2. Déšť na uvítanou

V pořádku jsem se vrátila z workcampu na Sicílii a v následujících článcích bych vám ráda sdělila svoje dojmy. Každý večer před spaním jsem si tam psala deníček, protože jsem chtěla zachytit bezprostřední dojmy z právě uplynulého dne. Možná toho bude až moc, možná to bude nezajímavé, možná to všechno nezveřejním. Každopádně pokud vás to nebude bavit, nemusíte číst :)

1. den – úterý 23. 7. 2013 - úterý

Kupodivu se mi podařilo vstát docela svěží a to bylo teprve 3:45 (:-D). Jenže se mi vůbec nikam nechtělo jít, tedy tenhle pocit už u mě přetrvával několik dní. Ta nejistota, do čeho jdu, a hlavně sama! Loučení bylo hodně dojemné a stýskalo se mi už jenom při představě, že tam 17 dní nebudu mít nikoho blízkého. Žádný pan Ideální, kterého bych mohla políbit a obejmout. Uklidňovalo mě však vědomí, že tam určitě bude wifi, budeme si spolu skypovat a psát. 

Největší obavy jsem měla z cesty, přece jen můj první let letadlem a ještě k tomu „sama“ s přestupem. Teoreticky jsem si to nastudovala předem, ale přesto bych byla úplně bezradná nebýt mé české kolegyně, kterou jsem osobně poznala až dnes. Vůbec nechápu, co mě to napadlo jet takhle daleko bez nikoho známého na workcamp. 

Cesta však proběhla dobře. Paradoxně jsme z Vídně do Říma letěli menším letadlem, než vnitrostátně z Říma na Sicílii do Catanie. U mého prvního letu jsem neseděla u okýnka a stejně, jak jsme se vznesli, byl to docela hodně nepříjemný pocit. Ovšem pak ve vzduchu už ok, když se letadlo moc netřepalo (:-D).

Výhled z letadla

Ačkoli jsem řekla, že nikdy u okýnka sedět nechci, hned druhý let jsem tam seděla a užívala si výhled převážně na moře (:-D). Již v letadle jsme poznali mentalitu zdejších siňorin a siňorů. Odlétali jsme o hodinu později a to také z důvodu hádky Italek v letadle, které zabraly místo někomu jinému a nechtěly ho opustit. Ani letuška s nimi nic moc nesvedla, takové úsměvné to bylo. Jakmile jsme přiletěli do Catanie, začalo pršet a dokonce byla i bouřka, což je na Sicílii docela nevídané, jak jsem tak četla.

V Catanii prší!

Myslím, že jsem takříkajíc vyhrála, když jsem si svůj velký batoh strčila jenom do velkého průhledného pytle z tvrdého igelitu a pořádně to oblepila páskou. Moje kolegyně si to nechala za 12 Euro profesionálně zabalit, takže ačkoli jedeme na workcamp ekologicky zaměřený, zachovala se silně neekologicky a ještě se pak ke svému batohu ani nemohla přes tu vrstvu fólie dostat. To můj pytel přepravou utržil pouze jednu tržnou ranku, takže ho budu moct použít i na zpáteční cestu, snad :-)

Nesmějte se, jinou lepící pásku jsem na poslední chvíli nesehnala (:-D).

Jak jsme tam tak stály na letišti a vyhlížely naše vedoucí, nějakou záhadou k nám postupně začali přicházet další voluntýři, tj. účastníci workcampu. Hodinu po srazu jsme se autem vydali na místo konání. Docela mi vadila věta jednoho z vedoucích: „If you smoke, you can.“ Nemám ráda, když mi někdo kouří do obličeje a to ještě v jednom kuse. Bohužel tady se hned ukázalo, že to bude na denním pořádku :-/ Cesta autem se mi líbila, jeli jsme kolem hezké přírody, sem tam něco prohodili. Hlavně jsem byla nadšená, že ani vedoucí workcampu neumí dost dobře anglicky, aspoň se tolik neztrapním (:-D). 

Homesick mě však neopustil, nejradši bych se tady na to vykašlala a těch 14 dní raději strávila s panem Ideálním. Nějak se tady necítím dobře a internet tu taky není, takže se bez kontaktu se svými blízkými asi zblázním, ale tak prostě obětuji kredit. Je tady však nádherná příroda, to se zase musí nechat :-) Asi bych měla přehodnotit svoje očekávání a pokusit se to tady aspoň trochu užít. Když já prostě takhle nedokážu moc zapadnout do nějaké skupiny lidí a pak se cítím sama.