písničkou je "Ola - I´m In Love". 

A jsem hned nadšenější, protože díky panu Ideálnímu se mi podařilo do mobilu stáhnout e-book Chaloupka strýčka Toma, už se tady snad budu nudit míň (:-D). Dneska to však bylo ok. Dopoledne k nám opět přišly dětičky a společně jsme vyráběli různé tvary a druhy těstovin. Připadala jsem si jako v Kluci v akci (:-D). Mnoho voluntýrů ovšem dospávalo minulou noc, kdy vypili až příliš mnoho mojita. Řekyně se hrozně divila, že jsem měla jenom jednu skleničku a nevožrala jsem se jako oni. Nesnáším, když někdo nerespektuje, že něco prostě nechci dělat jako ostatní … 

V podvečer jsme se v pracovním vydali nejprve na procházku, takovou malou exkurzi s panem Onurem (z Tisíc a jedna noc). Musím se o něm zmínit, protože on opravdu vypadá hrozně podobně (:-D). Ukázal nám místo a s překladem popsal, jak se zde dříve vyráběl olivový olej. I do nějakých jeskyní jsme se podívali.

Museli jsme a little bit přebrodit řeku a nějaká ta práce v přírodě na novém pro mě neznámém místě se taky našla, takže spokojenost :-) Snad z té trávy a rostlin, se kterými jsem pracovala, nedostanu nějakou vyrážku jako tady jeden Ital, jemuž doktor proti tomu předepsal tři druhy tablet a on teď kvůli nim nemůže pít alkohol (:-D). 

Avšak docela blbý začít pracovat tak pozdě, už jsem prostě po celém dni, hlavně z toho horka, unavená.

6.Refrigerato

7. den – 29. 7. 2013 – pondělí 

A to ten začal tak slibně, že jsem si myslela, že by třeba po zbytek workcampu mohl být nudě konec. Haha. Dopoledne jsme jeli zkrášlovat místo v okolí Sortina, odkud je nádherný výhled do krajiny :) 

Jako dominantu na tomto obrázku můžete vidět místo, kde jsme byli ubytovaní.

Líbilo se mi tam, i práce mě bavila, ačkoli bylo příšerné vedro, v České republice ale asi větší (:-P), a udělala jsem si na ruce puchýř. Následně jsme se ještě vydali do centra, takže jsem konečně zjistila, odkud se bere voda na pití – natočí se z kohoutku na ulici. Zastavili jsme se i v supermarketu, kde jsem si koupila Coca Colu, I´m bad girl. Je to hrozně nezdravé, ale měla jsem na ni chuť (:-D). 

Jinak tady máme ale dobrá italská jídla k obědu a večeři, some sweet mi tedy jako někomu nechybí. Ale to jsem vám chtěla říct, překvapilo mě, že tady připlácí za to, že si flašku s pitím v obchodě vezmu z ledničky. Říkají tomu refrigerato. 

Podle mého názoru je ten workcamp špatně zorganizovaný, přijde mi hodně divné, že vedoucí jsou o dva roky mladší než já a ještě k tomu chlapi, nejsem ageistka, ani feministka (:-P). Kdybych měla nějaký problém, vlastně ani pořádně nevím, na koho se obrátit, asi princip subsidiarity. Ale k věci, odpoledne, resp. v podvečer jsme se už na stejné místo nevydali pokračovat v práci, všichni jsme zůstali, protože jsme měli pokračovat v práci na zdi. Jenže té práce tu zase nebylo tolik pro nějakých 15 – 20 lidí, když připočtu i místní Italy, kteří sice pomáhají, ale tím berou práci nám zahraničním dobrovolníkům. Takže víceméně no work, což mi úplně zkazilo dojem z dnešního dne. A Tchajwanka mi vynadala, proč nic nedělám. Já bych dělala, ale to by muselo být co! Pretending work mi moc nejde. 

