Okřídlená jízdenka

Ani nevíte, jak je pro mě těžké napsat slohovku na libovolné téma. Tentokrát byl zadán slohový útvar mimoliterární vypravování. Tedy něco, co se buď nám, nebo někomu jinému stalo či by se mohlo stát. Nakonec mě inspirovala bráchova příhoda, při jejímž vyprávění jsem se málem smíchy válela po zemi, když jsem si onu situaci představila. Jenže na zápletku to nestačilo, leda na peripetii. Tak jsem se pustila do vymýšlení příběhu pozpátku. K mému velkému zklamání jsem stejně po dokončení zjistila, že jsem napsala spíše fejeton. Tudíž jsem musela „vtipnou“ příhodu vyškrtnout. Vás však o ni neochudím, i když vám určitě komická nepřijde. Konečné odevzdané vypravování si můžete přečíst níže. Myslím však, že pan profesor byl známkou 1 – 2 ke mně ještě moc mírný. Např. fráze „co čert nechtěl“ se do daného kontextu vůbec nehodí … apod. A prosím neberte to tak úplně vážně.
Ale jsem ráda, že jsem byla schopná vyplodit alespoň něco. Protože se mi zdá, že čím víc čtu, tím méně mám nápadů, o čem bych mohla něco napsat. Všechno už někdy bylo napsáno a nemá cenu se opakovat. A v poslední době jsem začala zastávat názor, že člověk prostě nemůže psát o něčem, co nezažil, aby to nebylo největší klišé ... Asi "profesionální" (čti blogová) deformace. Ne, přijde mi takový divný, aby patnáctiletá holka psala povídku o koncentračním táboře. Ale bude to zřejmě jenom můj hloupý názor, protože se, myslím, umístila na předním místě v nějaké literární soutěži. 

Zdroj: https://lh6.googleusercontent.com/_Ec6mE9ERPMQ/SiP0scpBJwI/AAAAAAAAAww/vKCR6fuO3tk/s512/DSC_0878.JPG

Hlásili skvrny na Slunci a já jsem ještě k tomu ráno vstala levou nohou z postele. Netušila jsem, co bude následovat dál. Ve spěchu jsem si doma zapomněla svoji měsíční průkazku na vlak, který mě dopravuje do školy. Naštěstí jsem to zjistila dříve, než jsem nastoupila do vlaku, takže jsem si v klidu stihla koupit jízdenku.

Při čekání na spoj jsem si všimla zajímavé skutečnosti. Už od časného rána sluneční paprsky pěkně pálily, tudíž by si člověk za oknem pomyslel, jaké musí být venku teplo. Avšak silný studený vítr vzduch příjemně ochlazoval. Ve vlaku jsem se cítila jako ve skleníku. Otevřela jsem tedy okno. Kochala jsem se ubíhající krajinou, přestože tudy jezdím každodenně, stále mě okolní příroda, vesnice, dokonce i paneláky dokážou něčím překvapit.

Jen jízdenku jsem si nešikovně odložila na příruční stolek. Někdo třískl dveřmi a jízdenka frnk, vyletěla z okna, jako když ptáka pustíte z klece. Silný vítr jí napomohl. Jako by plápolala ve větru a vysmívala se mi. Bezvýsledně jsem se ji snažila chytit. Akorát jsem si však zničila svůj účes, jakmile jsem vystrčila hlavu z okna. Byla prostě pryč.

Co čert nechtěl, jako na zavolanou se ve dveřích objevil podezřele vypadající pán. Hned mi bylo jasné, že je revizor. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že kdyby přišel o pár minut dříve, také by spatřil okřídlenou jízdenku. Prosila jsem ho na kolenou, ale stejně mi nekompromisně napařil pokutu.

Sklíčeně jsem vystupovala v cílové stanici mezi posledními z vlaku. Vtom jsem uslyšela, jak na mě někdo volá. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala. Byla to stará paní, co seděla na sedadle přes uličku a nemohla si nevšimnout, co se mi stalo. „Není tohle náhodou vaše okřídlená jízdenka?“ Přistoupila jsem blíže a opravdu, byla přilepená na skle druhého vagónu. Naštvaně jsem ji sebrala a zamumlala : „Za to určitě můžou ty skvrny na Slunci.“

Doplňující historka:
To jednou brácha ráno čekal na autobus MHD, který jej vozí do školy. Jako vždy přijel narvaný až k prasknutí nebo spíše poté, co do něho všichni nastoupili, nedalo se v něm snad ani pohnout. Brácha zřejmě stál někde u okýnka řidiče. Ten vylezl ze své kabinky a požádal jej, aby vystoupil. Brácha si myslel, že na jeho místě jenom něco potřebuje ... Jenže co se nestalo! Řidič opět zasedl za volant, zavřel dveře a ujel. Taková drzost :-D