1. Dorazil mi infosheet

Rozhodla jsem se, že zase více oživím blogování a přinesu vám více článků týkajících se workcampu na Sicílii, kam za pár týdnů letím. Snad to bude dobrý nápad. Naprostá většina hodnocení těchto workcampů, co jsem slyšela či četla, byla nadšená a kladná, tak jsem teda zvědavá, jak to dopadne u mě (:-D). Nemáme prý mít žádná očekávání a být připraveni na všechno. Oukej. 

Před odjezdem má každému přihlášenému dobrovolníkovi přijít tzv. infosheet, což jsou podrobnější informace o celém workcampu. Co bych vám o něm napsala? Věta „It has been working very hard.“ vytržená z kontextu může člověka trochu vystrašit (:-D). Jako neštítím se práce, ostatně nejedu si tam válet šunky k moři, ale pokud tam bude takové vedro, jako před několika týdny tady, tak nevím, jestli budu schopná pracovat „very hard“ (:-D). Budeme tam provádět údržbu jedné docela významné památky. Měly by to ale být spíš environmentální práce. A ta věta se týkala dosavadní práce naší hostitelské organizace, ne nás. 

Zdroj:http://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/169637_big.jpg

Když jsem si ten infosheet přečetla, dostavil se ke mně pocit „já tam nechci!“. Ačkoli to běžně nedělám, abych měla překvapení (:-P), teď jsem použila Google Street View a pěkně tu bývalou ubytovnu pro poustevníky ze 16. století, kde budeme bydlet, omrkla. Čirou náhodou tam zrovna po ulici jede auto s nápisem Galbani (:-D). Hned jsem byla klidnější, když jsem viděla, do čeho jdu. Prý si máme také o dané zemi zjistit nějaké informace, tak jsem hned přečetla jeden skvělý cestopis a dozvěděla se zajímavé věci, které jsem nevěděla. Třeba že Italové (Sicilané víc?) s oblibou říkají „piano, piano“ či „domani“, což znamená, že na všechno jdou pěkně pomalu a rádi věci odkládají „na zítra“, pak znovu a znovu. Možná proto potřebují dobrovolníky z jiných zemí (:-DD). Italštinu se nemá prakticky cenu učit, protože obyvatelé Sicílie povětšinou mluví nepříliš podobným jazykem – sicilštinou. Je pech, že zrovna ve městě, kde se taky budu vyskytovat, se autorce knížky zase až tak nelíbilo (:-D).

Největší obavy mám z cesty, z té orientace na letištích, protože jsem ještě nikdy neletěla. A pak taky z dorozumění se na samotném workcampu, protože s tou mou angličtinou na tom moc dobře nejsem. Když si vybavím ty trapné chvíle strávené v hospodě s Američanem, Kanaďanem a dalšími v rámci tutoringu, jak jsem tam jenom seděla a nerozuměla … hrůza. Bohužel jsem se od té chvíle neměla čas nijak zlepšit, tak teď každý den poslouchám něco v angličtině, i kdyby to mělo být jenom křoví v podobě anglických zpráv.

A normálně mě začalo hrozně lákat cestování jen tak na vlastní pěst, bez cestovní kanceláře, prostě nějaké dobrodružství. Pak by se mi taky líbilo o tom psát (:-D). Ale není to možné, navíc pan Ideální k takovému způsobu cestování není nakloněn, tak se zatím musím spokojit jenom se čtením si o tom a sněním. I když workcamp v podstatě takové dobrodružství je :-))