Tudíž jsem byla znovu „nucena“ „povídat si“ s ostatními. Stále se ještě ostýchám mluvit anglicky a vůbec mi to nejde, takže v mém případě poslouchat ostatní. Holky se dostaly k tématu móda a začaly, jakou světovou módní značku mají nejradši atd. Takhle jsem si tedy typické dobrovolnice nepředstavovala. Vůbec mezi ně nezapadám, podle nich musí každý cvičit nebo tancovat. A když jsem na jejich otázku odpověděla, že cvičím pilates, řekly, že je to nebaví, že je to pro staré. Mě to ze začátku taky nebavilo, avšak je to dobrý relax a protažení :) Jsem mezi nimi jako největší exot, co nemluví. Vím však, že existují lidé, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem, takže si tady přece nebudu hrát na kdovíco. 

Těmito lidmi je moje rodina, pan Ideální a moje dvě kamarádky L. a V. Moc děkuju za vaši podporu během celého workcampu, jenom díky vám jsem to tam zvládla přežít :) 

Večer mojito party, ale jsem už docela ospalá, takže jsem vypila jeden kelímek (podruhé za tento workcamp), protože mojito mám ráda. Dopíšu tenhle zápisek do deníku a pomalu půjdu spát. Good night!

5. Pubs and Pantalica

5. den – 27. 7. 2013 - sobota 

Každé ráno se mi stýská po domově, nejradši bych spala ve své posteli. Dneska opět byla klasika v podobě nicnedělání. Sice jsem měla službu na umývání nádobí, ale to příliš času nezabere. Mohla jsem pomoct těm, kteří odváželi kameny a hlínu, ale nechtěla jsem se až tolik zaprášit, jak jsem byla včera, protože večer jsme měli jít někam na večeři a pak pařit. 

Někteří se chtěli jet podívat do Siracus, byla jsem mezi nimi a o to víc jsem byla zklamaná, když mi řekli, že auto je jenom pro čtyři lidi a já se tam už nevejdu, takže nemůžu jet. Chtělo se mi brečet, chtěla jsem jet domů … Člověk aby se tady přímo rval o to, aby se mohl jet někam podívat :-/ Jo, už přesně vím, jak se cítí vězňové, když nikam nemůžou. Jít sama na procházku jsem se bála a ostatní buď měli práci, nebo by se jim nechtělo, nebo opět spali. Nejhorší je ten pocit, že jste tak daleko od domova a sedíte tady jako pecky. Pořád myslím na to, že co když se tady ani nikam nepodívám, budou to úplně zbytečně promarněné prázdninové dny v zahraničí. Kdybych tu aspoň měla někoho blízkého, kdo mě bere takovou, jaká jsem …

Večer se můj smutek naštěstí trochu spravil, bylo nám řečeno, že pojedeme na večeři a posléze do pub. Všechny holky kromě mě si vzaly na sebe šaty, jenom já jsem si s sebou žádné šaty nezabalila, takže jsem byla mezi nimi úplně out ve svých nových kytičkovaných šortkách. Těsně před odjezdem na workcamp jsem si však koupila jedny nádherné puntíkované šaty, které jsem sháněla už hodně dlouho a jsou přesně takové, jaké jsem si představovala :) Bohužel jsem usoudila, že nevím, kam bych je tady nosila a že by si ostatní ťukali na čelo, co za českou dámičku to sem přijelo. Šeredně jsem se spletla. 

Takovou večeři jsem si nepředstavovala, jeli jsme do obyčejného fast foodu na panini (:-D), následně na ulici, kde se v sobotu večer a v noci sejde celé Sortino a paří se. To jsem si říkala, že asi nepřežiju, tolik lidí, snadno se ostatním ztratím, hudba příliš nahlas. Bylo tam ovšem wifi :-) Taky jsem si zatancovala a nakonec si i to mojito koupila. Ta Srbka mě má dokonale prokouknutou, nechápu, jak to dělá. Hrozně se divila, že piju něco alkoholickýho. Ale celkově byl ten večer docela fajn. Vožralí mě začali brát trochu víc (:-D). Celkově se mi líbí, jak jsou Italové přátelští. Vždyť vlastně voluntýry ještě před týdnem vůbec neznali a teď jsou se všemi takoví kamarádi, dokonce i se mnou se snaží (:-D). 

