Trošku depresivní

Jako doprovod či psychická podpora pana Ideálního jsem se zúčastnila jedné konference a zároveň soutěže technických oborů z oblasti informačních, komunikačních technologií a elektrotechniky. Já se svým humanitním oborem jsem si tam připadala tak strašně hloupá. Říkám si, že tihle vědci alespoň studují něco významného, nového …, kdežto my, jak se vyjádřila moje kamarádka-kolegyně-socioložka jenom přežvykujeme slámu. Zhlédla jsem několik prezentací soutěžních projektů, včetně toho od mého pana ajťáka a musím říct, že jsem vůbec nerozuměla tomu, co říkají a hrozně je obdivuji, že se něco takového zvládli během studia naučit. Zaměřila jsem se tedy na jinou stránku – verbální a neverbální projev. Kdyby se hodnotilo taktéž vystupování a nejen obsah, pan Ideální by jistě vyhrál :) Psychologie ovšem hlavně zapůsobila při vyhlašování výsledků, sponzoři si totiž usmysleli, že se také chtějí prezentovat a především nalákat absolventy těchto perspektivních oborů. Dostala jsem obrovskou chuť podat si na některou z těchto fakult přihlášku. Jako dobře, nebylo by to pro mě, ale nechtěla bych, aby mě někdo celý život musel živit. Tak třeba to dopadne úplně jinak ... Jen bych se na tom svém oboru chtěla dozvědět něco nového, abych pak lidem kolem sebe mohla povykládat, co jsem se naučila. Na závěr jsme se všichni mohli zúčastnit obrovského rautu. Mňam! A takhle jsem se ocitla mezi elitou národa ;) 

Zdroj:https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj4JKmmOR8YL0SDc6ypnPLLJR9D3yiEXeVCiEyCzlVEXdmH1O-UtJsJVI4faGHTp7EtgprB4-H60CFsIUf7tERaR-QHYRY5y9dulOwNcxy12z_Q9_SLoMikgFFJVCSduXMKCtIQXeO-FR4/s1600/the_girl_in_the_mirror__by_Pretty_As_A_Picture.jpg

Poslední dobou mám tak strašně malý sebevědomí. Co s tím? Jasně, každé ráno se podívat do zrcadla a za něco se pochválit. Jenže tohle nějak nepomáhá. Měla jsem ve škole prezentaci na téma bezdětnost ve stáří. Já hloupá jsem si pořádně nepřipravila, co budu říkat, resp. všechno jsem měla chaoticky napsáno na papíře, takže jsem byla z výstupu ještě více nervózní. Když jsem pak viděla ty znuděné obličeje mých kolegů-sociologů, nikdo nepřitakával, nic, nevěděla jsem ani pořádně, co povídám. Když mi už i vyučující řekne, že to bylo dobré, ale měla bych vystupovat více sebevědoměji, je to se mnou špatné. Navíc bych vám rozhodně nepřála mít bratra, který na vás v jednom kuse jenom sprostě řve a vadí mu cokoliv, co uděláte. Sebevědomí se rodí v rodině, je to opravdu tak.
Bojím se, že hrozně ztloustnu. Jak pořád sedím u toho notebooku, protože furt potřebuju něco psát nebo číst do školy, zjišťuju, že se mi nějak zhoršil zrak. Pravé oko mě teď taky poslední dny nějak bolí, jako bych tam něco měla. Snad to bude jenom pitomá řasa nebo něco podobného a spraví se to. Škola mě opravdu nenaučila se samostatně rozhodovat a nevím, co chci. Je to (všechno) na nic.

Začaly mi "lejzt" na nervy přesně tyhle tvary sloves, které používají lidi z Čech, slovo "bejt" bude asi obvyklejší, že? Na jednu přednášku k nám dorazila jedna psychoterapeutka z Prahy. Mimo jiné také povídala, že se ještě nesetkala s tím, že by některému jejímu klientovi vadil její tón hlasu, její mluva apod. No musím říct, že jsem tedy asi byla první člověk. Trochu spisovnosti by neuškodilo. A po chvíli mě nehorázně začalo otravovat to její neustálé opakování slovíčka "jako" či "jakoby", až jsem si začala dělat čárky. Za zhruba 60 minut tato kouzelná nápomocná slova zopakovala 446x. Slušný výsledek, nebo normálka?  

Už radši končím, dneska ten článek nic moc teda, asi mám nějaký blbý období nebo já nevím (moje nejoblíbenější věta, ale když ona je fakt pravdivá).