12. den – 6. 8. 2014 – středa
Jelikož tady téměř každý večer a někdy i noc prší, což byl zrovna případ noci na dnešek, opět jsme nešli pracovat do lesa. Malovali jsme zase na tašky. Zajímavé je, že vojáci tam byli s námi. Že by ze stejného důvodu nešli stavět most? Upřímně ono to tady na první pohled vypadá, jako by vždy jen popojeli s autem a jinak tu nic nedělali. Ale nemůžu soudit, nic o nich nevím.
Oběd byl pozdě, až kolem čtvrté, takže jsme už s kamarádkou hlady nemohly vydržet a šly si koupit zdejší výborné vanilko-čokoládové oplatky a také odeslaly pohledy. Už jsem si tu tak zvykla, že si tady připadám jako v Česku někde na vesnici u babičky (:-D).
Po obědě si pro nás kolegyně polská voluntýrka připravila workshop o lidských právech a Amnesty International. To jsem si připadala jako ve škole v hodinách angličtiny, kde jsme něco na tento způsob, popisování obrázků, komentování různých úryvků skutečných životních příběhů apod., také prováděli. Přišlo mi to ale zabarvené určitým směrem, ne úplně neutrální. Protože když se řekne motto: „Moje tělo, moje práva“, jednoznačně to např. svádí ke schvalování potratů, protože tohle z tohoto motta vyplývá…
Až do večeře jsme se pak nudili. To je jedna z věcí, která se mi na workcampech nelíbí. Večer se pak konalo něco na způsob miniparty se španělskou sangriou. Nemůžu si pomoct, ale jediné, co bylo na workcampu v Itálii jednoznačně lepší, je jídlo (úplně amazing) a pak ty party. Tady mi přijdou takové méně familiérnější. Možná proto, že se pije také tvrdý alkohol – rakije. Ale ne, že bychom tu měli každý den nějakou party.
13. den – 7. 8. 2014 – čtvrtek
Ráno jsme se dozvěděli, že se nám rozbil minibus, takže už nikdy nemůžeme jet do lesa pracovat, super, že? Dnes tedy opět nic neděláme. S kamarádkou a klukem z Hong Kongu jsme se rozhodli, že bychom si taxíkem mohli udělat výlet do chorvatské Batiny, vzdálené patnáct kilometrů odtud. Podívat se na památky, najít třeba nějakou kešku. Avšak ukázalo se jako velký problém sehnat tady v tento den taxík. Vedoucí nám ale slíbila, že v neděli nás tam vezme její kamarád taxikář a ještě k tomu nám tam vše ukáže za dobrou cenu. Dopoledne nám odjel chlápek z té naší organizace. Musím říct, že jsem si ho za těch několik dní docela oblíbila. Má opravdu specifický smysl pro humor a vlastně i jeho vzhled a chování jsou specifické. Museli byste jej vidět (:-D).
Bohužel jinak se dnes nudíme. Až večer se tu začalo něco dít. Šli jsme se totiž podívat k místnímu včelaři a následně k prvnímu výrobci lodí v Srbsku. U včelaře to zprvu vypadalo, že jsme tam přišli jen tak na skok a žádná story o včelách nebude. Prý nemáme absolutně čas a lidé z jiného campu tady na nás čekali alespoň hodinu. Pak však přišla na řadu ochutnávka medové rakije a hned se najednou čas udělal, takže jsme si nakonec zkrácenou verzi přece jen poslechli (:-D).
Následně jsme se vydali pěšky přes les bez rozsvícených baterek do zázemí toho druhého campu, co se tu taky zrovna koná. Jsou tu jen na týden, komunikují spolu prý německy a jsou zaměřeni spíše umělecky. Dostali jsme tam večeři. Kamarádka poznamenala, že to asi byla nejlepší večeře za celou dobu, co jsme tady (:-D). A dalo by se říct, že se tam konal jistý druh party u ohně. Ale nijak zvlášť mě to nezaujalo, prostě v Itálii byly lepší party (:-D).
