Ačkoli pan Ideální adresu mého blogu nezná (dala bych mu ji, ale nechce), už několikrát mi říkal, abych to sem napsala, tak to teda píšu. Snad poprvé v životě se mi stalo, že mi někdo jiný (kromě pana Ideálního samozřejmě :) řekl, že jsem ta nejkrásnější slečna světě. Minulý týden na nádraží, když jsem se s ním loučila, přišel nějakej starej chlápek s pivem v ruce a dvakrát mi ten kompliment zopakoval. Prej mám nejhezčí nohy a vůbec mu nevadí, že přítel stojí opodál (:-D). Měla jsem legíny, to bude ono. Naštěstí se o nic nepokoušel a raději stěží vylezl po schůdkách do vlaku.
A jak sem tenhle zážitek budu psát, můžu si prý taky postěžovat na vožralce. Tak dobře, to je zase jiná příhoda z mé cesty vlakem. Jela jsem si takhle na zkoušku a půlhodinku se snažila využít ještě k poslednímu zopakování látky, jenže jak to tak bývá, nemohla jsem se příliš soustředit, protože vedle mě přes uličku si sedly nějaké holčiny a celou cestu se spolu nahlas bavily. Mohlo jim být tak sedmnáct podle toho, co povídaly. Zdálo se, že svoje diáře používají jenom k tomu, aby si zapsaly, kde se v širokém okolí kdy koná jaká zábava. Vyprávěly si odtud různé historky, jak přišly domů totálně od bahna, když se opily, a matka se jim smála, jak je bolelo, když je někdo při kousání fakt kousnul do krku, jak si při pití zelené představují ústní vodu Listerine, či jak jedna z nich v deseti letech vypila naráz dvě flašky vína, musela spát venku, kde se pořádně poblila a od té doby víno nesnáší … Musela jsem jenom kroutit hlavou. Uvědomila jsem si, že lidi se prostě dělí do dvou skupin – jedni tohle zažili, druzí ne. Rozhodně nelituju, že patřím do té druhé skupiny a jsem strašně ráda, že jsem už téměř před rokem našla svého pana Ideálního, který je na tom stejně :-)
Jak tak přemýšlím, dneska ten článek celý bude mít alkoholový nádech. Již mám za sebou všechny řádné termíny zkoušek. 31 kreditů se zelená. Bohužel i moje oblíbená červená barva se mi včera objevila mezi mými známkami. Z pozkouškového syndromu, jak jsem nazvala ten stav, kdy najednou máte po všech zkouškách a absolutně nevíte, co máte dělat, tak se celý den nudíte, mě vyléčil pan docent Americký krygl (mimochodem znáte tohle slovo, nebo se z hantecu nerozšířilo?) s dvěma tituly před jménem a dvěma za jménem. Tři body mě dělily od oné magické hranice úspěchu. Chtělo se mi brečet a moje naštvání na něj se ještě zvětšilo, zkoušku jako vždy udělala přinejlepším tak třetina lidí. Přitom ta látka jako taková je celkem jednoduchá, jenže on se snaží vymyslet ty nejtěžší a nejzáludnější otázky ... Opravnou zkoušku mám až za necelé dva týdny, do té doby bych se asi podle něj měla naučit nazpaměť vybrané kapitoly z několika amerických knížek „Not for Sale in the United States“, které ještě žádný profesionál do češtiny nepřeložil. Mohli bychom ten překlad jako studenti naší katedry dotáhnout do konce a vydat. Myslíte, že mi to učení půjde líp, když si koupím nějaký kousek oblečení s americkou vlajkou? Připadá mi, že jsou toho teď plné obchody, ale jsme přece Češi, ne? Možná bude efektivnější nakreslit mu na písemku americkou vlajku (:-D).
 |
| Zdroj:http://a6.sphotos.ak.fbcdn.net/hphotos-ak-prn1/550137_342076852495667_308259505877402_868915_2131558532_n.jpg |
Zatím žádné plány na prázdniny nemám, pan Ideální taky ne, až uděláme všechny zkoušky, teprve začneme uvažovat, snad nebude pozdě (:-D). Ale náhodou mám jistý návrh programu na naše první opravdové výročí (bez uvozovek :-D), snad to domyslím do konce a zvládnu zrealizovat. Díky L. za inspiraci ;)
A úplně poslední věc, oblíbila jsem si jednu nejmenovanou čajovnu v naší moravské metropoli, kde mají plnou skříň moderních společenských stolních her, ale hlavně tam dělají úplně úžasné ledové maté, mňam, miluju maté (:-P).
