Draní peří ve volební komisi

Již počtvrté jsem zasedla do volební komise. Tentokrát jsem si dokonce vylosovala funkci místopředsedkyně. Bohužel až vzápětí po přijetí této funkce jsem se dozvěděla, že žádné peníze navíc na rozdíl od členů nedostanu, ovšem na školení budu muset jít. Ale tak aspoň nová zkušenost. Při samotných volbách jsem kromě nějakých technických záležitostí, jako např. vylepování cedulí a připínání papírů na nástěnku, nic nedělala, akorát dohlížela na řádný průběh voleb. Asi proto tedy žádné peníze navíc (:-D). Jindy by mi to vadilo, cítila bych se divně, ale tentokrát ne, potřebovala jsem se nutně učit, tak jsem to přivítala. Ačkoli stejně moc lidí nechodilo. 

Nevím proč, ale přišlo mi to letos jako nejvíc vyčerpávající. Možná proto, že jsem se celou dobu učila a zároveň se nemohla odprostit od neustálého hlasitého povídání některého člena komise, takže vlastně dvojí soustředění? V nějaké diskuzi na internetu jsem si dneska náhodně přečetla, že v nějaké volební místnosti bylo ticho jako v hrobě. Určitě bych to taky přivítala více. 

Zdroj:http://sardice.cz/soubor/1504be7d33/20080908160325.jpg

Avšak na druhou stranu tohle nebylo jen tak ledajaké klábosení o ničem. Sešli se nám tam tři starší důchodci – 80letý, 73letá, 70letý – a ti celou dobu něco nahlas vykládali. Minimálně dva z nich vysokoškolsky vzdělaní, což zaručuje vysokou erudovanost, protože tehdy ještě vysokoškolské vzdělání nebylo masovou záležitostí. A když k tomu přidáme ještě obrovské množství životních zkušeností a vzpomínky, vznikne z toho velmi zajímavé vyprávění, které by se především v případě Paní 73leté mělo sepsat jako její paměti (já se hlásím :-D). O našem městě věděla snad úplně všechno od první republiky až po současnost a dokázala to podat poutavým způsobem. Říkala jsem si, že ona je přesně ten člověk, kterého považuji za ztělesnění vzdělanosti. Neskutečné, jak obrovský měla všeobecný přehled a úžasnou paměť na všechna možná data a letopočty (ačkoli mě překvapilo, že neví, co je to Gaussova křivka :-D). Na takovéhle intelektuální vyprávění já nejsem ze své rodiny vůbec zvyklá. Říkám si, že bych jednou chtěla být taky takto vzdělaná, hodně mě namotivovala k celoživotnímu učení se (jako jeden ze základních principů vzdělávací politiky) a obdivu ke způsobu života v minulosti :-)) 

A tak jsme na dva dny ve volební komisi obnovili tradiční draní peří, bez peří.

Co není dobré zaměstnání?

Bakalářka dokončena po obsahové stránce, dnešním celodenním formátováním však zdaleka nekončím... Jestli vám můžu poradit, tak určitě si všechny ty okraje nastavte ještě před samotným psaním, jinak se vám to na konci pak celý rozhodí a budete s tím bojovat podobně jako já. Konečně se tedy ale můžu pustit do psaní něčeho neodborného. 

