1. den – 26. 7. 2014 – sobota
Měla jsem naplánováno, že se cestou na workcamp v Srbsku ještě na pár dní zastavím v Budapešti a pana Ideálního na tento výlet vezmu s sebou. Ráno jsem naposledy roznesla noviny, klasika (:-D). Samozřejmě opět proběhlo dojemné loučení, které se neobešlo bez slziček. O to horší to bylo, když jsem si vybavila, jak drahé je volání a přijímání hovorů ze Srbska. To jsem zalitovala, že nejedu někam do Evropské unie. Den předem jsem nám pekla na cestu výbornou bleskovou buchtu s meruňkami. Shodou okolností u nás zrovna zuřila průtrž mračen a blesky létaly i z oblohy (:-D). Tehdy jsem si přála nikam se do zahraničí nevydávat, jen péct doma buchty a jezdit si na výlety v naší krásné zemi.
Do Budapešti jsme jeli vlakem, cesta trvá o hodinu méně, cena je srovnatelná s autobusem a teoreticky by to mělo být pohodlnější. O posledním pozitivu by se dalo spekulovat, protože my jsme seděli docela namáčknutí a moc místa jsme tam neměli. Jak jsme se vzdalovali od českých hranic, ubývalo ve vlaku Čechů. Jedni kluci mi svou vizáží připomínali Italy, i ta mluva by tomu tak odpovídala. Dělali v tom vlaku celkem hluk. Nevím, jestli Italové jezdí do Maďarska v tak hojném počtu, nebo jsem prostě jen měla smůlu, avšak s opravdu hlučnými Italy jsem se setkala také o více než dva týdny později při zpáteční cestě autobusem domů.
Když jsme se konečně vymotali z nádraží, vydali jsme se hledat náš hostel. Bohužel můj orientační smysl je snad na nule, tak jsem byla ráda za gpsku pana Ideálního (:-D). Nezvolili jsme však zrovna moc prozíravě cestu, protože jsme se vydali tou nejkratší menšími uličkami. Pan Ideální konstatoval, že asi procházíme Cejlem (:-D). Bylo tam i hodně bezdomovců a prostě pochybných existencí. Toť náš první dojem z Budapešti.
Avšak jakmile jsme dorazili na ulici, kde se nacházel náš hostel, ocitli jsme se rázem v úplně jiném, mnohem lepším světě :) Po ubytování jsme se vydali na procházku Peští.
Na Váckou ulici. K Dunaji
K synagoze
K překrásnému budapešťskému „london eye,“ jak jsem tomu kolu začala říkat.
Ke katedrále svatého Štěpána atd.
Po pár hodinách chození už byla tma, avšak lidí všude milion. Piknikovali, kde se dá. Prý se zrovna tento týden jede v Budapešti Grand Prix, možná proto tolik lidí.
A jaké jsem zatím získala poznatky o Maďarech v Budapešti? Zásadně neřeší, zda je na semaforu červená či zelená a prostě jdou, když nic nejede. Auta by vás naopak přejela, když už docházíte přechod na červenou. Mají všude telefonní budky a telefonují z nich. Nechápu, jak se někdo může naučit maďarsky. Já jsem tam tyto prázdniny strávila alespoň čtyři dny a stěží jsem si zapamatovala "dobrý den" a "děkuji" (:-D). Ale ten pocit, že se mi z ní dělá špatně, ten docela přetrvává (:-D). Jinak jsme ubytovaní na takových vysokoškolských kolejích, jenž se zřejmě pouze přes prázdniny využívají jako hostel. Je to tady moc pěkné, tady bych si klidně dokázala představit bydlet. A co je nejvtipnější? Ten pohled, když jsme po desáté večer dorazili na recepci a všude kolem, venku i vevnitř posedávali, postávali, polehávali lidé se svými mobily, tablety, notebooky. Ono je to jediné místo, kde tady v hostelu chytnete wifi (:-D).