Ulice, kde se v noci ze soboty na neděli schází celé město.

Hrozně mě překvapilo a samozřejmě potěšilo, když skupina pro mě prakticky neznámých Italů na té pouliční party se se mnou vehementně chtěla vyfotit a také vyfotila :) 

Spát jsem šla až kolem 4:45, někteří ještě pokračovali dál v party v místě, kde jsme ubytovaní. Cesta nazpátek však byla taky docela zajímavá. Všichni napití, tak jsme museli čekat, než pro nás přijede někdo, kdo tolik napitý nebyl. Raději bych šla i pěšky. Naštěstí jsme v pořádku dojeli, ale celkem jsem se těch mnoha zatáček tady bála. Když jsem se později dozvěděla, že v Itálii mají řidiči toleranci 0,5 promile alkoholu v krvi, hned jsem byla klidnější (:-D). 

Ale jo, líbilo se mi to, jenom bychom tu nemuseli chlastat každý den. 

6. den – 28. 7. 2013 - neděle 

Ačkoli se to na začátku dne vůbec nezdálo, byl to dobrý den. Vstala jsem kolem 10:45 jako jedna z prvních. Všichni si vyprávěli zážitky z noci, většina se probudila s kocovinou, někteří šli spát opravdu až ráno. Takže hned bylo jasné, že ani dnes výlet do Siracus nevyjde. Pan kuchař taky dorazil pozdě, tudíž jsme obědvali kolem třetí hodiny odpoledne. Nudou už jsem opravdu nevěděla, co mám dělat. Nejhorší je ta nejistota, že člověk vůbec neví, co se bude dít, zda někam pojedeme na výlet, nebo budeme celý den spát v posteli … Opět jsem umyla nádobí, ale byla jsem hodně naštvaná a frustrovaná, nádobí za to vůbec nemohlo. Jsem v Itálii a snad se ani nepodívám k moři! 

Po obědě jsme se nakonec vydali k řece Anapo, koupat se. Představila jsem si obyčejnou řeku, kterou máme u nás ve městě a ona to nakonec byla beautiful procházka krásnou přírodou, všude kolem skály. 

V řece jsme se taky koupali :) Bylo tam milion dalších Italů. 

A hned se mi nálada spravila o sto procent, konečně už můžu říct, že jsem se v Itálii i někam podívala. Tato oblast se jmenuje Pantalica a patří do UNESCO, takže je to významné místo. Moře a pláž nám vedoucí přislíbili na příští neděli. 

Říkala jsem si, že ti Italové ale nadělají, všude musí jezdit autem nebo na motorce, ale když jsme pak nějaký kus cesty museli jít v Pantalice pěšky, bylo to v tom horku docela vyčerpávající. Mimochodem další jejich vlastnost, kterou jsem postupně začala nesnášet a kvůli které bych v Itálii asi nemohla žít, je neustálé dlouhé čekání na něco. 

Je to divné, ale dnes tu není žádná hlasitá party, voluntýři šli z většiny spát, pouze několik místních si venku povídá.

4. Škorpioni útočí

4. den – 26. 7. 2013 - pátek 

Bohužel musím konstatovat, že asi budu ta výjimka, co potvrzuje pravidlo, že workcampy jsou very very great. Z větší části je to mou povahou, pak taky neschopností vyjadřovat se anglicky, ale z části také chyba organizátorů, i když to asi bude ta italská mentalita, která se mi teda moc nezamlouvá. Odpočítávám dny do odjezdu. 

