Přijde mi, že se momentálně v tom životě docela plácám. Vlastně nemám jeden konkrétní dlouhodobý ambiciózní cíl a podle toho to taky vypadá. Nevím, co chci a nedokážu se, nebo možná spíš ani definitivně nechci, rozhodnout. Tentokrát se to bude týkat mého kariérního směřování.
 |
| Zdroj:https://www.cytec.com/careers/images/careerDevelopmentMain.jpg |
Studuji humanitní obory, dva. A vlastně mezi nimi se plácám. Pořád přemýšlím, na který se tedy spíše zaměřit. Popravdě docela lituji, že jsem šla něco takového studovat. Ačkoli nám naši starší kolegové v prváku tvrdili, že čím jsou starší, tím více si uvědomují, že taková sociologie má vlastně hodně dobré uplatnění, já si pořád myslím opak. Tedy pokud nebudu mít fakt dobré schopnosti, štěstí a vlastně i umění prorazit. Vlastně si říkám, že jsem byla hodně nevyzrálá a nezkušená, když jsem si tenhle obor vybrala.
Jasně, mám v životopise kolonku, že jsem dělala několik měsíců tazatelku, takže musím být vysoce komunikativní, což je obrovské plus, ale já si to třeba ani nemyslím, pořád s tím hodně bojuju. Na druhou stranu se ale opět procvičím, tento týden budu (snad) dotazovat lidi na veletrzích. Takže tahle část mého já se nasměrovává spíš k té sociologii. Jenže pak mě taky přijali na stáž do jedné docela významné instituce ve veřejné správě. Mám z toho obrovskou radost, avšak tahle část mého já mě zase táhne na druhou stranu. Také existuje moje třetí já, které se ještě pořád nevzdalo myšlenky, že by bylo dobré mít vystudovaný nějaký ekonomický obor. Takže chodím na mikroekonomii a zjišťuji, že to není žádná sranda. Aby to ovšem nebylo málo, také jsem si zapsala přednášky z psychologie běžného života pro nepsychology a hlavou se mi honí, že i tohle by v praxi mohlo být užitečnější, než nějaká sociologie, obzvlášť když nám říkali, že 21. století je stoletím psychologie. Korunu tomu všemu nasazuje přednáška o vzniku Vesmíru, jíž jsem se také zúčastnila. Došlo mi při ní, že oproti přírodním vědám, je zabývání se nějakými humanitními vědami vlastně úplná prkotina a okrajová záležitost.
Ze všech stran se na mě hrne, jak je pro absolventy těžké sehnat práci, teda asi kromě absolventů technických oborů. Když sleduju videa nebo čtu články neuvěřitelně akční a charismatické blogerky Plum Foolery, která studuje právo a ekonomku, má manžela a ještě pracuje na plný úvazek v nějaké významné firmě, říkám si, že by jí mohl kdekdo včetně mě závidět, že už je vlastně za vodou, taky bych chtěla ... Výsledkem potom je, že sedím na portálech s nabídkami práce a hledám, co by mě zaujalo, abych tam mohla poslat svůj životopis. Myslím, že tahle holka mi trochu otevřela oči. Je důležité, na jaké druhy prací se zaměřujete. Snažím se, aby alespoň vzdáleně souvisely s mým studiem. Ne že bych v dohledné době chtěla končit s roznášením novin, ale takový druh brigád už primárně nesháním.
... A přitom pořád vidím, že pocházím z dělnické rodiny a snažím se z té sociální reprodukce nerovností (děti získávají stejnou sociální pozici jako jejich rodiče) vymanit. Možná až příliš násilně. Třeba tím, že o tom budu psát bakalářskou práci. Ale víte, proč to všechno? Nedělám to ani tak kvůli sobě, ačkoli bych na tom rozhodně chtěla být lépe, než moji rodiče, spíše však kvůli okolí nebo třeba spolužákům z gymplu, aby si o mně nemohli říct: "Jo, měla samý jedničky a stejně dělá támhle v mekáči..."
Fakt bych si přála, aby mě někdy zastavil nějaký psycholog a pořádně mě proklepl (:-D).
