Víceméně mám za sebou první týden na vysoké škole, kromě dvou předmětů, které začínají až po víkendu. Pocity? Asi rozporuplné. První přednáška ze sociologie byl docela šok. Největší přednáškový sál s kapacitou 200 lidí zcela zaplněný a někteří ještě museli stát. Přednášku jsem nějak zvlášť nepobírala od docenta se zvláštním cizojazyčným jménem, ale zato jsem na rozdíl od jiných vydržela celou dobu dávat pozor a dokonce si i dělat poznámky (!), které ovšem nedávají smysl (:-D). Zapřemýšlela jsem však, zda jsem si vůbec vybrala ten pravý obor ke svému studiu. Záhy jsem se dozvěděla, že podobné dojmy z přednášky má valná většina, takže příště bude určitě vylidněno. Ale stejně nechápu, co je tohle za móresy nechodit na přednášky? Vždyť na základní a střední škole nic takového neexistovalo a ve škole jsme trávili skoro všechen svůj čas na rozdíl od vysoké.
Prvotní dojem je takový, že mě zřejmě v prvním semestru budou o trošku více bavit předměty z veřejné politiky. Paradox. Po prvním týdnu říkám, že jsem ráda, že jsem si tento obor vybrala. A příště si musím zvolit i nějaké povinně - volitelné sociologické předměty, které jsou rozhodně zajímavější, než ty povinné. Statistika nuda je? Kdepak! Statistika v podání našeho přednášejícího je pěkná sranda, fakt. I když nevím, kolik nás toho naučí, ale rozhodně "nebudeme otroky času". Kdyby někdo přišel na to, jak se vymanit z otroctví času, dejte mu vědět (:-D). A práce v programu na zpracovávání výsledků dotazníků "je sice k zbláznění", ale celkem mě baví. Neměla bych si tak brzy vytvářet ukvapené názory, že? (:-D)
Jsem hrozně ráda, že jsem byla na tom seznamováku. Pár lidí na fakultě a oborech teď znám. Aspoň se s nimi pozdravím či na přednášce přisednu. Nedokážu si totiž představit, že bych jen tak k někomu přišla a hned bychom byli málem nejlepší kamarádi. Stejně se tam ale cítím sama v davu (Vím, je to na vysoké škole všeobecný problém, zvláště ze začátku.). Asi mě nepochopíte, však to od vás ani nežádám, já ale na druhou stranu ani nemám potřebu se tam s někým kamarádit, někoho si pouštět blíž k tělu. Vím, jak je to těžký a zdlouhavý proces a prostě se mi nechce. Moc nad tím přemýšlím. Jsem jiná než oni, např. nechci být neustále naložená v lihu ... O víkendu ale jedu na sociologickou chlastačku, tak možná bude u mě v tomto ohledu proveden brainwashing (:-D).
A hrozně mi vadí, jak existuje jen těch několik desítek typů lidí, které se neustále opakují. Už dříve jsem se o tomto problému zmiňovala. Já pak mám k tomu určitému novému člověku již vytvořené předsudky, protože jeho "dvojníka" už znám déle a vím, co je zač. Jenže to tak úplně nemusí být pravda, že? Je to zvláštní, mám tento smysl jenom já nebo i ostatní lidé?
Už abych se začala věnovat četbě stovek stran odborné literatury, ze které máme na nejbližší dobu zadané anotace na vypracování.