Dnes dopoledne jsme tak dvě hodiny pracovali. Bourali jsme zeď, co tu máme. Ale vlastně nám nikdo pořádně nevysvětlil, proč, abychom měli větší motivaci a pocit, že naše snažení není zbytečné. Oběd tu bývá tak ve dvě, ale opravdu dobrý, pasta forever :) Poté je siesta do nějakých čtyř. Dneska např. byli všichni zalezlí ve svých pokojích a četli si či spali. Jenže mě tohle pořád nebaví. Když už jsem tak daleko od domova, nechci se furt někde nudit, chci se aspoň někam podívat, spát přece můžu i doma! Takže tohle mě hodně štve, fakt už jsem nevěděla coby, abych se neukousala nudou. 

K večeru se to tedy trochu zlepšilo, když jsme se opět pustili do práce. It was very heavy and dusty. Nakládali jsme kolečka suti a vozili je pryč. Všude hromady prachu. A o bezpečnosti práce ani nemluvím. Jedni voluntýři nahoře shazují kameny a hlínu dolů ostatním, kteří to lopatami nakládají na kolečka a vozí pryč.

Dokonce jsme tam našli i very poison and dangerous škorpiona. Začínám se celkem bát, protože náš pokoj zrovna v okně nemá žádnou síť… Každý večer se tady kvůli ochraně proti všemožné havěti a škorpionům stříkám českým repelentem proti komárům a klíšťatům, hned se cítím bezpečněji (:-D). Na dnešek (13. 8.) se mi zdál sen, že někoho z workcampu napadl škorpion. 

Taky jsem se dnes setkala s gentlemanstvím po italsku, když se mě jeden z těch Italů zeptal, jestli mu pomůžu s plně naloženým kolečkem, odpověděla jsem, že ano a on na to, že je mám tedy sama odvézt pryč. 

Večer samozřejmě každodenní party, jež mi už začínají lézt krkem. Nechápu, proč tu všichni chtějí každý den chlastat. Naštěstí jsou tu ještě dvě Tchajwanky, které mají podobný názor, tak jsme si povídaly. Avšak celkově se mezi těmi lidmi cítím jako největší loser. Nestuduju právo, psychologii, ani ekonomii, moji rodiče nejsou bysnysmani, neumím mluvit anglicky, jsem příliš stydlivá a nepřístupná, tudíž se se mnou lidé baví jenom ze soucitu, znám to ze základky a ze střední. Asi jsem se zase tak nezměnila, jak jsem si myslela. A pořád mě nebaví za nimi dolejzat, abych teda nebyla úplně out.

3. Opravdu piano, piano

2. den – 24. 7. 2013 - středa 

Protože jsem na snídani měla jenom něco málo z místního kupovaného krekrovitého chleba s dobrým višňovým džemem, usoudila jsem, že tady asi pořádně zhubnu. Taky s pitím to není moc slavné. Hrozně mě irituje, že se nemůžu napít vody z kohoutku (jako doma :-D) a musím si pořád brát vodu z malých jeden a půl litrových flaštiček, které jsou díky více než třinácti lidem pořád prázdné. Dopoledne jsem byla ráda za své menší zásoby jídla z domova :) Oběd nám tu vaří místní, ale na houbové rizoto jsme si museli počkat až do půl druhé odpoledne. Zatím pořád jíme jenom italská jídla. 

Srbka se mě ptala, proč jsme tak stydlivá? Tak jako moc nemluvím, což je způsobeno tím, že mi to mluvení jaksi moc nejde, avšak rozumím docela dobře. I když ne úplně výborně, takže si připadám jako nejhorší člen naší skupiny, co se angličtiny týče (:-D). Ostýchavá taky celkem jsem, ale to prostě jinak nejde. Potřebuji lidi, kteří to budou akceptovat a ne se mě snažit předělat. Je až děsivé, že prakticky k většině voluntýrů bych dokázala nalézt někoho ekvivalentního svým chováním a často i vzhledem v jedné osobě k někomu, koho znám. Několik lidí třeba z mé bývalé gymnaziální třídy. 

