Jedním slovem nestíhám a mám pocit, že se to až do konce semestru nezlepší. Řekla bych však, že ani v dalším to nebude o nic lepší. Prostě pod čtyřicet kreditů jít nejde, ani kdybych chtěla (:-D). A od jara se na mém oboru díky Evropské unii zavádí povinně – volitelná praxe, aspoň k něčemu jsou ty šaškárny s vlaječkami užitečné :)
Na podzimní semestr jsem si nakonec nechala předměty za 44 kreditů. Ještě jsem se do toho nezaběhla, ale řekla bych, že přesně polovina jich bude těžších, polovina jednodušších. Ale víte, co je nejhorší? Opět se cítím, jako bych se vrátila na střední školu, což se mi teda ale vůbec nezamlouvá! První ročník jsem se cítila opravdu jak na vysoké, ale teď? Jako výhodu vysoké školy jsem považovala jasně daný řád ve většině předmětů, kdy se člověk nemusí stresovat, že se bude psát neplánovaná písemka či dokonce jej učitel vyzkouší (stresy přesunuty na zkouškové :-D). Nic takového naštěstí zatím nemám, ale stejně si myslím, že budu většinu semestru vystresovaná. Ve dvou povinných předmětech čtyři průběžné testy, zkouška a ještě nějaké úkoly, nebo seminárka. Kdyby se ty testy v případě neúspěchu daly opravit, nic neříkám, ale že se nám ten profesor (ano, prof.) skoro přímo vysmíval, jak obešel studijní řád a že na tyto drobné testíky, se žádné opravné termíny nevztahují. Když bude naše úspěšnost byť v jednom z nich nižší než 66%, automaticky jsme asi předmět neukončili a hurá příští rok znovu. Dneska jsem absolvovala první z nich. Nejsem schopná vůbec odhadnout, jak to dopadlo, ale rozhodně mi to docela přišlo jako normální zkouška k zakončení jiných předmětů. Zjišťuju, že pro klidný život je potřeba stále se uklidňovat, že pořád ještě existují zadní vrátka, nějaká krajní alternativa. Třeba v případě zkoušek opravné termíny.
Nesmím se však zaměřit jenom na školu, nebo dopadnu podobně jako teď v létě. Hlavně se věnovat i jiným věcem! Musím si vytvořit časový plán, abych všechno stíhala. A pozor, dostalo se i na můj kariérní růst, již neroznáším pouze jeden až dva druhy předplacených novin, ale všechny. Sice teď už fakt musím každý den vstávat kolem páté ranní, a tudíž chodit i dřív spát, ale na to si časem zvyknu, popř. až se to zaběhne, třeba si budu moct i o půl hodiny déle pospat :-))
 |
| Zdroj:http://unafide65.files.wordpress.com/2010/07/istock_000011929864xsmall1.jpg?w=640 |
Na závěr něco z mého sociálního života. Po dni stráveném ve škole se většinou cítím tak vyčerpaná, ale prostě ze společnosti, z těch lidí kolem mě, ze sociálních interakcí s nimi. Nezdá se vám, že je hrozně těžké udržovat a spravovat s ostatními sociální kontakty a vztahy? Prý mluvím, jak Sheldon, tak jsem možná slabší aspik (slangový výraz :-P), já to říkám furt (:-D). Je zajímavé, že výjimky snad tvoří jen pan Ideální a pak moje rodina. I když zřejmě tuším, že to bude tím, že oni mě berou takovou, jaká jsem. Víceméně se tak můžu chovat a nemusím se nějak bát, že bych jim byla na posměch nebo mě odsoudili, aspoň doufám. Jinak mi však připadá, že už bych měla jít k nějakému psychologovi. Prostě jsem se asi nepřijala (nemůžou mě přijmout ani ostatní), jak jsme řešili v jednom předmětu, nebo prostě nevěřím, že to co dělám (prakticky cokoli), by se ostatním lidem mohlo zamlouvat. Bojím se, že mě za to odsoudí, že se mi vysmějí … Asi i taky malá sebedůvěra, sebevědomí. Já to všechno vím, ale už nevím, jak s tím něco udělat, jak se toho zbavit. Ráda bych zašla někam mezi lidi na různé akce (Nemám na mysli nějaké diskotéky či zábavy – i když teď o víkendu jsem byla, na hodové, a poprvé v životě dostala papírovou pásku na ruku, červenou :-P) s lidmi s podobnými zájmy, jako mám já. Jenže se tam stejně s nikým nedokážu seznámit, což mě teda štve. Naštěstí pan Ideální v tom jede se mnou (:-D).
