4. den – 26. 7. 2013 - pátek
Bohužel musím konstatovat, že asi budu ta výjimka, co potvrzuje pravidlo, že workcampy jsou very very great. Z větší části je to mou povahou, pak taky neschopností vyjadřovat se anglicky, ale z části také chyba organizátorů, i když to asi bude ta italská mentalita, která se mi teda moc nezamlouvá. Odpočítávám dny do odjezdu.
Dnes dopoledne jsme tak dvě hodiny pracovali. Bourali jsme zeď, co tu máme. Ale vlastně nám nikdo pořádně nevysvětlil, proč, abychom měli větší motivaci a pocit, že naše snažení není zbytečné. Oběd tu bývá tak ve dvě, ale opravdu dobrý, pasta forever :) Poté je siesta do nějakých čtyř. Dneska např. byli všichni zalezlí ve svých pokojích a četli si či spali. Jenže mě tohle pořád nebaví. Když už jsem tak daleko od domova, nechci se furt někde nudit, chci se aspoň někam podívat, spát přece můžu i doma! Takže tohle mě hodně štve, fakt už jsem nevěděla coby, abych se neukousala nudou.
K večeru se to tedy trochu zlepšilo, když jsme se opět pustili do práce. It was very heavy and dusty. Nakládali jsme kolečka suti a vozili je pryč. Všude hromady prachu. A o bezpečnosti práce ani nemluvím. Jedni voluntýři nahoře shazují kameny a hlínu dolů ostatním, kteří to lopatami nakládají na kolečka a vozí pryč.
Dokonce jsme tam našli i very poison and dangerous škorpiona. Začínám se celkem bát, protože náš pokoj zrovna v okně nemá žádnou síť… Každý večer se tady kvůli ochraně proti všemožné havěti a škorpionům stříkám českým repelentem proti komárům a klíšťatům, hned se cítím bezpečněji (:-D). Na dnešek (13. 8.) se mi zdál sen, že někoho z workcampu napadl škorpion.
Taky jsem se dnes setkala s gentlemanstvím po italsku, když se mě jeden z těch Italů zeptal, jestli mu pomůžu s plně naloženým kolečkem, odpověděla jsem, že ano a on na to, že je mám tedy sama odvézt pryč.
Večer samozřejmě každodenní party, jež mi už začínají lézt krkem. Nechápu, proč tu všichni chtějí každý den chlastat. Naštěstí jsou tu ještě dvě Tchajwanky, které mají podobný názor, tak jsme si povídaly. Avšak celkově se mezi těmi lidmi cítím jako největší loser. Nestuduju právo, psychologii, ani ekonomii, moji rodiče nejsou bysnysmani, neumím mluvit anglicky, jsem příliš stydlivá a nepřístupná, tudíž se se mnou lidé baví jenom ze soucitu, znám to ze základky a ze střední. Asi jsem se zase tak nezměnila, jak jsem si myslela. A pořád mě nebaví za nimi dolejzat, abych teda nebyla úplně out.