Po obědě byla pěkná nuda. To jsem si říkala, že je škoda, že jsem si s sebou nevzala více knížek, takhle tu jednu budu mít hned přečtenou (:-D). Ostatní v čele s vedoucím workcampu začali hrát pubertální hru, při níž polívali vodou každého, kdo se na daném místě vyskytoval. Naštěstí jsem taková Saša (z Comebacku), že jsem zůstala suchá (:-D). Ale máme šetřit vodou no. Tak jsem si říkala, že je ten dnešek vlastně promarněný den, protože jenom sedím a nic nedělám a že jsou ti Italové na mě moc piano, piano. 

Naštěstí jsme se v podvečer vydali autem na walk. To se mi líbilo. Podívali jsme se na místo, kde budeme od zítřka pracovat, také do středověké nepřístupné knihovny a prošli jsme si Sortino, o němž Italové tvrdí, že je to rozhodně village a přitom se tu nachází značkové obchody a prostě všechno. Dali jsme si italskou zmrzlinu. Tak snad už to tady bude jenom lepší :-) 

Chiesa aneb jeden z mnoha krásných kostelů v Sortinu.

3. den – 25. 7. 2013 - čtvrtek 

Kdybych měla jinou povahu, řekla bych, že se mi tady i docela líbí. Jenže I´m me a nikdo si mě tady moc nevšímá, na což jsem tedy zvyklá odmalička, takže usuzuju, že to ze mě prostě vyzařuje. Navíc se u mě projevil velký problém s mluvením anglicky. Plácám takový nesmysly, až je mi hanba. První den jsem myslela, že ostatní jsou na tom podobně, ale buď se nějak záhadně za ty dva dny zlepšili, nebo se mi to jenom zdálo. 

Je hrozně zajímavé pozorovat, jak se sem každý večer tak kolem jedenácté nahrne milion Italů a paří, většina voluntýrů postupně odpadává a jde spát (:-D). Další věc, rozhodně tady z italských řad převažují kluci, z řad zahraničních voluntýrů zase drtivě holky. Říkám si tak, co ty kluky vede k tomu, že sem za námi chodí, oni dokonce i pracují a jsou hodní :) 

Co jsme dělali dneska? Dopoledne jako obvykle nic. Sice za námi přišly nějaké malé děti s dvěma dospělými a my jsme s nimi hráli music chairs, ale jinak nic. Aspoň nejsem takové nemehlo a z mnoha lidí jsem vypadla až, když jsme tancovali už jenom kolem pěti židlí :) Na oběd byly špagety a pak jsem si chvíli prohlížela s jednou Řekyní fotky z jejího i mého foťáku a komentovaly jsme to. Prý se jí nestýská po příteli, to já tedy říct nemůžu. 

Pracovat jsme se vydali až navečer. Sbírali jsme a třídili odpadky na jednom very dirty místě a pak jsme sekali a vytrhávali keříky a trávu. Nic extra zajímavého jsme však nedělali, proto ze dneška ani nemám žádné fotky. Po nějakých dvou, maximálně třech hodinách jsme se v pracovním vydali do „baru“. Zde se uskutečnilo moje workcampové druhé poprvé (první poprvé – let letadlem) – poprvé za celý život jsem vypila celé pivo (:-D). A ještě jsem stihla chytat wireless. 

Takhle se zatím žije na workcampu na Sicílii.

