Klišé v dešti

Připomínám si svaťák před třemi roky a učím se na státnice. Ještě víc jak měsíc den co den …, jestli se z toho teda nezblázním. Občas mě ale musí někdo od toho učení odtáhnout. Třeba pan Ideální, chtěl mě vzít na výlet, ale já jsem ho přemluvila jenom do parku. Bylo to svým způsobem taky jedinečné. Nikdy jsem totiž s nikým neseděla na lavičce pod deštníkem, když lilo jako z konve. 

Zdroj:http://img1.wfrcdn.com/lf/49/hash/8450/6281688/1/Smart-Solar-Umbrella-Series-Boy-and-Girl-Reading-on-a-Bench-Solar-Fountain.jpg

Je zajímavé pozorovat lidi kolem sebe. Já si třeba hrozně ráda domýšlím a dedukuju jejich příběhy. Obzvlášť ve vlaku to dobře jde z rozhovoru neznámých lidí, ale to bych odbočila. Vybrali jsme si tedy s panem Ideálním víceméně náhodně lavičku, kam jsme se posadili. Vtom jsem si však všimla, že máme hezký výhled na několik desítek metrů vzdálenou lavičku, na níž taky seděl nějaký pár. To by bylo zcela obyčejné, kdyby se pak nezačali ve stoje dlouze objímat a následně pochodovat zadumaně sem a tam. Kdyby ten kluk nezačal tu holku objímat zezadu a pak si nesedl, zatímco ona nezůstala stát opodál lavičky … 

Měli jsme v jejich příběhu jasno. Ona je určitě těhotná a právě mu to řekla. Jsou oba hrozně mladí, proto se toho okamžiku bála. On to přijal lépe, než čekala, proto to objímání. Společně se snažili vymyslet nějaké řešení, proto to zamyšlené popocházení. On by svou roli otce, která mu byla přisouzena, přijal, ona roli matky ne, proto on seděl, ona stála. Jestli jsme se s tímto klišé příběhem trefili, to se nedozvíme, každopádně vidíte, na co myslíme. Teda abych to upřesnila, tenhle příběh napadl mě. Dvěma mým oblíbeným blogerkám se nedávno narodila miminka, tak se už já můžu přiznat ke svým mateřským pudům, tedy v čistě hypotetické rovině zatím (aby to ještě nevyznělo nějak jinak) :o))