Rozhodla jsem se, že pokud něco chci, tak si svoje úkoly musím rozvrhnout tak, abych všechno zvládla a rozhodně nebudu veškerý svůj čas věnovat škole, ačkoli toho mám hodně. A každý týden udělám něco „výjimečného“ v porovnání s ostatními týdny, abych ten život neměla tak jednotvárný. Hlavně nesmím sklouznout k tomu, co je možná běžný postup lidí chodících na základní či střední školu nebo párů se vztahem na dálku, a to přežívání od jednoho víkendu ke druhému. Nemůžeme si přece takto ten život nechat proklouznout mezi prsty! To jest moje strategie, jen tak na úvod.
Nějak mi to všechno připomíná dobu před dvěma lety. Když si občas na některé události vzpomenu, jednou se divím, že jsou to teprve dva roky, jindy si říkám, že už je to tak strašně dlouho. Před měsícem jsem dočetla knížku Cesta k mým matkám od Edith Holé. Tu tady teď rozebírat nechci, avšak zalíbil se mi citát
„Dnes bychom za zranění stříleli, zítra bychom za křivdu uhodili, vzpomínka na ni nás ještě pozítří rozzlobí, za rok z ní zůstane smutek nebo se nad ní už usmějeme“.
Před těmi dvěma roky jsem ještě až příliš žila ve virtuálním světě skryta před lidmi ze svého reálného života, což se samozřejmě nevyplácí. Přesvědčila jsem se o tom záhy, když je napadlo opět mou blogovou identitu najít. Nebylo to tak těžké. Můj blog a já jsme se staly bezbranným terčem posměchu. Ale protože já vždycky musím mít něco specifického, všechno se to dělo nepřímo, do očí mi nikdo nikdy nic neřekl. Proběhla výměna několika zpráv na Facebooku, kde jsem byla od spolužačky, se kterou jsem mimochodem sdílela jednu šatní skříňku (Zpětně nechápu, jak jsme spolu po tomto virtuálním konfliktu mohly vydržet :-D), označena za tu divnou, která si píše na svůj blogísek, je obdivována třináctiletými holčičkami a měla jsem je „normální“ nechat na pokoji, tedy nezmiňovat se o nich ve svých článcích. Na každém šprochu, pravdy trochu, že? Trošičku pravdy na tom bylo, ale myslím, že tehdy moje Gaussova křivka dosáhla v blogování vrcholu. Tuším, že ještě ten den jsem celý blog zrušila, naštěstí jsem si však všechny články zálohovala, takže se k nim můžu kdykoli vrátit. Jenže tohle nebyl konec! Ony si prý celý můj blog stáhly, takže i ony měly všechny články k dispozici. A jednoho krásného podzimního dne se s nimi ve třídě vytasily, když je o přestávce předčítaly nahlas a hlasitě se jim smály. Chtělo se mi brečet. Ovšem kvůli svému nízkému sebevědomí a snad i nevíře, že přece nedělám nic špatného, jsem se nepokusila samu sebe hájit nebo jim v tom bránit ... Časem, až to pořádně vyšumělo, jsem jim i odpustila a s některými z té centrální skupinky jsem se dokonce i na třídním srazu teď v létě dokázala v rámci svých komunikačních schopností (:-D) normálně bavit. Jojo, ten citát je pravdivý.
Ve volební pátek před necelými dvěma týdny na mě padla obrovská nostalgie. Připomněla jsem si, jak jsem seděla ve volební komisi. Večer jsem se s rodiči společně, abychom demonstrovali rodinnou soudržnost, vydala k volebním urnám. Zase spíše než na tu politickou rovinu bych se raději zaměřila na osobní. Velkým překvapením pro mě bylo, že místo mě tam seděla jedna moje dalo-by-se-říct-kamarádka. Ne, nejsem na ni naštvaná, ale ji jsem tam opravdu nečekala, ačkoli jsem si myslela, že to bude nějaký můj vrstevník, kterého dobře znám. Hned po příchodu se na mě zaměřily pohledy členů volební komise s otázkami, proč tu i letos nesedím s nimi? Zdálo se, že by i chtěli, abych tam byla. Nevím, jaká je skutečnost, zda mě třeba až jsem odešla, neprobírali v ne zrovna pozitivním slova smyslu, ale hodně mi zvedlo sebevědomí a zlepšilo náladu, že si vůbec pamatují, že nějaká Baretka tam s nimi před dvěma roky seděla :-)) Prý si mám na úřadě zažádat o členství ve volební komisi při lednových prezidentských volbách. Fakt mě potěšili.
Minulý týden jsme se s panem Ideálním byli podívat na koncertě Elánů, mé oblíbené slovenské hudební skupiny. Oba jsme na takovém velkém koncertě byli poprvé. Ewu Farnou, když jsem byla mladší, v naší sokolovně nepočítám (:-D). Když už nic jiného, chtěli jsme alespoň zjistit, jaká že je ta atmosféra na koncertech. Hned u vchodu nás překvapil nějaký securiťák, když jsme mu museli ukázat obsah svých příručních zavazadel. Všechno jídlo a pití jsme museli vyhodit do vedle stojících odpadkových pytlů. Zbytek pití jsme dopili, sušenky propašovali. Říkali jsme si, že za ty dvě hodiny žízní neumřeme, tudíž nemá cenu si uvnitř areálu něco kupovat. Jo, vydržela jsem to, ale jen tak tak. Zkušenost pro příště – vzít si i v té největší zimě tričko s krátkým rukávem. Uprostřed takového davu lidí bylo příšerný vedro. Po skončení koncertu jsem byla tak vyčerpaná a zpocená, jako bych snad běžela maraton (:-D). Věřili byste ale tomu, že bych dokázala usnout uprostřed rockového koncertu? Ne? No já nevím, oči se mi kvůli spánkovému deficitu z posledních dní docela zavíraly (:-D). Pan Ideální se ukázal jako správný chlap a snažil se všemi způsoby zajistit, abych neusnula. Takže jsme si zatrsali a i na nějakého toho ploužáka došlo, konečně :-) Celkově však musím říct, že jsem byla trochu zklamaná. Celý jejich repertoár neznám úplně dokonale a zrovna ty moje nejoblíbenější písničky ani moc nehráli, některé se mi takhle naživo zase příliš nelíbily, ačkoli jinak nejsou špatné. Jsem však ráda, že panu Ideálnímu se koncert hodně líbil, asi víc než mně a to přitom není nějaký fanoušek Elánů (:-D). Až budou mít v České republice koncert AC/DC asi bych se měla na oplátku zase já trošku obětovat a na koncert jeho oblíbené skupiny s ním jít.
No nic, pomalu vyrážím na jeden tradiční večírek naší katedry, mějte se. A nebojte, nezměnila jsem kompletně svoji osobnost, jen mě tak zajímá, co se tam bude dít ;)