2. Déšť na uvítanou

V pořádku jsem se vrátila z workcampu na Sicílii a v následujících článcích bych vám ráda sdělila svoje dojmy. Každý večer před spaním jsem si tam psala deníček, protože jsem chtěla zachytit bezprostřední dojmy z právě uplynulého dne. Možná toho bude až moc, možná to bude nezajímavé, možná to všechno nezveřejním. Každopádně pokud vás to nebude bavit, nemusíte číst :)

1. den – úterý 23. 7. 2013 - úterý

Kupodivu se mi podařilo vstát docela svěží a to bylo teprve 3:45 (:-D). Jenže se mi vůbec nikam nechtělo jít, tedy tenhle pocit už u mě přetrvával několik dní. Ta nejistota, do čeho jdu, a hlavně sama! Loučení bylo hodně dojemné a stýskalo se mi už jenom při představě, že tam 17 dní nebudu mít nikoho blízkého. Žádný pan Ideální, kterého bych mohla políbit a obejmout. Uklidňovalo mě však vědomí, že tam určitě bude wifi, budeme si spolu skypovat a psát. 

Největší obavy jsem měla z cesty, přece jen můj první let letadlem a ještě k tomu „sama“ s přestupem. Teoreticky jsem si to nastudovala předem, ale přesto bych byla úplně bezradná nebýt mé české kolegyně, kterou jsem osobně poznala až dnes. Vůbec nechápu, co mě to napadlo jet takhle daleko bez nikoho známého na workcamp. 

Cesta však proběhla dobře. Paradoxně jsme z Vídně do Říma letěli menším letadlem, než vnitrostátně z Říma na Sicílii do Catanie. U mého prvního letu jsem neseděla u okýnka a stejně, jak jsme se vznesli, byl to docela hodně nepříjemný pocit. Ovšem pak ve vzduchu už ok, když se letadlo moc netřepalo (:-D).

Výhled z letadla

Ačkoli jsem řekla, že nikdy u okýnka sedět nechci, hned druhý let jsem tam seděla a užívala si výhled převážně na moře (:-D). Již v letadle jsme poznali mentalitu zdejších siňorin a siňorů. Odlétali jsme o hodinu později a to také z důvodu hádky Italek v letadle, které zabraly místo někomu jinému a nechtěly ho opustit. Ani letuška s nimi nic moc nesvedla, takové úsměvné to bylo. Jakmile jsme přiletěli do Catanie, začalo pršet a dokonce byla i bouřka, což je na Sicílii docela nevídané, jak jsem tak četla.

V Catanii prší!

Myslím, že jsem takříkajíc vyhrála, když jsem si svůj velký batoh strčila jenom do velkého průhledného pytle z tvrdého igelitu a pořádně to oblepila páskou. Moje kolegyně si to nechala za 12 Euro profesionálně zabalit, takže ačkoli jedeme na workcamp ekologicky zaměřený, zachovala se silně neekologicky a ještě se pak ke svému batohu ani nemohla přes tu vrstvu fólie dostat. To můj pytel přepravou utržil pouze jednu tržnou ranku, takže ho budu moct použít i na zpáteční cestu, snad :-)

Nesmějte se, jinou lepící pásku jsem na poslední chvíli nesehnala (:-D).

Jak jsme tam tak stály na letišti a vyhlížely naše vedoucí, nějakou záhadou k nám postupně začali přicházet další voluntýři, tj. účastníci workcampu. Hodinu po srazu jsme se autem vydali na místo konání. Docela mi vadila věta jednoho z vedoucích: „If you smoke, you can.“ Nemám ráda, když mi někdo kouří do obličeje a to ještě v jednom kuse. Bohužel tady se hned ukázalo, že to bude na denním pořádku :-/ Cesta autem se mi líbila, jeli jsme kolem hezké přírody, sem tam něco prohodili. Hlavně jsem byla nadšená, že ani vedoucí workcampu neumí dost dobře anglicky, aspoň se tolik neztrapním (:-D). 