Je to hezký pocit ráno se probudit a uvědomit si, že už to skončilo, ten stres, že už mám klid. Ne, teď nemluvím o bakalářce, ta mě vlastně poslední dobou ani nijak zvlášť nestresovala, spíš mě i bavila. Asi před měsícem jsem dostala nabídku dělat tazatelku pro jeden významný mezinárodní sociologický výzkum. Do toho dne jsem byla rozhodnutá, že žádnou brigádu navíc teď nechci, že se chci věnovat hlavně bakalářce a státnicím, jenže tahle nabídka se prostě nedala odmítnout, taková obrovská příležitost dělat něco, co se tolik týká oboru, který studuji a o němž všichni tvrdí, že nemá žádné uplatnění v praxi. Všechno je to hezké, ten výzkum fakt k něčemu je, ne jak ty všechny marketingové. Jenže vysvětlete to lidem, že? Stačilo říct, že se otázky týkají jejich názorů a postojů ke společnosti a už byl oheň na střeše. Natožpak když jsem ještě nezkušeně popravdě začala popisovat, čeho se ten výzkum týká konkrétně. Slovo politika je pro lidi jak červený hadr pro býka. Situace v tomto státě je nejhorší, jaká kdy byla. Důchodci mají malé důchody, jenom deset tisíc a přidali jim teď jenom třicet pět korun… Něco takového do vás čtvrt hodiny hustí a pak řeknou, že nic zodpovídat nebudou. Tolik času zbytečně promarněného, tolik peněz zbytečně utracených za cestu… Udělala jsem dva dotazníky a vzdala to. Byl to pro mě obrovská frustrace a stres, protože na nás samozřejmě tlačili vedoucí, že vůbec neplníme plán a oni z toho mají problémy. Moc nechápu, jak je možné, že minulý rok jsem těch dotazníků udělala tolik, měla dobrou návratnost a letos nic. 

Zdroj:http://biblestudyoutlines.org/wp-content/uploads/2012/08/argument-clipart.jpg

To člověka napadají i myšlenky, co když nejsem sama, komu to vůbec nešlo, co když ti lidi fakt už vůbec nechtějí mít nic společného s žádnými výzkumy, co když už ten jejich pohár trpělivosti přetekl, co když už jsou absolutně nasyceni všemožnými dotazníky? To by se rovnou mohla celá sociologie a vlastně i další sociální vědy zrušit, protože ty jsou na takových výzkumech založené. Psala jsem si s tazatelem, co se touto prací živí, což bych si teda já vůbec nedovedla představit, a prý to není tak zlé, jak si to představuji, prý mám v sociologii pokračovat i na magisterském studiu, prý práci seženu a prý mu budu dělat šéfku. Jo, je to ten tazatel, co mě a ještě pár dalších kolegů minulý rok školil, jak přesvědčovat lidi, aby dotazník zodpověděli a jak jsem na něho udělala dojem, po roce jsme si začali tykat (:-D). 

Ujasnila jsem si, jak bych nechtěla, aby moje práce vypadala. Nejhorší je pro mě nejistota, že nemůžu dopředu vědět, co mě v práci čeká a alespoň psychicky se na to připravit. Další nejistota se týká výdělku, který nezáleží jen na mně, ale také na neznámých lidech, jejich ochotě a výkonu. Toto by ve mně vyvolávalo největší stres, kdybych se takovou prací měla živit. Když bych to měla hodnotit, tak horší než tazatelství jsou snad už jenom práce, kde lidi nutíte, aby si pořídili něco, co vůbec nepotřebují a ještě za to musí zaplatit nemalou peněžní částku. Mám taky nějaké svědomí, že.

„Musí být zamčený, nikdo nesmí chodit ani pro pivo!“

aneb jak se dostat regulérně do volební komise 

Zdroj:http://www.danarionline.cz/download/1360766570/volebn%C3%AD+urna.jpg

Potřetí za svůj život jsem se stala členkou volební komise a potřetí jsem se o tom rozhodla napsat. (Pokud byste hledali předchozí dva články, bohužel máte smůlu, protože jsou napsány jinde :-P) 

