13. Dočkali jsme se moře!

14. den – 5. 8. 2013 – pondělí 

Dnes byl poslední work day, což znamenalo, že jsme nedělali prakticky vůbec nic. Je to peklo. Co bylo dopoledne? Vzpomínám si, že jsme vymýšleli nějaké dárky (koláž z našich fotek, z níž je jasně poznat, že workcamp byla jedna velká party) pro „organizátory“ jako poděkování. Řekla bych, že téměř není za co. Ale jo, mohli jsme tady být ubytovaní, měli jsem tu úžasného kuchaře, vozili nás všude auty a na motorkách, ukázali nám krásná místa Pantalicy i noční život v Sortinu. Představovala bych si však trochu větší vůdcovství od nich, nějakou organizaci dne, program, co se bude kdy dělat, protože nejistota je příšerná. Aby se od nich všichni dozvěděli pokyny a nemuseli je složitě získávat od ostatních ve stylu jedna-paní-povídala. Je úplně k smíchu, že když se někdo zeptal, co budeme dělat odpoledne, „vedoucí“ odpověděl, že neví, že to bude muset vymyslet. Nevím, jestli Italové obecně, avšak ti naši „vedoucí“ nejraději na organizační otázky odpovídají: maybe; we can; I don´t know. 

Taky se tady asi na minutu spustil drobný déšť, což je nevídané :-) Část dne jsem prospala, nejhorší je si jít lehnout po jídle, bohužel to praktikujeme :-/ Myslím, že se vrátím o dost těžší. (po návratu domů jsem kupodivu vážila mnohem míň :) A furt se tady jenom přejídám, to je hrozný! Vždycky mám pocit, že je k obědu a večeři tolik dobrých jídel, na která mám chuť. Bojím se však, že ostatním taky tolik chutnají, takže než se naděju, sní mi je. Proto mám tendenci nabrat si vždycky všeho hodně, navíc chci všechno ochutnat. Je to jako boj o jídlo, ale přitom toho jídla je tady většinou hodně. 

Někteří začínají s loučením ve velkém. Už dnes jsme psali kolegyni voluntýrce všemožné vzkazy, protože si to přála. Zítra snad konečně jedeme k moři. 

15. den – 6. 8. 2013 – úterý 

Proč by každej měl mít rád party, tancování a chlastání? Dnes samozřejmě rozlučková party ve velkém. Z té hlasité hudby mě rozbolela hlava, tak jsem šla spát snad jako jedna z prvních kolem druhé hodiny ranní. Všichni tady píšou na poster, jak byl tenhle workcamp nejlepší v jejich životě … a já se nestačím divit. Připadám si jako v jednom experimentu, na jehož jméno si teď nevzpomenu. Týká se podvědomého přesvědčování o konformitě. Nikomu tady prostě nemůžu říct, že se mi ty každodenní party nelíbily, že bych radši místo nich a spaní v posteli jezdila více na výlety. Že ačkoli jsem si myslela, že od workcampu nemám žádná očekávání, podvědomě jsem měla a byly to ty výlety nebo jsem si aspoň nemyslela, že se tu budu tolik nudit. Proto mě workcampy asi celkově zklamaly a já jsem došla k názoru, že tohle není nic pro mě. Bohužel i takový člověk se najde.

Ale jo, dneska jsme byli na pláži nedaleko Siracus. Opět tomu však předcházely organizační problémy, když jsme neměli dost aut, abychom k tomu moři mohli dojet. To je člověk pořád ve stresu, aby se dostatečně rychle dokázal prodrat do auta na výlet. Naštěstí se nám po několika hodinách auto podařilo sehnat a jelo se. Pláž to byla krásná, písčitá. Když jsme přišli, tak ještě čistá (:-D). Musím se přiznat k něčemu šokujícímu, nikdy jsem se v moři nekoupala, moře jsem viděla jenom v Anglii a pak z letadla, kterým jsem na Sicílii letěla taktéž poprvé :) Tahle moje premiéra byla úžasná, moře je skvělé, krásně nadnáší, takže mnohem déle udržím nohy nad hladinou než na koupališti, rybníku, prostě ve sladké vodě (:-D). A člověk si po koupání v moři nemusí solit jídlo (:-D). Mně to nedošlo, vzala jsem si s sebou totiž sendvič se sýrem a slanými olivami. 

Nevím, jestli je to i jinde v Itálii, ale tady na Sicílii si lidé mnohem více dopřávají fyzického kontaktu, na což třeba nejsem od nás zvyklá. Při pozdravu políbení na jednu tvář i na druhou, ženy i muži. Celkově hodně objímání, ženy s muži, které bychom třeba u nás považovali už za něco více, je tady zcela normální. A tak se stalo, že i se mnou se zde takto někdo přivítal i rozloučil. Byla jsem velmi potěšena! Až dnes ale (:-D).