Homesick mě však neopustil, nejradši bych se tady na to vykašlala a těch 14 dní raději strávila s panem Ideálním. Nějak se tady necítím dobře a internet tu taky není, takže se bez kontaktu se svými blízkými asi zblázním, ale tak prostě obětuji kredit. Je tady však nádherná příroda, to se zase musí nechat :-) Asi bych měla přehodnotit svoje očekávání a pokusit se to tady aspoň trochu užít. Když já prostě takhle nedokážu moc zapadnout do nějaké skupiny lidí a pak se cítím sama.

1. Dorazil mi infosheet

Rozhodla jsem se, že zase více oživím blogování a přinesu vám více článků týkajících se workcampu na Sicílii, kam za pár týdnů letím. Snad to bude dobrý nápad. Naprostá většina hodnocení těchto workcampů, co jsem slyšela či četla, byla nadšená a kladná, tak jsem teda zvědavá, jak to dopadne u mě (:-D). Nemáme prý mít žádná očekávání a být připraveni na všechno. Oukej. 

Před odjezdem má každému přihlášenému dobrovolníkovi přijít tzv. infosheet, což jsou podrobnější informace o celém workcampu. Co bych vám o něm napsala? Věta „It has been working very hard.“ vytržená z kontextu může člověka trochu vystrašit (:-D). Jako neštítím se práce, ostatně nejedu si tam válet šunky k moři, ale pokud tam bude takové vedro, jako před několika týdny tady, tak nevím, jestli budu schopná pracovat „very hard“ (:-D). Budeme tam provádět údržbu jedné docela významné památky. Měly by to ale být spíš environmentální práce. A ta věta se týkala dosavadní práce naší hostitelské organizace, ne nás. 

Zdroj:http://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/169637_big.jpg

Když jsem si ten infosheet přečetla, dostavil se ke mně pocit „já tam nechci!“. Ačkoli to běžně nedělám, abych měla překvapení (:-P), teď jsem použila Google Street View a pěkně tu bývalou ubytovnu pro poustevníky ze 16. století, kde budeme bydlet, omrkla. Čirou náhodou tam zrovna po ulici jede auto s nápisem Galbani (:-D). Hned jsem byla klidnější, když jsem viděla, do čeho jdu. Prý si máme také o dané zemi zjistit nějaké informace, tak jsem hned přečetla jeden skvělý cestopis a dozvěděla se zajímavé věci, které jsem nevěděla. Třeba že Italové (Sicilané víc?) s oblibou říkají „piano, piano“ či „domani“, což znamená, že na všechno jdou pěkně pomalu a rádi věci odkládají „na zítra“, pak znovu a znovu. Možná proto potřebují dobrovolníky z jiných zemí (:-DD). Italštinu se nemá prakticky cenu učit, protože obyvatelé Sicílie povětšinou mluví nepříliš podobným jazykem – sicilštinou. Je pech, že zrovna ve městě, kde se taky budu vyskytovat, se autorce knížky zase až tak nelíbilo (:-D).

Největší obavy mám z cesty, z té orientace na letištích, protože jsem ještě nikdy neletěla. A pak taky z dorozumění se na samotném workcampu, protože s tou mou angličtinou na tom moc dobře nejsem. Když si vybavím ty trapné chvíle strávené v hospodě s Američanem, Kanaďanem a dalšími v rámci tutoringu, jak jsem tam jenom seděla a nerozuměla … hrůza. Bohužel jsem se od té chvíle neměla čas nijak zlepšit, tak teď každý den poslouchám něco v angličtině, i kdyby to mělo být jenom křoví v podobě anglických zpráv.

A normálně mě začalo hrozně lákat cestování jen tak na vlastní pěst, bez cestovní kanceláře, prostě nějaké dobrodružství. Pak by se mi taky líbilo o tom psát (:-D). Ale není to možné, navíc pan Ideální k takovému způsobu cestování není nakloněn, tak se zatím musím spokojit jenom se čtením si o tom a sněním. I když workcamp v podstatě takové dobrodružství je :-))