Přemýšlím, jaká asi můžu být, když žiju v rodině se samými pesimisty? Babička je pro mě odstrašující příklad snad ve všech ohledech. Za každou cenu se vyhýbejte dvougeneračnímu bydlení, opravdu to nebude dělat dobrotu. Já jsem vždycky tak ráda, když můžu z baráku někam vypadnout. Venku (třeba i ve škole) se cítím v pohodě, než většinou dorazím domů. Jak by někdo dokázal vydržet žít v domácnosti s člověkem, který neustále na všem vidí jenom to špatné, nadává, nikdy nikoho za nic nepochválí a neřekne nic pozitivního, všechno mu vadí, hledá si záminky pro hádky, posměšky, nerozumí legraci, všechno si bere osobně ...? K tomu ještě pubertální bratr, který absolutně není vychovaný a nenechá svou starší sestřičku chvíli na pokoji. Schválně vypíná internet, nepoklízí si po sobě svoje věci a když člověk uklidí, přijde a vše okamžitě vrátí do původní podoby, vadí mu každá maličkost, řve, babičku považuje za svého vrstevníka ... Tohle všechno (nejen) mně musí zákonitě snižovat sebevědomí a kazit náladu.
Úplně mě fascinuje, jak vůbec nedokážu odhadnout reakci svých rodičů na určité záležitosti. Vždy trefím přesný opak. Vzpomínám si třeba, že celkem riskovala a nikomu neřekla, že jdu na první schůzku s panem Ideálním, protože jsem se prostě bála, že mi to budou vymlouvat, budou mě za to odsuzovat, nebudou mě chtít nikam pustit a budou se o mě strašně bát. Když jsem vyšla s pravdou ven, vzali to úplně v pohodě, pochopili mě a dokonce i podporovali, žádné z výše zmíněných reakcí jsem se nedočkala. Nebo jsem se dlouho před taťkou snažila utajit, že jsem byla navštívit pana Ideálního u něho doma. Nechtěla jsem znovu poslouchat jeho "kázání" a osobní zkušenosti. Když se to provalilo, myslíte, že jsem musela nějaký monolog přetrpět? :-) A v neposlední řadě můj neúspěch s první sociologickou esejí. Vrátili mi ji jako nedostačující k přepracování. (Zamyslela jsem se, jestli na ten obor vůbec mám, ale nevzdám se.) Čekala jsem reakci typu : "Vidíš, neměla jsi chodit na tak těžký a v podstatě zbytečný obor, když ho stejně nezvládáš ..." A při té myšlence mi bylo ještě hůř. Potřebovala jsem spíše nějakou podporu a povzbuzení, že začátky jsou vždycky těžké a napodruhé už to snad dopadne líp. Dočkala jsem se :-)) Tak snad jo.