Od doby, kdy jsem se jako čerstvá osmnáctka stala členkou volební komise hned ve svých prvních volbách, kterých jsem se mohla účastnit, uplynuly už tři roky. Tehdy jsem to považovala za brigádu snů a nebyla jsem si tak úplně jistá, jak jsem se tam dostala. Podruhé to bylo o pár měsíců později, zase nevím, jak jsem se tam ocitla. Prostě to zařídila moje spolužačka. Jenže po maturitě jsme se samozřejmě už každá vydala svou cestou a mně bylo jasné, že těžko kdy víc zase získám tuhle brigádu v mládí považovanou za brigádu snů. Letos v létě se mě sestřenice ptala, jak jsem se tam dostala, že by chtěla taky. Jen jsem krčila rameny. Jak možná víte z minulého článku, někdy na přelomu září a října mě chytla velká mánie ve shánění všemožných brigád a prací (Časem člověk sníží intenzitu, když nevidí skoro nic jiného než telefonisty v call centrech). Uviděla jsem tam nabídku právě členství ve volební komisi. Nevím, jestli mám jmenovat stranu? Nakonec teď získala kolem 2,5% hlasů. Ze srandy jsem odepsala, ale žádná odpověď mi nepřišla, tak jsem usoudila, že mě zřejmě někdo napálil a získal tak moje rodné číslo, které jsem tam taky uvedla. (Mimochodem, proč se tak strašně dbá na chránění si svého rodného čísla?) Jenže jednoho dne mi volá paní z městského úřadu a že jsem se prý nedostavila na schůzi volební komise. To jsem byla hodně překvapená, protože mě nikdo neinformoval. Potřetí jsem se dostala do volební komise a opět to bylo takové zvláštní. Zajímalo by mě, jak se tam dostávají ti ostatní členové? Teoreticky vás tam musí delegovat nějaká strana, ale jak toho docílit?

No jak to probíhalo? Ještě s jednou kolegyní jsme kontrolovaly občanské průkazy voličů. Jenže jsem se s ní o ty občanky a voliče musela skoro doslova prát. Jelikož seděla u kraje, takže příchozí lidé strkali většinou automaticky průkaz totožnosti do rukou jí. Já jsem jenom vždycky natáhla ruku, ona jenom udělala „chňap“ a byla její (:-D). Bylo nás tam celkem dost, takže kdybych chtěla, nemusím dělat nic. Tím pádem by to však byla větší nuda. Ale snažila jsem se dělat nějakou práci do školy. 

Musím však říct, že v předchozích dvou komisích se mi rozhodně líbilo více. Přišlo mi, že jsme byli takový lepší stmelenější kolektiv. Asi jsme se spolu více bavili a ti lidi mi byli sympatičtější (:-D). Letos jsem si připadala jako blbec, když se jedna starší paní pohoršovala nad tím, že by každý Čech měl znát historii své země a mít všeobecný přehled, při čemž kroutila hlavou nad tím, že někdo neví, kdo napsal cosi (snad nějakou operu?), co jsem ani nikdy v životě neslyšela. Na řadu přišla i politická debata, pozitivně komunisticky laděná. Je hodně tristní, že o politice nic nevím a docela mě ta politická scéna i nechává chladnou, přestože studuji obor veřejná politika, což je pro mé chabé ospravedlnění ta praktická část (uplatnění rozhodnutí vlády v praxi). Přestože sedávám ve volební komisi. Přestože chodím volit. 

Je zajímavé, že snad skoro vždy se ve volební komisi, kde jsem, objeví nějaký člověk, jenž baví ostatní. Prostě dělá srandu, abyste chápali. Tentokrát to byl náš pan předseda. Hláška z nadpisu článku taktéž pochází z jeho úst, když nás instruoval, jak se máme chovat při sčítání hlasů. Asi vám to takto napsané nepřijde vtipné, ale já když si vzpomenu, jak to říkal, musím se pousmát nebo rovnou vyprsknout smíchy :) Avšak v pracovní době se samozřejmě alkohol nepije a my jsme nedělali žádnou výjimku.

Co mi tazatelství dalo a vzalo

Se začínajícími letními prázdninami končí onen marketingový výzkum, pro který jsem dělala tazatelku. Sice mi zbývá zastihnout doma ještě tři respondenty, ale protože náš okres už zadaný počet sesbíraných dotazníků splnil, bude to už jen tak mimo hru, abych si splnila všechny svoje povinnosti. Napadlo mě ty tři měsíce práce zhodnotit a zrekapitulovat. 

