Život za sklem

"... To jsem měla jednoho studenta v oktávě a on měl své tanky a druhou světovou válku. Pusu nezavřel, neustále svému sousedovi vykládal, který tank měl jaké číslo, na koho útočil ve druhé světové válce apod. Musela jsem ho okřiknout, ať už mu dá pokoj. ´Tobě nevadí, že do tebe pořád něco hučí?´ Odpověděl : ´Ne, on už to dělá od primy a já ho neposlouchám.´...," vyprávěla nám paní profesorka zážitek s vtipným závěrem. Následoval výbuch smíchu. Mně tohle ale příliš vtipné nepřišlo. Jasný příznak Aspergerova syndromu. (volné pokračování článku 15 000 Čechů)

Naučila jsem se lidem za zády neposmívat za jejich nedostatky, jak to dělá většina lidí. Uvědomuji si totiž, že tito lidé za své "postižení" mnohdy vůbec nemůžou. Patřím mezi ně i já, i když na mně třeba na první pohled není nic neobvyklého, tedy kromě typického introvertního vzhledu (Naše fyzikářka moji povahu poznala hned první hodinu fyziky, aniž bych vůbec vypustila nějaké slovo z pusy.). Ale už takové lidi na první pohled také poznám. L., patříš mezi ně :)

Přečetla jsem několik knížek o Aspergerově syndromu. Mimo jiné i jednu osobní výpověď ženy s AS - Život za sklem. Jmenuje se Wendy Lawson. Narodila se roku 1952, avšak diagnóza Aspergerův syndrom jí byla připsána až v roce 1994, tedy v jejich 42 letech. Do té doby ji mylně léčili na schizofrenii a podobné choroby (někdy to bývá i klidně alkoholismus). Někde jsem četla, že lidé s AS si mnohdy můžou najít stejně postiženého partnera. Pravděpodobně se to povedlo i Wendy, ale jejich vztah zdaleka nebyl tak ideální, jak by se předpokládalo kvůli nemožnosti vyjádřit své city a emoce, možná i těžší než s "normálním" partnerem. Po více než 20 letech manželství a čtyřech dětech byl rozvod jediné možné řešení. Wendy v současné době přednáší o AS, má dva univerzitní diplomy a ještě píše knihy. Jen jsem se nedozvěděla a zajímalo by mě, jakým způsobem nakonec lékaři stanovali pravou diagnózu. 

Zdroj: http://www.artbos.cz/Fotografie/Zbozi/250px/zivzasklem.jpg

Na Blog.cz mám dva tipy na blogery, byť je znám pouze prostřednictvím jejich písemného projevu, což je málo, o kterých si myslím, že by AS mohli trpět. Oba zastupují mužskou část populace. Všeobecně je známo mnohem více případů chlapců a mužů s Aspergerovým syndromem než dívek a žen. Zřejmě je to však způsobeno mírně odlišnými příznaky. Dívky na sebe příliš neupozorňují, že je něco v nepořádku, lépe se začlení do kolektivu napodobováním chování ostatních, bývají považovány jenom za nevyzrálé, kdežto chlapci přímo za divné. Bylo by ode mě nefér zveřejňovat tady jejich jména, protože nejsem odborník, i když by mě tato práce bavila, a můžu být úplně mimo mísu. Avšak přesto mi to nedá. Musím se zastat jednoho ze správců Autorského klubu. Jeho složité, přesně spisovné vyjadřování, perfecionismus mi něco připomíná, stejně tak jako jeho záliba ve sbírání mincí a taktéž zaujatost pouze pro jednu činnost. On za to nemůže, on už takový je. U druhého blogera mě zase oslovila jeho obliba ve vlacích a železnici, taky mě to zajímá, ale i jeho smysl pro všímání si detailů. Lidé s AS mohou mít zvýšenou citlivost a vnímavost smyslových orgánů. Čeho by si obyčejný člověk ani nevšiml, někdy činí člověku s AS nesmírný problém. Je pro ně těžké abstraktní uvažování, mají snahu si vše konkretizovat. Barvy v jejich životě hrají zásadní roli.

V tomto článku bych se chtěla zaměřit na sebe a jeden příznak, kterým mám s Aspergerovým syndromem společný. Aneb kde se skrývá tajemství mých dobrých známek na vysvědčení. Došlo mi to až nedávno. Dovolím si citovat ze své seminární práce : "Jedinci s Aspergerovým syndromem mívají velký strach z vlastního selhání, kritiky či nedokonalosti. Někteří jen neradi zkoušejí nové věci, protože jsou na pochybách, zda by je dobře vykonali. Zpravidla na sebe mají vysoké požadavky hraničící až s dokonalostí." Tady je zakopán pes. Mám v sobě prostě zabudováno, že musím být (jedna z) nejlepší. A hrozně mě štve, když to tak není. Je to pravda. Bojím se zkoušet nové věci, protože mám obavy z toho, že bych to nezvládla a ztrapnila se před ostatními. V mém blogu jde najít hromada všech mých nedokonalostí, před cizími lidmi mi to nevadí, ale co takoví spolužáci? Když si teď jediná spolužačka, co znala můj bývalý blog, myslí, že jsem s blogováním hlavně kvůli nedostatku času skončila, hned se mi píše tak nějak lehčeji.
Jinak, děti s AS raději místo beletrie vyhledávají encyklopedie. Nemusí při jejich čtení řešit žádné vztahy, stavy a pocity postav, což pro ně bývá složité na pochopení. Nevím, jak jsem na tom byla v dětství, možná beletrie a encyklopedie byly u mě vyrovnané, ale hrozně se stydím, že jsem někdy v prváku uvedla (jak největší šprtka), že moje poslední přečtená knížka byla nějaká encyklopedie. To sem ale asi nepatří, zřejmě jsem tehdy moc nečetla. Na druhou stranu zjišťuji, že mi pochopení různých příběhů apod. trvá trochu déle, avšak to bude způsobeno mým celkově pomalejším chápáním.

Lidé s AS se dělí na ty, kteří ani neví, že něco takového mají, ty, kteří ví, ale odmítají si něco připustit a ty, kteří se snaží o svém postižení zjistit co možná nejvíce informací.