„Musí být zamčený, nikdo nesmí chodit ani pro pivo!“

aneb jak se dostat regulérně do volební komise 

Zdroj:http://www.danarionline.cz/download/1360766570/volebn%C3%AD+urna.jpg

Potřetí za svůj život jsem se stala členkou volební komise a potřetí jsem se o tom rozhodla napsat. (Pokud byste hledali předchozí dva články, bohužel máte smůlu, protože jsou napsány jinde :-P) 

Od doby, kdy jsem se jako čerstvá osmnáctka stala členkou volební komise hned ve svých prvních volbách, kterých jsem se mohla účastnit, uplynuly už tři roky. Tehdy jsem to považovala za brigádu snů a nebyla jsem si tak úplně jistá, jak jsem se tam dostala. Podruhé to bylo o pár měsíců později, zase nevím, jak jsem se tam ocitla. Prostě to zařídila moje spolužačka. Jenže po maturitě jsme se samozřejmě už každá vydala svou cestou a mně bylo jasné, že těžko kdy víc zase získám tuhle brigádu v mládí považovanou za brigádu snů. Letos v létě se mě sestřenice ptala, jak jsem se tam dostala, že by chtěla taky. Jen jsem krčila rameny. Jak možná víte z minulého článku, někdy na přelomu září a října mě chytla velká mánie ve shánění všemožných brigád a prací (Časem člověk sníží intenzitu, když nevidí skoro nic jiného než telefonisty v call centrech). Uviděla jsem tam nabídku právě členství ve volební komisi. Nevím, jestli mám jmenovat stranu? Nakonec teď získala kolem 2,5% hlasů. Ze srandy jsem odepsala, ale žádná odpověď mi nepřišla, tak jsem usoudila, že mě zřejmě někdo napálil a získal tak moje rodné číslo, které jsem tam taky uvedla. (Mimochodem, proč se tak strašně dbá na chránění si svého rodného čísla?) Jenže jednoho dne mi volá paní z městského úřadu a že jsem se prý nedostavila na schůzi volební komise. To jsem byla hodně překvapená, protože mě nikdo neinformoval. Potřetí jsem se dostala do volební komise a opět to bylo takové zvláštní. Zajímalo by mě, jak se tam dostávají ti ostatní členové? Teoreticky vás tam musí delegovat nějaká strana, ale jak toho docílit?

No jak to probíhalo? Ještě s jednou kolegyní jsme kontrolovaly občanské průkazy voličů. Jenže jsem se s ní o ty občanky a voliče musela skoro doslova prát. Jelikož seděla u kraje, takže příchozí lidé strkali většinou automaticky průkaz totožnosti do rukou jí. Já jsem jenom vždycky natáhla ruku, ona jenom udělala „chňap“ a byla její (:-D). Bylo nás tam celkem dost, takže kdybych chtěla, nemusím dělat nic. Tím pádem by to však byla větší nuda. Ale snažila jsem se dělat nějakou práci do školy. 

Musím však říct, že v předchozích dvou komisích se mi rozhodně líbilo více. Přišlo mi, že jsme byli takový lepší stmelenější kolektiv. Asi jsme se spolu více bavili a ti lidi mi byli sympatičtější (:-D). Letos jsem si připadala jako blbec, když se jedna starší paní pohoršovala nad tím, že by každý Čech měl znát historii své země a mít všeobecný přehled, při čemž kroutila hlavou nad tím, že někdo neví, kdo napsal cosi (snad nějakou operu?), co jsem ani nikdy v životě neslyšela. Na řadu přišla i politická debata, pozitivně komunisticky laděná. Je hodně tristní, že o politice nic nevím a docela mě ta politická scéna i nechává chladnou, přestože studuji obor veřejná politika, což je pro mé chabé ospravedlnění ta praktická část (uplatnění rozhodnutí vlády v praxi). Přestože sedávám ve volební komisi. Přestože chodím volit. 

Je zajímavé, že snad skoro vždy se ve volební komisi, kde jsem, objeví nějaký člověk, jenž baví ostatní. Prostě dělá srandu, abyste chápali. Tentokrát to byl náš pan předseda. Hláška z nadpisu článku taktéž pochází z jeho úst, když nás instruoval, jak se máme chovat při sčítání hlasů. Asi vám to takto napsané nepřijde vtipné, ale já když si vzpomenu, jak to říkal, musím se pousmát nebo rovnou vyprsknout smíchy :) Avšak v pracovní době se samozřejmě alkohol nepije a my jsme nedělali žádnou výjimku.