Pracovní deziluze

Zrovna nedávno jsem se tak dívala na svůj blog a napadlo mě, že by to možná chtělo nějaký pozitivnější název blogu, ačkoli ještě donedávna jsem si říkala, že "Životní deziluze" už existuje skoro tři roky a pořád je to aktuální. Ano, poslední dva týdny jsem se v té aktuálnosti opravdu utvrdila. A jak se mi dostalo na mysl uvažování o jiném optimističtějším, možná také sebevědomějším názvu? Od prvního ledna používám dva nástroje z knihy Konec prokrastinace, kterou jsem dostala na Vánoce a přečetla skoro jedním dechem za dva dny. Buzek-lístek a flow-lístek. Víc se mi líbí myšlenka toho flow-lístku - napsat si každý večer tři pozitivní věci, které se mi za celý den staly. Asi už trochu začínám uvažovat pozitivně. I když mi většinou trvá trochu déle vymyslet tu třetí pozitivní věc a přitom si říkám, že negativních věcí se mi za ten den stalo víc anebo to byly naprosto obyčejné neutrální věci. Navíc zjišťuji, že ty pozitivní věci se občas i opakují. Dodržování buzer-lístku, kdy jsem si stanovila několik věcí, jež musím každý den splnit, taky nic moc. Snad jediné, co se mi podařilo dodržet zatím každý den, je podívat se na svou RSS čtečku jenom jednou denně. Myslím si, že tohle je můj velký zdroj prokrastinace. Na Facebooku můžu být denně jenom půl hodiny, na zprávy jsem si pořídila messenger, abych byla v kontaktu se svými nejbližšími. Třeba dneska jsem ovšem na tom FB skoro pořád a zbytečně. Z bakalářky jsem taky moc nenapsala, přestože jsem si na to vyhradila právě dnešní den … Pro dnešek už to asi balím a radši píšu tenhle článek. Náležitě si jeho čtení vychutnejte, neslibuju totiž, že se tu za leden ještě něco objeví. 

Prakticky celý tento měsíc chodím a budu chodit na stáž do jedné instituce veřejné správy, takže snad získám nějaké zkušenosti, které si budu moci zapsat do svého životopisu. Každý den tam jsem pět hodin. Pracuji tam zadarmo a jsem vděčná, že mě vzali. Zrovna tady by mě přijali, i kdyby za mě nedostali zaplaceno, ale jiným organizacím musí škola díky evropským dotacím zaplatit, aby k nim vůbec někdo na praxi mohl jít. Pokud se to k vám ještě nedostalo, ano, tohle je dnešní doba. 

Zdroj:http://www.punyajokes.com/cartoons/coming.jpg

Takže jak probíhá můj všední den? V buzer-lístku mám napsáno, abych vstala nejpozději ve 4:30, občas se mi podaří vstát až v pět. Musím rychle roznést noviny, abych si vydělala na těch pět hodin práce zadarmo. Něco v rozmezí půl osmé až osmé se vrátím domů, nasnídám se, přichystám se a jdu na vlak. V deset mi začíná směna. Prý tady zaměstnanci mají hodinu volno na oběd, které se jim také započítává do pracovní doby a já si je prakticky taky můžu udělat. Většinou mívám už o půl dvanácté hrozný hlad. Ve tři končím a pokud stihnu vlak, něco po čtvrté hodině můžu být doma. Když to vezmu kolem a kolem, vlastně dělám denně jedenáctky. Přijdu domů, únava je ještě únosná, a musím se učit nebo psát bakalářku. Kolem desáté hodiny bych již podle buzer-lístku měla být v posteli. A to už bývám opravdu hodně unavená a ospalá. 

Deziluze spočívá v tom, že si nějak moc nedovedu představit, že bych takto trávila nějakou delší dobu. Je to hodně náročné. Rázem hodnotím vysokoškolské studium jako nejlepší část života, kdy je člověk snad nejméně omezován nějakým režimem, který musí dodržovat a trávit někde mimo domov půlku každého dne. Možná kdybych byla motivovaná finanční odměnou, dívala bych se na to zase jinak. 

A jak se mi tam teda líbí? No první dny byly krizové s pocitem nejprve „já tam nechci jít“, potom „já tady nechci být“. Bála jsem se, že jim tam něco pokazím, nepochopím jejich vysvětlení úkolu apod. Dokonce jsme se jeden den více bála té stáže než zkoušky z anglického předmětu za dvanáct kreditů (perlička: Americký vyučující, který nám tu zkoušku zadával, se mě ptal, kde je jedna kolegyně, která chyběla a já jsem mu řekla, že „in toilet“. Protože nějak nerozuměl nebo spíše nechápal, několikrát jsem mu to dokonce zopakovala :-D). Ten den se to však nějak zlomilo a už tu stáž beru v pohodě. Avšak musím říct, že jsem se zatím moc nového nenaučila. Ale slíbili mi, že mě naučí pracovat s nějakými programy, jejichž znalost se vyžaduje i v jiných institucích veřejné správy. Protože pocházím z dělnické rodiny, je pro mě novinkou i ta kancelářská práce. A jsem ráda, že roznáším noviny a mám aspoň zajištěný nějaký pohyb, jinak bych si připadala, že jenom sedím a tloustnu. 

Tak na mě prosím myslete, ať stihnu do konce zkouškového trochu obstojně dopsat teoretickou část mé bakalářské práce. A ještě mě příští týden čeká jedna zkouška. Děkuji, na vaše blogy občas mrknu O:-)