Všechno nejspíš začalo bezradným přemýšlením nad tím, jak se mi podaří našetřit peníze na prázdninovou cestu. Na internetu mě zaujala nabídka právě této brigády. Brigády prakticky v oboru, který studuji. Tím, že jim odepíšu, nemůžu přece nic ztratit, tak jsem to udělala. Po školení v našem hlavní městě jsem se začlenila do významné výzkumné agentury s dvaceti lety zkušeností. Ovšem hned moje první respondentka se pro mě stala noční můrou a zároveň měřítkem pro ty ostatní. Po prvním dotazníku právě od ní jsem byla tak psychicky vyčerpaná, že jsem s tou prací chtěla okamžitě skončit. Nevěřila jsem, že by mi ještě někdo chtěl něco zodpovědět, nechtěla jsem tohle psychické peklo v podobě vymáhání údajů opakovat. Ode dna mě zvedlo další školení o pár dnů později, které se neslo v takovém neformálním duchu, pan školitel a zároveň velmi úspěšný tazatel nám prozradil svoje všechny možné taktiky, jak přimět lidi, aby se výzkumu zúčastnili. To odpoledne se mi během hodiny a půl podařily udělat dva dotazníky a celkově mě to tak všechno nakoplo, že jsem si řekla, že to ještě vzdávat nebudu. Na pana školitele jsem asi udělala dojem svými sociologickými řečmi o validizaci a reliabilitě, protože mě hned druhý den požádal o přátelství na FB, ale to už víte (:-D). 

Zdroj:http://www.cogitatestudios.com/wp-content/uploads/2012/04/what-you-need-to-know-words-in-vintage-wooden-letterpress-printing-block.jpg

Začalo se mi docela dařit. Na některé respondenty mám v paměti zaryté příjemné vzpomínky. Třeba na důchodce v jedné ulici, kteří mi s nadšením vyprávěli o svém dřívějším zaměstnání nebo kteří mi ukazovali svůj koníček. Samozřejmě jsem se setkala i s odmítáním. Jedna paní si se mnou domluvila schůzku a pak mi tak čtvrt hodinu vykládala, jak je ten výzkum k ničemu. Vůbec jí nevadilo, že za tu dobu to mohla mít zodpovězeno a mohla mít klid. Někteří pánové mi to vyplnili jenom proto, že jsem za nimi přišla zrovna já, kdyby k nim přišel nějaký chlap, tak by ho prý dál nepustili, asi jsem se naučila zapůsobit svým šarmem (:-D). Byla jsem s dotazníkem u ředitele gymplu, kam jsem chodila, taky ten dotazník vyplnil jenom kvůli mně a možná si teď v pedagogickém sboru všichni šuškají a diví se, jak to, že ta divná nekomunikativní holka teď dělá tazatelku (:-D). Několikrát se mi stalo, že jsem již seděla u respondenta v kuchyni, když v tom mi otázky odmítl zodpovědět. No jo, jedna z prvních se ptá na jméno a příjmení (:-D). O tom, jak jsem se rozbrečela, jsem už taky psala. Ale za naprostý výsměch považuji pána, který si ze mě snad dělal srandu, pustil mě dál, zahrnul mě jako při výslechu milionem otázek, chvíli to vypadalo, že dotazník vyplní, pak zase ne a nakonec konstatoval, že nebude podporovat ten průmysl, pro který se tento marketingový výzkum provádí. Také jsem se setkala s člověkem, který by mi otázky i zodpověděl, ale jaksi k tomu nebyl po duševní stránce způsobilý. Docela jsem se ho bála, v kuloárech se proslýchá, že je či byl drogově závislý.

