Ano, správně jste si všimli, konečně jsem změnila design do vyhovující podoby. To nastavování tady není tak intuitivní, jak jsem si myslela. Obrázek v záhlaví se mi zdál zcela bezchybný až do doby, než jsem se na něj podívala očima návštěvníka mého blogu a došlo mi, že by se mohlo zdát, že tento blog patří nějaké starší paní, co toho v životě už hodně zažila a teď vzpomíná. Nezažila jsem však skoro nic a úplně stará si taky ještě nepřipadám, ovšem ten obrázek plně vystihuje moje momentální duševní rozpoložení.
Toto léto mají pro mě velkou hodnotu vzpomínky, tradice a rodina. To zní jako nějaký předvolební slogan, že? (:-D). Prostě bych chtěla, aby všechno bylo jako dřív, hlavně ta rodinná soudržnost. Vždycky jsme celá rodina někam na týden jeli na dovolenou a bylo to fajn. Letos nic takového nebude. Jestli se ještě do konce prázdnin stihne někam jet, jak se pořád slibuje, bude to jenom na maximálně prodloužený víkend a jeden člen rodiny (taťka) bude muset zůstat doma a starat se o babičku ve čtvrtém věku. Vlastně už spolu nepodnikáme téměř nic. Bráchové mají počítač (vynález zkázy pro nás všechny), u kterého tráví většinu dne, naši zase pořád mají něco na práci … Stačila jedna rodinná rozepře způsobená mladším bráchou a hned se čas na společnou rodinnou procházku našel. A tak jsme se v neděli jako velká famílie vydali na malý výlet do přírody na kopec s výhledem na naše město. Můžu říct, že to bylo úžasný, já jsem si to teda rozhodně užila úplně nejvíc a myslím, že i ostatní byli spokojení :-)) Žádné hádky, příjemná atmosféra mezi námi … dokonce jsme díky samospoušti pořídili i několik hezkých společných fotek. Oni jsou prostě má jistota, jsem vděčná za to, že je mám, mám je ráda :-)
Jak jsou teď ty prázdniny a já nejsem něčím plně zaměstnaná, pořád nad něčím přemýšlím, pořád něco řeším, pořád mi to v hlavě šrotuje. Vzpomínám, jak jsme jezdili na prázdniny k druhé babičce na vesnici, jak jsme byli s rodinou v Krkonoších, v Beskydech ... (zjišťuju, že jsme procestovali hodně míst naší vlasti :) Kupodivu teď hodně často říkám: "Jó, to bylo před dvěma roky ..." Léto 2010 mám dobře zaznamenáno, tudíž díky své vizuální paměti zaryto někam hluboko. Kdyby tak šel vrátit čas, já nechci být velká. Je velmi zvláštní (jsem divná, já to vím), že svoje rodiče i přesto, že mě občas štvou a rozhodně nejsou dokonalí, beru jako velký vzor a na jednu stranu bych chtěla mít stejný vztah jako oni dva. I když vlastně jsou to jenom mé představy jejich života, když byli mladší. Poslední dobou až moc sním o věcech, které jsou až příliš idylické, tedy nereálné, neuskutečnitelné a pak jsem smutná, když zjistím, že to tak prostě nejde.
Člověk mnohem více lituje věcí, které neudělal, než které udělal, proto si dávám předsevzetí snažit se ŽÍT, abych měla na co vzpomínat!
Ten citát na konci je krásnej ;) je to pravda ;) A člověku nikdy nestačí to, co má, vždycky chce víc a je nespokojený, bohužel.
OdpovědětVymazatU nás rodinná soudržnost vymizela po už docela dlouho dobu, bohužel. Prostě mi přijde, že u nás každej přijde ze školy, z práce a má svou zábavu - taťka počítač, já si čtu, pc, učím, prostě svoje věci,...už ani s G. si nehrajeme tak jako dřív (nojo, vyrostla jsem), akorát s B. často blbnu (kdyby mě někdo viděl - B. dělá příšeru a já křičím, že se bojím a pištím a ječím ;D to musí bejt sousedi rádi ;D). Nějaký rodinný povídání, to u nás není. Třeba i setkání s širší rodinou je takový, že já převážně mlčím, u babiček si čtu ;D A společné akce? Jezdíme akorát na společné dovolené, které jsou proti mému gustu, jenže s G. to jinak nejde. Rodinný akce během roku nejsou tak nějak žádný, že bysme někam šli všichni (rodinné (půl)hodinové procházky kolem baráku nesnáším, pokud se tohle dá počítat za akci). Výjimečně jdeme na delší procházku jinam, menší výlet. Když už, tak se vždycky plánuje bez taťky, protože on je rád doma.
Moc volnýho času je zabiják, když začnu moc přemýšlet, myšlenky se chýlí k depresivním tématům a špatná nálada je ta tam. Když má člověk co dělat, není čas přemýšlet a je hned líp ;)
Je správný, že tví rodiče jsou tvým vzorem. Já je neberu jako vzor, každej má něco, co můžu obdivovat, ale taky něco, co naprosto obdivuhodný není ;D (a nejhorší je, když si člověk uvědomí, v čem ho mamka špatně vychovala - a já doufám, že neudělám takovou chybu u svých dětech, jako mamka udělala u mě :D)