5. den – 27. 7. 2013 - sobota
Každé ráno se mi stýská po domově, nejradši bych spala ve své posteli. Dneska opět byla klasika v podobě nicnedělání. Sice jsem měla službu na umývání nádobí, ale to příliš času nezabere. Mohla jsem pomoct těm, kteří odváželi kameny a hlínu, ale nechtěla jsem se až tolik zaprášit, jak jsem byla včera, protože večer jsme měli jít někam na večeři a pak pařit.
Někteří se chtěli jet podívat do Siracus, byla jsem mezi nimi a o to víc jsem byla zklamaná, když mi řekli, že auto je jenom pro čtyři lidi a já se tam už nevejdu, takže nemůžu jet. Chtělo se mi brečet, chtěla jsem jet domů … Člověk aby se tady přímo rval o to, aby se mohl jet někam podívat :-/ Jo, už přesně vím, jak se cítí vězňové, když nikam nemůžou. Jít sama na procházku jsem se bála a ostatní buď měli práci, nebo by se jim nechtělo, nebo opět spali. Nejhorší je ten pocit, že jste tak daleko od domova a sedíte tady jako pecky. Pořád myslím na to, že co když se tady ani nikam nepodívám, budou to úplně zbytečně promarněné prázdninové dny v zahraničí. Kdybych tu aspoň měla někoho blízkého, kdo mě bere takovou, jaká jsem …
Večer se můj smutek naštěstí trochu spravil, bylo nám řečeno, že pojedeme na večeři a posléze do pub. Všechny holky kromě mě si vzaly na sebe šaty, jenom já jsem si s sebou žádné šaty nezabalila, takže jsem byla mezi nimi úplně out ve svých nových kytičkovaných šortkách. Těsně před odjezdem na workcamp jsem si však koupila jedny nádherné puntíkované šaty, které jsem sháněla už hodně dlouho a jsou přesně takové, jaké jsem si představovala :) Bohužel jsem usoudila, že nevím, kam bych je tady nosila a že by si ostatní ťukali na čelo, co za českou dámičku to sem přijelo. Šeredně jsem se spletla.
Takovou večeři jsem si nepředstavovala, jeli jsme do obyčejného fast foodu na panini (:-D), následně na ulici, kde se v sobotu večer a v noci sejde celé Sortino a paří se. To jsem si říkala, že asi nepřežiju, tolik lidí, snadno se ostatním ztratím, hudba příliš nahlas. Bylo tam ovšem wifi :-) Taky jsem si zatancovala a nakonec si i to mojito koupila. Ta Srbka mě má dokonale prokouknutou, nechápu, jak to dělá. Hrozně se divila, že piju něco alkoholickýho. Ale celkově byl ten večer docela fajn. Vožralí mě začali brát trochu víc (:-D). Celkově se mi líbí, jak jsou Italové přátelští. Vždyť vlastně voluntýry ještě před týdnem vůbec neznali a teď jsou se všemi takoví kamarádi, dokonce i se mnou se snaží (:-D).
 |
| Ulice, kde se v noci ze soboty na neděli schází celé město. |
Hrozně mě překvapilo a samozřejmě potěšilo, když skupina pro mě prakticky neznámých Italů na té pouliční party se se mnou vehementně chtěla vyfotit a také vyfotila :)
Spát jsem šla až kolem 4:45, někteří ještě pokračovali dál v party v místě, kde jsme ubytovaní. Cesta nazpátek však byla taky docela zajímavá. Všichni napití, tak jsme museli čekat, než pro nás přijede někdo, kdo tolik napitý nebyl. Raději bych šla i pěšky. Naštěstí jsme v pořádku dojeli, ale celkem jsem se těch mnoha zatáček tady bála. Když jsem se později dozvěděla, že v Itálii mají řidiči toleranci 0,5 promile alkoholu v krvi, hned jsem byla klidnější (:-D).
Ale jo, líbilo se mi to, jenom bychom tu nemuseli chlastat každý den.
6. den – 28. 7. 2013 - neděle
Ačkoli se to na začátku dne vůbec nezdálo, byl to dobrý den. Vstala jsem kolem 10:45 jako jedna z prvních. Všichni si vyprávěli zážitky z noci, většina se probudila s kocovinou, někteří šli spát opravdu až ráno. Takže hned bylo jasné, že ani dnes výlet do Siracus nevyjde. Pan kuchař taky dorazil pozdě, tudíž jsme obědvali kolem třetí hodiny odpoledne. Nudou už jsem opravdu nevěděla, co mám dělat. Nejhorší je ta nejistota, že člověk vůbec neví, co se bude dít, zda někam pojedeme na výlet, nebo budeme celý den spát v posteli … Opět jsem umyla nádobí, ale byla jsem hodně naštvaná a frustrovaná, nádobí za to vůbec nemohlo. Jsem v Itálii a snad se ani nepodívám k moři!
Po obědě jsme se nakonec vydali k řece Anapo, koupat se. Představila jsem si obyčejnou řeku, kterou máme u nás ve městě a ona to nakonec byla beautiful procházka krásnou přírodou, všude kolem skály.
V řece jsme se taky koupali :) Bylo tam milion dalších Italů.
A hned se mi nálada spravila o sto procent, konečně už můžu říct, že jsem se v Itálii i někam podívala. Tato oblast se jmenuje Pantalica a patří do UNESCO, takže je to významné místo. Moře a pláž nám vedoucí přislíbili na příští neděli.
Říkala jsem si, že ti Italové ale nadělají, všude musí jezdit autem nebo na motorce, ale když jsme pak nějaký kus cesty museli jít v Pantalice pěšky, bylo to v tom horku docela vyčerpávající. Mimochodem další jejich vlastnost, kterou jsem postupně začala nesnášet a kvůli které bych v Itálii asi nemohla žít, je neustálé dlouhé čekání na něco.
Je to divné, ale dnes tu není žádná hlasitá party, voluntýři šli z většiny spát, pouze několik místních si venku povídá.