Ani pan školitel tak úplně neusnul, několikrát mi na FB napsal a nakonec z něj vypadlo, že nechápe, jak je možné, že takovou kočku jako jsem já, může někdo z respondentů odmítnout. To jsem docela zůstala stát s pusou dokořán. Ale tak ne že by mě to nepotěšilo, nestává se mi každý den, aby mi tohle někdo řekl/napsal (:-D). Kromě pana Ideálního samozřejmě :) 

Myslím si, že tazatelství byla dobrá zkušenost. Určitě jsem se stala více komunikativnější, ale hlavně jsem se přestala tolik ostýchat, co se týče kontaktu s druhými lidmi. Ačkoli vždy jsem potřebovala velkou podporu od svých nejbližších, abych se vůbec za respondenty vydala. Přineslo mi to taky hodně stresu, za něhož mohla nastavená hranice týdenního počtu dotazníků, který jsme se vždy museli snažit splnit. Podařilo se mi to jenom málokdy, ale spíše z časového nebo psychického důvodu. Prostě jsem si potřebovala od těch respondentů taky někdy odpočinout a hlavně se s blížícím se těžkým zkouškovým obdobím kupily povinnosti do školy. Měla jsem v hlavě zafixováno, že když ten limit nesplním, slečna supervizorka mi bude nadávat. Nikdy se tak nestalo. Potřebné peníze jsem si vydělala, celkově sesbírala padesát sedm dotazníků z nějakých sta zadaných domácností, avšak za cenu minima volného času sama pro sebe. Nejvíc zdržující je ale rozhodně jídlo a spánek! (:-D)

Vidíte, málem bych se zapomněla podělit o perličku na závěr. Dokonce byla do tohoto výzkumu náhodou vybrána i domácnost pana Ideálního, tudíž jsem měla jedinečnou příležitost podívat se na jeho průběh i z pohledu respondenta. Schválně jsem paní tazatelce neprozradila, že jsem vlastně její kolegyně a kladla jí všetečné otázky. Zajímalo mě, jak bude reagovat (:-D). Na konci jsem jí svou identitu odhalila a chvíli jsme pokecaly. Dobrej plán, co? 

Povýšila jsem

Z brigády se mi ozvali, takže odteď každý den kromě neděle pěkně do hokny. Není to ale tak hrozné, jak se na první pohled zdá. Stejně jako minulý rok jsem se i letos dostala k roznášení, tentokrát však už ne reklamních tiskovin, ale novin. Prostě jsem povýšila :) Roznos novin by mi neměl denně zabrat více než dvě hodiny. Jediná nevýhoda je velmi brzké ranní vstávání, dnes jsem se kupříkladu musela dostavit na poštu na 5:30, zítra to bude o něco později. Avšak ranní ptáče dál doskáče.

Nápis na poště (foceno mým "velice kvalitním" mobilem)

V porovnání s letáky platí úplně královsky. S vedoucí jsem se již taky párkrát viděla, kdežto s šéfem té distribuční agentury ani jednou, všechno se vyřizovalo telefonicky, poštou nebo přes řidiče v růžovém tričku, který mi vždycky vyhodil mraky balíků před dům. Hlavně ale, že mi jej pořád Facebook nabízí ke spřátelení. Ani jsem nemohla uvěřit, kdy se mi do rukou dostal seznam pouze 41 adres, které budu muset obejít. Batoh jsem klidně mohla nechat doma. Letáků mi běžně vozili 1500 ks od každého druhu na tři dny. Byla mi přidělena jiná část našeho města než minulý rok, tudíž jsem se opět dostala do míst, kam bych jinak jen těžko zabloudila, a to na další sídliště. Musím konstatovat, že ač je starší a komunističtější, líbí se mi mnohem více než "satelitní" městečko na opačné straně města. Člověk je tam tak nějak blíže přírodě, všude samá zeleň a klid (byla jsem tam i odpoledne). A přemýšlela jsem, jaké to asi je bydlet v úplně nejvyšším patře v paneláku postaveném na úplně nejvyšším bodě. Sídliště totiž celé leží na kopci, takže se člověk při výstupu pěkně zapotí. Dokonce mně jako velmi zodpovědné osobě byl svěřen svazek klíčů od paneláků, abych nemusela v časných ranních hodinách obtěžovat a budit chudáky předplatitele novin. Volno si taky vzít můžu, ale musím je nahlásit s dostatečným předstihem. Co víc si přát?