... že budu psát častěji (:-P). Pokud o mě měl někdo strach, že jsem nepřežila tu sociologickou chlastačku, na kterou jsem se tak netěšila, můžu vás uklidnit, že jsem se v pořádku před více než týdnem vrátila. Dokonce se pochlubím, že jsem nevypila ani kapku alkoholu (i bez něj jsem tam dokázala téměř dvě hodiny v kuse skákat a tancovat na koncertě jedné začínající rockové kapely;) a seznámila se se skvělými holkami, budoucími socioložkami. Vzhledem k tomu, jaký problém mi seznamování dělá, je to velký úspěch, že? Ne, že bych neměla čas sem psát jenom kvůli škole, ale prostě tak celkově jsem pořád něčím zaneprázdněná, někde pryč nebo se mi nechce (:-D). Ale vymyslela jsem svou novou teorii, tedy zjistila jsem, proč člověk bývá zklamaný, když se na něco hrozně moc těší a naopak. Při těšení si tu určitou věc, událost, člověka podvědomě zidealizujete. A až nastane tvrdé střetnutí s realitou, musíte být jednoznačně zklamáni, protože nic ideálního neexistuje. Když se nějaké skutečnosti bojíte (opak těšení?), třeba jen podvědomě si ji ve své mysli vykreslíte v těch nejčernějších barvách. Jenže nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Tím pádem jste mile potěšeni, jak to nakonec všechno dobře dopadlo. Tak se snažím na nic netěšit, ale občas to bývá těžké :)
Napsala jsem svou první anotaci, o sociologické imaginaci. Vůbec netuším, jestli jsem to provedla správně nebo úplně špatně, ale nakonec to čtení a psaní nebylo tak hrozně těžké, jak jsem se bála (Vidíte? ;). Nedokážu ale pochopit, jak jsem mohla vymyslet něco tak odbornýho (:-D). Pomalu mi začíná docházet, že vysoká škola je vlastně ten nejvyšší level, to už je věda a nikdo nemůže čekat, že by nějaký vědní obor byl lehký, všechny jsou těžké. Až dopíšu tento článek, chystám se třeba na přednášku od Legendy naší katedry. Jméno tohoto docenta se zde skloňuje ve všech pádech. Většina (a já patřím mezi ně) nechápe jeho myšlenkové pochody. Doufám, že dneska už tam fakt nebude skoro nikdo, abych si konečně mohla sobecky zabrat jednu elektrickou zásuvku pro svůj notebook (Budu ho mít nabitý z domu, tak nic :-D). Celkově mi na naší fakultě vadí ta sobeckost. Zásuvek v učebnách je žalostně málo a když se někomu podaří ji ukořistit, nechá si tam zapojený svůj noťásek klidně pět hodin. Pochybuju, že to tak dlouho potřebuje. Další negativum je ta obrovská masa studentů. Bylo nám vysvětleno, že čím více studentů, tím více peněz. Dobře, beru, ale je potřeba zajistit i odpovídající množství učebních materiálů. Narážím na nedostatek knížek ve fakultní knihovně. Nemá cenu tam cokoli hledat pro absenční půjčení. Ještě, že existuje poslední záchrana v podobě serveru Ulož.to, ale chudáci naše lesy, je mi jich líto.
 |
| Zdroj:http://fc05.deviantart.net/fs15/i/2009/134/5/2/Love_by_ahermin.jpg |
I ženy mají své dny. Prostě jednou za čas mám den, kdy se mi chce jen tak pro nic za nic brečet a rozhodí mě každá maličkost, jenže on to nikdo nedokáže pochopit a místo, aby mi metaforicky přinesl růži, jak je to krásně napsáno v jedné knížce, naváží se do mě ještě více, dělá si ze mě srandu, nadává a řve na mě ...
První věta tohoto odstavce mi připomíná, že jsme byli s panem Ideálním v kině. Na Aloisi Nebelovi. Musím se trochu zastydět, protože jsem se jaksi nedokázala vůbec soustředit ;) Tudíž prakticky nevím, o čem ten film byl, ale byl příliš krátký :-)). Po přečtení některých komentářů k němu zjišťuji, že téměř ani žádný děj nemá, aspoň že tak (:-D).
Co považujete za větší romantiku? Tančení v krásně křupajícím podzimním listí a šeptání, když jste u sebe tak blízko, při západu slunce? Nebo objímání, tisknutí se k sobě a opět šeptání, když všude kolem poskakují či poletují desítky bažantů? ... :-) (Tohle vyjadřování mi nikdy příliš nešlo.) Kéž by byly pořád prázdniny. I když chození do školy mi nevadí, jenom by nemuselo být moc povinností, abychom měli spoustu volného času :)
