2. den – 24. 7. 2013 - středa
Protože jsem na snídani měla jenom něco málo z místního kupovaného krekrovitého chleba s dobrým višňovým džemem, usoudila jsem, že tady asi pořádně zhubnu. Taky s pitím to není moc slavné. Hrozně mě irituje, že se nemůžu napít vody z kohoutku (jako doma :-D) a musím si pořád brát vodu z malých jeden a půl litrových flaštiček, které jsou díky více než třinácti lidem pořád prázdné. Dopoledne jsem byla ráda za své menší zásoby jídla z domova :) Oběd nám tu vaří místní, ale na houbové rizoto jsme si museli počkat až do půl druhé odpoledne. Zatím pořád jíme jenom italská jídla.
Srbka se mě ptala, proč jsme tak stydlivá? Tak jako moc nemluvím, což je způsobeno tím, že mi to mluvení jaksi moc nejde, avšak rozumím docela dobře. I když ne úplně výborně, takže si připadám jako nejhorší člen naší skupiny, co se angličtiny týče (:-D). Ostýchavá taky celkem jsem, ale to prostě jinak nejde. Potřebuji lidi, kteří to budou akceptovat a ne se mě snažit předělat. Je až děsivé, že prakticky k většině voluntýrů bych dokázala nalézt někoho ekvivalentního svým chováním a často i vzhledem v jedné osobě k někomu, koho znám. Několik lidí třeba z mé bývalé gymnaziální třídy.
Po obědě byla pěkná nuda. To jsem si říkala, že je škoda, že jsem si s sebou nevzala více knížek, takhle tu jednu budu mít hned přečtenou (:-D). Ostatní v čele s vedoucím workcampu začali hrát pubertální hru, při níž polívali vodou každého, kdo se na daném místě vyskytoval. Naštěstí jsem taková Saša (z Comebacku), že jsem zůstala suchá (:-D). Ale máme šetřit vodou no. Tak jsem si říkala, že je ten dnešek vlastně promarněný den, protože jenom sedím a nic nedělám a že jsou ti Italové na mě moc piano, piano.
Naštěstí jsme se v podvečer vydali autem na walk. To se mi líbilo. Podívali jsme se na místo, kde budeme od zítřka pracovat, také do středověké nepřístupné knihovny a prošli jsme si Sortino, o němž Italové tvrdí, že je to rozhodně village a přitom se tu nachází značkové obchody a prostě všechno. Dali jsme si italskou zmrzlinu. Tak snad už to tady bude jenom lepší :-)
 |
| Chiesa aneb jeden z mnoha krásných kostelů v Sortinu. |
3. den – 25. 7. 2013 - čtvrtek
Kdybych měla jinou povahu, řekla bych, že se mi tady i docela líbí. Jenže I´m me a nikdo si mě tady moc nevšímá, na což jsem tedy zvyklá odmalička, takže usuzuju, že to ze mě prostě vyzařuje. Navíc se u mě projevil velký problém s mluvením anglicky. Plácám takový nesmysly, až je mi hanba. První den jsem myslela, že ostatní jsou na tom podobně, ale buď se nějak záhadně za ty dva dny zlepšili, nebo se mi to jenom zdálo.
Je hrozně zajímavé pozorovat, jak se sem každý večer tak kolem jedenácté nahrne milion Italů a paří, většina voluntýrů postupně odpadává a jde spát (:-D). Další věc, rozhodně tady z italských řad převažují kluci, z řad zahraničních voluntýrů zase drtivě holky. Říkám si tak, co ty kluky vede k tomu, že sem za námi chodí, oni dokonce i pracují a jsou hodní :)
Co jsme dělali dneska? Dopoledne jako obvykle nic. Sice za námi přišly nějaké malé děti s dvěma dospělými a my jsme s nimi hráli music chairs, ale jinak nic. Aspoň nejsem takové nemehlo a z mnoha lidí jsem vypadla až, když jsme tancovali už jenom kolem pěti židlí :) Na oběd byly špagety a pak jsem si chvíli prohlížela s jednou Řekyní fotky z jejího i mého foťáku a komentovaly jsme to. Prý se jí nestýská po příteli, to já tedy říct nemůžu.
Pracovat jsme se vydali až navečer. Sbírali jsme a třídili odpadky na jednom very dirty místě a pak jsme sekali a vytrhávali keříky a trávu. Nic extra zajímavého jsme však nedělali, proto ze dneška ani nemám žádné fotky. Po nějakých dvou, maximálně třech hodinách jsme se v pracovním vydali do „baru“. Zde se uskutečnilo moje workcampové druhé poprvé (první poprvé – let letadlem) – poprvé za celý život jsem vypila celé pivo (:-D). A ještě jsem stihla chytat wireless.
Takhle se zatím žije na workcampu na Sicílii.
