14. Nesnáším loučení

16. den – 7. 8. 2013 – středa 

Na včerejší party, která pokračovala až do dnešních pozdních ranních hodin, jsem šla spát nakonec kolem půl třetí, když do toho započítám i psaní deníku (:-D). Nejdřív jsem si však v koutku sama jako největší zoufalec vypila mojito (čtvrté za tento workcamp). Za tento workcamp jsem absolutně přemojitovaná. Všichni se loučili, tancovali, zpívali, chlastali a mě to prostě nebavilo. Copak tohle musí každého furt bavit? Kolem půl šesté mě vzbudil obrovský hluk a Španěl, co mě mlátí nevím-čím (polštářem?), abych se vzbudila. Někteří už odlétali takhle brzo, tak se přišli rozloučit. Asi jsem byla jediná, kdo spal, ostatní jeli non-stop. No a co? Všichni brečeli a mně se chtělo taky brečet, jenže bohužel ne proto, že někteří nás už opouští, ale protože jsem již taky chtěla jet s nimi (:-D). Obzvlášť když jsem si představila, že mě čekají ještě dva dny – jeden navíc ve stresu z hledání ubytování v Catanii a zároveň strávený s mou českou kolegyní voluntýrkou, k níž jsem si během workcampu moc cestičku nenašla. Naštěstí vše dopadlo úplně perfektně, protože nás celkově cestovalo pět voluntýrek do Catanie a všechny jsme zůstaly ve stejném hostelu. 

Ale počkat, hezky popořádku. Po poledni nastal čas loučení další várky voluntýrů, mezi nimiž jsem konečně byla i já. Plakala jsem, ale myslím, že ani ne tak proto, že by mi chyběli, ale prostě se o tom pořád mluvilo, všichni slzy v očích … Trochu mi to připomnělo loučení se spolužáky ze základky. Většině tekly slzy po tváři, já jsem se snažila držet. Rozbrečela jsem se až poté, co mi jedna spolužačka řekla, že mám srdce z kamene. Já sice brečívám s ostatními, ale z jiného důvodu než oni (:-D). Tady jsme se všichni objímali a pusinkovali na rozloučenou. Proč nejet na workcamp? Taktéž kvůli tomuhle příšernému loučení. 

Zažila jsem dnes svoje další poprvé. Poprvé jsem jela na motorce a ještě k tomu s mým obrovským batohem do zavazadlového prostoru do letadla na zádech. Aby toho nebylo málo, byl to vlastně menší skútr a řídil jej zdejší šestnáctiletý droboučký Ital (:-D). A jela jsem bez helmy. Naštěstí jsme všichni na tu autobusovou zastávku v pořádku dorazili. 

V Catanii jsme my Češky neměly nic zabookované, a proto jsme byly nadšené, když se nám podařilo sehnat tak krásné ubytování. Máme tu na pokoji koupelnu, záchod, balkon, ledničku, ručníky, fén, klimatizaci, televizi a prostě všechno (:-D). I se tu cítím bezpečně na rozdíl od města venku. Náš hostel totiž zabírá ve velké budově s mnoha patry pouze polovinu jednoho z nich, takže abychom se dostali ven (a někdo se dostal sem), musíme projít mnoha dveřmi a ještě vyjet výtahem. 

Výhled z balkonu našeho pokoje v Catanii

Samozřejmě jsme si v podvečer byly projít významná místa města, zase tolik jich není. A musím říct, že si tu připadám úplně jako v Africe. Pohybuje se tu hrozně moc černochů a muslimů. Třeba v Siracusách jsem jich tedy potkala méně a to se paradoxně nachází jižněji než Catanie. Je to docela špinavé město a jak jsem již napsala výše, musím konstatovat, že se zde bojím. Je štěstí, že jsme sehnaly dobré ubytování a nepřespáváme někde na letišti, což taky byla varianta (:-D). 

Na náměstí mají slona, což ještě znásobuje můj africký pocit.

Katedrála sv. Agáty

P. S. Až nedávno jsem se dozvěděla z plakátku v jedné cestovní kanceláři, že domy v Catanii jsou postaveny z lávových kamenů, to by tu špínu docela vysvětlovalo (:-DD).

17. den - 8. 8. 2013 - čtvrtek

Nic zvláštního se už nedělo. Cesta domů proběhla překvapivě hladce bez žádného zádrhelu :) Musím vám však ukázat fotku, kterou jsem pořídila jako poslední. Hrozně se mi líbí, je to takové rozloučení s Itálií. Nejsem si úplně jistá, co přesně na ní můžete vidět, ale zřejmě ústí řeky Tibery do moře (podle mapy to vypadá na postranní rameno , nebo jak se tomu říká :-P).

A už jsme opravdu u konce. Myslím, že jsem ten workcamp hodnotila tak průběžně. Nebylo to zase úplně až tak hrozné. Jsem nepoučitelná, takže bych tyto projekty úplně nezatracovala a třeba tomu dala ještě někdy druhou šanci (:-D). Mám ale otázku, na kterou pokud budete odpovídat, tak prosím upřímně. Bavila, zajímala vás tahle série článků? Já už jsem ty zážitky vyprávěla tolikrát tolika lidem, že toto nějak nejsem schopná posoudit.